Moje články

před 66 miliony let
Rozhlédl se kolem sebe a spokojeně urval další kus šťavnatého masa. Vůbec nepřemýšlel o budoucích výkřicích moderní doby o zdravé stravě "buďte přítelem svému tělu, omezte bílkovinnou stravu".

současnost
Sedím ve školní jídelně a pomalu odlupuji další kousek filé se sýrem. No, ryba je kámoš, ale ty bramborové knedlíky plněné tofu ve mě vůbec žádný úžas nevyvolaly. Obzvlášť, když vidím "nadšené" (velmi hrubá nadsázka) ksichtíky svých kolegyň okolo sedících.
V mé krvi koluje důležitý gen "L" - lovec.
Však i náš malý Daník je plně po našem praprapraotci T-Rexovi.
Žádný biootce ani biomatky nám do rodiny netahejte.

Rovných osmdesát bylo by dnes mojí mamince.
Rovných osmdesát let uplynulo od doby, kdy se poprvé co by robátko nadechla.
Život k ní nebyl milostivý.
Maminka jí odešla dva roky na to a macecha o ní nestála.
Protloukala se mladým životem, jak to šlo.
Pak přišel táta, děti, starosti i trochu radostí.
Život šel dál a už se těšila na vnoučata, čtyři i v náručí pochovala, avšak osud zase zasáhl.
Nebylo jí dáno dokončit svou pouť při plném vědomí.
Chybný lékařský zákrok a z člověka zbyde jen tělo, které čeká. Čeká někde na rozhraní, až to všechno skončí.
Konečné vysvobození.

Já vím, tati.
Chodívali jsme tam na procházku, kdykoliv to vyšlo. Od babičky z Tovačova to bylo kousek. Tvé milované místo.
Vždycky jsi mi vyprávěl, jak jste tam s Pepíkem a Toníkem pouštěli vory z vrbových proutků a v létě se koupali či lovili čudle a mřenky.
Jak v jinošských létech jste tajně ze křoví koukali, co se to vyklubalo z Barči a Mařky řezníkových.
Jak jste tam spolu tajně chodili kouřit a dávali si bacha, protože okolo chodila SS hlídka, prý taky koukat na holky.
Já vím, že sis to moc přál.
Jenže tvé rozhrdlí vzala velká voda.
1997

Má životní anabáze po zemích moravských by vydala snad i na román.
Jedno je však jisté. Byla pro mne přínosem.
a) ve škole v Rajhradě jsem měla tak báječné učitele, že mne motivovali k tomu nést pochodeň vědění oboru dál.
b) na Jižní Moravě se pije víno, dobré víno.

Avšak tady na Ostravsku to byly jen všelijaké pálenky, Ostravar či takový děsný žlutý patok jménem Sklepmistr.

Jak mě dostalo do kolen, když Vinium začalo přeslazeným hláskem své reklamní slečny nabízet "Sklepmistr - Sklepák - Sklepáček - to nejlepší z našich hroznů".

"Ale to bylo fajne, děvucho." pravil soused se sklenkou.
No brrr, nechci.

Povídám povídám pohádku
dopředu i pozpátku.
Tam na louce pod lesem
pase Janek se svým psem.
Pasou stádo obecní
v každém roce na sto dní.
Páru kozí, něco krav,
asi tak dvanácte hlav.
Janek pase, hlídá rád,
za to nemá nikdy hlad.
Hlídá s Jankem jeho pes
předevčírem, včera, dnes.

Předevčírem, včera, dnes,
hlídá s Jankem jeho pes.
Za to nemá nikdy hlad,
Janek pase, hlídá rád.
Asi tak dvanácte hlav,
páru kozí, něco krav.
V každém roce na sto dní
pasou stádo obecní.
Pase Janek se svým psem
tam na louce pod lesem.
Dopředu i pozpátku
povídám povídám pohádku.

Seděl sám u stolu. Keramický pivní tácek a buclatý půllitr připomínaly dávné časy hostince.
"Hej, mladéj. Slyšíš?" ozvalo se od stolu místních štamgastů.
Ani se neohlédl přes rameno.
"Jako mě neslyšíš, vole. S tebou mluvím."
"Jo, s tebou mluví, vole. Takový jako ty, špinavý čundráky, tady nechceme." Začal navyšovat hlas druhý hrdina.
"Jo, nechceme. Pijou nám pivo, koukaj za babama a smrdí jak sto pekelnejch."
"Já bych mu jednu..." začal se zvedat druhý hrdina.
"Jasně." "Jasně!" přidali se další.
Hluk šoupaných židlí přerušilo cvaknutí kliky.
"Nazdar Toulavej. Tys to stihl dřív?" přátelské zalomení palce.
"Jojo, mládí, mládí." zabrblal první mluvčí.

Přípravy započaly již v lednu. Vyhlášení akce "Přípravný tým" bylo znamením, že to vážně proběhne.
Schůzky byly kreativní, nápadů nespočet. Hotelníkům, kuchařům a všem od stravovaček to jde snadno - nejdelší slupka jablka, hambáčky, pozvou MasterChefy, ale co my?
Hlavy dohromady a úkoly se jen sypou. Bazalka, kytičky, věnečky...
"Hele, ty udělej ty tvoje košíky!"

Proutek k proutku jak vrána k vráně sedá. Tři noci skoro nespím, abych nachystala tolik korpusů a ve vaně se válí vrba (ještě).

"Můžu, můžu taky?" dychtivě se dožadují další.
"Tak, drahoušci. Zde jedna proutěná vrána a my z ní uděláme košíček. Tady Anička vám pomůže."

Tenkrát byly jasně dané pokyny, co budete nosit - na sobě i na nohách.
V tabulkách BOZP stálo:
- montérky s laclem/ženy
- montérky do pasu a montérková blůza/muži
- flanelová košile
- kožené rukavice
- holínky
- pionýrky
- vatovaný kabát
Jak bylo psáno, tak jsme fasovali. Mistři i učni.
Velikostní tabulky jsem v té době znala nazpaměť. Rok co rok jsem přiměřovala, zkoušela a vybavovala všechny naše prváčky.
A pak diktovala.
"Prosím, ještě jedny pánské velikost 19."
na druhé straně drátu ticho
"Haló? Slyšíme se?"
"Ehm, pardon. Devatenáctky? A... Nemáte známého chirurga?"
"Proč?"
"Že by trošku zkrátili nožičku. My máme pracovní boty do šestnáctky. Kajaky nevedeme."

Čas je pěknej prevít.
Schválně si vybere to nejlepší "Včíl" a ty si dělej co chceš.
Ve třech letech by moje největší láskyplné psaní (kdybych to uměla) bylo o maminečce a tatíčkovi.
V patnácti bych se rozplývala nad Frenkym. Měl dlouhé vlasy a u ohně mě držel za ruku.
A čas šel dál.
Dnes si moje srdce celé do páru vybírá všechny milé.
Mého muže - druhou půlku, i když někdy...
Moje kluky - už jsou velký, ale stále...
Naše vnoučky - miláčky ubrebentěný...
Moje hafy - čumáky potřeštěný...
Moje kočky.
Každá mi to svoje dala a když musela, kus mého s sebou vzala.

"Mamí, zavezeš nás? Já udělám oběd." Mládě dovádělo v kuchyni - bažanta s rýží, já se vděčně vrhla na domácí práce.
Ještě tuhle kočku očistím, blesklo mi hlavou, a popadla dřevěnou sošku a běžela k umýva...d...luuuů............
Najednou mi zmizel svět před očima a já sama sebe viděla, jak se kácím k zemi a vydávám šílený hysterický ŘÉÉÉÉÉV!
Válela jsem se na podlaze a mezi rukama svírala své před měsícem operované koleno, které se při uklouznutí na hrstičce rýže převrátilo naruby.
Drahoušek totiž dal trošičku našemu pejskovi na zem, jenže pejsek očividně rýži nechtěl.
Povím vám, taková rýže, ta jede!

Kapitola sama pro sebe jsem ve svém životě já.
Tak zrovna tento týden.
Ve škole se chystáme na výročí 60 let školy.
Paní ředitelka má nějaké vize, my nějaké nápady.
Měsíc jsme s kolegou chystali slavobránu - já projekt, on konstrukci, já natírat, on stavět a nakonec já s žáky osázet květinami a vrbou.
Až vrba vyroste, celou bránu uzavře a děcka si ji mohou zdobit na vánoce, na Valentýna, na konec roku, jak budou chtít.
Včera hotovo i pochváleno.
Dnes si odpočinu...
Ale kde.
Zítra fotím svatbu - vyklidit a umýt auto, naleštit, natáhnout potahy...
Počkej!
Ještě nehty.
Nejsem přece čunča.

A jsou tady, další.
Vždycky se nahrnou, hlasitě překřikují, jen aby dokázali, kdo je víc.
Ani jazyky neumí, natož chování.
Co teprve tahle banda.
Ještě s sebou berou ty divný děcka. Hýká to, kýve se to, furt se tlemí.
Nakonec mi poslintají autobus.
Já to uklízet nebudu.
Týden ve Francii, no to bude.
"Tak vážení. Já vás tady vítám za dopravní společnost Traveles a budu vás celý týden vozit. Na výlety, na nákupy, ale teď hlavně na Azurové pobřeží. Prosím, račte nastupovat."
...
Ve Francii je krásně.
Tady jezdím moc rád.
A ty děcka jsou docela fajn.
"Nastupovat! Příští zastávka Monako."

Ten den byl celý nějaký pošmourný. Na zemi ležel sice sníh, ale špinavý, ošlapaný.
Obloha se skryla do cárů šedé, takže nikdo nevěděl, jestli začne sněžit nebo pršet. Taková ta vlezlá zima.

Už tady ležím přes hodinu a pořád nic nevím. Za okny stromy hrozí svými černými prázdnými větvemi.
A pak se víc zaposlouchám.
Přes brumlání přístrojů a tichý šepot srdíčka je zvenku slyšet hlasy ptáků.
Malí nepatrní, ukrytí před zraky všech, slibují, že bude dobře, že všechno dopadne jak má.
Ten zpěv mne uklidňuje, myšlenky se mohou soustředit na to, co přijde.

O několik hodin později: "Máte kluka, maminko."

A: "Tak podívej, on je sice trošku natvrdlý, ale celkem vzdělatelný. Ukážu ti to."
tlapka lehce šťouchla muže do stehna
"Co je? Co děláš?" zabručel muž.
tlapka znovu lehce šťouchla muže do stehna
"No co je? Chceš ven?"
jemné natočení hlavy, pozvednuté obočí
"Chceš sušenku?"
radostné poposkočení a zavrtění ocasem
"Tak pojď." Muž odchází směrem k dobrotám.
N: "No ale já nemám takové obočí jako ty. U mě to nepochopí." zklamaně se šourá za parťákem
...
tlapka
... a nic...
"HAF!"
"Co je, co i ty blbneš? Sušenku?"
Psisko radostně skočí muži do klína, až se s nimi převrátí židle.
Dokázal to!

"Maminko, tady přiletěla ta sova." natahovala jsem ručku a ukazovala na řadu dřevěných domečků s voliérami se sovami.
Za pletivem na větvích seděl sýček, puštík, výr velký, sovice sněžní a hlavně - sova pálená.
"Mamííí, podívej, tady je ta čarodějka. Já chci být taky čarodějka. A proč ona nechtěla zůstat čarodějka..." brebentila jsem nahlas, až se okolo nás začali zastavovat kolemjdoucí.
"No protože našla svého Honzu a pak vypila ten lektvar z ucha." houkl za mnou můj nejchytřejší brácha.
"Hm, tak uši bych teda nepila."
Smutně jsem koukla na čarodějnici a cupitala k medvědům.
A pak ke lvům, kočky nezklamou.
"wraaáuuuúúú"

"Máš hlad?"
"Mám. Co je k jídlu?" lehce se zapotácel u zouvání boty.
zase byl s chlapama
"Hovězí plátek a brambory. Dám ti k tomu okurku."
"Tsse, okurku. To žeru každý den v práci."
"A co bys chtěl? Řízek? A vůbec, jdeš pozdě."
"Simtě, naděláš. Celý den jsi doma. Já dřu. Těmahle rukama. CHÁPEŠ!"
ááá, zase rady v hospodě "vychovej si ženu", jenže už je rozjeto
"Tak budeš jíst?"
"Ne, nemám hlad."
"Dobrá, jak myslíš..."
cvaknutí kličky
"Co děláš! Dyť tam... maso... jsi cáklá?!?"
Poprvé v životě jsem si užila, že bydlíme v pátém patře.
Vranám chutnalo.
Střepy posbírám ráno.

"Takže, je to jasné. Děcka sedí tam naproti a veranda a prostor před je jeviště. Jen neutíkejte Andymu rychle ze záběru."
"A kterou dnes?"
"Tu O sladké Ruměnce. Nápovědu vede Martina."
Prťata seděla, ani nedutala, jen sem tam ujukla: "Pozor, za tebou!", však to známe.
Velký Kuba naběhl na svou roli Ruměnky.
"Pentli růžovou...???" zděšeně se ohlédl k okénku na Martinu.
"Pentli, růžovou, mu dám, tati." šeptala Martina.
"Co?!?!?"
"Pe-n-tli, rů-žo-vou, mu dám, TA-TI!" hláskuje v skrytu Martina.
"Co?!?!" vyvalí oči Kuba "Růžoví mumati? Co blbneš? Mamut je tam a hraje zítra vlka!"
Váleli se po zemi všichni.
Nejen děti.

"My chceme pohádku!" skandovala tlupa malých divochů.
Zase jsme na táboře, zase objevujeme krásy okolí a v noci počítáme hvězdy.
"Mamutéééé, pohádkůůů..."
"Tak dobře, haranťata. Posaďte se a poslouchejte. Bylo, nebylo, žila jedná hodná osoba. A ta osoba jela na výlet, aby si odpočinula od všech starostí.
Jenže na tom výletě byla tlupa malých trpaslíků, kteří jí pořád obíhali a pošťuchovali a chtěli tu svačinku, tu pohádku, až si ta osoba pomyslela, jestli by nebylo lepší vzít si jablko a jít si lehnout."
"A, Mamutééé, bude to otrávené jablko?"
"Proč otrávené?"
"No, abychom tě pak mohli zachránit!" smáli se všichni.

Milí mojí přátelé :)
Hrát si lze i vesele.
Třeba v lese na pasece, není nutno sedět vždy u pece.

Bylo to nahoru a dolů - tedy dlouhé nebo krátké.
Záleželo na tom, kdo si zrovna vzal na paškál rozčesávání mých vlasů.
Nedělní koupání se neslo v duchu:
vydrbat dítě
vyčistit uši
ostříhat nehty
"a!" rozčesat vlasy
I když maminka toužila mít ze mne něžnou dlouhovlasou modrookou princeznu, nakonec byl na tuto činnost trpělivější tatínek.
Já se totiž děsně mrskala a kníkala, že tahá a ááúúú a vůbec.
Takže mamince došla nakonec tpělivost a v pondělí jsme po škole šupajdily ke kadeřnici.
"Stejně furt někde lítá v děravejch teplákách," lamentovala.
Gumičky na čas zavál písek z pouští pískovišť.
Však zase dorostou.

Byla zima. Kamarádka přijela za mnou do Brna, že má toho svého na vojně v Podivíně, jestli bych ji nedoprovodila.
Na posádce nám zapůjčili vojína a my seděli v hospůdce, kde dvě zamilované hrdličky neodtrhly od sebe nejen oči tak dlouho, až...
Až nám ujel vlak.
Chytit stopa v zimě, kde nikdo nejede, nelze.
Prošly jsme se mrazivou nocí minimálně 12 km do příští vlakové stanice, kde měli aspoň otevřenou čekárnu a počkaly na ten první.
A víte co?
Ujel mi ještě jednou. V létě, s bandou kluků, co chtěli na Kerny.
A víte co?
Znovu 12 kilometrů měsíční nocí...

Zahrozil a pak se ubrečený otočil a utíkal domů.
Ne, nebyl oblíbený.
Kluci si z něj dělali srandu, že je prrrťa, malej a neduživej.
Všichni byli o hlavu větší, všichni rychle běhali, všichni to uměli s mičudou i s holkama, jen on byl - malej.
A pak šel čas.
Dospěli, měli práci, měli rodiny.
A najednou v hospodě: "Kluci, není to prrrťa? Ty vo*e, kdo by to do něj..."
Banda pivních tatíků kouká na televizi nad pultem, kde rozhodčí zvedá nad hlavu ruku vítěze.
Dostal ho jednou ranou pěsti. KO.
Malý prrrťa, který se vzepřel a bojoval.
Za sebe.
Dokázal to.

Někdo říká, že jsem se s nimi snad i narodila.
Kočičí chloupky jsem měla už na své první košulence.

Micka - tu mi donesla máma, když jsem se rozvedla
Matýsek - přivezla jsem ho v době povodní 1997
Zuzanka - zachránila jsem ji v práci
Rozinka - dostala jsem od své studentky, zvládla stěhování na baráček
Johánek - nejdéle sloužící kocour, 17 let
Terezka - byla statná kryso- a kunobijka
Kureček - vypiplaný od slepého miminka
To byla moje kočičí zlatíčka, která se nesmazatelně zapsala do mého života.

Další kapitoly v chlupaté kronice pilně zapisují Uhura (13) a Nebulla (3).
Obě dvě adventní kočičky.
Věděly, kdy přijít.

Ta víska lákala svým klidem.
Lidé se tu cítili bezpečně. I kriminalita se jí vyhýbala obloukem až na dva cvoky, co si je odvezli s majáčky.
Čas ubíhal a nebezpečí šílené automobilky zahnala z hůry nařízená Natura 2000.
Máme tu ptáky motáky a vzácné žáby.
Lišky spokojeně chodily noc co noc popřát klidné spaní.
Až najednou.
Ze dne na den.
"Bude kšeft" zavelel aparát.
Všichni mlží "že jen průzkum lokace" a on to už Park Lutyně.
280 ha polí a lesů neuvedené firmě na baterkárnu. Okolí jí prý potřebuje.
Premiér si už mne ruce.
Všichni povstali jako jeden člověk.
"Nechceme!"

"To bych se taky chtěla pořád tlemit na všechno jako ty." vyčítavě se na mne otočila ne zrovna naladěná kolegyně. "Tvůj život bych chtěla. Se musíš mít báječně, co?" pokračovala ve svém nabručeném monologu.
Ne nechtěla, zamyslela jsem se na chvíli.
Ony se jí ty těžké životní zkoušky vcelku vyhnuly.
Rozhodně vím, že si nemá na co ztěžovat. Jenže pro ní je všechno málo - zdravá je, děti má vystudované, vilu, auto.
"Mi to vysvětli, se furt směješ..." vyjela už zostra.
"To víš, já musím. Já jsem nedělňátko a tím to všechno začalo. A na věky věků." usmála jsem se znovu.

Ta hláška z jeho úst přímo elektrizovala: "Protřepat, nemíchat."
Krásné ženy mu padaly k nohám (některé pěkně vypočítavě). Dokonalý ideál mužské krásy (ségra říká, že je ´takovej nemastnej´).
Ten pohled, rychle odhalí nepřítelovy úmysly, a když promluví...

"Ticho, už to začíná..."
v sále zhasínají světla
"Jsem zvědavá na písničky..."
"Meryl je jedinečná..."
"Hele ten mladej..."

Všechen šepot kolem mne procházel bez povšimnutí.
Šibalský pohled modrých očí a hustá kštice, i když už trochu prošedivělá (mužům to dodává kouzlo)...
A on i zpívá, bože...

Jeho paní má štěstí, pomyslím si a usměji se na toho svého, hnědookého.
Tohle je můj Bond.

Byla to skutečně výzva.
Marně jsem vzpomínala na tepláčky s laclem, co jste na ramenou zapnuli na knoflíky a dítěti nelezly plíny ani dupka. Podle fotek z dětství jsem s nimi prožila celé své batolecí období.
Jenže nová doba si žádala moderní trendy. Nejsme přece "sto let za opicemi", hlásaly reklamy na dětské oblečení.
Ale co dělat, když místo malého boubelatého robátka se zrovna vám narodí žížala.
Oba kluci mi z konfekční velikosti prostě vypadávali.
Nezbylo, než vytáhnout stoj, nůžky, staré džíny, náplety a kamarádku poprosit o konstrukci střihu.
Šila jsem si na kluky sama.
A nejen kalhoty.
S kapsama!

"Á, dobrý den, dobrýýý den." úslužně v obchodě pozdravil mého muže pán v padnoucím obleku.
"Dobrý, pane Koníček. Jak se máte."
"Ale dobře, dobře. S Mařenkou jedeme na týden do lázní. To víte, má to se mnou, holka, těžký."
"Tak hlavně v klidu a pozdravujte jí." rozloučil se můj muž.
"Kdo to byl?" ptám se udiveně.
"Ale klient, před týdnem dostal pépéčko." odpověděl a dál se zabýval vystaveným zbožím v regále.
"Zdar veliteli." houkl na muže týpek v džínách a triku.
"A to je kdo?" zvednu obočí.
"To je kolega, vrchní z protější směny."
A pak poznejte kdo je kdo.

Vyhlašuji dnešek Dnem silných žen.
Potřebovala jsem dokončit podzimní dílo, které mi překazily deště, plískanice, sníh, mráz, plískanice, déšť...
Konečně počasí trochu nabralo jarní směr a i když v noci pršelo, nedala jsem se odradit a silou Minotaura se vrhla do vykopávání kořenů, rozházení hromad hlíny (přes zimu spečených) a jejich úpravy na krásně uhrabanou plochu.
Výsledek: zlomená motyka, zlomený rýč, zlomený krumpáč, kořeny pro jistotu vyřezány - sekeru jsem zlomit nechtěla.
Nakonec jsem jako medvěd tančila kolem sekačky, abych ji vyčistila do servisu.
Podezírám, že mi nad kolébkou podvodně věštily tři čarodějky místo sudiček.
Asi jsem nejspíš měla být...
... kluk.

"Dej to do té krabice..." "Pomoz mi utáhnout provázek..." "Ne, váza od babičky nemůže mezi hrnce..."
Takové a podobné věty jsem slýchala často.
Ani mi nepřišlo na mysl, že není normální se neustále stěhovat.
Nejprve z Fulneku do Ostravy kvůli tátově práci. Pak nás posunuli o kus blíž centru - rekonstrukce domu. Následovala Poruba, Brno, Újezd u Brna (studentský privát) a pak zpět do Ostravy. A znovu jsem proskotačila několik adres - ach ty změny.
Nakonec se mi podařilo spustit kotvu, zapustit kořeny - v Lutyni, s mým mužem.
V kraji, kde se narodila moje maminka.
Konečně jsem trvale doma.
Již 21 let.

Bylo to takové nepsané pravidlo.
Kdyby nic jiného, na ples SRPŠ se půjde, to by maminka prostě nepřenesla přes srdce. Ona, jedna z hlavních organizátorek, aby chyběla.
Tak jako skoro všechny ženy v ulici se ráno vydala do místní Hedy pro krásný účes, ze skříně vytáhla své fialkové brokátové šaty a okartáčovala tatínkovi oblek.
Bráška musel vyleštit střevíčky a lakýrky a já dostala úkoly v kolik musí špunti (ti mladší z nás) do hajan.
"A nezlobte, něco vám doneseme..." znělo zpoza zavíraných dveří.
Ráno na stole ležel balíček chlebíčků a veselé kloboučky.
Nedělní dopoledne jsme si na ples hráli my.

"No to snad. Jak mohou pustit takový nesmysl do světa? To už se vážně všichni dočista zbláznili?" lamentuji nad počítačem.
"Co pořád brbleš?" táže se manžel.
"No tos neviděl. Tady hvězda prezentuje způsob jak množit rybízy řízkováním - šikmý řez nahoře, rovný dole. To jde proti logice, nezatlačím nic a ještě si potrhám ruku... " zoufalé oddychnutí
"Takovou kravinu ani nemohu děckám ukázat. To dnes už natáčí kde kdo, kde jakou...!"
"Ale drahá, ber to takhle: Inteligence je na světě konstantní množství, pouze populace lidská se zvyšuje. I když, v poslední době, i o tom prvém začínám poněkud pochybovat" a zamyšleně odešel.

Autobus v poklidu projížděl mírně zvlněnou krajinou.
Cesta ubíhala poklidně až na těch osm vpředu.
Hlasitě pronášené myšlenky střídaly šílené výbuchy smíchu, kdy další osoba kontrovala ještě větším slovním kalibrem doprovázeným ještě větší salvou smíchu.
"A, a, vzpomínáte..." začala jedna z dam.
Najednou dopředu došel hoch.
"Co je, Danieli? Co potřebuješ?"
"Nemohly byste se trošku ztišit? My vzadu si chceme taky povídat. Je to tu jak jeden velký KUKUŘINEC, paní učitelky!" pronesl s důrazem a hrdě odkráčel na své místo.
Následoval snad největší výbuch smíchu, ale oslovené dámy se již přece jen trochu ztišily.
I řidič si v duchu oddechl.

"Máš hrnek?"
"Jo..."
"A je plný?"
"Jo..."
"A máš v něm kafe?"
oči se jemně přimhouřily a koutky úst nazvedly do úsměvu
"Mám v něm kafe, dobré..."
"Tak vidíš. Když už si tak povídáme" udiveně nazvednuté obočí "No povídáme, jen se nedělej. Vím, že mě vnímáš." souhlasné pokývání hlavou "Tak když už si povídáme, přiznej si: jsi zdravá, tedy díky hrstce prášků po ránu, ale jsi. Máš rodinu, máš práci, máš kde spát, co jíst, večer si pustíš telku." takové to nojo kývání hlavou "Když to sečtěme, máš... Cože? Břicho? Však nejsi modelka."

Tyhle sčoty má má hlavička dobře nastavené.

Je-li (Hopsa hejsa) plot výše k zemi položený, stane se ti (do Brandejsa) náležitě prodražený.
Máš-li (Skákal pes) pod plotem skulinku, přijdeš o (přes oves) prašule za chvilinku.

Takhle bychom mohli porovnávat naše a psí říkanky (štěkánky), co se našeho plotu a vzájemných sousedských vztahů týče.
Náš nalezenec Andy usoudil, že je-li setrem - Gordonským, měl by se zabývati pernatou zvěří.
Bohužel se odmítl podrobit jakémukoliv výcviku vedenému člověkem (mnou) a rozhodl se pro samostudium.
S nasazením strkal čenich i tlapy pod náš plot, až došlo v sousední zahrádce na bujarou strkanici - cíl uhoniti si slepici.

Zakoupeno sousedovi - 9 kuřiček nových.

Nadechni se.
Zklidni mysl.
Představ si něco krásného.
Koho máš ráda.
Pro koho tady chceš být, pro koho musíš žít...

Poprvé
mě polechtala jen tak peříčkem.
Bylo mi deset. Ještě zastavila to auto, když jsem utekla bráškovi, že budu na předehrávkách houslí první.

Podruhé
vztáhla prst a zahrozila.
Naštěstí doktor našel nádor včas a já se vyléčila. Třicet je málo a doma dva
kluky.

Potřetí
mi ukázala svůj svět.
Mezi hvězdy, do mlhovin. Bylo mi tam dobře.
A v občance jen padesát, ne se smrtí si nechceš hrát.

Na rozloučenou tiše zašeptala: "Máš čas, až poslední hvězdy zhasnou, přijdu zas."

"Klucí, já se bojím. Držte mě."
"Neboj, brácha už taky skočil. Nic to není."
"Ale já se tuze bojím, co bude pak."
"Neboj, všichni skočí."
hop
...
"Děcka, podívejte jaké krásné kaštany. Vezmeme si tady nebozízek, nůžky a špejle." začínám hodinu Zahradnictví s PŠ2A.
"Vzpomeneme si, jak jsme byli malí, ano. Dělali jste někdy zvířátka? Ne? Tak si to ukážeme."
Beru do ruky nůžky a stříhám špejli tak, abych měla stejně dlouhé tyčinky na jedné straně trochu zkosené.
"A teď ho to trošku píchne, trošku zavrtám, ale nebojte se. Nakonec se mu to bude líbit."
...
Malé stádečko si vyšlo na mýtinku.

Měla bych jet domů.
Odložit tužku, vypnout počítač, zasunout židli, zamknout dveře...
Jenže to nejde.
Cítím se šíleně vyčerpaná, jako bych přecházela celé pohoří And od severu k jihu.
Ten pocit, že už nezvládnu ani zvednout ruku, natož sebe.
Poslední už také odešel.
Zavřít okno a sednout si.
Na chvíli.
Na chviličku. Slibuji. Pak půjdu.
Jen z dálky ke mne doléhá tlumený hluk z křižovatky. Dnes obzvlášť rušné, bude dlouhý víkend, všichni jedou pryč.
A já poslouchám uklidňující klepání klávesnic ťuk... ťuk ťuk ťuk... ťuk ťuk jak vyklepávám své myšlenky třemi prstíky.
Ten klid a ticho...
Jemný podtón ticha...
Teď.

Bylo to jako každé první září. Rozhlédla jsem se po třídě na své nové drahoušky.
A jéje, prolétlo mi hlavou, když jsem vzadu spatřila do výšky trčící číro na hlavě dlouhána, doprovázené hrubým řetězem s visacím zámkem na krku, koženou vestičkou a gládama, že by mohl rozšlapávat kokosáky.
"Matěj K.?" zeptala jsem se.
"Zde! Ale můžete mi říkat Matýsku, jako maminka. Já na to slyším." zazubil se tím nejrošťáčtějším úsměvem, jaký jsem kdy viděla.
A víte co?
Makal za tři, učil se za čtyři.

Na závěrečné zkoušky přišel - ostříhaný a v obleku.
"Už je čas dospět, paní učitelko." mrknul spiklenecky.

Sedí naproti mě a vypráví.
Bezmyšlenkovitě dřevěným míchátkem proháním kávu v šálku a poslouchám příval slov promísených se slzami.
"... a on jí je odnes, všechny. Zrovna jsem je čerstvě nařezala do vázy..."
"Koho?" zeptám se udiveně. "Kočičky?"
"Kočičky?!? vyprskne málem lok latte mým směrem. "Tulipány, všechny."
A pak se začne smát.
Během poslouchání jsem na malé kousíčky nalámala nejen své, ale i její míchátko.
Na stole se začal odehrávat malý kočičí příběh.
Dokonale odvedl naši pozornost od nevěrného přítele.
Však co s chlapem, který neudrží kalhoty na místě - zapomenout, i s kytkama.
A my si zase dáme kafíčko ve Starbucksu.