Moje články

Nesnáším ten pach. Kdykoli ho ucítím, sevře se mi srdce a hlavou běží vzpomínka na událost mého dětství.

Ten hajzl nás ve vesnici měl všechny pod palcem. Dřel z nás kůži zaživa a běda tomu, kdo by se vzepřel. Takže když jednou vzkázal mému otci, aby mě přivedl k němu, otec bez zaváhání poslechl.
Třásl jsem se jako osika a brečel. Přistoupil ke mně, pohladil mě po tváři. Z dechu mu zavanula cibule, když mě surově přitiskl břichem na stůl. Jednou rukou mě přidržoval a druhou si odepínal kalhoty. A pak...

Dodnes nenávidím pach cibule. Vyvolává ve mně vyjící zvíře.

Tady je odkaz na povídku, kterou jsem psala v kurzu tvůrčího psaní a která mi posloužila jako zdroj letošních drabblů do fandomu V jednom domě.

„Už jsme na ten pokus spotřebovali dost myší, a pořád nic.“
„Co to znamená?“
„Že nemáme výsledky, jaké jsme si představovali. Všechny myši zapojené do pokusu uhynuly.“
„Jak dlouho už ten pokus trvá?“
„Několik měsíců. Nakazíme skupinu myší sledovaným mikroorganismem, čekáme na vznik klinických příznaků, aplikujeme zkoušenou látku a sledujeme, jak organismus zareaguje.“
„Z toho usuzuju, že už jste vyzkoušeli dost látek.“
„Dost látek a také jejich různá ředění.“
„Hodně se snažíte.“
„Samozřejmě. Jde o dost odolný mikroorganismus. No, budeme dále pokračovat. Prostě běh na dlouhou trať.“
„Takže jakmile některá z pokusných myší přežije...“
„Bude to velká naděje do budoucna.“

Jak to bylo v tom inzerátu? Hledám vysokoškolačku bez závazků? No, tak to jsem přesně já. A dneska se s ním mám sejít.
Přemýšlím nad oblečením, na prvním dojmu záleží. Ne moc vyzývavé, nechci přece vypadat lacině a podbízivě. S vlasy toho moc nenadělám, krátké a tmavé, stejný účes nosím už dlouho.
Stojím na dohodnutém místě. Vida, blíží se nějaký sympaťák, že by to byl on?
„Vy jste přišla na ten inzerát?“
„Ano,“ odpovím.
„Tak na shledanou.“
Překvapeně za ním hledím. Nejkratší rande mého života.
Náhodou ho zahlédnu o měsíc později. S dlouhovlasou blondýnou v křiklavém oblečení a třemi dětmi.

“Vítejte, Madam.”
“Ráda bych věděla, Esmeraldo, jak dlouho u mě ještě budeš pracovat.”
“Ale já se nechystám odejít.”
“Opravdu? Slyšela jsem, že tvůj stálý zákazník, pan Manu, má o tebe větší zájem než jen jako o kurtizánu.”
“Madam, také jsem si to myslela, ale byla to jen moje představa. Taková chiméra. Navíc se zřejmě natrvalo stěhuje do ciziny.”
“Snad nepláčeš, Esmeraldo? Je to jen zákazník, vážený, jistě, ale jen jeden z mnoha.”
“Máte pravdu, Madam. Omlouvám se za svoji chvilkovou slabost. Uvědomuji si, jak je třeba se chovat.”
“Výborně. Musím za sebe říct, že mě těší, že s námi zůstaneš.”

Byl to mladý kluk, zelenáč, kterého přidělili k nim do jednotky. Bledý jako stěna, slunci se vyhýbal. No aby ne, říkali si ostatní, hned by se spálil.
Po bitvě. Ti, co přežili a mohli chodit, se ploužili po pláni a hledali, jestli někdo z nehybných ještě žije. Zelenáč smutně přehlédl prostranství. “Všichni jsou mrtví.”
Po návratu musel velitel uznat, že to byla pravda. Ale jak tohle mladý mohl vědět?
Pak ho jednou velitel zahlédl, jak sedí u postele jednoho ze spících vojáků a ústa má přitisknutá k jeho krku.
Ráno ho vytáhl na slunce. Jeho smrtelný řev slyšel ještě dlouho.

“Vy tři, slyšíte mě? Dnes se přes pláň bude vracet můj muž z bitvy. Chci, abyste mu tohle řekly.” Podala jim lístek.
“Ano, paní,” poslušně se uklonily.
“Bude vás považovat za čarodějnice, pověrčivý je dost,” potřásla hlavou.
“Paní, a co dále?” odvážila se jedna z nich zeptat.
“Jen co se stanu královnou, postupně převezmu vládu a zařídím, aby přiletěla loď,” usmála se. “S tím váhavým pitomcem to půjde snadno.”
Opět se uklonily.
“A pak začne postupná invaze,” zasnila se. Pak se vzpamatovala. “Hlavně se potom někam schovejte. Já, lady Macbeth, už zařídím vše následující. Hlavně aby šlo vše podle plánu.”

Ten keř, co roste ve vzdáleném koutě zahrady...
Pamatuješ si na slečnu, co tady kdysi pracovala? Pomáhala v kuchyni a taky s úklidem. Jednou tvrdila, že na tom keři viděla zlaté květy. Nikdo jí nevěřil, prý si vymýšlí. Rozhodla se tedy, že půjde a jeden z těch květů přinese. Dodnes si pamatuju, jak odchází směrem ke křoví. Bylo to naposledy, co jsme ji viděli. Nikdo neví, co se s ní stalo.
Mám teorii, ale je příliš divoká. Co když ten keř dokáže do sebe vtáhnout člověka, aby na něm vyrostly zlaté květy?
Já tomu věřím, proto k němu nikdy nechodím.

Neuzavřený případ vraždy mu ani po letech nedával spát. Přemýšlel, co se dalo ve vyšetřování udělat jinak.
Večer navštívil kamaráda podezřelého a jako zázrakem si všiml alba s fotografiemi. Na jedné z nich byl zachycen podezřelý s povědomou dívkou.
Jako zázrakem ještě tu noc natrefil na matku podezřelého, která se v opilosti zmínila o sklonech svého zavražděného manžela k malým dívenkám.
Pak si uvědomil, kdo je dívka z fotografie. Zavražděný se znal s její matkou.
Mohlo to být tak, že zavražděný té dívce ublížil a jeho syn, kamarád dívky, ho zabil?
Bude skoro zázrak, jestli se tahle divoká hypotéza prokáže.

„Pane Manu, chystáte se někam do ciziny?“
„Ano, a na delší dobu. Výzkum ohledně nemoci šílených dětí.“
„Takže vás dlouho neuvidím? Ale už se těším, co mi po návratu povíte nového.“
„Víš, Esmeraldo, je tady možnost, že v cizí zemi zůstanu natrvalo.“
„Natrvalo…“
„Musím říct, že mě to docela láká. Neznámá nemoc domorodých lidí...“
„Já... Mám ve vašich plánech nějaké místo?“
„Jak to myslíš? Kdybych se někdy vrátil, zase tě přijdu navštívit. Jsi skvělá společnice.“
„Aha. Promiňte, jestli jsem něco nevhodného plácla. Takže mi nezbývá, než vám popřát všechno nejlepší do nového života.“
„Děkuji, Esmeraldo. Ať se i tobě daří.“

„Růžičko, chci si s tebou promluvit.“
„Ano, Madam, jistě.“
„Prý se nechováš hezky k jednomu ze zákazníků. Otec pana Waniho byl za mnou.“
„Myslím, že není o čem mluvit.“
„Samozřejmě že je! Jeho syn je prý z tebe nešťastný. Co na to řekneš?“
„Madam, nejsem si ve svém chování vědoma ničeho špatného.“
„Tak poslouchej. Je to tvůj zákazník a dobře platí. A jeho otec… Nerada bych si s někým dělala zlou krev. Nebo chceš, aby se od nás kvůli tobě všichni odvraceli?“
„Tohle přece nikdo chtít nemůže.“
„Ber moje slova jako varování. Propříště se chovej tak, abys mi nedělala ostudu.“

Sledoval ji zpovzdálí, jak vystupuje ze svého drahého auta a kráčí do honosného domu.
Lehce se usmál. Byl to také jeho úspěch, že se on i ona vyškrábali z toho dna, kde strávili svá neradostná dětství. Teď mají peníze. Ona díky své kráse a zájmu bohatých mužů, on díky svému životu v podsvětí. Ale co na tom. Kdysi si slíbili, že se budou navzájem podporovat, a to za jakoukoli cenu.
Kdyby náhodou se jim někdo zkusil postavit do cesty a překazit cestu vzhůru, neváhali by ho odstranit. Na bohaté dámě a jejím parťákovi z podsvětí nesmí ulpět ani stín podezření.

První zmínku našel, když se prohbíral listinami z pozůstalosti hrabětě z L. První dojem byla pochybnost, jestli ta poznámka o jakési tajné přihrádce v nějaké skříni je vůbec pravdivá, proto se rozhodl ji ověřit.
Vydal se na místa, která byla v dopise zmíněna. V žádném neměli onu skříň, dokud nenarazil na starý zámeček. Majitel mu vstup povolil, když uviděl onen dopis.
Skříň byla přesně taková, jakou si ji představoval. Když otevřeli tajnou přihrádku, o které majitel nevěděl, byl si zcela jist, že veškerá námaha a trmácení z místa na místo se vyplatilo.
Na sametu leželo jedno ze ztracených Fabergého vajec.

Dvě vesnice spojuje kromě nové silnice i stará cesta. O tom místě se udržuje zvláštní legenda.
Projížděl tudy řidič autobusu při manipulační jízdě, přesun z jedné linky na druhou. U cesty uviděl mávajícího stopaře a rozhodl se ho vzít s sebou. Stopař si sedl hned na první sedadlo u dveří.
Chvíli mlčky jeli, když se řidič obrátil ke stopaři, aby mu nabídl láhev s pitím.
Na sedadle nikdo nebyl.
Řidič překvapeně zastavil a prošel celý autobus. Stopař nikde.
Když dojel do svého cíle, tak se třásl, že ho museli odvézt do nemocnice. Od té doby starou cestou už nikdy nejel.

“Pane Wani, musím váš návrh odmítnout.”
“Slíbilas mi, Růžičko, že se za mě provdáš, když splatím tvoje dluhy!”
“Ano, ale... Moji rodiče s tímhle sňatkem nesouhlasí.”
“Myslel jsem, že budou rádi. Přece na tobě finančně závisejí.”
“Proti rodině nemůžu bojovat.”
“Pochybuji, žes jim to vůbec řekla.”
“Já...”
“Zdá se mi, že nevíš, co vlastně chceš. Než jsem tvoje dluhy zaplatil, bylas naštvaná, že neplním svoje sliby. Když už jsou splacené, zase se ti něco nelíbí.”
“Pane Wani...”
“Růžičko, chováš se ke mně jako k odpadu! Jinde by mě přijali s vděčností.”
“Řeknu jen jedno. Jako zákazníka vás vždycky ráda uvidím.”

“Vidíš támhle toho maníka?”
“Vsadím boty, že...
“Že mu čouhá sláma z bot.”
“Jako v té písničce, já dál slámu v botách mám.”
“Ale snad brzo zjistí, kde ho bota tlačí, ne?”
“To by měl, jinak mu brzo poteče do bot.”
“Nakonec mu třeba nezbude nic jiného, než do těch bot prásknout.”
“Asi to tak nakonec dopadne. Takové jako on znám jako svý boty.”
“Mrkej na ty lodě, co má na nohách.”
“Černé jako bota.”
“Hehe.”
“Boty do roboty.”
“Spíš bych řekl, že by se to dalo použít místo botičky.”
“Sakryš, jde sem!”
“Jestli jsme těma řečma neudělali pěknou botu...”

Za ojedinělých bouřlivých nocí ho viděl, jak vystupuje z moře. Ze zpěněných vln se vynořila dlouhá úzká hlava, pak následoval hadovitý krk. Zdálo se, že tvor sleduje hru blesků na temné obloze. Jeho mokrá kůže se podivně leskla.
Když se po nějaké chvíli stvoření vrátilo zpět do moře a vlny se nad ním zavřely, říkal si, jestli se mu to celé jen nezdálo.

Vzpomněl si na něho, když se dočetl, že nedaleko objevili v zemi fosilii dávného živočicha. Dlouhá hlava na ještě delším krku. Odvezli ji někam do muzea.
Za bouřlivé noci opět čekal, ale tvor se neobjevil. Už nikdy.

“Jak jste mi to mohl udělat!” vykřikla žena. “Vlastně mojí Annabele!”
Starší muž jen vzdychl. “Velice se omlouvám, vím, že jsem vám to slíbil...”
“A slib jste porušil. Takový krásný pár to byl, a co teď?” žena skoro kvílela.
“Pokusím se vám najít náhradu. Pár mých známých,” nabídl muž, “bude mít jistě někoho vhodného.”
“Ale já jsem chtěla pro Annabelku toho vašeho! Dokonalý typ, krásná hlava a oči...”
“Ještě jednou se omlouvám. Museli jsme našeho chovného kocoura prodat, to víte, alergie,” posmutněl muž.
“A navíc do zahraničí! Abych jela s mojí kočičkou zlatou tak daleko za ženichem, to tedy ne!”

Co je věčnost v zemi nesmrtelných?
Stejně jako mnoho dalších před ní, dostala i ona příležitost k volbě. Buď zůstane nesmrtelná, ovšem v tom případě se vzdá možnosti mít děti. Nebo děti mít může, ale délka jejího života bude omezená.
Ráda by měla děti, ale stejně tak ráda by žila nekonečně dlouho, otevřelo by se jí celé moře příležitostí k téměř čemukoli.
Děti by jí daly neskutečně velkou lásku a jakési naplnění, ovšem cena za to... Jistě, v jistém smyslu by byly pokračováním i jí samé, jejího života, jen ona by už u toho nebyla přítomna.
Jak se má rozhodnout?

Myslel si, že najde svědkovu mrtvolu zahrabanou pod záhonem růží v zahrádce za domem, ale nestalo se tak.
Komisař si byl jistý, že podezřelá svědka zabila a zakopala na zahradě svého domu. Důkazy i mrtvola chyběly.
Po několika letech se odstěhovala do jiného domu.

Komisař ji jednou navštívil. Zavedl řeč na její bývalý domov a ona mu ukázala hliněnou mísu s vysokými listy tchynina jazyka. Zemina v ní prý pochází ze zahrady starého domova.
Jako náhodou shodil květináč na zem. Hlína se rozprskla a v ní uviděl malou kost. Vypadala jako článek prstu.
Nenápadně kost sebral. Analýza jistě určí DNA.

Jeho kniha o fiktivní vesnici Ascensão kdesi na horním toku jedné z řek v amazonském pralese se stala bestsellerem. Kdysi dávno se zúčastnil výpravy a věděl, o čem píše.
Jednou zazvonil telefon. “Tady obyvatelé Ascensão. Rádi bychom tě viděli.”
Na chvíli zapomněl dýchat. Pak se vzpamatoval.
“Nedělejte si legraci. A už mi nevolejte.”
Ukončil hovor a vyděšeně hleděl na displej. To nemůže být pravda!
Jen on jediný věděl, že vesnice kdysi existovala, ale sám všechny obyvatele otrávil, aby získal poklad po staré civilizaci, který měli. Není možné, aby na horním toku té řeky ještě někdo žil!
U dveří zazvonil zvonek.

Nesnáším ten pach. Kdykoli ho ucítím, sevře se mi srdce a hlavou běží vzpomínka na událost mého dětství.

Ten hajzl nás ve vesnici měl všechny pod palcem. Dřel z nás kůži zaživa a běda tomu, kdo by se vzepřel. Takže když jednou vzkázal mému otci, aby mě přivedl k němu, otec bez zaváhání poslechl.
Třásl jsem se jako osika a brečel. Přistoupil ke mně, pohladil mě po tváři. Z dechu mu zavanula cibule, když mě surově přitiskl břichem na stůl. Jednou rukou mě přidržoval a druhou si odepínal kalhoty. A pak...

Dodnes nenávidím pach cibule. Vyvolává ve mně vyjící zvíře.

“Představ si, Růžičko, co se stalo Violetě.”
“Něco už jsem zaslechla. Víš nějaké podrobnosti, Esmeraldo?”
“Jeden z jejích zákazníků jí slíbil manželství. A prý pokud nebudou jeho rodiče souhlasit, utečou spolu.”
“A dál?”
“Jak se dalo čekat, rodiče mladého pána nesouhlasili. Kurtizána jako manželka v tak vážené rodině! Tohle tam nemohlo projít. Violeta čekala, že tedy dojde na ten společný útěk, ale to nedopadlo.”
“Rozmyslel si ho?”
“Odmítl mít s tím cokoli společného.”
“A Violeta?
“Má zlomené srdce. Už ho nikdy nechce vidět.”
“Kdyby to s ním uměla jako já s panem Wanim...”
“Od zákazníků se dá čekat ledacos, Růžičko.”

“Ukaž se mi, Lily. Budeš hezká nevěsta.”
“Slečno Esmeraldo, chtěla bych vám poděkovat za všechno, co jste pro mě udělala.”
“Přišla jsi k nám docela nedávno. Byla jsi vyplašená, ale rychle ses učila.”
“Také vaší zásluhou. Znovu vám děkuji. Jistě se mnou bylo hodně práce.”
“Všechna námaha se vyplatila. Zákazníci oceňovali tvé vybrané chování.“
“Jsem vám vděčná.”
“Doufám, že i v rodině mladého pána budeš projevovat jen to nejlepší ze své povahy. Je pro nás pocta, když si zákazník vybere za ženu jednu z nás.”
“Dostalo se mi velké cti. Nezklamu ani vás, ani Madam. Sbohem, slečno Esmeraldo.”
“Sbohem, Lily.”

Dívám se na obrazy na stěně. Rodinné portréty. Úplně vlevo je tchán, zasmušilý vousatý muž, který nechal postavit tenhle zámek. Měl obrovský majetek a mohl si tak nákladnou věc dovolit.
Vedle visí portrét tchyně, drobné bezbarvé osůbky, která přinesla věnem další majetek, ale dlouho nemohla porodit dědice. Nakonec se to podařilo, ale říkalo se, že jí pomohla nějaká stará žena, která prý uměla čarovat.

Stočím pohled na svou dceru. Je poslední dědičkou tohoto rodu, ostatní už zemřeli. Včetně mého muže. Nikdo se nedozví, že ta stará žena pomohla k dítěti i mně a platbou za to byl život mého manžela.

“Růžičko, ty dneska záříš,” usmála se Esmeralda.
“Ano, dneska je můj velký den,” přikývla Růžička.
“Slečna svíti jako sluníčko,” Mari zrovna vešla do salónu.
“Pan Wani za mnou dneska přijde.”
“Tak přece jen nezapomněl,” řekla Esmeralda. “On a Jasmína...”
“O té čarodějnici nechci nic slyšet!” přerušila ji Růžička a přivřela oči. “Ode dneška na ni ani nepomyslí.”

Mari nic neříkala, ale myslela si svoje. Růžička možná září jako sluneční paprsky, ale ne kvůli panu Wanimu. Je to tím, že vyhrála nad Jasmínou.
Ne každá je milá jako Esmeralda, povzdechla si Mari a odešla. Musí pomoct Růžičce s přípravami na večer.

Poprvé jsem jeho existenci zjistil před několika měsíci. Vešel jsem do bytu a vycítil něčí přítomnost. Někdo tam na mě čekal.
Vstoupil jsem do pokoje. Zdálo se mi, že v křesle otočeném zády ke mně kdosi sedí. Napadlo mě, že je to některý z mých známých, ale jak by se dostal dovnitř? Když jsem křeslo obešel, abych ho pozdravil, nikdo v něm neseděl.

Od té doby vím, že nejsem sám. Jeho tichá přítomnost mě obklopuje na každém kroku. Někdy mám takový pocit, že ho užuž zahlédnu, že stojí přímo za mnou... Ne. Pokaždé, když se otočím, je za mnou prázdnota.

“Určitě mě zabije!” křičel jako smyslů zbavený.
“No tak, uklidni se! Nikdo tě nechce zabít, všechno je v pořádku,” snažila se mu domluvit.
“Ten starý býk s jedním rohem!” zmítal sebou na posteli.
“To je horečka, něco se ti zdá, žádné zvíře tu není...” měla slzy v očích.
Chvíli se ještě neklidně převaloval a něco nesrozumitelně mumlal, pak konečně usnul.

V noci uslyšela, jak někdo běží po chodbě, pak strašný výkřik, rachot a praskání. Vyděšená vyběhla na chodbu a rozsvítila.
Ležel mrtvý na podlaze, kam ho přimáčkla ze zdi spadlá trofej. Hlava obrovského zubra, které se pádem ulomil jeden roh.

“Slečno Růžičko, uklidněte se!” snažila se služebná Mari.
“Jak se mám uklidnit?! Pan Wani začal chodit za Jasmínou!” Růžička byla vzteky bez sebe.
“A co čekáte? Může chodit za kteroukoli slečnou.”
“Slíbil, že zaplatí moje dluhy u Madam!”
“Tak jste se k němu měla chovat jinak a ne zneužívat, že jste jeho oblíbená společnice.”
“Máš pravdu. Až za mnou přijde, předvedu mu všechny své dovednosti. Odvykne si chodit za tou čarodějnicí Jasmínou!”
“Jestli tohle dokážete...”
“Jasně že dokážu. Odvykne si chodit nejen za Jasmínou, ale za kteroukoli jinou slečnou.”
“Hlavně ať se tu ještě ukáže, aby to odvykání vůbec začalo.”

“Jak je ta volavka krásná...” hleděla žena obdivně k rákosí u jezera.
“Ano, to je,” odpověděl muž.
Nazítří žena opět zamířila k jezeru. A další den znova.
Muži to vrtalo hlavou. Žena trávila u jezera celé dny a začala se mu odcizovat.
Začal být znepokojený. Za to může ten pták!
Další den brzy ráno se vydal k jezeru. Ruce se mu třásly, když zamířil na volavku a vystřelil. Padla mrtvá do rákosí.
A teď bude vše jako dříve, pomyslel si.
Když vešel do domu, srdce se mu zastavilo. Na posteli ležela mrtvá žena a z prostřeleného těla jí vytékala krev.

Růžička sledovala Esmeraldu se znepokojením. Jistě, za ten více než rok se Esmeralda stala velice oblíbenou. Milá a přátelská k ostatním slečnám, vybrané chování k zákazníkům. Zvláště jeden si ji velice oblíbil a často ji navštěvoval. Pan Manu.
Nebylo možné si nevšimnout, že i přes profesionální chování Esmeraldě při pohledu na něj jihnou oči a v jejím úsměvu bylo něco navíc. Na žádného jiného zákazníka se tak nedívala.
Je na nejlepší cestě se do něho zamilovat, obávala se Růžička. Ať sebezajímavější, je to pořád jen zákazník a je nutné si držet odstup.
Bude si s ní muset promluvit, aby vystřízlivěla.

- Ten uskrceny byl pry velke zvire. Asi mel u sebe Zlateho mravence, tak ho oddelali a okradli.
- Zabil ho nějaký kluk, co s ním měl placený sex. Zlatý mravenec je výmysl.
- Není. Plno lidí vidělo jeho fotku. Diamantový přívěšek zasazený ve zlatě. Nejenže je to umělecké dílo, ale má i historickou hodnotu!
- Kecáš. Je někde na netu ta fotka?
- Tady v odkazu.
- Noooo, tak to je výplod umělé inteligence, s tím se jdi vycpat.
- Ja verim, že ten sperk fakt existuje, proto toho chlapa zabili.
- Jakože si někdo najal prostituta na vraždu? Hmmmm...
- A proc by ne? Pro penize vsechno.

„Růžičko, chtěla bych si s tebou o něčem popovídat.“
„Jistě. O co jde?“
„Před rokem mě sem otec prodal a...“
„Nelíbí se ti u nás? Madam přece není zlá, no a na práci už sis snad zvykla?“
„No právě. Práce. Madam chce, abych používala, jak to říct, takovou masážní techniku.“
„Vím asi, co myslíš. Taky se mi nelíbí, ale zákazníci víc platí. A za tebou prý chodí pan Manu?“
„Ano. A právě on tohle vyžaduje.“
„Tak mu vyjdi vstříc, ten platí opravdu dobře.“
„Asi to budu muset překousnout.“
„Nic jiného ti nezbyde. Je třeba splácet dluhy, které u Madam máme.“

“Doufám, že jsi se mnou spokojený,” usmál se.
“Ale jistě. Na té diskotéce jsi tančil nejlíp ze všech,” zazněla odpověď. “Dobře se na tebe dívalo.”
“A to potom?”
“Jinak bych ti nezaplatil,” ušklíbl se zákazník. “Doporučím tě i svým známým.”
“Super,” zasmál se a přikývl.

“Hele, ten kluk, cos mi ho poslal, ten tanečník...”
“Dobrý, ne? Tančí parádně a v posteli to taky umí. Asi mu ještě zavolám.”
“To právě...”
“Stalo se něco?”
“Kluka si zaplatil můj šéf. Víš, umí být docela drsný.”
“Ublížil mu?”
“Ne. A ani neublíží. Kluk ho uškrtil a okradl. A nás si předvolají k výslechu.”

Stála v krásně vybaveném pokoji a mlčky sledovala, jak si ji Madam prohlíží. Byla to žena středního věku, ještě stále krásná.
“Beru ji,” pronesla konečně Madam, “nevypadá špatně a hloupá taky není.”
Otec se smutně uklonil a vzal si váček s penězi.
Dívala se za ním, jak odchází, a srdce se jí sevřelo. Už ho nikdy neuvidí.
“Všemu tě tady naučíme. Myslím, že o tebe bude mezi pány velký zájem,” usmála se na ni Madam. “Budeš bydlet s Růžičkou.”
Mlčky přikývla a pohnula se. V mysli jí vytanula poslední slova jedné ze slok jakési předlouhé básně. Zanechte naděje, kdo vstupujete.

“Nikdy, slyšíte? Nikdy se žádného velekněze nesmíte dotknout. Je to zapovězeno pod trestem smrti.”
Zvláštní, pomyslel si. Kdo jim pomáhá při oblékání? Možná mají osobní sluhové výjimku.

Jednoho dne byl vybrán, aby řídil kočár, kterým jeden z veleknězů cestoval do vzdáleného města. Jaká pocta!
Kdo mohl tušit, že dřevěný most má nejlepší léta za sebou. Prkna se prolomila a vůz i s koňmi se zřítil do vln. Podařilo se mu naštěstí dostat nad hladinu a hned uviděl, že velekněz na rozdíl od něho neumí plavat. Chtěl ho zachránit, ale vzpomněl si, že...
Nebude riskovat. Otočil se a zamířil ke břehu.

Díval se na skupinu mužů před sebou.
„Pane, víš přece, že tvou ženu milujeme. A nejen my, celý národ!“
Věřil tomu. Jeho žena byla krásná, hodná a laskavá.
„Ovšem pro náš úkol...“
Věděl, o jaký úkol se jedná. Doufal, že jeho ženy se týkat nebude, ale dnešek ho vyvedl z omylu.
„Nový velekněz ji vybral jako oběť našemu božstvu. Měl vidění…“
Ženu miloval, ale božstva se bál. A strach byl silnější.

Velekněz se v duchu usmál, když před ním stála. Užije si s ní a pak se jí navždy zbaví. A příští vidění bude mít o krásné dceři prvního ministra.

Dain: Nečekané
Elluška: Hrůzný nález v Krkonošském národním parku
Evangelista biolog: Chtěla jsem
Gabriela92: Uzlíček
Karin Schecter: Dobrou noc
L.P.Hans: Kufříky
Naughtilus: Tell me a story
Roedeer: Šampion
Stevko: Dopisy
Tora: Dubnové noci má ticho ve své moci