Moje články

„A co za to chceš?“ Dřevorubec dobře věděl, jak by takový obchod s ďáblem mohl být zapeklitý. Kopec zlata ale zněl jako výhodná nabídka. Pro jednou by ale mohl přinést domu dobré zprávy. Mohli by se s ženou přestěhovat do města, koupit dům a zapomenout na hvozd a vše smutné, co poslední dobou zažili s úmrtím jejich jediného dítěte. Žena se kvůli tomu hodně trápila. Už ani nejedla a nevycházela z domu.

„Třeba to, co ti visí doma...“ odvětil ďábel.

***

Těžký pytel zlata dřevorubci spadl s rachotem na zem, když spatřil dva útlé kotníky viset ve vzduchu nad převrácenou židlí.

Kolo se otáčelo, vřeteno kmitalo, cívka se namotávala, nálož na přeslici se ztenčovala. Kolovrátek si zpíval. Zpíval o brzkém skonu a hříších své přadleny, která zsinalá nemohla jinak než pokračovat v předení, dokud se celý zločin neodhalil. Příze se začla pomalu zadrhávat a ztenčovat, stejně jako prohnilý život přadleny. Jeden uzel, druhý uzel - *brnk*! Příze praskla. Šaráda skončila, nebylo, co zapírat.
Kolovrátek se zastavil, bylo mu trochu smutno, že se netočí. Ale účel splnil. Brzy si pro něj přijdou a jako kouzelný předmět bude použit k dalšímu magickému jednání. Škoda jen že nemohl přízt déle, zlatá niť nebyla tak pevná...

Ona: "Jak se daří, miláčku? Jak bylo v práci? U mě nic zvláštního, děti budou mít za týden besídku, nezapomeň. Večeře je studená, vem si, na co máš chuť. Kuře? To jsem dojedla k obědu..."
No, jo. Ty si chodiš do práce a já ti mam sloužit? Kuře dojedl opravář, co dopoledne přišel, mám jeho číslo v mobilu...

On: "Dohodu jsme podepsali. Projekt začne příští měsíc. Jo, pamatuju si. Mám něco zítra nakoupit?" Sakra, ta pitomá besídka. Zabitej večer, jako kdybych nemakal pro tuhle rodinu dost, aspoň večery bych mohl mít volný. Aspoň si užiju na služební ceste se sekretářkou.

Klečel na studené zemi své malinké cely. Záda ho pálila, jako kdyby je měl v ohni, srdce mu prudce bušilo a on cítil radost. Jeho erekce byla důvodem tohoto pokání, ale rozhodně nešla dolů, což znamenalo, že musí přitvrdit.

*PRÁSK!*

Bič se zakousl do jeho rudých, jizvama pokrytých a pulsujícich zad. Ve chvíli, kdy se jeho kůže mezi lopatkami otevřela, jako motýl vystupujíci z kukly, cítil, jak jej opouštějí všechny ty vilné hříchy, které se mu honily hlavou již od ranní zpovědi.

Dýchal zhluboka, před očima měl jen tmu. Ne, to nestačí. Znovu, a znovu a ZNOVU! *PRÁSK* *PRÁSK* *PRÁSK!*

Byl to už skoro pro ni denní chléb. Tak v 8 večer překontrolovat téma dne, vzít mobil k televizi... většinou u filmu nenapsat ani řádku... obstarat zvířat, zalít kytky, večerní hygiena, lehnout do postele s tím, že si na netu něco před spaním přečte... a uvědomit si, že už je jedenáct a pořád nic nenapsala. V tuto hodinu byla už inspirace celkem jedno. Šlo jen o to, ze sebe násilím něco vypotit. Párkrát ji Můza políbila už, to jo, to i třeba pak měla nárok na komentář, ale dnes večer to nějak nešlo.
Přidat obsah - Drabble 2022 - no tak piš...

Plameny. Všechno hořelo. Dřevěná budova se již dávno zřítila a její trámy nyní sloužily jako hlavní potrava pro rudo-bílý oheň. Nikdo to nemohl přežít. Nikdo!

Jenže i přes mojí modlitbu se uprostřed toho pekla vztyčila postava. Byl to stín? Byl to ještě člověk? Viděl jsem jen černou siluetu.

"To není možné..." slyšel jsem zašeptat vedle sebe. Někdo se skácel a jiný s řevem utekl do lesů. Já tam jen tak stál a zíral do plamenů.

Nevím, jak, ale cítil jsem "její" pohled. Neviděl jsem oči, jen postavu která ke mně natočila svou tvář. Rudý plamen plál kolem jako rozepjatá křídla.

Celé město bylo v panice. Sledoval, jak se lidé narychlo zazdívají ve svých domovech a sem tam někomu něco podal dovnitř. Jídlo, džbán, hračku.

Prošel kolem ostrého rohu a uviděl již téměř mrtvého muže s černými boulemi na krku, jak zírá směrem k obloze. Někdo běžel kolem a vykřikl při pohledu na tu hrůzu.

Pro něj bylo ale umírání přirozené. Proto podal sténajícímu muži na chodníku svou čutoru.

U městské brány bylo rušno, dřevěné vozy se plnily lidmi, kteří prchali. Vyzvedl na jeden z vozů malou holčičku a sám naskočil.

Mor zde svou práci již vykonal, je čas jít dál.

Bylo to jako zásah z hůry. Na horizontu se objevil náš tank.

"Jsou tady!" "Konečně!" "Pojďte!" Slyšel jsem jásající hlasy těch, kteří se až doposud drželi naživu z naší skupiny. Když nás Jamie opouštěl se slovy, že přivede posily, nevěřil jsem mu. Přišlo mi jasný, že vezme roha, nebože padne do zajetí (nebo obojí) a nebože prostě nikoho nenajde od nás... a pak padne do zajetí.

"Sakra... nenechal nás na holičkách," povzdechl si kapitán a natáhl ke mně ruku, abych mu pomohl na nohy.

"Jdem domů, kapitáne," přikývl jsem a podepřel ho opatrně ramenem. "Bude to dobrý. Dostanem se domů."

Zadívala se na okamžik oknem ve dveřích do pacientského pokoje. Dva přibuzní se skláněli nad pacientem oděni do zelených empírú. Celé oddělení čekalo, až zemře. Bylo jasné, že jí jako sloužícího lékaře za pár hodin nejspíš vzbudí, že má jít ohledat zemřelého, takže se do postele ještě nehnala.
Stejně ale pípla kartu u dveří a zamířila po schodech do suterénu, kde měla pokoj.
V mínus jedničce se ale zastavila a zírala po ztemnělých schodech dolů do dalšího poschodí, kterého si za poslední dva roky nevšimla. Byla už skoro půlnoc a v celé budově vládlo ticho. Nebo snad právě něco slyšela?

"Vy jste teda módní expert..." ufrkla si dáma staršího věku a mávla nade mnou rukou. Coby módní stylista jsem navrhl jako vhodnější jiný střih, barvu i velikost blůzy, než jakou oblékla její obézní 17letá dcera.
Už jsem nic neřekl a jen jsem sledoval, jak se promenáduje v nadýchané, o dvě čísla menší levandulové blůze.

"Květinka!" volala její matka a nadšeně tleskala až její četné zlaté prsteny cinkaly.

Květinka... možná tak hortenzie, ale celé květenství... Koutkem oka jsem zahlédl kolegyni z prodeje, která nervózně sledovala natahující se švy, pak na mě vrhla nevrlý pohled - MLČ! TEĎ UŽ SI TO MUSÍ KOUPIT!!!

26. červenec 20XX
Přemýšlím o tom už dlouho, ale moc možností není. Jak se stylově a bez bolestně farmakologicky spravit ze světa? Těžko. Kalium je ohrané, ale asi docela jisté, jenže uložené mezi nebezpečnými léčivy. Ne, že bych se k němu nedostal, ale klíče mají sestry a přiláká to pozornost. Stejně tak morfium. Další problém opiátů je příliš rychle fungující a snadno dostupné antidotum, kdy pacienta proberete z komatu během sekund. Další možnost je inzulin, jistě. Nedává se do nebezpečných léčiv... ovšem hypoglykemie je velmi nepříjemný stav. Slyšel jsem ale o doktorovi, co si nechal jet morfin a inzulin najednou...

"Yuki..." zašeptala láskyplně a popoběhla do tmy. "Určitě se Ti stýskalo, viď, že jo?"

Postava zhroucená v křesle se ani nepohnula. Možná se pokusil něco povzdechnout, ale jediné, co cítil bylo vyčerpání. Už to byly co? Tři dny, co ho tady držela přivázaného ke křeslu v rámci "jeho vlastního dobra". Aby ho "ochránila". Přede všema ostatníma kolem.
Sledoval, jak si vybírá nové zbraně. Něco vesele štěbetala, ale to už snad ani nevnímal.

"...a všechno bude dobrý, víš. Už se moc těším. Brzo vyhrajeme a... všechno bude ZNOVU zase dobrý." Zasmála se rozverně, jako kdyby řekla vtip, kterému rozuměla jen ona.

"Neboj se rozkvést!" řval tučný nápis připomínající devadesátkové WordArt písmo v zářivě a opravdu nepřirozeně růžové barvě. Následovalo světle, ale stejně uměle odporné narůžovělé pozadí a fotografie velmi hubené sexy dívky ve skutečně křiklavém a velmi málo zakrývajícím krajkovém spodním prádle. Měla až lascivní výraz ve tváři a její pravá ruka sugestivně mířila k téměř nezakrytému rozkroku.

Sally se znechuceným výrazem vrátila pochybnou krabičku zpátky na regál, ale to už ji zmerčil jeden z prodavačů obchodu s erotikou. "Potřebujete poradit s výběrem afrodisiaca?" Zeptal se s obchodním úsměvem, který Sally přišel naprosto mimo.

Ohlédla se za Mary. "Jsem jen doprovod..."

Všichni čtyři jsme stáli nad tělem. Bernie se zalknul a začal vzlykat, ostatní jsme byli zticha. Vlastně jsme asi neměli čas tam jen tak stát, ale ztuhli jsme a nevím, jak dlouho to trvalo, ale nikdo se ani nehnul.

"Zašlo to dál, než jsme chtěli," Andy promluvil a jako první zamířil ke dveřím. To, že celou věc tak nějak pojmenoval, i když se vlastně ke skutečné velikosti oné hrůzy nevyjádřil, mě donutilo se vzpamatovat. "S tím už nic nenaděláme. Seberte se, poldové tu brzo budou, musíme vypadnout."

Logický Andy, jako vždy. Vrazil jsem facku Berniemu a dotáhl ho ke dveřím.

Velký moment, na který čekala TAK dlouho. Teď zpětně jí ale přišlo, že se to událo nějak moc rychle, jak se tu tak najednou ocitla? Vlastně si ani nepamatovala, co má říct, nemůže tam jen tak jít!
Jak začala panikařit, opona se pomalu roztahovala a ona tam stála a nevěděla, co říct a všichni na ní zírali a ona... byla JAK JÍ PÁNBŮ STVOŘIL! JAK TO? JAKTOŽE JE NAHÁ? PŘECE BY SE NEZAPOMNĚLA OBLÉKNOUT???

Otevřela oči a zhluboka se nadechla. Byla to jen noční můra. Vystoupení je až za půl roku. Nic se neděje. A navíc má na sobě pyžamo.

Bylo léto, parno, sucho a asi 2 letý chlapec se na mě smál. Sledoval jsem, jak se jeho buclatá tvářička rozzářila, když mě uviděl. Začal tleskat ručkama a jeho zadeček obalený tlustou vrstvou plen dosedl na zem.

S úžasem jsem sledoval, jak pleny splácly objem mraveniště a on se dál smál zpod plátěného bílého kloboučku.

Čekal jsem velmi brzy pláč a i jednou nohou jsem měl nakročeno, ale chlapec se dál smál. Koutkem oka jsem zahlédl matku, která vystartovala své dítě zachránit.

Po jeho tlusťoučkých nohách se rozeběhli mravenci. Pro ně byla práce stále stejná, jen cesta se snad změnila.

Sledoval jsem hodinky, jak se houpají ze strany na stranu a stále jsem si nebyl jistý. Nebylo to místo, které bych chtěl znovu navštívit, znovu zažít.

Na chvíli jsem přerušil oční kontakt s předmětem a zaostřil zpět na terapeuta. S profesionálním klidem se na mě usmál a pokýval hlavou. Nebyl jsem si jistý, zda je to povzbuzení poddat se finálnímu kroku expoziční terapie či souhlas s tím, že si to ještě snad můžu rozmyslet.

Tak jako tak, pokud tohle nezvládnu, nikdy se s tím nevyrovnám.

A tak jsem zavřel oči, abych se prubudil tam, kam jsem se nikdy nechtěl vrátit.

Červík se zhluboka nadechl celým povrchem těla a naplnil vzdušnice. To byla jízda. Vlastně celý den byl šílený, až to jeho nervová ganglia nemohla vůbec pojmout!

Nejdřív se vykousal ze svého ovoce a hned jakmile ucítil vzduch a jeho světelné receptory ho začly varovat, závan větru ho ofouknul a pevný zobák ho stiskl a vytáhl... SKORO HO PŘITOM PŘETRHL!!! A už letěli vzduchem!!!

Kroutil se a smýkal, nedbaje neznámé výšky, věřil, že ho ochrání jeho pevný exoskelet.

A konečně se smýkl dost a byl záhy upuštěn!

Upuštěn ROVNOU do změti větví a listů rozsáhlého stromu.

Jenže... tady žádné ovoce neroste?

Děvčátko sedělo ve své bublině. Ten jediný svět, který znala. Vše tu bylo čisté a sterilní.

Nebyla sama... tedy ano, byla sama ve své bublině, ale stále někdo přihlížel z venku bubliny. Mohla si s nimi povídat, pokud zrovna nestudovali nějaká čísla, ale i v tom případě vždy odpověděli s úsměvem.

Úsměvem, který se nesmál, byl plný lítosti. Čeho ale litovali, když všechno tohle bylo pro její dobro? Alespoň to říkali. Neustále. Dokola. Opakovali to jako mantru.

Nerozuměla tomu, proč jen ona je zavřená v bublině a ostatní nemusí být.

Ale muselo to tak být. To věděla. Ale jak dlouho?

"To za mých mladých let nebejvalo!" Zahřměl svým hlubokým, lehce roztřeseným hlasem učitel přírodní magie.

Damian se otočil na Nathana a zahihňal se, protože jeho spolužák právě mistrovsky předváděl vážný výraz 150letého učitele, který se momentálně šoural uličkou mezi lavicemi pryč od nich. Nathan si pod nos strčil brk, aby jeho karikatura dospěla dokonalosti.

Lehký záchvěv pohybu a smrkavé zvuky studentů, skrývajících smích ovšem neutekly uším starého kmeta, který se s překvapivou mrštností otočil a jeho oči rychle vyhledávaly pošetilce.

"Myslím... že asi nemáte dostatek práce! Za mých mladých let jsme ručně opisovali celý Marcelův herbář! Nevychovanci! Rebelové! Mládež neurvalá!"

"Profesoreee..." Kapitán frustrovaně protáhl poslední slabiku. Jeho zrak ulpěl na zhruba stejně starém mladém muži, který seděl na druhé straně stolu, velmi elegantní stran postoje, etikety, chování a vyjadřování.

Detektivova frustrace byla způsobená tím, že v rámci vyšetřování - nyní již sériových vražd se opakovaně setkal s tímto profesorem, který se zdál zapletený do každé z nich, ovšem detektiv byl i tak přesvědčen, že vrahem není. Ale co skrývá?

"Tak znovu. Kdy jste vyšel z domu?"

"Kolem osmé."

"Kam jste šel?"

"...Projít se."

"Odkud znáte oběť?"

"Navštěvovala můj seminář."

"Stejně jako předešlá oběť. A proč jsem vás našel skloněného nad mrtvolou?"

"Pět pater stačí. Hlavně po hlavě. Ať je to jistý."

Chtěl bych v životě ještě jednu jistotu a o tu se teď pokusím. Nebudu čekat na svůj mizerný a příšerný konec, který se nevyhnutelně blíží v příštích třech měsících. Ne. Četl jsem závěr posledního vyšetření a aktuální bolest v zádech mi přišla jako dostatečná jistota.

"Podezření". Nehodlal jsem podstoupit veškerý další výkony, jenom abych při čekání na termíny chátral víc a víc až nebudu ani schopnej vylízt na tuhle střechu a něco s tím udělat. Nebudu umírat v bolestech další týdny.

Pět pater stačí. Hlavně po hlavě. Je to jistý.