Moje články

Od úst stoupala pára. Mžilo. Sychravo se zavrtávalo pod kůži. A přesto, na úzké pěšině, která vedla k mrtvému rameni řeky, bylo živo. Lidé, zahalení do velkých barevných pršiplášťů, se jen hemžili. Smáli se. Klouzali bahnem. Mířili tam, kde se mezi šípkovými keři ukrýval osamělý kříž.

Zastavili se. S úžasem zírali do křoví.
„Podívejte se,“ šeptali. „Zázrak!“
Někdo se pokřižoval.
„Boží znamení!“
Ježíš se ušklíbnul a protočil oči v sloup. Kdyby nebyl tak pevně přibitý, poklepal by si na čelo.

Holé větve starého šípku halila podzimní mlha. Byly obsypané květy. Na každém trnu, se srdcem pečlivě probodnutým, se houpal leknín.

Noc je černá, přes měsíc přebíhají stíny. Řeka se žene vpřed.

Na molu leží hromádka pečlivě poskládaných šatů.

Udělá první krok. Voda chladí a přináší úlevu.
Dál a hloub. Vlní se kolem boků. Chytá za ramena. Stahuje.
Chce ještě. Chce víc. Chloé se ponoří. Udělá pár temp. Mokré vlasy příjemně chladí. Bílé ruce rozráží temnotu. Starosti bere proud.

V zátoce plave mrtvý klid. Nic se nehýbá, jediný z bílých květů, jediný list. Leknín uvnitř se nadechne. Cítí bahno, vůni pomalého tlení, stojatou vodu. Tady je doma. Povoluje sevření. Spolu se položí na hladinu. Tiše splývají. Klidní. Spokojení. Na chvíli šťastní.

„Chybí ti táta?“
Holčičky leží ve spacácích. Zírají do nebe. Oblohou letí černé mraky. V dálce se každou chvíli slabě zableskne.
Kristina mlčí. Pak se zhluboka nadechne: „Ani ne. Je cizí. Nevídáme se.“
Ve větvích zachrastí vítr.
„Nenávidím ho! Nechápu, jak to mohl udělat. Vykašlal se na nás, zbabělec!“
Dáňa se posadí a pohladí ji po vlasech. Krista se stáhne.
„Nech mě, jestli to uděláš, budu brečet.“
Kolem krku ji obejmou teplé ruce: „Klidně. Můžeš, mně to nevadí.“
Nechce. V očích pálí slzy. Povolí. Poprvé se k někomu přitiskne blíž.
Dáně věří.
Na obzoru se blýská na časy. Přichází bouřka.

Koupelna voní. Vana přetéká. Colin sedí v pudinkové lázni a jemným kartáčem si drbe záda. Chloupky příjemně lechtají. Začne si zpívat.
Maličký námořník v papírové lodičce vyráží napříč vanou. Vedle něj se spokojeně čvachtají housata. Jsou větší. Kanárkově žluté peří vybledlo do pastelova. Krásně splývají s hladinou.
Klika se líně pohne. Je upatlaná a sladká. Nakoukne Chloé. Otře si ruku do lemu cestovního kostýmku.
"Co to má být?" zírá na pudinkové nadělení.
"Vrátila ses!" Colin se rozzáří jako novorozené house. "To nic, lásko. Standardní léčebná procedura na třináctou dětskou nemoc."
"Chudáčku," Chloé mu setře vanilku z vlasů. "Stýskalo se ti?"

Kolem stožáru doznívá večerka. Louka tichne. Houstnoucí šero probouzí nevítané zárodky nebezpečné nemoci - stýskání a usedavý pláč.

„Chci mámu!" kvílí Terezka.
„Nebreč. Párkrát se vyspíš a budeš doma,” Káje se láme hlas. Nákaza se šíří hlasitě. „Chci domů," vyrazí ze sebe.
Stan se otřásá holčičími vzlyky.
„Brečte potichu," zlobí se Kristina, „je po večerce."
„Tobě se nestýská?"
Krista se zamyslí. Blíží se desátá. Doma by se přitulila k mámě. Zaryla bradu do klíční kosti. Nadechla se známé vůně. Tady má jen studený spacák.
"Ani ne," rozpláče se.
Dáňa si utírá slzy. Začíná štkát. Světluška je kolegiální - přece nebude trhat partu!

Jsem krásný.

Chloé tančí alejí růžových stromů. Po špičkách jako baletka. Piškoty na nohou jemně křupou. Do vlasů dosedají jedlé vločky okvětních lístků. Jsou sladké. Chutnají po blízkosti.
Je tak lehká, až ztrácí rovnováhu. Cítí teplo. Roste.
Dortová figurka se otáčí. Marcipánové hrdličky letí k obloze. Setrvačnost je vynáší do větví, kde bez ostychu cukrují.
Přichází ženich. Za žlutými polobotkami se batolí čerstvá housata.
Opravdová Chloé sklopí oči. Zrudne. Tělo ji brní. Touží po pohlazení.
Srdce bije v divokém rytmu kostelních zvonů. Krev cválá jako splašená.

Srdce mě postrčí.
Krev donese, kam je třeba.
Jsem krásný. Důstojný, tichý a smrtící.

Holky sedí namačkané ve stanu. Každá drží vějíř pohledů, porovnávají obrázky.
„Naši na psaní nejsou,“ mračí se Dáňa. „Pět.“ Vyskládá na postel štěňátka a pár vyšisovaných hříbat.
„Jsem na tom hůř,“ fňuká Terezka. „Šest, ale bez obrázku. Kupují koresponďáky!“
Před Kristinou leží hromádka ručně malovaných kartiček. Světluška, rákosí u rybníka, louka, slibový oheň, barevné stany…
„Máma se snaží, ale…“
Do stanu vrazí Milena: „Holky, přišel mi dopis od táty. Zítra pošle balík. Pozvu vás na čokoládu!“

„Co je?“ Míla zírá za utíkající Kristinou. Hladí si naražené rameno.
Holky sbírají pohledy ze země.
„Kam běžela? Poledňák končí až za půl hodiny!“

Colin spí, peřinu přitaženou pod bradou. Usmívá se.

Ten sen je hebký jako pohlazení motýlích křídel. Něžný jako Chloé. Zavíjí ho do svých záhybů. Příjemně hřeje. Obtáčí ruce, nohy i myšlenky.
Pak zčerná. Spálený samet nepříjemně chladí. Kouše. Zahryzává se do srdce.
Spáč se zamračí. Zdvihne ruku. Drbe se. Vyleštěnými nehty zběsile škrábe do hrudníku, až na něm nabíhají pletence rudých čar. Kouzlem se stáčí do veselého vzorku. Colin se svíjí v objetí nočních můr.

Na posteli vykvetou lekníny. Všechny vypadají jako ona.
“Spi sladce,” šeptají jejím hlasem.
“Ještě chvíli…”
Bělostné okvětní listy se vztyčí.
“A já, vezmu si všechno!”

Pozor, pozor, právě začal neplánovaný návštěvní den! Návštěva je malá, ale o to nemilejší...

Starší dívky si houfně barví vlasy. Převládají levné červené odstíny. Účinek zaručen! Snad to matky po příjezdu rozdýchají.
V ledovém potoce stojí skupina holčiček. Pláčou. Drbou si vlasy diffusilem. Smrad stejný jako u barvy, ovšem bez následné intervence šokovaných rodičů.
Kristina se češe kovovým hřebínkem. Kromě vší vypadávají celé chomáče dlouhých vlasů, jehličí a tráva.
“Proč zrovna já!” zaúpí.
“Se ošmikej!” odsekne Dáňa.
Krista stiskne rty. Pokračuje. Vlasy do pasu nedá.
Dáňa zahodí zrcátko. Zavře oči a střihne. Tady je každý hřeben marný. Dredy musí pryč.

Mám hlad. Mám hlad. Mám hlad!
Rýže se zeleninou. Rýže s rýží. Rýže.
Táhnu se do kopce. Dlouhá sukně se líně pohupuje a umetá vyschlou půdu. Země je vyprahlá. Osamělé trsy trávy hnědnou. Kolem mě vykvétají desítky opeřených květů. Špinavě bílých.
Začínám blouznit. Nejspíš z vedra.
Kytky se hemží a spokojeně kvokají.
Protřu si oči. V poledním slunci se popelí hejno slepic. Batolí se, hrabou, hnízdí v prachu. Nikdy dřív mi nepřipadaly tak sympatické. Království za vejce!

Smůla a pech.
Moje rodina vajíčka nejí. Nikdy. Náboženství? Zvrhlá tradice? Špatné mezisousedské vztahy? Proklínám svoje pitomé nápady, Nepál i všechna vejce světa.

V zahradách bylo plno lidí. Plazili se křovím, šplhali na stromy, nahlíželi pod listy. Každý chtěl svou vlastní veselou můru.
„Viděl jsem ho první!”
Kolem Colinových nohou se prosmyklo dítě. Vyfouklo mu vajíčko před nosem. Objalo skořápku dlaněmi. Jemně dýchlo. Vejce se rozpadlo na prach. Noční motýl rozvinul hedvábná křídla. Černou barvou noci se proplétal zářivě barevný velikonoční vzorek.
Colin si dupnul: „Další bude moje!“
V tom ho uviděl. Bezbranné a křehké. Choulilo se mezi leknínovými listy.
Nezaváhal. Skočil. Nebyl sám. Voda vyšplíchla.
Dotkli se ho zároveň.
Zazněla trubka. Něco křuplo. Skořápka byla prázdná. Zato Colinovi s Chloé narostla křídla.

Sedí v zahradě, dlouhé nohy ledabyle hozené na stole. Pod samovarem poskakují veselé plamínky. Zahřívají vodu i zářivě žluté podrážky bot. Guma se roztéká blahem. Colinovi se zapalují lýtka.
"Můžu pánovi nalít?"
Nicholas se skloní a sametovým motýlem vyleští porcelánový šálek. Je celý zašlý. Středem se táhne prasklina. Ouško chybí.
"Lepší nemáme?" Colin se zamračí.
"Malý okamžik."
S první horkou kapkou starý střep ožije. Čajovou hladinu zaplaví okrouhlé listy. Stonky se zvědavě vztyčí. Vykvetou. Kolem rozvitých leknínů se prohánějí sladká housata z roztavené gumy.
Colin zdvihne obočí a napije se. Po obloze přeletí hejno zlatých prasátek. Dnes. Dnes ji potká!

"Kristo? Pomůžeš mi vybalit hrnce? Jsou v té šedivé bedně."
Kristina vzdychne. Odpočinek je u konce. Začátek tábora stojí za houby.
Ponoří se do hlubin bedny. Voní vdolkama a loňským jehličím. Ukrývá staré hrnce, železňáky, omlácené pekáče, prkýnka, sběračky, armádu poklic.
Přehrabuje se. Vyndavá kus po kusu. Nádobí kovově rachtá. Krista si otře čelo. Je na dně. Zbývá jen poslední. Začouzené hliníkové víčko od ešusu. Ulepené. Křivé. Pokryté vrstvami zčernalé mastné špíny.
"Poklad!" ušklíbne se. Pak si všimne vyrytých iniciál.

"Něco jsem ti přivezla, ale je to hnusné!" Kristina vybaluje batoh.
"Myslím, že je tvoje?" zdvihne oči.
"Mami, ty brečíš?"

"Jsem - robot."
Hlas zní strojově dutě. Vrže, skřípe, frázuje.
"Holky, to je Míla! Ale mluví fakt divně."
"Milena? Ta mluví divně vždycky."
"Potvoro!" uleví si robot Míla. Odfrkne si, odhrne vlasy z obličeje a vrátí se do role: "Mám - pro - vás - důležitý - vzkaz - z - budoucnosti. Musíte - ale - mluvit - mojí - řečí."
Holky dají hlavy dohromady.
"Cože? Jak jako?"
Všechny se otočí na vedoucí. Mlčí. Přemýšlí.
"Vždyť je to jasné," Terezka se plácne do čela. "Nemůžeš! Nesmíš se takhle chovat! Nikdy! Máš zákaz!"
"Neškleb se," pokračuje Dáňa. "Nefňukej, neprotestuj, koukej spolupracovat!"
"Jestli nám to hned neřekneš," doplní hbitě Kristina, "odečteme ti body!"

Dým zhořknul. Sny se změnily. Byly husté, temně hnědé a pálily na patře. Do zbytků katedrály jednotným krokem vpochodovala záchranná jednotka kávovarů. Barevné plastové pláště zářily a rozdávaly úsměvy. Chromované součástky se nestydatě leskly, bezostyšně odrážely světlo lepších dnů a posílaly k nebi zlatá prasátka naděje.
Vedoucí kávovar srazil paty, zasalutoval a naklonil se nad nehybnou dívkou.
"Vstávej, spící krasavice!" zahlaholil. Šťouchnul do ní botou. "Dnes žádné líbání. Snaž se! Budeš se muset probudit sama."
Svět se roztočíl. Z kávovarů po stovkách vypadávaly porcelánové šálky s povzbuzující tekutinou. Káva šplíchala ven. Smývala bolest, popel i ohořelé zdivo.
Chloé otevřela oči.

Beruška: Jaké to bylo?
Stvořitel: Co?
Beruška: Když jsi zjistila, že mě čekáš.
Stvořitel: Strašné. A strašně krásné.
Beruška: A potom? Když táta odešel?
Stvořitel: Potom se všechno rozpadlo.
Beruška: Litovalas?
Stvořitel: Než jsi se narodila, tisíckrát. Pak už jen občas.
Beruška: Děláš si srandu?!!!
Stvořitel: Jak jsi to poznala:)
Stvořitel: Nemůžeš spát? Proto ty otázky?
Stvořitel: Stalo se něco??? Nikdy dřív jsi se neptala...
Stvořitel: Nedělej, že spíš a koukej mi odpovědět!
Beruška: Neptala. Předtím jsem měla strach.
Stvořitel: A teď?
Beruška: Chci to vědět.
Beruška: Cítím se strašně. A strašně krásně.
Beruška: Mami?
Stvořitel: Neboj se. Zvládneme to.

Zřícená katedrála je tichá. Zčernalé sloupy zdobí nánosy popela.

Chloé leží na ledové podlaze. Chladí si horkou hlavu. Je to lepší než obklad.
Když bude trpělivě čekat. Když zavře oči a vtiskne svou podobu do země. Když pokorně vychladne a přemění se v kámen. Jednou přijde.
Dech se zpomalí, divoký tep zklidní. Leknín schovaný v dívčím těle stáhne listy. Zívne. Znehybní. Usínají.

Sny přicházejí po špičkách. Věže září jako pochodně. Květy se halí do jisker. Motýlí křídla pokrývá jemný vzor spáleného sametu. Závoj hoří. Ve vzduchu je cítit dým. Dívka sebou trhne. Vykřikne. Rozkašle se.

Rozvalenou chrámovou lodí zaduní kroky.

"Je příšerná!" Kristina se vrhne na postel. Zaboří obličej do spacáku.
"Štve mě, vytáčí do vývrtky!" špinavé pohorky kopou do prken letiště. "Káča! Ještě jednou a zakroutím jí krkem!" Stan se otřásá vzteklými vzlyky.
Dáňa nadzvihne obočí: "Můžu nadávat s tebou. Chceš?" pohladí kamarádku po rameni. "Řekni na koho."
"Madame studený čumák!" zavrčí Krista. "Prý se mnou nehodlá ztrácet čas," uhodí pěstí do konstrukce. "Měla jsem to mít dávno hotové."
"Možná..."
"I ty?"
"Třeba si jen nerozumíte."
Kristina se odtáhne.
"Zmiz," zašeptá. Obě jste stejné. Míla i ty. Pitomé hloupé slepice."

Milena před stanem zkamení. To si nezasloužila. Rozbrečí se.

Ta svatba byla velkolepá. Katedrála se zahalila do řaseného šifónu a kolem věží navlékla voňavé věnce barevných květin. Lidé volali sláva, usmívali se a mávali. K nebi vzlétli zamilovaní motýli.
Ženich si uhladil napomádované vlasy. Nevěsta rozevlála průsvitnou pavučinu jemného závoje. Chrámovou loď zaplavily veselé plamínky voskovic. Poskakovaly v rytmu hopsatropu, vrhaly stíny, chtivě se natahovaly do všech stran.
"Počkejte," napomenul je farář a pohrozil prstem. "Zaplatila za sladké ano, tak jí ho musíme dát. Pak, děj se vůle boží."
Svíce chápavě přikývly.
"Ano," zašeptal ženich.
Nevěsta zjihla.
Farář se dal na útěk. Závoj chytil jako první. Oheň postupoval rychle.

Toužíte po pravé lásce? Navzdory nízkému věku hledáte la(s)kavého ženicha? Máme pro vás kompletní přehled nejžhavějších tipů (typů a týpků) letošního tábora.

Old Shatterhand. Neodolatelný. Sexy obleček s koženými třásněmi. Jedinou ranou pěsti rozdrtí vaše srdce.

Barbucha. Pro utajené kuřačky. Zahrne vás nekonečným objetím přitažlivě štiplavého dýmu.

Hagrid. Sladký obr. Neopakovatelná příležitost prakticky otestovat moudro Mileniny babičky: Líbat fousatého, je jako strkat hubu do smetáku.

Shrek. Vyznává zelený životní styl. Pro skalní fanynky trampu a milovnice ekologie.

Ručně malované plakáty vybraného id... ola lze zakoupit každý den o poledním klidu u vchodu do třetího kolosea. Zn. Jednejte rychle - limitovaná edice.

Svetlušky odhodí batohy a rozeběhnou se k nástěnce.
Tři dny šlapaly s batohy na zádech. Jsou hladové jako... jako smečka divokých unavených holek.
Papír s jídelníčkem je na roztrhání.
"Rychle, co píšou?"
Kája se zmocní papíru. Zavládne ticho.
Terezka bez dechu koulí očima. Drží se za břicho: "Řekni, že je tam maso!"
"Palačinky, vdolky, lívance!" překřikuje ji Dáňa a popotahuje Káju za rukáv. "Nebo alespoň sladké knedlíky!"
"Hranolky, rajská, koprovka, svíčková s brusinkami a se šlehačkou!" Kristina začíná blouznit. Žaludek se jí svírá a pusu má plnou slin.
Kája se sesune k zemi. Rozpláče se. Za okamžik už brečí všechny.

Kolem katedrály proudí lidská řeka. Bublá a točí se ve vírech vlastních citů. Pletené čepice plují po hladině jako lekníny. Barevné květy tančí, blíží se jeden k druhému, objímají se stonky, zapouští kořeny do bahna.

Chloé spěchá. Oběma rukama rozráží spletené ostrůvky květů, nedočkavě a prudce. Nudí se k smrti. Závidí. Chce cítit, bláznivě milovat, být láskou, stát se leknínem. Nadechne se k modlitbě.

Semínko usazené v křehkém hrudním koši vzklíčí. Zelené listy pevně obemknou srdce, kořeny se rozlezou do plic. Rostlina vyžene první poupě. Dny se přemění v pěnu. Voní po leknínech. Ztrácejí se jeden za druhým. Zůstává prázdno.

Modřiny blednou. Rány se zacelují. Poslední strupy strhává předčasně. Teplá krev dokazuje, že ještě žije.

Chloé se zvedá a nakukuje do zimy. Sníh jiskří. Vločky se potřeštěně smějí. Zamrzlá řeka se mění v magistrálu. Vyráží proti proudu ledu. Brusle letí. Zamrzlé lodičky značí správný směr. Sní o rukou, které je složily a ukázaly jim cestu. O dlaních, které ji celou přeskládají. Od začátku.

Papírové stopy končí. Dívka se začervená a zašeptá modlitbu. Sebere odvahu. Zdvihne oči. Molo je prázdné. Poslední loďka přimrzla ke dřevu. Stiskne víčka. Ozve se tiché zapředení. Před Chloé sedí kočka s hedvábnou srstí. Zírá na myš.

Jdete. Podle narychlo překreslené mapy. Hledáte. Ztrácíte se. Nemáte nic. Jen hlad. A žízeň. Jídlo není. Vody je málo. Je teplá a má divnou barvu. Nosíte si ji v zavázaném igelitovém pytlíku. Jako kabelku. Lidi zírají. Potíte se. V očích vás pálí prach. Nadáváte. I sprostě. Jedině sprostě. Ve verších. Máte dost. Chcípáte. Padáte únavou. Nejraději byste si ustlali v každém nechutném pangejtu kolem silnice. Neodpočíváte. Nespíte. Noc je jen dalším pokračováním vašeho osobního pekla. Tma. Cesta tam a zase zpátky. Odnikud nikam. Hysterické výbuchy smíchu. Vyčerpaný šepot. Pláč.
Protože láska.
Protože přátelství.
Protože hra je neoddělitelnou součástí vašeho života.

„Nicolasi, co bude k večeři?“
Kuchař zdvihl oči od nablýskaného sporáku značky Gaziniere.
„Tchýnin jazyk a la francaise! Příjemně ostrý, macerovaný v jemném domácím vínu, s čerstvou oblohou šťavnatých drbů.
Colin ohrnul nos: „Nebude to zelené?“
„Kdepak. Hlavní surovina je dostatečně zralá, nikoliv přestárlá. Dobře uleželá, abych tak řekl.“

Stůl byl prostřený v modrých tónech zimního stadionu.
Nicholas mávl dirigentskou vařečkou.
Talíř se roztančil, příbory to roztočily v odvážných piruetách. Ubrousek ve tvaru holubičky zazpíval ódu na dobrou chuť.
Stříbrný podnos zamrkal a odskočil stranou. Místnost se zaplnila lahodnou vůní pečeného masa.
Colin se usmál: „To asi nebude vegetariánské jídlo?“

Zatracená hra! Kristina doběhne ke stromu. Je rudá, zpocená, funí. Nohy má poškrábané, na pravém koleně krvavý šlic. Po zádech jí stéká pot.
Strhne připíchnutý papír a oddychne si. Tentokrát je to jednoduché.

../..-./-…/-./..-./-../…./-.-/….// -…/…./-/..-.//!

Anebo ne? Začne luštit. Nějak to nevychází. Znovu. Písmena má správně, ale nedávají smysl. Zamračí se a kopne do borůvčí. Začínají ji žrát komáři. Pleskne se do čela a znovu se skloní nad tajemným vzkazem. Oči těkají mezi morseovkou a podivnými slovy pod ní.

ZVONEK
TCHÝNIN JAZYK
RÁKOS
ASPARÁGUS
CÍNIE
EUKALYPTUS
NÁPRSTNÍK

MÁK

Co s tím? Znalosti musí NAHRADIT šedá kůra mozková. To bude práce!

Colin leží na břiše. Botasky vyťukávají do mola jazzovou melodii. Loveless love. Lodička za lodičkou vyplouvá. Každá je naložená nadějí i touhou. Papír je lehký, unese všechno. Řeka se směje a uhání vpřed.
Chloe sklání hlavu. Tkaničky se kroutí jako jedovatí hadi. Syčí. Chytí je za krkem. Utáhne. Vtančí na ledovou plochu. Sklouzne se, zatočí v piruetě. Jako včera. Udělá holubičku. Vyletí k nebi. Jako minulý týden. Nudí se. Ždímá povinné úsměvy.
Brusle vycení zuby. Zavrčí. Zakousnou se. Holubice padá. Do ledu se vpíjí rudá barva krve. Dívka leží na břiše. Nehýbá se. Tichý úsměv patří zamrzlé flotile papírových lodiček.

Po setmění řeka vyráží vpřed. Meandruje, rozlévá se do malých pramínků, sbíhá se v jediný mocný proud. Bezohledně přeskakuje dívčí bradu, obtéká nos a prodírá se skrz rozcuchané vlasy. Nabírá na síle. Razí si cestu vzhůru. Konstrukci stanu zalévají temné vody těl. Plachta se vlní pod tíhou nožiček. Kusadla tiše chřestí a vyprávějí nekonečný škvoří příběh.
Hladina kulminuje za rozbřesku.
Šero nemilosrdně odhaluje velikost zaplaveného území.

Něco ji polechtá na tváři. Otevře oči. Žaludek se zhoupne. Zaloví ve spacáku a šťouchne do Dáni.
„Igeliťák?!” Dáňa rozespale mžourá. „Budeš zvracet?“
Krista zavrtí hlavou. Přidrží pytlík pod největším živým převisem.
„Uděláme škvoropád!“

Do skel se opřelo slunce. Hluboko dole korzovaly dívky. Připomínaly cibulky skleníkových květů, ze kterých vyrašila první poupata. Chichotaly se, špitaly si do oušek růžová holčičí tajemství. K obloze stoupala barevná aura bezstarostnosti, míchala se s vyhřátým vzduchem a vytvářela miniaturní duhy.
„Chtěl bych se zamilovat!“ Colin přibouchnul okno.
Svezl se za piano. Zavřel oči. Nechal se vést.
Prsty se lehce roztančily po klávesách. Ke stropu vylétaly zářivé noty a klapaly zobáčky v rytmu jarního blues. Místnost odhodila smutek. Ponořila se do melodie. Z pianocktailu vypadla sklenička na vysoké nožce. Růžově lesklá hladina se rozvlnila, když do ní žbluňkla cibulka.

Zdá se jí sen.
Stan se třese. Prkna praskají. Po letišti poskakuje gigantická cibule. Je kulatá a tlustá. Na povrchu ji zdobí zcuchaná nať a šmourance zaschlé špíny. Maličko smrdí, hlavně kouřem.
Dáňa si protře oči.
Cibulový přelud sebou mrskne, hlasitě zaječí a jediným pohybem ze sebe zkušeně strhne vrchní spacákovou vrstvu. Následuje zamaštěný vaťák a první vlněný svetr.
Dáňa se chytí za pusu. Z očí jí vyhrknou slzy.
Cibulovina tančí svlékací kvapík. Vzduchem letí další svetr, mikina, vesta a několik divoce pruhovaných tlustých ponožek.
„Máš kapesník?“ Dáňa brečí smíchy.
„Huso! Byla mi zima!“ Kristina odhazuje druhé tepláky: „Nestihnu rozcvičku!“

„Proč jste to udělal?“ dívka se třese v záchvatu kašle. Z úst jí vylétají bledé leknínové květy.
Muž nevnímá. Prsty má přilepené na písmenech moci. Klávesy vyťukávají rytmus umírajících srdcí v aranžmá Dukea Ellingtona.
Dívka si způsobně otře pusu. Od rtů odpadávají zakrvácené okvětní lístky.
„Kvůli vám ztratil všechno! Lásku, přízeň Boha i víru v budoucnost!“ z očí jí vytryskne řeka slz a rozlije se do popsaných listů papíru.
„Rozerval jste mu srdce!“
Spisovatel mávne rukou a ponoří se do svých představ.
Chloé se propadá pěnou dní zpátky do stran románu.
Na psacím stroji se válí mrtvé květy potřísněných leknínů.

V jídelně je hrobové ticho. Světlušky mají hlavy u sebe. Zírají na zářivě červený list papíru. Kristina si hryže spodní ret, Dáňa se mračí, Terezka se zamyšleně rýpe tužkou v uchu.
„Samá srdce, to asi znamená… láska?“
„Dívej se pořádně,“ rozčílí se Dáňa. „Vždyť jsou zlomená vejpůl!“
„Nešťastná láska?“
Kristina znovu čte nápovědu a počítá.
„To se nevejde.“
„Kolik je tam písmen?“
„Celkem deset.“
Terezka se drbe ve vlasech. „Zlomená srdce na deset…“
„Mám to!“ Krista vyletí z lavice. „Děsná láska!“
Kolem prochází Milena. Koukne na papír.
„Zlomená srdce?!“ Dá se do smíchu. „Holky, je to jen úplně obyčejná morseovka!“

Tereza si hryže nehty. Dáňa se tváří vážně. Kristina mlčí.

Fagule chytne hned napoprvé. Smůla bublá, škvaří se, prská. Tma se rozestoupí. Ohnivé kapky slavnostně dopadají do trávy.

Zapaluji světlo pravdy, které praví:

Mluv pravdu,
buď pokorný,
hraj čistě podle pravidel.

Dívčí tváře se rozhoří jasným plamenem

Kristina hodí svou kůru do ohně. K nebi vyletí roj jisker. Bříza se svíjí, hoří, černá. „Pomáhat, překonat strach, žít správně,“ vepsané přání se mění na popel. Cítí, jak se jí třesou ruce. Dotkne se vlajky: „Slibuji na svou čest…“ Hlas jí přeskočí. Narovná hlavu a pokračuje. Najednou je větší. Krásnější. Téměř dospělá.

Prababička zemřela už dávno. Zůstaly po ní kožichy. Ošklivé, tlusté, vypelichané. Babička je odmítá vyhodit, jsou prolezlé vzpomínkami.

„Mami, jsi si jistá, že v tom nejsou moli?“ ječí Kristina.
Matka pokrčí rameny: „Nekřič, probudíš sousedy!“
„Kdepak moli!“ bručí babička.

Je první zimní neděle. Tři postavy zabalené do vrstev chlupatých vzpomínek se kolébají zahradou. Tak jako všechny předešlé roky. Lavička čeká. Hra začíná.

Babička nadzdvihne kámen, vykouzlí cigaretu, zapálí si. Úsměv zhasne. Když děda zmizel za kopečky, přestalo ji bavit hrát na schovávanou. Máma se zadívá k zalesněným hřebenům na obzoru. Její kopce zmizely, stejně jako Petr. Zůstala jsem jen já.

Jako jediná zůstala na břehu. Je nahatá, bez ostychu vystavuje holé tělo a koupe se ve slunci. Oči se lesknou, kůže září a odráží jednotlivé paprsky.
Světlušky výskají a křičí. Mydlí si mastné vlasy a s hlavami plnými bílé pěny skáčou ze stavidla.
Kráska se protáhne, jazykem oblízne rty. Smyslně se prohne v zádech a vtančí do rákosí.
Kristina sedí na molu a máchá si nohy v rybníce. Kartáčkem drbe špinavou ponožku.
Váhavá plavkyně obratně vklouzne do vody. Za krkem má vytetované dva půlměsíce.
Hladina se rozvlní. Krista zařve.
„Pozor, holky, plave k vám anakonda!“
Vypraná ponožka letí do bahna.

„…barevný šál…“ Kristina stojí po ramena ve vykopané jámě a mává nad hlavou krumpáčem.
Les mlčí.
Na obličej jí dopadne stín.
Hlas přejde v sípání. „…ve chvíli té, kdy umírám,“ se zadrhne v krku.
Nad ní stojí chlap. Mastné vlasy, strniště, špinavé oblečení.
Stojí a zírá.
Krista se přimáčkne ke stěně. Je vlhká a voní rozkladem.
Chlap udělá krok a skloní hlavu. Rozšíří se mu zorničky.
Ticho rozseknou kroky.
Od tábora přibíhá Dáňa. Třese se. Zrychluje.

Každé tábořiště má svůj přízrak, tichého vesnického blázna. Tenhle byl neškodný, pravidelně chodil k rybníku zalévat rákosí. Ale, vsadili byste na to svůj život?

Dáňa leží, zírá na stanovou plachtu a otevírá pusu naprázdno. Chce se jí zpívat, vyprávět vtipy, křičet, nadávat, hlasitě se smát. Kouše se do rtů, aby nezapomněla.

Terezka poslouchá, jak lžíce škrábou o dna ešusů. Hlasitě si zpívá, aby přehlušila kručení vlastního staženého žaludku.
„Můžeš toho nechat?”
Dneska jsou řízky. Zařve a bouchne do stolu.

Tři orlí pera nejsou pro rozmazlené fňukny.

Nejhůř je na tom Kristina. Žerou ji komáři. Leží uprostřed lesa schovaná pod celtou. Padá soumrak. Jehličí divně skřípe. Suché větve praskají. Nejradši by se s brekem rozběhla do tábora.
Samota jí vážně nevadí. Jenže, co ten strach?

Vyměřit. Vykolíkovat. Vykopat díry.
„Dáňo? Kolik? Jak hluboké?“
Dáňa odloží rýč. Po těle jí stéká lepkavý pot.
„Čtyřicet čísel, celkem osmnáct.“
Kulatiny. Pokácet, donést, uříznout, osekat, zapustit, zasypat, utemovat.
„Hotovo!“ Kristina má dlaně plné mozolů, strhané záděry, krvavý puchýř na palci. „Jdeme na překlady.“
Udělat záseky, zdvihnout, přitlouct hřebíky. Latě na střechu. Natáhnout plachtu a bočnice.

„Holky! Tenhle roh je křivý!“
Přijela Milena.
„Rozebrat, zlikvidovat, předělat!“ sype rozkazy. „Nebudu se na to dívat celý tábor!“

Kristina žuchne do trávy. Rozcuchaná, špinavá, hotová.
„Vstávej!“
Leží, hystericky se směje se, tečou jí slzy.
„Nejde to. Jsem úplně odepsaná, jako ten debilní roh!“