Moje články

Letos jsem našla dva žhavé kandidáty na post "to nejlepší, co jsem napsala". Dlouho jsem váhala, protože na Soumrak bohů jsem zcela nekriticky hrdá a Píseň o Nibelunzích je skvělá věc. Ale když jsem si je pročítala znovu, rozhodla jsem se, že nakonec asi vyhrál následující text. Už jenom proto, že jsem měla opravdovou radost, že se mi na Poslední petrklíč podařilo napsat něco takového. Děkuji všem za milé komentáře.
Fandom: Severská mytologie
Téma: Poslední petrklíč
Bohyně Milovaná plakala. Její manžel odešel, vytratil se z tohoto i jiných světů.
Utěšovali ji bohové, obři i skřítci.
Kočky svěsily uši a lísaly se Bohyni k nohám.
Tisíce čarodějek pocítily smutek své paní.
Poprvé za dlouhá léta pozbyly vědmy dar předpovídání.
Všechny vlaštovky padly v jednom okamžiku na zem a jaro, které nesly na svých křídlech, se ztratilo.
Jen hledači pokladů sledovali deštivou oblohu s nadšením. Těšili se na zlato a jantar, které se hned po východu slunce objeví.
Chamtivci však nedošli svého štěstí. V místech, kam dopadaly slzy Bohyně, vyrůstaly drobné zlaté květy.
Doposud ještě nevyrostl ten poslední.

Bubnování deště neustávalo. Křišťan přivřel oči a vyložil na stůl kartu.
„Císařovna, co mi na to povíš?“ usmál se na Ambrože.
„Že nemáš sloužit tělu a že máš smysl pro humor,“ opáčil Ambrož a sledoval Křišťanovu reakci, „a taky, že ji přebiju svojí Papežkou.“
Na stole přistála další karta, Papežka ovládla Císařovnu, duchovní síla porazila fyzickou.
„Ještě se neraduj!“ Křišťan táhl a na Papežce se uvelebil Milenec. Ambrož se začervenal. Pak se zahleděl do balíčku. Milenec byl zakryt Měsícem.
„Co mi povíš teď?“ řekl Ambož a rozpačitě se podíval na protihráče.
„Že hrát prší s tarotovými kartami je hrozný nápad...“

Slunce sice vyjde až za chvíli, ale já už nemůžu spát. Jsem unavená, k smrti unavená, nicméně stejně musím do práce. Skončím až se slunce západem. Od vesnice k farmě je to půl hodina rychlé chůze. Moje dcera Nicole začne příští týden rovněž pracovat, aby zbylé děti měly co jíst. Takových matek, jako jsem já, jsou tu tisíce.
Růže jsou překrásné, omamně voní. Sto tisíc denně se jich ustřihne. Další tisíce vyrostou zítra. Pomůže jim chemikálie. Ta, ze které Nicole zvrací. Dnes bude velmi perný den. Budeme pracovat i hodinu po setmění. V Evropě se prý slaví nějaký svátek Velentýn.

Snadno se řeklo „obracej katolíky na pravou víru“, ale mnohem hůře se to uvádělo do praxe. Vždyť kolik generací před ním se o to snažilo, všechny metody, co jich svět zná, už byly vyzkoušeny, a přesto zůstávali zatvrzelí katolíkové, kteří odmítali konvertovat. Kázání s nulovým výsledkem. Vyučování na dívčím institutu bez efektu. Raději sepsal knihu o svém velkém vzoru. Jan Hus se líbil. Odměnou mu bylo studium ve Skotsku. Jak se tam těšil. Skotská svobodná reformovaná církev se stala jeho druhou rodinou. A když Jan Karafiát potkal v Edinburghu slečnu Joan, začervenal se. Věděl, že našel lásku na celý život.

Kdyby lékař nemusel uvádět příčinu smrti v náležitých termínech, mohl by s klidným svědomím do kolonky „příčina úmrtí“ vyplnit smutné, leč pravdivé „puklo mu srdce“. Břevnovský opat se náležitých termínů držet nemusel, proto ve své zádušní mši utrápené srdce zmínil.
Jeho klidný hrob se krčí ve stínu stromů. Moc návštěvníků k němu nechodí, což je dobře, protože potřebuje odpočívat v pokoji. Musí totiž pozorně naslouchat, aby mohl i tam v nebi glosovat, co se to zase v naší zemi děje. I po dvaceti letech je to zatraceně potřeba.
Občas k němu zabloudí páter Malý. Pohladí kámen a zašeptá: „Karle... Zpívej...“
A/N: Karle, chybíš mi...

Fandův život už od počátku připomínal horskou dráhu. Nahoru, dolů, nahoru, dolů... Kdysi za největší tragédii svého života považoval ztrátu rodičů. Když mu bylo osm, už si to nemyslel. Následující roky přesvědčoval sám sebe, že odejít z Větrova bylo správné. Že ho noví rodiče milovali. Že bez nich by nikdy nepoznal knihy. Že jenom díky nim vystudoval. A tak rostl, prožil si svoje radosti i strasti, úspěchy i neúspěchy. Měl pár krásných přítelkyň.
Snad v koutku duše tušil, že nikdy nebyl úplně šťastný. Že není šťastný od té doby, co si dali v bráně Větrova s Přemkem svoje poslední sbohem.

Alec se oklepal. Byly okamžiky, kdy nechápal, jestli Seregil žertuje, nebo to myslí vážně. Zkoumavě se na něj podíval, ale neviděl žádné cukání koutků.
„U Illiora, ty to myslíš vážně!“ vykřikl a ukázal na něj prstem. „Co pořád máte s tím koupáním? Nepůjdu se umýt, na hladině jezera už je led.“
Ale Seregil trval na svém: „Talí, po takovéhle noci se musíme pořádně opláchnout.“ Křivý úsměv a šibalské zamrkání.
„Jdi si sám,“ trucovitě odsekl Alec. S nemalým překvapením sledoval, že Seregil opravdu vyšel ven. A rozesmál se, když se vrátil s vědrem vody a nalil ji do kotle nad ohništěm.

BJB, ale což, dneska byl hrozný den... :)
Marc se cítil nesvůj. Dům byl nádherný a neměl Emmě za zlé, že ho nakonec koupili, ale občas měl neodbytný pocit, že v něm nejsou sami. Pocit sílil v okamžicích, kdy Emma nebyla doma. Paranoidně se ohlížel. Koutek oka vždycky zachytil pohyb, ale než otočil hlavu, nebylo tam samo sebou vůbec nic.
Jenomže tentokrát neměl Marc jenom divný pocit. Nemohl usnout, rušila ho taneční hudba. Vydal se po zvuku, mířil do sklepa. Vyzbrojen golfovou holí a za strašlivého řevu vykopl dveře, aby vyděsil nezvané hosty. Místo toho se vyděsil on sám.
Za zvuků Boney M tam tančilo pět mrtvých buzíků...
Boney M jsem počítala za dvě slova. Snad je to tak správně

„Do konce zápasu chybí několik vteřin, v aréně je ticho, že bys slyšel špendlík spadnout, brankářovo srdce bije jako o závod, teď už osud našeho národního mužstva leží jenom v jeho lapačce. Storočkin čeká, jako by si v hlavě vyměřoval každý krok. Pomalu se rozjíždí, váhá, váhá... střílí...“ Zbytek komentátorových slov se ztratil v ohlušujícím řevu. Celá aréna byla na nohou, všichni skandovali jméno brankáře. Chytil. České národní mužstvo získalo mistrovský titul.
„Dominiku, jak se cítíte po tom úžasném zápase?“ zeptal se v šatně moderátor hrdiny dne.
„Cítím se poněkud unaven. Mám pocit, že šedesátá sezóna bude tou opravdu poslední.“

Jsem dům U Červené sesle. Býval jsem nejslavnějším hostincem Starého Města. Půl světa se u mne ubytovalo a všichni byli spokojeni. Pak mě vydlabali, pobořili, celého mě změnili. Na jeden čas jsem ztratil okna, abych neviděl, co se ve světě děje. Když mi je vrátili, doba se zcela změnila. Místo hostí proudily kolem vojáci a zraňovaly mě výstřely z děl.
Trvalo dlouho, než mě dobrý člověk vyléčil. Krásně mě vyléčil, konečně jsem se cítil hoden své dávné slávy.
Nyní již nejsem domem U Červené sesle. Změnili mé jméno i tvář. Mlčky pozoruji davy lidí. Nikdo z nich neví, kdo jsem...

Znevažování národního obrození...
Páni obrozenci se sešli u kulatého stolu hospodského a zase si pro jednou rvali vlasy, že jim to nějaká husička pokazila. Paní Rajská – chudáček Čelakovský, že má doma zrovna takovouhle paní – tak paní Rajská opět povyšovala otázku ženskou nad otázku národní. A ještě ke všemu tím svým nadšením strhla ostatní. Čacká, Lužická, Světlá – ani jména si neumějí dát pořádná – prostě všechny Sestry slovanské jim dělají jenom ostudu.
Ještě že mají Němcovou. To je jiný materiál. Jak snadno se podřizuje jejich zájmům. A tak krásné a kvalitní dílo z jejích rukou vzniká...
Obrozenci si připili a vymýšleli paní Boženě nový námět.

„...devadesát šest, devadesát sedm, devadesát osm, sto!“ odpočítala před zrcadlem spokojeně Barbie. Potom pohodila hlavou, přehodila si své zářivé plavé vlasy na druhou stranu a začala znovu počítat. Česala se, aby měla krásný a bujný objem. Krásným a bujným objemem vždy okouzlila nějakého Kena. Když okouzlila Kena, měla zaručenou večeři zdarma. Když měla večeři zdarma, vždy si dala jenom salát. S Kenem na půl. Po večeři odjela domů, odlíčila si tvář z obličeje, ulehla a ráno se probudila dokonalá. A ráno vstala, učesala se, aby okouzlila nějakého Kena.
A fungovalo to až do té chvíle, než tím věčným česáním zplešatěla...

Kdo říkal, že není možné napsat básnicné BJB?
Už vás nebaví pod dekou se věčně schovávat,
okna netěsní a hluk s ulice vás otravuje?
Skrz zavřená okna stále prach, co musíte utírat,
protože vítr vám ho tam pořád duje?
Škvírami mezi rámy můžete pozorovat svět?
Věčně máte nohy studené a nezahřáté?
Pokud na vše přítomné můžete ano říct,
investuje do našich oken a poznáte,
jaké to je doma teplo a ticho mít.
Okna plastová s vynikající vlastností
ukáží vám své izolační schopnosti.
Teplo již nebude opouštět váš byt,
v bezhlučném prostředí budete snít.
S výběrem vám poradíme,
nová okna nasadíme,
kontaktuje okamžitě,
okna ROKO ocení i vaše dítě.

„SETNĚTE jí hlavu!“ Srdcová královna vykvíkla tou nejhorší fistulí, jakou kdy Alice slyšela. Pár karet otráveně zamručelo, jiné protočily oči. Ale královna je královna, takže než se Alice nadála, předvedly karty úchvatnou vojenskou přehlídku. Nastoupily na malé nádvoří, obklopily Alice a mířily na ni kopími.
„Mám pocit, že tohle už ani není vtipné,“ povzdechla si Alice.
„Nebraň se, bude se mi to líbit,“ usmála se Srdcová královna vražedně. Alice tedy dál stála uprostřed nádvoří a nechala rozličné karty, aby se ji jedna za druhou snažily propíchnout. Marně.
Srdcová královna se smála, Alice nikoliv.
„Ne, vážně, konec. Tohle je debilní role-play.“

Fandom k seznámení zde: http://www.youtube.com/watch?v=MiM9YlcfysQ
Pro indickou svatbu platila celkem jednoduchá pravidla – hodně hostů, hodně barev, hodně jídla. To vše doplněno nekonečnou zábavou a jásavou hudbou. Alim nesnášel indické svatby. Situaci mu znepříjemňoval fakt, že tahle byla Khaledova. Přísahal, že se do Indie vracet nebude, ale kvůli bratranci své přesvědčení porušil. Jako by v něm pořád bylo cosi z té staré, zakázané lásky.
Večer před svatbou ho ženich přitlačil ke zdi a dobýval se mu do kalhot.
„Khalede, nemůžeme, jsme přeci příbuzní!“ zašeptal Alim.
„Nu co, retardované děti mít nebudeme,“ poznamenal cynicky Khaled.
V příštím okamžiku dostal ránu pěstí.
Alim už se do Indie nevrátil.

Letos se mi v té severské mytologii nějak zalíbilo.
Bohyně Milovaná plakala. Její manžel odešel, vytratil se z tohoto i jiných světů.
Utěšovali ji bohové, obři i skřítci.
Kočky svěsily uši a lísaly se Bohyni k nohám.
Tisíce čarodějek pocítily smutek své paní.
Poprvé za dlouhá léta pozbyly vědmy dar předpovídání.
Všechny vlaštovky padly v jednom okamžiku na zem a jaro, které nesly na svých křídlech, se ztratilo.
Jen hledači pokladů sledovali deštivou oblohu s nadšením. Těšili se na zlato a jantar, které se hned po východu slunce objeví.
Chamtivci však nedošli svého štěstí. V místech, kam dopadaly slzy Bohyně, vyrůstaly drobné zlaté květy.
Doposud ještě nevyrostl ten poslední.

O Glorio, děkuji za inspiraci, kterouž jsem opět našla na místech nečekaných.
Krev. Bila do spánků. Znamenala vztek. Vztek proti její vůli. Vztek ze sňatku, který nechtěla, s mužem, jehož nikdy nespatřila.
Krev. Bušila srdcem. Znamenala strach. Strach z neznámého světa za hranicemi rodného domu. Ale pryč musela. Pryč k moři, pryč k vlnám.
Krev. Tekla proudem. Znamenala smrt. Smrt nutnou k vlastnímu přežití. To její ruce ji rozsévaly na pirátské lodi, jež se stala postrachem Severu.
Krev. Vykouzlila ruměnec na tváři. Znamenala lásku. Lásku k muži, jehož prve odmítla. Lásku k princi, kterého vysvobodila.
Krev. Kolovala v žilách jejich potomků. Znamenala život. Život, který svým dětem darovala ona – Awilda, královna dánská.

V některých kulturách to může být považováno za vtipné. A rozhodně si myslím, že každý začátek je těžký... ;)
------------------------------------------------------------------------
Už po několikáté to vypadalo na úspěch. Potom ale vypadl jeden mohutný kvádr a brzy ho následovaly všechny ostatní. Hrad se těsně před dokončením zhroutil.
Uther zuřil. V celém jeho království pomalu docházeli stavitelé. A s ohledem na náturu krále bylo celkem jasné, že ho bude zase o jednoho méně.
Nikdo nedokázal určit, v čem je problém. Pravda, skála byla možná příliš vysoká, ale šikovný kameník by si s tím měl umět poradit. Jenomže tahle byla nejspíš začarovaná. Jakmile boky hradu překročily určitou výšku, hroutily se jako písek.
Fakt, že se celá stavba buduje nad pramenem, někomu stále zjevně unikal...
A/N: A pak někdo přišel a řekl: "A nebylo by lepší postavit ho támhle?"

Klaus se potil. Violet se sevřelo hrdlo. Sunny mlčela jako pěna. Byl to bláznivý nápad, nikdo přece nemohl být tak hloupý, aby na to skočil. Levé oko kapitána lodi si je všechny měřilo svým ostrým pohledem.
„Jakže jste to říkal, že se jmenujete?“ Kapitán přejížděl prstem po nekonečném seznamu cestujících.
Klaus polkl: „Jsem Hilarius Dextrus Maximus, ředitel na penzi. Jedeme s mou chotí a vnučkou na týdenní dovolenou.“
Violet rychle dodala: „Podívejte se na naše jmenovky.“
Na palubu byli vpuštěni bez protestů. A všichni si utvrdili své přesvědčení o tom, že dospělí jsou, alespoň co se jmenovek týče, neuvěřitelně nerozumní.

Na budečském nádvoří se zapalovaly ohně. Zima končila, začaly oslavy jara. Slavení Ostary se neslo ve znamení barev. Zelená, žlutá, červená, modrá i černá – ty všechny dnes vypadaly zářivěji než obvykle.
Ambrožovi bušilo srdce až v krku. V ruce svíral papírek s básní. Vždycky, když se ke Křišťanovi dostal natolik blízko, aby mohl nenápadně zastrčit lísteček do kapsy jeho černého hábitu, někdo ho vyrušil.
„Dobře, poslední pokus,“ hecoval se. Tentokrát už se ho dokonce i dotkl. Potom byl však Křišťan nadšeným provoláváním přesvědčen k tomu, aby zazpíval.
Chlapec v červeném si povzdechl: „Asi bude lepší nechat to třeba na Samhain...“

Téhle noci nezpívá andělský chór. Jen vichřice tiše pláče, vítr naříká ve škvírách v neutěsněných oknech. Dveře jsou nedovřené, takže dovnitř vytrvale padá sníh. Vločka za vločkou zakrývá stopy po nedávném neštěstí. Jediná upomínka, která ještě zůstala, je chladný kov s štiplavou chutí krve. Dvouruční meč.
Těžko se jí vracelo, milostivé Marii. Celou cestu chránila hořící svíci. Vstupuje váhavě, není pověrčivá, ale kdyby přece jen narazila na zoufalé duše... Rychle se křižuje. Prochází kostelem, až k místu, kde se to stalo. Srdce buší, na zemi jsou zaschlé kapky krve. Zůstala skvrna ve tvaru srdce.
Qui tollis peccata mundi, miserere nobis.
A/N Čistě ze zvědavosti, kdo pozná fandom?

Inspirováno básní Heinricha Heineho.
Mysl trápí v duši temný splín, vzpomínám na tiché kraje, které hladil mocný Rýn. Vlna s vlnou si tam hrála, ostře řezal skalní klín. Mnoho let už od té doby, však duši halí pocit dávných vin.
Dávno, poutníka jsem vezl v ty vlny Rýna zrádné, varoval jsem jeho zrak. „Nesmíš nikdy, mládče sličný, pohled ku obzoru vznést. Tam na vrcholku skály ostré, kde se slunce s zemí stýká, za soumraku nymfa zlatá zpěvem sličným pocity tvé zviklá. Sladkost její tvého skonu předzvěst však!“
Ráno, nad Rýnem se mlžný opar vznes. Na zádech mrtvý jinoch leží. A nad ním – krásná Lorelei.