Moje články

Kapitán Harkness věděl, že ve vesmíru je hodně nepříjemné uváznout na několika místech - na Scaro, protože s Dalekama prostě nebyla sranda, na Arcateenu 5, protože ty sosáčky motýlích lidí byly neskutečně otravné a vlezlé i na něj, a v 2364. dimenzi. Tamní želatinoví lidé si velmi nelibě nesli, když jste do nich omylem spadli.
Zatraceně pozdě si uvědomil, že to zeleného želé, kterého měl plnou vanu, byl tamní princ. A než se nadál, tak ho s ním oženili. Neměl moc chutí do svatební noci s želatinovým slizem, ale v pouzdře měl ještě od posledního setkání s Doktorem místo blasteru banán...

Prvák
"No to si jako dělá srandu ne? Takovýhle sračky a von to chce jako už příště zkoušet? Se posral... V životě sem to neviděl, nechci a nebudu."
O pár měsíců později
Jo aha...
Druhák
"Notyvole to je kokot, to jako že to loni nebrali? Ale já to nechci opakovat znova kvůli těm lamám."
Po písemce
Sám sem lama.
Třeťák
"Eh? No ale... už zase? Všichni tu chápeme ten tvůj blbej předpřítomnej čas. Jakože všichni."
O pár minut později
Tak ne všichni
Čtvrťák
"Na pána, to bylo fakt totálně easy, přece umim, stačilo neusnout při poslechu."
Učitel
Úkol splněn. Uf.

Ve městě panoval mírný zmatek, ale ještě horší bylo nesnesitelné vedro. V uniformě se potilo úplně všechno, pot mu stékal do očí a nepříjemně štípal. Přitom se musel usmívat a mávat. Později se omezil jenom na to mávat. Žofince nebylo dobře, oficiálně se ještě nevědělo, že je v očekávání, ale ranní nevolnosti ji stíhaly posledních pár dní velmi intenzivně.
Nečekané obtíže spojené s pokusem o dvojnásobnou vraždu byly sice nepříjemné, ale na druhou stranu nabízely nečekaně nové možnosti, jak se vyhnout odpoledním povinnostem.
"Rozhodli jsme se zrušit původní plán. Místo toho pojedeme do nemocnice za zraněnými," rozhodl se nakonec Ferdinand.

"Buáááááááááá, maaaamíííííí!" Elis přiběhla, tvářičky červené, pihy promáčené slzami.
Zabořila mamince obličejík do nabírané sukně. Mrs. Stronghold položila šálek s čajem zpět na stolek a pohladila dcerku po cůpkách.
"Eeeeeeeeeeiiiii!" Do salonku vběhl francouzským oknem hošík, vyhledal maminku jako kuřátko, zaplul jí pod křídlo a odmítal mluvit. Mrs. Friedcake sáhla pro čajový bochánek a snažila se synka uplatit dobrotou.
"Copak se stalo, chlapečku můj?"
"Ona mi nasypala do vlasů písek!" vypískl.
"On mě za vlásky tahal," křikla.
Mlčení. Najednou oba vyběhli zpět na zahradu.
"Inu, na první společnou hru úspěch, že?" Mrs. Stronghold usrkla čaje.
"Veliký," usmála se Mrs. Friedcake.

Adléta královna spokojena jest, na námluvy dcery její bohaté poselstvo přichází. V míšeňském hradě sláva převeliká, dánský král Valdemar zahořel láskou. Markéta, panna jako květ, bělostné líce nach jí polévá, přichází k poselstvu oděná do zlata.
"Markéto, panno ctnostná, rač pozdravena býti, král náš, Valdemar, chtěl by tě ženou svou učiniti."
Král český Přemysl I. Otakar rozhodnutí činí, manželku Adlétu a potomky její zpět bere do své přízně, Markéta princeznou smí se zase zváti. Hedvábí přes třicet lokte dceři své smí Adléta dáti.
Markéta v hedvábí tmavomodrém, zlatem zdobena, na cestu severní se pustila. Jménem Dagmar ji země Dánská uctila.

"Sirky."
"Tužka."
"Papíry."
"Pravítko."
"Úhloměr?"
"Ne."
"Vlastík!"
Hlasitý smích napříč klubovnou.
"Dál, dál, neztrácejme čas, říkejte."
"Sirky?"
"Zaznamenáno."
"Provázek."
"Špendlíky."
"Výborný nápad."
"Místo papírů bych mohl vzít takový šikovný notýsek, má dokonce linky."
"Není to zbytečné?"
"Není, píšu si."
"Křídu."
"Dvě křídy."
"Barevné křídy."
"Nejdeme počítat příklady k tabuli, bílá stačí."
"Napiš pětkrát, ať máme každý pro jistotu svoji."
"Píšu křída bílá, pětkrát, hotovo. Další nápad."
"Sirky?"
"Sirky máme napsané jako první."
"Copak nedáváš pozor?"
"Myslel jsem na Bílého delfína."
"Jak to souvisí s tím, co si máme pořídit před výpravou za ježkem?"
"Nijak. Máš tam sirky, Jindro?"
"Himbajs, Rychlonožko!"

Markéta byla od Boha obdarována darem velké trpělivosti, povahu měla tichou a jemnou, přesto však se před ní krčili manžel i švagr.
"Jak to myslíte, že nechce Walrama? Proč nechce?" křičela, až se otřásl gobelín.
"Ona by chtěla, ale stavové nechtějí, obávají se sekundogenitury," zkusil Walram uklidnit svou ctěnou švagrovou.
"Nedám svého jediného syna těm neznabohům a basta," prohlásila a uraženě si sedla na židli.
"Ale Markétko, taková příležitost se nebude opakovat. Je to stříbrná princezna a Jeník bude v její zemi král," uklidňoval ji manžel.
"Nemůže si přeci vzít ženu, která je o dvě hlavy větší," vzdychla císařovna rezignovaně.

Byla si celkem vědomá toho, že pro mnohé uherské dvořany jsou ona i její děti terčem posměchu. Život překročil už třetí křížek a ačkoliv měla na cestě dítě, cítila se stará. Stará na všechny pletichy, intriky a na všechny ty pomyslné klacky pod nohama.
Každý večer se modlila, aby jí Bůh tentokrát nadělil syna. Milovala svoje dvě dcerušky. Avšak syn by znamenal moc. Co na tom, že jeho otec zemřel. Albrecht byl císař. I mrtví císařové jsou otci svých synů. A mrtvý císař znamená, že někdo musí zemi vládnout místo něj. A ten někdo bude ona. Alžběta, po otci Lucemburkovna.

Když se narodili dva silní chlapečkové, byla to v rodině miletínského ševce radost nad radosti. Dostali jméno Jan a Karel, po otci a po dědovi, ale dlouho se rodiče netěšili. Uplynul měsíc a starší z dvojčat náhle zemřel. Pro mladšího se rychle konaly křtiny, neb churavěl. Po kmotrovi dostal do vínku jméno Jaromír.
Karlík prostonal celé dětství, často plakal a silně koktal. Snad kdyby se někdo přímo jeho zeptal, co ho trápí, mohl by prozradit, že ještě vídá Jana. Vždycky před spaním šeptal jeho jméno.
Jako dospělý se ho snažil neslyšet. Neslušelo se, aby se muž bál svého mrtvého bratra.

Nervózní, těkavý pohled.
Hlasité polknutí.
Kapky potu pomaličku prosakují košilí. Zlatý sako.
Dech se krátí.
K božstvům všeho typu se začínají vysílat toužebná přání a modlitby.
Mdloby jsou na dosah ruky.
Barva z obličeje zmizela už před deseti minutami.
Blbá, pitomá, totálně zkurvená patnáctka, křičí jeho mozek, ale nahlas nesmí říct nic.
Křečovitý úsměv nad papírem.
Otázky na něco, co v životě neslyšel. Blekotání v odpověď.
"Jsem úplně v prdeli." Slova utečou, jakmile se za ním zavřou dveře.
O hodinu utrpení později se ho na chodbě zeptala: "Za kolik si myslíte, že to dneska dáte?"
"Já nevim. Za dvacet tisíc?"

Hladil ji po vlasech a šeptal její jméno. "Eliso..."
Byl nervózní jako všichni nastávající otcové a nevěděl, co dělat; hraběnka Amálie se starala o vše potřebné. Měl výčitky svědomí a uvědomoval si, že cestovat s manželkou v pokročilém stavu těhotenství je čiré bláznovství. Mířili daleko a pomoc nesměli obdržet. Přesně jak se obával, rozhodlo se jejich dítě podívat na svět uprostřed pustiny.
Když mu Amálie položila do náruče zdravého křičícího chlapečka, nevěřil vlastním očím.
Elisabeth se šťastně usmívala na dva nejdůležitější muže svého života.
"Odpusť," šeptl Ferdinand.
"Budu vždy po tvém boku, drahý manželi, i když to znamená exil," odpověděla.

"Merde a toi!" zařval voják směrem z hradeb. V odpověď přiletěla sprška šípů. Dlouhé anglické luky střílely přesně. Hradební ochoz byl posetý jehelníčky těl. Moc mužů, kteří by zvládali bránit přístavní pevnost již nezbylo a městem se šířili obvyklí průvodci dlouhodobého obléhání - hlad, nemoc a smrt.
Při pohledu na zdecimovanou obranu přišel na řadu poslední zoufalý plán. Z posledních sil tahali vysílení vojáci trebuchety. Za pár okamžiků létala vzduchem záplava mrtvých těl a neomylně přistávala mezi Angličany.
Na krátký čas to zabralo a vzneslo to mezi dobyvatele zmatek. Za pár týdnů Calais padlo do nepřátelských rukou. Na dvě stě let.

Než vydechl naposled, pocítil král Václav blaženou úlevu. Dobře se vede českému státu, pole plodí, vyjednal mír, zemi a její statky rozmnožil. Syna, byť jediného, zanechal po sobě, co už není dítě, a ač měl před sebou úkol nelehký, král byl přesvědčen, že mladý kralevic si dobře poradí. I vyšel mu z útrob dech poslední. Král byl mrtev, ať žije král, jež po otci zval se stejně, jen je v pořadí byl již třetí.
Však nedobře se dařilo české zemi. O rok později umřel i mladý král, bez syna. Nevzkvétalo království, snad proto, že zůstalo v něm příliš mnoho královen.

"...no a potom jsme zjistili, že ani Váca na lavici na to nedosáhne, tak Maleček navrhnul, že teda srazíme ještě pár k sobě, na to se dají další, a kdyby to nestačilo, tak přidáme židle, Alex to jistil, aby se to nerozjelo, Filda nám taky pomáhal, stál na rohu a hlídal, jestli někdo nejde, aby bylo dost času aspoň ty židle sundat, což byl blbej nápad, protože zařval už jde tak moc, že sem se prostě lek a spadnul sem. Ale nic se mi nestalo, fakt, pančelko."
Nevěřícně čumím na strop plný fanďuláků. "A to všechno kvůli tomuhle? Proboha... proč?!"

Rudá. Rudá. Rudá jako krev. Oceány krve. Od obzoru k obzoru se táhnou karmínové vlny. Zrodily se vlastně dávno, před dvaceti lety, v době, kdy člověk byl člověku ještě bratrem a život každého měl svou cenu.
Dřímání miliónů drobných spáčů bylo přerušeno duněním a střelbou. Země se prohnula, do její tváře se zarývaly ocelové vrásky a nakonec byla celá půda trvale poseta jizvami. Co bylo škodlivé pro jedny, nebylo zlé pro malá semínka. Dvacet let odpočívala, než se zem přeorala a znovu překryla.
Boje skončily před pár měsíci a válečná pole se pokryla vlčími máky. Za každého padlého alespoň jeden.

Zlehka přejel prsty po chladivé oceli. Jen zlehka, aby neublížil sobě ani svému jedinému věrnému společníkovi. Vděčil mu za několik životů. Jemu a tomu, kdo ho pro něj stvořil. Dokonale vyvážený kousek jemu na míru.
Miloval zvuk, jaký vydal vzduch proťatý jeho ostřím. Lahodilo mu cinknutí kovu o kov, když se střetl se soupeřem. Chřípí mu vždy polechtala slaná vůně potu, to když pevně svíral jílec.
I přes svůj věk byl stál ještě blyštivý a plný sil. Na rozdíl od toho, kdo tě léta nosil, usmál se starý rytíř melancholicky a rozklepanýma rukama uložil svůj milovaný obouruční meč do truhly.

Bílá noční košile se rychle barvila do karmínova. Třeštil oči na rostoucí skvrnu a snažil se pochopit, proč mu z hrudi trčí kus chladného kovu. Ani nestačil sáhnout po zbrani, prostě stál a cítil, jak ho opouští život. Než se nadál, přišlo chrlení krve, dechu se mu nedostávalo, v uších zněl nesnesitelný pískot. S otazníkem v tváři hleděl na důstojníka, který s dravčí nedočkavostí čekal, zda se bude bránit, či už nikoliv.
Vzpomněl Archimeda a na jeho smrt. Neruš mé kruhy, jak vznešená to smrt, napadlo ho na poslední chvíli. Místo důstojných posledních slov však Albrecht jen tiše zachroptěl: "Co?"

Chodbami se nesl novorozencův pláč. Vymodlené děťátko. Následník trůnu. Silný chlapeček se pral o život, jak se na budoucího krále a císaře sluší, a svůj boj vyhrál.
Na lůžku v bolestech plakala Anna. Vymodlená královna. Prala se o život, ale byla slabá, příliš vyčerpaná náročným porodem. Bojovala statečně několik týdnů. Svůj boj prohrála.
Na budínském hradě vzlykal ovdovělý král. Nemocný, unavený, snad příliš starý na takové starosti. Bál se o život chlapce, jemuž matka nestihla dát jméno. Bál se o dynastii, jež visela na křehkém vlákně života malého prince.
Pokud život stojí život, raději by dal za syna ten svůj.

Ačkoliv na Cábovu TMU vznikly tři kousky, bodík obdrželo jedno jediné Špatné rozhodnutí.
Karin Schecter je mým letošním nováčkovským favoritem, nejenom proto, že zvolila fandom Out with Dad. Račte se podívat na Jasný výsledek.
Do odvážného crossoveru se pustila Skřítě a napsala úchvatně mrazivé Ledové království s nečekanou pointou.
Grimm býval oblíbený v předešlých ročnících, ale letos bylo možno ze všech vesenů díky Dangerous potkat jenom Huntha Lami Muuaji.
Smrtijedka mě už několik let provází světem módy a světel reflektorů, kde občas Zvědavost zabila kočku.
Oblíbenou brněnskou partičku četníků letos pouze jedinkrát představila hidden_lemur ve své Skleróza nebolí.
Brygmi mě přiměla zkoumat nové světy, protože její Objevování vesmírů je tak krásné, že se prostě jinak ani nedá.
A na závěr, ovšem nikoliv poslední je třeba zmínit Danae, která letos solitérů napsala víc, ale já si ze všech vybírám Maják, který je jedním z těch kousků, jež mě letos dojaly.

Strach byl jedním z důvodů, proč Alec nenáviděl, když Seregil vyrazil na noční akci sám. Zbývalo jenom doufat, že jsou to zbytečné obavy a ne ozvy partnerského pouta, které se Seregilem sdíleli. Nakonec v teple krbu na chvíli usnul. Když se probudil, venku už se o slovo hlásilo ranní šero a Seregil se právě protahoval oknem.
Alecovi stačil jediný pohled, aby věděl, že tentokrát to bylo o fous.
„Kočka z Rhíminee dostala výprask?“
Seregil se ušklíbl místo odpovědi a nechal se zabalit do přikrývky. Spokojeně přimhouřil oči, když mu Alec zabořil nos do vlasů a pohladil ho po rozbitých zádech.

Bylo nebylo jedno ledové království plné děsivého ticha, kde lidé křičeli mlčením. Žil byl v tom království jeden sněhový princ. Odmalička ho vychovávali k tichosti a šedi. Hlavně nic neříkej, to slýchával nejčastěji. A protože byl poslušný, mlčel, zatímco jeho duše se plnila barvami a touhou. Nezmohl se na protest, když ho používali jako loutku. Netroufl si improvizovat, aby nebyl poznat jeho vnitřní žár. Když dostal k jedenadvacetinám nabídku, která se neodmítá, poprvé zahořel plamenem. Před očima světa vykreslil svou vášeň do ledu, na ploše zůstávaly hluboké rýhy jeho touhy. Když mu srdce ozdobilo zlato, oddechl si. Vyhrál. Mohl odejít.

Cirila se rozhlížela po Lóži. Trochu se jí motala hlava při pohledu na rozmanitou škálu všech možných čarodějek. Očima bloudila z jedné na druhou, až se její pohled zastavil u Francescy Findabair, Sedmikrásky z Dolin, nejkrásnější ženy, jakou kdy spatřila. O to větší šok pro Ciri nastal, když se očima střetla s pohledem Filippy Eilhart.
„Kdo je to?“ zašeptala směrem k Triss.
„Filipa Eilhart, vrchní čarodějka.“
Ciri na sucho polkla.
„Na tu dávej pozor, Lvíče z Citnry, její magie je chladnější než její pohled. I když je pravda, že součástí jejího kouzla je i její nejoblíbenější poloha,“ dodala zlomyslně Triss.

Na soddenský pahorek opatrně vstoupilo jaro. Stébla trávy se rozvlnila ve větru a vrcholek začaly pokrývat drobné kvítky, které se postupně vybarvily do ruda.
Od bitvy o Pahorek uplynulo pár let a lidé si začínali šeptat, že rudé kvítky vykvétají tam, kam dopadala krev čtrnácti mrtvých čarodějů. Brzy si všichni zapamatovali jména, jež kdosi neznámý vyryl do kamene. Každé dítě vědělo, kdo byli Axel, Raby, Atlan Kerk, Vanielle z Brugge, Lawdor, Lytta Neyd, Korál, Gorazd, Yoel Grethan, Dagobert, Trissaa de Vries, Yennefer z Vengerbergu, Triss Ranuncul a Vilgefortz z Roggevenu.
Nikdo však netuší, že třináctá svůj život neskončila na Pahorku.

Sólový bas: Gloria in Excelsis Deo (rozezvučí celý prostor)
Sbor (postupně z pianissima do forte): Gloria!
Gloria!!
Gloria!!!
(rozrazí se dveře a mezi nimi stojí On)
Hrdina (vyděšeně zpoza pultu): Bože, Bože, za co tento trest!
Sbor (opakuje): Za co tento trest! Za co tento trest!
Hrdina: Proč přichází tato hrůza! Vždyť jsem Irčan, žádná lůza.
Sbor (opakuje pianissimo): žádná, žádná, na to vemte jed!
Hrdina: Proč vstupuješ bez pozvání? Není libo jíti k paní?
(váhavě pokračuje) Mám snad žádat poslední pomazání?
(hlasitě) Sakra!
(zvuk nebeských famfár) (vstupuje hrdinka)
Hrdinka: Zadrž, stvůro, slyš mé mene tekel, nesmí nikdy tento prodavač spatřiti dno pekel!
(vine se k hrdinovi a našteluje se do pozice na tango)
Společně (zpívají a tančí tango): Spatřiti dno pekel, dno pekel, dno pekel!
(hrdinka po efektivní několikanásobné otočce skončí zaražena do kanape)
Hrdinka (zadýchaně): Jaké to dnes překrásné počasí, raději to pojďme zapít, ne asi? Sbalíme to, vypadnem vodsuď.
Hrdina (velmi hlasitě a vztekle nadává): Okamžitě všichni z mýho krámu! Fran, otočka dobrá, zpěv vynechat. Manny, tvůj obličej je neskutečně odporný!
On (srdceryvně): Moje krása postrádá kvality, leč prakticky o knihy se postarám i o účtíky!
Hrdina: Bože, Bože, za co tento trest… (Odpadne za pult)
(Titulky)

Samotný Mistr by možná trpělivost nepostavil na přední místa piedestalu všech svých kvalit, nicméně zarputilá vytrvalost se stala ozdobou všech jeho ctností.
Ale!
Nepovolil ve svém trpělivém opakování látky při činnosti pedagogické.
Rozhodl se nevzdávat drezúru ani tehdy, kdy bylo naprosto jasné, že slepice Zora není ptákem drezurovatelným.
Nikdy ho nepřestalo bavit vymýšlet další a další kombinace látek, jež by mohly sloužit jako zubní náhrada.
Nevadilo mu, že prošlapal troje boty jenom a pouze kvůli cestě na patentní úřad.
Dlouhá léta čekal na sladké plody, jež by se staly odměnou jeho práci. Nečekal, že první úspěch zaznamenají zrovna dvojdílné plavky.

Každou noc vyplouvám do věčných mrtvých vod. Vídám požehnané a jejich rozhojňující se zástupy. Každým západem slunce se tenčí má šance zvítězit, protože mých spojenců není mnoho. Přesto se pokouším potopit bárku Milionů a přinést vládu tmy.
Řeka se nad ránem naplňuje krví, která ne vždy tryská z mých ran. Jednou za koloběh Maat dovolí, aby narostly mé síly. Jednou za koloběh smím potěžkat váhu slunečního kotouče. Nikdy však nezadržím jeho plavbu a vypluje nad východní horizont.
Jsem starší než veškerý svět. Jsem jeho příčinou i zkázou. Prohrávám, abych nakonec zvítězil. Mým údělem je věčný život. Jsem Apop – had ničitel.

"Pánové, ona už je tady zas!" zabručel sněmovní sluha a ukazoval směrem k oknu.
Ctihodní pánové poslanci ani nezvedli svá ctěná pozadí, aby se pokochali výhledem, jež za posledních pár let vídali téměř denně.
"Je vytrvalá, to se jí musí nechat," usmál se nejmladší z poslanců.
"Pojďme ji dát ještě měsíc; jestli vydrží, vyslechneme ji," zlomyslně navrhl Vrbenský.
Netušili, že nic není pevnějšího než tvrdohlavost paní Plamínkové. Za měsíc slavnostně přestoupila před slyšení.
"Vážení páni poslanci, volební zákon z roku 1861 v žádném ze svých nařízení nevylučuje ženy z práva volebního," oznámila neústupným tónem.
"A co tedy požadujete?"
"Své právo."

Při pohledu na některé tváře nemůžeme se ubrániti pocitu, že hledíme do nich snad po sté. Časem se kolem nás začnou točit pořád ty samé hlasy, ty staré známé poznámky, ty věčně opakované výmluvy. A ať se bráníme sebelépe, nakonec se dostaneme do fáze, kdy ten vychrtlík vzadu nutně musí být Miloš, byť nám ten nebožák pokaždé řekne: „Michal“, ta mírně přihlouplá brunetka je přece Kačenka, i když se pokaždé tváří otráveně, jelikož je Luckou. A hlavně je tu všude Honza.
Čím déle jsme na kolotoči, tím snadnější je přesvědčit tváře, že Honza je to nejlepší, co jim zvládneme nabídnout.

Líčím na něj pasti už několik let. Mé anonymní inzeráty v Timesech se neshledaly s úspěchem, stejně jako báječné divadelní představení věnované pouze jemu taky nevyšlo. Asi že na něj nepřišel.
Před pár měsíci jsem si kvůli němu zařídil obchod. Dal jsem si opravdu záležet, aby měl tu správnou romantickou atmosféru - žádný smrad sýra, všude čisťoučko a hlavně ta správně svůdná hudba. Věřili byste, že židovská kapela není vůbec levná?
Ale! Již přes týden brousí kolem a já vím, že přijde den, kdy vstoupí dovnitř.
Poté, co mu odmítnu dát jakýkoliv sýr, zcela jistě zahoří touhou prozkoumat se mnou sklad.

Následoval jsem tě, když jsi tajně utíkal pro svátost oltářní. Skrýval jsem tvé stopy vprostřed noci, zatímco jsi zarýval kolena do kamenné podlahy budečského kostelíka. Bděl jsem u tvého lůžka, abys mohl dopřáti oddechu svému vyčerpanému tělu. Jen my dva spolu jsme sklízeli obilí, jen já jsem ti pomáhal stvořit tělo páně.
Jedinkrát jsi mi nedovolil sledovat tvé kročeje, věděl jsi, že na jejich konci tě čeká smrt. Nechtěl jsi, abych ji spatřil.
Však já pomstil tvou prolitou krev. Nelituji života, který jsem položil pro tvou mučednickou smrt. A nejmilostivější Bůh dovolil mi spočinout i ve smrti po tvém boku.

Orfeus zpívá – plesá zem. Ptactvo přenechává jemu vlastní zpěv, zvěř dravá zkrotne a povahy dostane beránčí. Vítr mlčí, vody se neopovažují ničeho než naslouchání. Jen pěvcovy struny zní světem. Okouzlena přichází Eurydiké.
Orfeus zpívá – jihne zem. Nejkrásnější dítě vod, božská Eurydiké, zchvácena navždy je podsvětím. Zjihne Thantalos a zjihne Persefoné. Lesknou se oči Hádovy. Fúrie přikrývají oči křídly. Leč nejvábnější tóny lyry nevyvedou zpět krásnou Eurydiké.
Orfeus mlčí – mlčí zem. Roztrhán na kusy zemřel pěvec. Nezní již nikde struny jeho. Snad shledal se v podsvětí se svou Eurydiké.
Orfeus není – pláče zem. Skály slzy roní nad neštěstím Orfea a Eurydiké.

Babylonem znělo divoké tuc tuc a světla blikala. Na ploše se divoce tančilo, neidentifikovatelná těla se k sobě vinula. Nahé hrudníky se leskly potem a pevná pozadí se očividně rýsovala…
„Legíny? To není možný, jsem starej,“ povzdychl si Michael a mávl na barmana.
„A co mám říkat já, když si ještě pamatuju kožeňáky?“ Ben se raději otočil od placu úplně.
„Přežili jsme invazi vytahaných kalhot. Přežijeme i tohle… Pánové, na nás!“ usmál se Brian a pokynul ostatním.
Dřív než si stačili přiťuknout, přicupital k nim tetička Emmett. „Moje flitrový džegins jsou konečně zase v módě. Na to se napijeme, drahouškové!“

Tobi slastně přivíral oči a nechal jižní slunce, ať mu vyčaruje červené bublinky na spodních stranách víčka. Paprsky příjemně hřály, do nosu se opíraly ještě trochu víc, až to bolelo, ale Tobimu to nevadilo. Když se poprvé miloval s Leem, měl spálená celá záda, a ničemu to nebránilo.
Leo. Stačilo jméno a Tobimu naskočila příjemná husí kůže, vedru navzdory.
Rok uplynul, a protože mu život převrátila naruby letní bouře, nebyl už zmatený kluk jako loňské léto.
Argentinský vítr ochladil Tobiho nos a přinutil ho otevřít oči. Usmál se na Lea a ruku v ruce se vydali na procházku k hotelu.

Temný les do každého, kdo do něj zavítal, zabodl malý střípek tmy. Takový, který vás nutí mít u sebe pořád světýlko a navádí vás k lahvi s dobrou brandy. Jestřáb s Rybářkou strávili v Lese několik dní a tma je málem pohltila. Než porazili Knížete démonů, divoká magie jim prosákla kůží a od té doby jim koluje v žilách. Obyčejná kouzla na ně nemají vliv. Lidská síla jim neublíží.
Přesto se vždycky najde nějaký hlupák, který to zkusí. Nejstrašnější pán lesů vyzval Jestřába na souboj. Jestřábova sekera ho připravila o hlavu dřív, než k tomu Rybářka stihla dodat ironickou hlášku.

Bankéř s mírným úsměvem vyměnil muži v šedém obleku osm stovek za žetony a popřál mu příjemný večer. Nejprve se nedělo nic divného, potom ale neznámý muž s ledovým klidem vyhrával jedno kolo za druhým a přišel si na desítky tisíc.
***
Na burzu přišel jakýsi pán v šedém. Koupil si kolísavé akcie a pracovníkům z Wall Street byl poměrně k smíchu. Za tři dny měl na kontě tři sta milionů dolarů.
Když agenti FBI drželi jakéhosi Andrewa Carlssina za mřížemi, jenom se na ně usmíval a říkal, že pochází z roku 2204. Než se dozvěděli cokoliv dalšího, Andrew prostě zmizel.