Moje články

Spanilá Jenovéfa vlasů zlatých a očí nebeských pojala za manžela vévodu Petra. Ten si ji střežil jako nejcennější klenot, na její počest pořádal rozličné hostiny, kde ji coby poklad vystavoval. Nejedla nic než věcí bílých a jemných. Však vévoda byl rovněž stižen žárlivostí a když Jenovéfa počala, zpochybnil věrnost její. Popravu jí uchystal, však kat smiloval se a nechal ji utécti.
V lese žila, kde nebylo ku stravě věcí ušlechtilých. Že nevěděla čím, jenom kořínky a mechem se živila. Nakonec se celá mechem obalila a vlasy jí zezelenaly. Naštěstí, nad synkem, kterého porodila, srnka se smilovala a denně ho kojila.

„Jsi krásný,“ zašeptal Gilder a pohladil ho po vlasech. Lineus cítil, jak mu rudnou tváře, tentokrát ani rozpaky nepředstíral.
„Copak, holubičko, nikdo ti to snad nikdy neřekl?“
Lineus zavrtěl hlavou a uvelebil se Gilderovi na rameni.
„Jsem vychrtlý a nosím šperky. Krásným mě nazývají jenom před tím, než dostanou, co chtějí.“
„Já jsem zase zjizvený ošklivec. Malí jsou ti, kteří nevidí tvou krásu.“ Chytil ho pevně za ruku.
„Mně se líbí tvoje jizvy,“ zavrkal Lineus a začal mu přejíždět prstem po hrudníku, „oškliví jsou ti panáci, kteří mi pro radost ubližují.“
Gilder ho něžně políbil. „Odteď tě budu chránit, holubičko.“

„Kathy, milá dívka z účtárny,“ zkusila to Black Widow hned poté, co rozdrtila čéšku ozbrojenému teroristovi.
„Teď není ta nejlepší chvíle na dohazování,“ odbyl ji Kapitán America a rychle ji schoval za štít.
„Jane, ta z oddělení C,“ mrkla na něj.
„Jde nám o život!“ Úhybné manévry.
„Právě,“ dodala Nataša a vystřelila.
~
„Každý někoho potřebuje, Steve. Brnkni tý sestřičce!“ Usmála se a políbila ho na tvář.
Steve se jí opětoval úsměv. Chvíli věnoval pohled špičkám svých bot.
~
Osud prvního Avengera byl schovaný v zaprášených deskách.
„Tak kam jedeme?“ zeptal se nedočkavý Sam.
„Najít někoho… speciálního. Ať už ho schovali kdekoliv.

„V zásadě bych řekl, že na konci těch 70. let se ta nutrie vyvíjela, až vyhřezla do podoby postmoderně multikulturního rebelantství, vám známé pod pojmem punk. Od té doby prezentujeme takové ošklivosti a hnusy, nutrie například, jako něco krásného, bezbřehého, dokonalého. Víte, jak si ti punkeři propichují ústa, nosy, obočí, vlasy nebo aspoň oblečení, to je přesně to, co se vám snažím naznačit. V 80. letech už je nutrie vyčpělá, přichází norek…“
Možná by zhulený akademik mluvil dál, kdyby si Holka s lebkou nesedla na dálkový ovladač. Michalovi to bylo jedno, protože ho víc zajímala ona, než nějaká punková nutrie.

Vlak se s burácením vřítil do tunelu a pohltila ho černočerná tma. Když se vrátilo světlo, ležela na podlaze jídelního vozu mrtvola s nožem v zádech. Osazenstvo zůstalo bez mrknutí oka klidné, tedy až na jednoho mladíka, který vyskočil a snažil se zjednat pořádek.
„Tak zavolejte někdo policii!“
Jane s Jessicou se dál věnovaly ručním pracím, mužíček s legračním knírkem si usušil ret od polévky. Harry a Phil si připili na zdraví z placatky a nevšímali si okolí. „Nuda,“ protočil oči muž v legrační hučce.
„Vy jste tu nový, že?“ objal panikařícího mladíka inspektor Barnaby. „Tak tedy, vítejte v Midsomeru.“

Za noci bezesné tu náhle v tmách,
ach, zvon Smrti, boj se, bije na poplach,
celý kraj soumračný se strachem chvěje siný,
měsíc je ďáblem rozbitý, zbyly jen stíny.
V chodbách pustých vítr kvílí jako štván,
ach, má duše, oděná v roucho františkán,
zmlklá a zsinalá, jak únava ji hnětla,
upadá do hrobky, kde nepozná již světla.
Za duši zemřelou své ruce sepni,
ach, v té noci bez luny přede mnou klekni,
soucit nábožný měj s těmi, co mrou,
mši tichou a smuteční mi povedeme, Bože,
ach, ulehneme spolu v mé posmrtné lože,
tvá ňadra kostnatá skryjí hruď mou vyzáblou.

Austrálie, zajímavosti: založil jsem ji.
Boubínský prales, zajímavosti: vlčí muž Holna na houbách.
Budapešť, zajímavosti: v odlesku krásného modrého Dunaje spatřena blondýnka něžná.
Halič, zajímavosti: hudebně nadaní popi.
Japonsko: dvě Gejši.
Kokořín: výstup na hrad a vídeňský párek u stánku.
Lusaka: ochočený boxer slintá, poslat poznatky I. P. Pavlovi.
Panama: nepostavil jsem průplav!
Severní točna, zajímavosti: polární samohana.
Snaha dojít na západní a východní pól – marná.
Solnohrad: setkání s recidivistou Adlerem.
Tanvald: výstup na Špičák U Labutě přerušen cikánem s kudlou v zádech (snad turistická atrakce).
Tučapy, zajímavosti: skvělá bašta u baštýře na baště.
Washington, zajímavosti: cukrář Kulikowski a indiáni.

„Božka, ciwe, ǎ senato vyšaklu,“ postěšoval si Kaler Ǎromír Ebren. Poseldních pár dní sem nezkóroval. Š upák Máhca si ze mˇě taky futr dělá reglaci. Hcjo. Božka řekni sem fokolrista bo nejsem?“
Božěna uvjedomˇěle kývla. „Pohátky zbíráte, bartrě?“
„Vo tom právˇ mlvim byl sem u Olmiku zbjěr a zas semho mˇěl vzádech. Kudlu debilňícho liodvího sem mu řek vifič, ciwe von nevifičel.“
„Mu řěkni vimři dyš ti špicluˇe nápady zazády.“
„To ě víborní, Božěno! Tak es umsí na Kudlu vzádech! Přečtu mu ňěco z KITICE a Kudlu přějte pasní.“
„To ě zákeřňí, toschvaluji,“ potvrdila Božěna a udělala hup přěs plod.

Cítil, jak se mu klepou kolena i ruce. Kdesi uvnitř hlavy věděl, že je na tuhle situaci dokonale připravený, ale vědět a udělat byly v tom okamžiku zcela odlišný věci. V duchu si tuhle situaci přehrával tisíckrát. Důležitý je nenechat se snadno strhnout a v klidu provést to, co umí. Hlavně zaskórovat. Skórování je totiž to, o co v týhle situaci jde. Ať jdou do háje všichni, kteří tvrdí, že nejdůležitější je si to užít. Zvedl hlavu a pevně se zadíval Petrovi do očí.
Teď, nebo nikdy, nabudil se.
Petr padl na kolena, ale bylo pozdě.
Samostatný nájezd vyvrcholil brankou.

Ve snaze podmanit si dokonalost objevil kouzlo a přitažlivost nedokonalosti. Kruh je sice tvarem samotného Boha, oč větší fantazii má však elipsa? Jak povzbudí oko pozorovatele kruh, který bude náhle useknut? Stačí proložit oblouky přísnou linií. Ostré hrany v kontrastu s měkkými volutami. Jako vrchol všeho kupole s jediným dokonalým křížem ve špici. Vše rozpohybovat, roztančit celou stavbu. Oktavián rýsoval s pečlivostí sobě vlastní.
Kostel Všech svatých dostavěl ještě podle otcových plánů. Svatého Václava navrhl sám. Mistr cechu se nehezky mračil. Zadavatel byl však spokojen. Jaké krásnější poděkování za konec morových ran by si mohl přát než první barokní perlu.

„Mě snad trestá samo peklo takovým potomkem!“ kvílela Lady Judith. Alice upřela prosebný pohled na otce, byť věděla, že proti vůli matky a jejím nervům je bezmocný i on.
„Alice, drahoušku,“ zkusil baron Tyller mírně.
„Myslela jsem, že jste chtěli, abych byla vzdělaná,“ zkusila ještě jednou s očima upřenýma do podlahy.
„Vzdělání pro dámu jsou hudba, zpěv, kresba, prosím, třeba i jazyky. Ale historie?! Co s dívkou, která chápe dějiny. Ty chceš zůstat na ocet. Mé ubohé… Pokud vkročíš na kolej, nesmíš zpět do tohoto domu,“ udala matka ultimátum.
„Snadná volba,“ ušklíbla se Alice a se vztyčenou hlavou odkráčela středem.

Dálnice se nekompromisně ucpávala a problémy se začaly kumulovat jeden za druhým. Strážníci v bílých uniformách přicházeli o život jako na běžícím pásu, kapitán Bacul hrdinně setrvával. Nepřátel neubývalo. Naopak, zdálo se, že ovládají závratně rychlou schopnost množení. Navíc se na jejich stranu přidávali i místní.
Jednotky B byly na místě téměř bezmocné, poručík Psí marně volala o posily, protože standardní zbraně proti nepřátelům nezabíraly. Jednotky T bojovaly zblízka, ale protivníky dokázaly pouze zdržet, nikoliv porazit.
Situace se zdála beznadějná. Když v tom, neznámo odkud, dorazily posily. S moderní výzbrojí.
„Kapitáne Pierro, generál Acylpyrin si dovoluje převzít akci,“ zasalutovala tableta.

Začalo to celkem nevinně a vypadalo to jako celkem dobrý nápad. Zkusit něco trochu jiného. Nejdřív to byly šaty. Krásné, nové, barva a styl, jaké neměla nikdy před tím. Cítila se jiná. Potom líčení – výrazné řasy, oči, rty. Cítila se krásná. Netrvalo dlouho a sehnala si paruku. Blond, protože vždycky chtěla být blondýnka. K nové tváři se hodilo i nové jméno. Monika bylo tak fádní, zato Christiane, to mělo zvuk i šmrnc. Ještě úžasné pevné silikony, Christiane přece nemůže být plochá.
Pak jí došlo, že může být i černovláska v kožené bundě. Říkejme jí třeba Liz.
A potom bude Marianne…

Kdysi složila přísahu – zavázala se chránit svou zemi a byla pevně odhodlaná za tímto slibem stát. Za každou cenu.
Dotáhla to z obvodní radní až do křesla v Downing Street 10. Zažila několik nepřátelských invazí a jedné zabránila vlastníma rukama. Nikdy nelitovala žádného ze svých rozhodnutí. Obětovala manželství, přišla o přátele. Vždy nekompromisní, vždy pevná a hlavně vždycky zásadová.
Seděla před počítačem a váhala. Těsně před spuštěním si uvědomila jednu věc. Cenou za splnění velké přísahy bude její život.
Pak se usmála. Vždyť je to směšně malá cena.
Stiskla.
Podsíť začala vyhledávat tajné spojence.
„Tady je Harriet Jones, bývalá premiérka…“

Zrozená neznámo kým a neznámo kde. Místo křtu Vídeň a honosné jméno Barbara. Ratibořice a ratejna za zámkem, v sedmnácti navlékla modré šaty a najednou byla vdaná. Paní Němcová. Josefov a první porod, Litomyšl a druhý porod, v Polné se narodila Theodora, pak konečně Praha a čtvrté dítě. Slušný výkon na dvaadvacítileté děvče.
Psaní je lék, psaní je útěk, psaní je východisko. Bára, Karla, Rozárka. A samozřejmě všemi milovaná i proklínaná babička.
Pak přišel do života Nebeský, Klácel, Helcelet, doktor Jurenka a nakonec student Frič.
S nimi dorazily hádky a nekonečné stěhování. Nakonec ji dorazila tuberkulóza.
Inu, šťastná to žena.

Alfred mrštil bicyklem o podlahu a nechal ho ležet bez ladu a skladu, on sám se složil na postel a chvíli se šťoural v prastarém revolveru. Náboje neobsahoval už hodně dlouho, byl ale pravidelně přikrmován střelným prachem, aby dobře sloužil svému novému účelu – nahrazoval na kole zvonek. Zkušební výstřel potvrdil, že stará zbraň stále funguje, a Alfred se spokojeně rozvalil. Do vlasů se mu snesla dávka omítky a dodala jim šedavý nádech. Strop v místnosti byl zase o něco menší. Zato inspirující nebe dostalo prostoru, kolik potřebovalo.
Sám Alfred k životu potřeboval právě jen tohle – nebe a zbraň.
A absint.

Lence Krupičkové přislíbena poklidná brigáda na Budči. Práce měla být dle příslibu zaměstnavatele zcela klidná, spočívající pouze v odemykání a zamykání brány, drobném úklidu, případně oživená rozdáváním poučných letáků.
Přijala ji v naději na klidně strávené léto, které hodlala strávit hlavně přípravou na státnice. Práce byla opravdu poklidná a nudná. Případné oživení ovšem nebyly letáky, ale liška. Dnes a denně s železnou pravidelností při západu slunce. Přišla a zírala.
„Co ty vlastně chceš?“ prohodila jednoho dne Lenka směrem k lišce, kterážto se nezpozdila o jedinou minutu, a protočila otráveně očima.
„Popřát dobrou noc,“ zachechtala se liška a odběhla neznámo kam.

"Tak co si račte přát, vašnostové?" ozvalo se ze sluchátka.
A protože Pažout s Horáčkem už zase dostali s diktátu pětku, chtěli zbavit svět tvrdého y.
"No jak račte," potvrdilo sluchátko.
V pondělí se ukázalo, co způsobilo jejich přání. Celá třetí bé byla plná modřin, protože všichni chtěli bít přátelé, rovněž zapáchali, protože mít mohli kde co, ale špínu mohli tak maximálně čistit. Nikdo ovšem nechtěl psát diktát, z čehož měli Horáček s Pažoutem radost.
Pak si ale dali ke svačině rohlík se sírovou pomazánkou, odvezli je do nemocnice a když se uzdravili, tak honem zase vrátili do světa y.

Dlouhá a Široká, páteř a hlavní tepna, narýsované podle plánů nikdy nevytvořily to pravé pulzující srdce bývalého židovského města. Srdce je třeba hledat jinde. To pravé, které pohání život a rozlévá energii vlásečnicemi ulic, které se noří mezi domy odvážně vysoké, to leží až za Haštalem. Někdy se uličky všemi prostředky snaží nezvané návštěvníky přesvědčit o své obyčejnosti. Když však překonáte odpor a nepodlehnete převaze zápachu Ve Stínadlech a pořádně si prohlédnete pomalovanou zeď, možná objevíte heslo. Pár slov, která otevřou bránu do Druhé Prahy. Třeba potom potkáte chlapce, který z kostelní věže vyšel do nebe. Možná i Velkého Vonta.

Quiquilla - Drahý Basile, protože je to klasika a klasik by byl potěšen.
Rya - Váhavý dobyvatel, protože to prostě není jenom o tělesných šťávách a sexu.
Tyto Alba -Jako z praku, protože někdy je to šílená jízda.
Lady Lestrade - Pár nápadů, protože je to logické.
Julie - Žádost o ruku, protože je to romantické.
Rebelka - Proč raději chodím s hlavou sklopenou, protože všichni doufáme, že to znamenalo hlavu.
Iantouch - Policejní praxe, protože Jack Harkness.
Hidden Lemur - Nekonečná řada náhodných otisků, protože někdy je to osud.
Dangerous - Soukromá značka, protože intimita je rajcovní.
Šmelda - Svíčky jim zhasly, protože je to někdy to poslední, co nám zbyde.

Poté, co rada moudrých zvážila všechny možné možnosti, sečetla všechny sčítance a odečetla všechny možné náklady, došla k závěru, že nejlepší řešení je zabetonovat reaktor v Černobylu. Honosné chladící věže dominují laškovně poblikávající krajině. Na stěnách pobíhají tisíce a stovky uranových pavouků, živí se uranovými muškami, sami slouží jako potrava svítícím netopýrům a hlavně Batmanovi. A když po úzké stezce přijde princezna černobylská, smeknou všechny uranové kostky klobouky a nabídnou jí místo u okna. Krásnou atmosféru večera vykouzlí kobylky hrající na tahací harmoniky a rytmičtí orlové tlukoucí hlavou o stěnu reaktoru. Princezna ráda večeří u okna. Jen režisér bývá nespokojen.

První pomyslná člověčí noha k nám vstoupila plus mínus před sedmi set padesáti tisíci lety. Trvalé osidlování si dalo načas, to když se ledovec konečně uráčil natrvalo odejít. Většina lidí dá dohromady, že u nás sídlili Keltové, o těch desítkách drobných kultur, které tu byly před nimi, neví většinou nikdo ani zbla. Po Keltech Germáni, ale to neradi slyšíme, takže rovnou šup, vítejte Slované, vylezte na Říp, i když je to ahistorismus. Nadšeně jásáme nad svým původem, i když krev slovanská je v nás hodně zředěná. Inu ale, bratři Slované, hle – země mlékem a medem oplývající. Prosím, nezničme si ji.

Vím, že následujících pár řádků bude působit jako klišé. Asi proto, že to klišé je. Ale věřte, že některé vzpomínky časem nevyblednou, naopak se zakonzervují a mají tu schopnost nést si s sebou vůně, barvy, pocity i nadšení.
Ještě to není ani rok, ale pamatuju si živě úplně všechno - ucaprtaný nohy v nevhodných botách, pulsující hlavu z nedostatku ibalginu, nervozitu z fronty u Muzea Sherlocka Holmese. Ale nic z toho se nevyrovná pocitu, když jsme vstoupily do Rozária a uviděly těch tři sta šedesát různých druhů růží. Najednou všechno negativní zmizelo. Tehdy poprvé mi cvaklo, že jsme na svatební cestě.

Ten večer jsme toho s Anchelem vypili víc, než se sluší, každopádně v posteli došlo jenom na povídání. Z nějakýho důvodu jsme se začali bavit o bejvalejch, což bylo za normálních podmínek téma dost nepříjemný, ovšem teď jsme se tomu smáli jak idioti. Možná proto, že na přetřes přišli zabijáci vášně, který nám bývalí řekli.
"To smrdíš ty, nebo matrace," nadhodil jsem.
"To nic není - při líbání se mi spouští rýma," kontroval.
Mám dojem, že jsem vyhrál za větu: "Už chápu, proč jsi dostal kopačky."
Zní to jako pitomost, ale od tý doby se náš vztah zbavil jednoho ožehavýho tématu.

Miloval hru světla a stínů. To, jak změna osvětlení nově vymodelovala tělo, zdůraznila detaily a zjemnila tváře. Někdy naopak vytvořil bizarní škleb a tělo askety.
Malíř rád experimentoval. Nechal si prorazit několikero střešních oken, v dílně téměř neustále hořely svíce. Modely posunoval, natáčel, ohýbal, svlékal, oblékal, dělal vše pro to, aby jejich tělo dokonale splynulo se světelným paprskem.
Ranuccio už hodinu seděl jednou rukou se podepíraje, druhou objímaje imaginárního beránka. Malíř skrz něho zpodobňoval Jana Křtitele. Jana s nohama lascivně roztaženýma a pohlavím rozhodně ne lhostejným. Model se prohnul v zádech. Malíř odložil paletu. Za okamžik dílnu přikryla důstojná tma.

Milé Bravíčko,
píšu vám ohledně rady na jeden dopis. Hrozně se mi líbí jeden kluk co bude mít teĎkonc 14 narozky. Bych mu ráda popřála, samozřejmě anonymě, aby hned nepoznal že jsem to já kdo mu píše. Jak mám napsat klukovy aby pochopil, co k němu cítím?
Anonymka (12)
Milá Anonymko,
jdeš na to dobře. I když vlastníš úchvanýho mobílka a majlíky píšeš o sto šest, milostným dopisem svého miláčka potěšíš a je jedno, jestli bydlí na druhém konci republiky nebo vedle v bytě. Hlavně nezapomeň své přání zalepit do růžové obálky, potom mu už bude vše jasné.
Tvé Bravo.

Prior nezažil ani vojenskou pomoc Koreji, ani invazi do Vietnamu, na Irák bylo zase moc brzy. Klid zbraní, říkal si a užíval si života, kudy chodil. Jednoho dne mu hedonistické radovánky utnula invaze zcela jiného rázu. Stropem se mu probourala anděl. Mluvila vznešeně, přisuzovala mu Boží dar a určila ho novým americkým prorokem. Chvíli tomu věřil a zvěstoval ostatním ztrátu Boha, zatímco nepřátelská vojska v jeho těle ničila vytrvale jednu buňku za druhou. Pak se zhroutil a málem se s Bohem potkal doopravdy. Nicméně měl štěstí. Nový lék, který divoké ničení na chvíli zarazil. Slovo pozitivní konečně dostalo původní význam.

I hledala jedna žabka nejvhodnější nevěstu pro svého syna, po celém šírém okolí hledala, aby se synek přiženil do vlivné přízně. Nejprve vybrala myšku, ta však zdála se jí býti příliš nevýznamná, šla dál a na sovu narazila, ta se jí však zdála býti příliš dravá a vybírala a vybírala, až došla k potoku a oblázek jí poradil, že jeho strýc sedí přímo na vrcholku hory, všechno vidí a jistě nejlepší nevěstu vybere. Když došla žabka k hoře, kámen spadl, zavalil jí nohu a žabka si uvědomila, že strýček kámen tam bude ležet navěky. Inu, kdo dlouho vybírá, nakonec přebere.

Dlouhá a Široká, páteř a hlavní tepna, narýsované podle plánů nikdy nevytvořily to pravé pulzující srdce bývalého židovského města. Srdce je třeba hledat jinde. To pravé, které pohání život a rozlévá energii vlásečnicemi ulic, které se noří mezi domy odvážně vysoké, to leží až za Haštalem. Někdy se uličky všemi prostředky snaží nezvané návštěvníky přesvědčit o své obyčejnosti. Když však překonáte odpor a nepodlehnete převaze zápachu Ve Stínadlech a pořádně si prohlédnete pomalovanou zeď, možná objevíte heslo. Pár slov, která otevřou bránu do Druhé Prahy. Třeba potom potkáte chlapce, který z kostelní věže vyšel do nebe. Možná i Velkého Vonta.

V historii je bílých míst víc, nežli je těch popsaných, těch známých je tam poskrovnu. Když se roku 1305 český král Václav III., jak pravil dobový mrav, oženiti musel, byla pro něj nachystaná nevěsta jak z růže květ, poupátko desetileté, princezna uherská. Z Budína už málem slavnostní průvod vypravili, ale na vědomí všem se dala zpráva, že Václav, král český a polský, je již čtyři dny řádně sezdán s Violou, vévodkyní těšínskou. Dodnes si historikové lámou hlavu, proč zrovna ona se stala vyvolenou krále. A tak se v učebnicích často píše jenom o tom, že to byla dívka velmi půvabná.

Údajně nejstarší synagoga v ghettu, dost možná i nejstarší v Čechách vůbec. Její založení sahá do oblasti pověstí, údajně ji založili byzantští Židé. Její osudy jsou stejně neradostné, jako je osud izraelského národa. Vypálilo ji řádění při velikonočním pogromu, císařským nařízením byla obnovena na počátku šestnáctého století za dvacet let ji stejný císař nařídil zrušit. Slavně obnovena byla znovu v roce 1622, jako by se třicetiletá válka nedotkla židovského zlata. Marie Terezie vyhnala všechny její žáky rovnou z celých Čech. Peníze primase Spira jí naposledy pomáhají vstát z popela. Nakonec však přece jen skončila zapomenutá, ukrytá v základech Španělské synagogy.

S hlasitým hvííít se projela na své kolečkové židli přes celou kancelář, na konci se ještě párkrát zatočila dokola, zatřepala nožičkama nad podlahou, vzápětí nasadila zcela vážnou tvář a zasedla ke stolu. Být ministrou školství je totiž velmi vážná činnost a ona ji vykonávala svědomitě. Fialový diář hlásil, že za minutu ji čeká první oficiální schůzka.
„Můžeš,“ houkla do bzučáku a dveře se otevřely. Ministr(a) dopravy a dolevy vstoupil s velmi upoceným čelem.
„Náročné ráno, drahý?“ tázala se ministra svého nelegálního chotě.
„Hrozně. Krotil jsem tramvaje. Dvanáctka pořád nejezdí dopředu. A dvaadvacítka mi neustále utíká na koleje, které nejsou její.“

Za devatero horníky a devatero řečníky bylo nebylo, rostly zlaté jablečníky. Stahovali se k nim zlodějníci z širokého okolníku. Naštěstí měl zámečník šikovné strážníky, kteří každého zlodějníka chytili a zavřeli do sklepníka. Ten byl vybudován z mohutných a pevných kameníků, byl vlhký a vodníci pravidelně stékali po kapníkách. Po ročníku po dvou zlodějníky chutník na jablníky přešel. Zámečník byl vstřícný a uděloval těmto milostníky.
Po časníku si však zámečník připadal velmi osamělý. Všichni chtěli jeho zlaté plodníky a jemu dělal společníka jen křižník. Až jednoho dníku se služebník osmělil, zámečníkovi se vyznal, nasedli spolu na parník a pohádníku byl konečník.

Klaus se podezřívavě podíval na ukazatel.
"U.P.R.K.," hláskovala Violet nápis na jedné oprýskané směrovce. "To se mi nechce líbit. Co ta hloupá zkratka znamená?"
Klaus mlčel a přemýšlel. Sunny se pokoušela okusovat oblázek.
"Druhým směrem se jde k..." zarazila se a zaostřila pohled, "vypadá to jako P.I.F.K.A."
Klaus si mezitím vzpomněl na knihu, kterou listoval v nemocničním archivu, psalo se v ní o zajímavostech v okolí.
"Jistě! Ultra propadací rokle kamení. A to druhé Perfektní imitace falešných kabaretních artistů," zajásal Klaus.
"Ani jedna z těch věcí nedává smysl," vzdychla Violet.
"V tom případě je úplně jedno, kterým směrem se vydáme."

Na počátku jsem byla ukrytá a nevěděla jsem, jaká je vlastně má podstata. Pak přišel člověk a v okamžiku mého zrození se ozvalo hlasité křup. Trvalo ještě pár dní, než se ukázalo, co jsem vlastně zač, ale láska a trpělivost člověka nakonec dokázaly své. Stála jsem po jeho boku celý život. Měl krásnou ženu. Spousty dětí, pro něž jsem byla bojovým ořem, kolébkou a později automobilem. Než jsem se nadála, zestárl člověk a já s ním. Už nedokázal léčit moje šrámy a já skončila na skládce. Léta jsem se ztrácela. Naštěstí mě zahojil nový člověk.
Znovu jsem krásná houpací židle.

Na počátku všeho bylo šest hlavních statků, dvanáct chalup a sedm dílen. Vesnice jako každá jiná, zakousnutá na pečlivě vykáceném prostoru. Na počest svatého Cyrila byla jmenována Cryhowitz, ale dnes se jí říká jinak. Jelikož lokátor vesnice se v královských službách dobře osvědčil, byla lhota povýšena na městečko a získala právo na výročním trhu kořalku a sůl prodávat.
Život v městečku v poklidu běžel až do roku 1612, kdy byla zřízena první poštovna. Dvě části městečka usilovaly o její umístění, jen jedna ji získala. Obyvatelé druhé se na důkaz nesouhlasu odtrhli. Té části obce se od té doby říká Třenice.

Holčičky pištěly a s chichotáním pobíhaly po táborovém náměstíčku. Praktikantku Milenu bolela hlava. Rozhodla se, že zkusí na děti starý trik. "Pojďte, budeme si hrát na hřbitov."
Holčičky zmlkly, zaujatě sledovaly Milenu, když vykládala pravidla: "Lehnete si na zem, předstíráte, že jste mrtvoly, a kdo se první pohne, myje až do konce tábora ešusy všem. Kdo to vydrží nejdýl, nemusí si ho mejt vůbec."
A holčičky ležely, ležely, necukaly se, když do nich kluci šťouchali klackem, ani když jim zkoušeli nadávat. Nezvedla je večeře, ani večerní táborák.
Při vidině nemytého nádobí zatvrzele ležely, i když na ně vedoucí nasypali hlínu.

Jevištní zkoušky probíhaly dobře, herci se výjimečně dobře chovali a uchovávali si nádech profesionality. Cenzor byl rovněž spokojen, hra fungovala, premiéra se blížila. Zdálo se, že vše bude v pořádku. Jenom autor si nebyl jistý.
Lysandr a Hermie.
Kateřina a Petrucio.
Claudio a Héro.
Král navarrský a princezna francouzská.
Jeho mistrovské kousky. Rozházel jim pod nohy spousty klacků, zamilované dvojice byly ponižovány, trestány, zkoušeny. Ale dokázaly to. Komedie má mít dobrý konec.
Mistr se zahleděl na scénu, kde se krásná dívka právě probouzela a políbila svého věrného miláčka.
V tom okamžiku Willovi došlo, že Romeo a Julie musejí dopadnout jinak.

Před lety pracoval Anchel na ambasádě coby tlumočník, takže nemělo cenu řešit, jak to s náma bude dál. Jenomže všechno se mění, včetně velvyslanců, a Anchel měl dvě ne zrovna lichotivý možnosti. Vrátit se do Gruzie, nebo pracovat na gruzinským velvyslanectví v Rusku. Tehdy jsme si plně uvědomili, že obojí je o hubu. Žádost o trvalý pobyt byla podmíněná prací, kterou neměl.
Když už to vypadalo, že návrat do vlasti ho nemine, byl jsem celkem hodně zoufalej.
„Hlavu nahoru, to zvládneme,“ neztrácel naději.
Měli jsme kliku. O měsíc později vešel v platnost jeden zkurvenej zákon. Konečně jsme se mohli vzít.