Moje články

Márinka si mohla oči vyplakat, seděla na posteli a uhýbala před matčiným přísným pohledem.
"Kam jsi dala rozum, holko nešťastná!" křičela matrona, i když to bylo z čisté mateřské lásky.
"Když..." pípla Márinka.
"Když co?"
"Nemělo se to stát. Měla jsem..." Znovu se zalkla slzami.
"Děvče nebohé, co ti kdo nakukal?" začínala matka chápat, která bije.
"Kořenářka. Říkala, že se nic nemůže pokazit. A Vincek si mě stejně slíbil vzít."
"Tak jsi neudržela nohy u sebe, káčo hloupá. Co ti ta bába vlastně dala, odvar z hladýše?" tázala se zkušeně.
"Ne, tohle."
Márinka vytáhla s planoucími tvářemi klobouček z žaludu.

Jeník nebyl hrdina. Byl to prostě obyčejný kluk, který chtěl vystudovat a potom možná i vidět svět. Miloval literaturu, psal básně, působil plaše a snad jako by postrádal smysl pro humor. Dětství měl, jak se tak říká, obyčejné a veselé, i když to v poválečném Šumperku nemohlo být tak jednoduché.
Jenomže pak přišla přátelská vojska a Jeník bydlel zrovna poblíž kasáren. Viděl nespravedlnost a drzost a nemohl ji nechat být. Mlčel a klopil zrak. Dokud nepřišla první oběť. Palach. Neznali se, ale nakonec je spojila stejná smrt.
Zajíc. Druhý hrdina v plamenech.
Ve jménu naší zbabělosti i našeho života - hořel.

Diváci hleděli na scénu se zatajeným dechem, dokonce ani lůza na slámě napětím nedýchala. Jak tohle celé skončí?
Na jevišti se hromadily postavy. Černé grimasy na bílých tvářích, bohaté kostýmy a načesané paruky. Sladká Ilýrie byla plná tajemství a málem to dobře nedopadlo.
Pak ale vstoupilo řešení.
Sebastian a Viola konečně stanuli jeden vedle druhého, když se jim dařilo míjet se celý večer. Zápletka je u konce, bratr a sestra, stejní jako dvě oči v jedné hlavě, došli svému štěstí.
Obecenstvo propuklo nejprve v tiché "aha" a poté v hlasitý jásot a potlesk.
Mistr dramatik je spokojen. Další úspěšný kus.

Jakub zbavil těžké kožešinové boty sněhu. Rozhlédl se po síni, ale zahlédl už jen málo známých tváří. Ani hostinská už tu nebyla stejná. Kývl na pozdrav a usadil se do kouta.
Jen polévku a chleba. Sýr na cestu. Ne děkuji, nemohu se zdržet.
Ohřál oudy, nasadil beranici, rukavice a sevřel hůl.
Venku pohladil oslíky po huňaté srsti, zašeptal jim láskyplně do hřívy, že jsou stateční a že to zvládnou. Vyrazili do tmy.
Horským průsmykem chodil bezmála čtyřicet let. Prodíral se tmou a vánicí. Musel. Slíbil doručit sůl za patnáct dní.
Toho roku naposledy.
O rok později už údolí proťaly koleje.

"Káva, čaj, mrkev, domov..." Pauza. Bzučák. Výkřik.
Na spoušti sedí kluk, který se účastní pokusu. Netuší, že pokusný králík sedí na téhle straně stěny. Nemá pocit, že dělá něco špatně, je to přece jenom patnáct voltů.
"Prosím, opakujte znovu, je to špatně," zamumlá do mikrofonu a žmoulá v ruce papír se slovy, aby mohl toho za zdí kontrolovat.
"Káva, čaj, sušenky, mrkev, celer, domov, dveře, okno." Špatně. Bzučák. Výkřik.
Kluk mačká tlačítko. Je to jenom třicet voltů.
Jenom padesát voltů...
Jenom sto dvacet voltů...
Jenom tři sta voltů...
Prosby o pomoc.
Žádné slitování.
Kluk jenom mačká tlačítko, jak mu řekli.

Když přijel Davie do Států, jeho dlouhé vlasy a rozevláté květinové šaty budily pozornost médií i fanoušků. Ale většinou ne v úplně dobrém. Potemnělé pódium a na něm kluk s kytarou, co o sobě tvrdil, že chce být Gretou Garbo, vzbuzovaly v některých přítomných touhu hodit na zpěváka nějaký objekt. Nejlépe tvrdý nebo alespoň trochu nahnilý.
Davie se vrátil do Londýna s pocitem podivného prázdna. Někteří by na jeho místě hodili kytaru do Temže. Ne však on. Nahodil make-up, na vlasy naplácal divokou červenou barvu. Nůžky mu pomohly vykouzlit jediný sexy mullet v dějinách.
Přesně tak se narodil Ziggy Stardust.

Emilka s očima navrch hlavy a s pootevřenou pusinkou naslouchala slovům slavné básně. Od té doby se toužila dotknout hvězd, a když se jí někdo ptal, čím chce být, až bude velká, odpovídala, že bude dobyvatelkou vesmíru. Nutila tatínka, aby ji naučil číst a nakoupil knihy o nebeských tělesech. Cestu do nebe přeťal učitel Jandák v první třídě. Vysmál se jejímu snu a vnucoval přesvědčení o místě ženy u plotny.
"Bude rok 1900," pípla Emilka, ale už ve svých šesti letech pochopila, že postavení žen nový letopočet jen tak nezmění.
K hvězdám nikdy neletěla. Stala se hvězdou sama.
Ema Destinnová.

Doctor se zachmuřil a začal odpočítávat. Byl sice pánem času, ale ten jeho vlastní už mu pomalu ale jistě prokapával mezi prsty. Nicméně pořád měl ještě čas vyřešit jednu takovou drobnou záležitost, než nastane jeho poslední boj. Hodil. Výbuchy následovaly jeden za druhým a planeta Villengard umírala v obrovské explozi.
"Nečekal jsem, že to opravdu uděláš," uchechtl se Maldovar, který na chvíli nabyl dojmu, že Doctora podcenil.
"Mhm, počkej si." Najednou začala molekulární bomba fungovat a Villengard byl v tu ránu porostlý palmami.
"Banány? Vážně?"
"Nemohl jsem se zbavit dojmu, že je brzy budu mít hodně rád," přikývl Válečný Doctor.

Nejspíš při něm stáli bohové štěstěny už od narození. Umírali jeho bratři, bratranci, strýcové a nakonec, jako náhodou v den jeho osmnáctých narozenin, i jeho otec. Měl být první mezi rovnými, ale chtěl být první nad prvními. Učence převyšoval výřečností, nepřátele bojovností, lid uchlácholil chlebem a hrami, stal se Herkulem. V oděvu ze lví kožešiny vystupoval v amfiteátru, porážel šelmy i zástupy gladiátorů.
Nakonec mu vaz zlomili milenka, komorník a praetorián. Svorně ho otrávili, uškrtili a vymazali z dějin.
První mezi prvními se tak stal nejposlednějším z posledních.*
-------

*A mohlo u toho i zůstat, kdyby ho býval nehrál Joachim Phoenix.

Klokotání řemeslných nástrojů, pravidelný rytmus kovářova kladiva, šum nedalekého potoka, zpěvné hlasy dívek s malovanou keramikou, drsné volání řezníka od masného krámu, smích a smlouvání, capkání bosých dětských nožek v bahně i nekonečné škemrání o almužnu. Vůně čerstvého chleba, vzácných koření, štiplavé rybí šupinky, lákavé chutě uzeného, pot stovky nemytých těl. Provolávání vrchnostenských příkazů, babylon jazyků z křižovatky, vyděšené výkřiky pod popravčím pódiem, přísné pohledy biřice na příliš těžká závaží. Většina přítomných neumí číst, ale počítat dovede od kolébky. U stánku s kožešinami se právě domluvil sňatek, sedláci si s plácnutím podali pravice.
To vše byl trh. Trh byl život.

"I Bilairyho smrdutého nemytého poklopce, dejte ty pracky pryč!" nadával lord Seregil dvěma vyhazovačům, kteří ho z vynášeli z herny. Jako na zavolanou se ve dveřích objevil sir Alec.
"Tady je, celou noc ho hledám. Co zase provedl, pánové?" Nevinný pohled.
"Dluží tu hodně peněz," zamručel vyhazovač
"Talí! Tys kvůli bakši přišel o naši střechu nad hlavou?! Pánové, jste laskaví, já už ho odvedu."
Jakmile zmizeli z dohledu, začali se oba smát.
"Předstírat bankrot je větší zábava, než jsem očekával," hlaholil Seregil.
"A máš ten dopis?" zajímal se Alec.
"Mám. Doufám, že má cenu těch dvanácti tisíc, které dlužím Meragovi."

Stavy čerstvě zvolený král byl sotva třiadvacetiletý, měl chytré uhrančivé oči a nebál se dávat najevo, kdo je tady majestát. Rád chodil mezi svůj nový lid, předváděl své krásné štíhlé nohy v nejlepších botách, své sametové kabátce, velké klobouky se zlatými pírky. Předstíral zájem o obyčeje té podivné země, která si ho zvolila, a jíž nikdy nebyl schopen porozumět úplně. Koupal se prý nahý ve Vltavě, tancoval s měšťankami a dětem sám lezl na stromy pro jablka.
Když došlo na listopadové dny, velmi ohleduplně se rozhodl nepřekážet na bitevním poli, nasedl do kočáru a víckrát ho v Čechách nikdo nespatřil.

Ve vyhnanství měl sice více času na své dílo, ale také větší vztek na všechny, kteří se o jeho vyhoštění zasloužili. Sázel je do pekla jednoho po druhém, vymýšlel pro ně hrozivá podzemská okruží. Čím víc žluči, tím hrozivější pekelný kruh. Celou Bolognu bičují démoni, Florenťané se zase topí v řekách tekoucích hoven, papeži Mikulášovi pekelníci pálí holou řiť. Papež Bonifác se k němu brzy přidá. Vředy, hady a pijavice na kůže všem bohatým bankéřům a zrádce čeká věčné požírání.
Psal verš za veršem, odplatu po odplatě.
Ale svědomí ho nakonec tížilo natolik, že sám sebe v očistci nechal trestat.

Zástupy očí sledovaly horizont v napjatém očekávání slunce. Telesterion praskal ve švech, tolik lidí toužilo stát se mlčenlivým svědkem mystéria. V okamžiku, kdy se světlo dotklo posvátného kamene, na nádvoří vstoupila Déméter, vložila posvátný klas do rukou eleusinského krále Triptolema a naučila ho zasít obilí.
Dav propukl v jásot a začal se oddávat rituálu. Nejprve je třeba obětovat tučnou bachyni. Kněžka panna a kněžka matka malují posvátnou krví zvířete znamení na čela. Poté začínají poznamenaní tančit kolem obětiny v projevu nejvyšší úcty k bohyni. Vonný kouř halí celé nádvoří, mystérium vrcholí únosem Persefony.
Poté přišlo zasvěcení účastníků.
Jaké? Dodnes nevíme.

Kde se v malém chlapci vzalo tolik nadání, nedá dodnes spát nejedné hlavě. Zvládal tolik různých oborů. V malbě byl nepřekonatelně precizní, do mistrovy dílny přišel jako hotový umělec. Sochařská díla zdobila nejeden palác či vilu. Na loutnu hrál jako žádný jiný, přestože byl samouk. Zkoumal pohyby planet a záhady vesmíru, chtěl odhalit tajemství krve a hledal i lidskou duši. Nakreslil bagr, padák, vrtáky a byl zcela posedlý létáním. Zvládal myslet tak nekonvenčně, že vyděsil celý tehdy známý svět.
Tisíce dochovaných náčrtků a rukopisů jsou jenom zlomkem jeho díla. Něco zničil čas, většinu jeho vlastní ruka. Třeba sonety pro Salaie.

Zatímco misionář vytrvale zvracel bez ohledu na svou důstojnost, jeho filipínský tlumočník jenom krčil rameny. Přivoněl k misce a neshledal na ní nic závadného. Obrátil se na kuchařku, která nechápavě koukala.
"Jak dlouho byl zakopaný?"
Kuchařka se zamyslela: "Minimálně půl roku. Do toho nejjemnějšího písku jsem ho zahrabala."
"Dosušil se potom na slunci?"
Kuchařka kývla. "Denně jsem ho sama potírala solí a bylinami... Není ten člověk nemocný?"
Tlumočník znovu pokrčil rameny. Přivoněl k lehce čpícímu masu se sklovitým povrchem, pak si nabral do vlastní misky a pustil se do jídla.
Takhle vynikajícího psa už dlouho nejedl. Misionář je nejspíš blázen.

Víčka má lehce přivřená, jako by je každou chvíli měla znovu otevřít. Jaké oči se pod nimi skrývaly, se ovšem nejspíš už nikdy nedozvíme. Vlasy má stále ještě v pevném účesu, elegantně objímají tvář. Ale nejkrásnější je její úsměv. Tak něžný, plný klidu a nevinnosti. Jako by smrt nebyla nic než příjemný okamžik.
Snad to byl právě ten úsměv, který přiměl lékaře v márnici navždy zachovat tvář Ofélie ze Seiny. Kdo byla ona dívka a proč se rozhodla skončit v objetí vody, se nikdy nikdo nedozvěděl. Vznikly o ní tisíce příběhů a fantazií.
Ale nakonec zbyla jenom maska jemným úsměvem.

"Zkusili jsme opravdu všechna dostupná opatření?" Hlas císařského majestátu se nesl sálem.
"Ano, auguste, vše," pevně odpověděl Sabinus.
"Muže jste přestali kleštit?"
"Samozřejmě."
"Navezli jste do Říma čerstvé otrokyně z Núbie?"
"Tisíce."
"Zákaz rozvodů s prokazatelně plodnými manželkami?"
"Platí rok."
"Vojákům prodlužujeme pobyty u žen?"
"Na dvanácte dní."
"Jak je tedy možné, že noví Římané se nerodí? Peníze dáváme mladým rodinám, dcerám bez bratrů dokonce i občanská práva, slavnosti plodnosti pořádáme snad každý měsíc... Jak máme Řím opět ku slávě pozvednouti, když docházejí Římané?" Hlas majestátu vyhasl.
"Snad kdyby..." opovážil se Sabinus.
"Kdyby? Dopověz."
"Snad kdyby libertini práva občanská dostali?"

Tři a půl hodiny melodií a jejich souladu vrcholí, všech patnáct sekcí hraje fortissimo, nad vším ční melancholický zvuk lesního rohu, který náhle mizí, přehlušen nářkem barytonu v závěrečné scéně, divák nedostal šanci vydechnout, skladatel jim nedopřál jediné tiché místo, všechno se valí, starý svět mizí a s prstenem na scéně umírají i staří bohové.
Je 17. srpna a obecenstvo tleská. Král Ludvík Bavor pláče dojetím, po čtyřech večerech se konečně zvedá z honosné lóže divadla, jež sám zaplatil, líbá Wagnerovi ruce a tělo mu vibruje blažeností. Publikum se střetlo s všehomírem.
Jen státní pokladna nejásá. Kvůli opeře hlásí bankrot.

První doba - nadechni se a vykroč, buď majestátní, i když jsi zebra mezi hyenami.
Druhá doba - trubka prořízne ticho sálu, pruhy světla tě našly.
Třetí doba - spusť a nauč Evropu, co je to jazz.
Čtvrtá doba - odháněj chlapy v pruhovaných oblecích.
Pátá doba - nechej je, aby propadli tvé sukýnce z trávy.
Šestá doba - třásně odhalují pruhy tvé měděné kůže, doma ti kvůli ní nikdo nepodá ruku, tady ti obě budou chtít láskou utrhat.
Sedmá doba - jásá celá Folies de Bergere.
Osmá doba - úklona, vítězství.

Vznešené dámy s opalovacími oleji. Už nejsi tmavý pruh v zebřím vzoru. Splynula jsi s davem.

Budíček - Jako každé ráno vyskočím z postele ohromně nabitý radostí. To bude z toho pocitu moci, kterou vládnu nad ostatními soudruhy.

Ranní cvičení - Blíží se plavková sezóna a já chci vypadat dobre v plavkách. Muskulatura musí být k nakousnutí. Najal jsem si mistra boxu Pepíka Němce, aby mě trénoval a dal mi každý ráno pořádně do těla.

Ranní cvičení (podruhé) - Je to nějaké náročné. Zaplatil jsem Pepíkovi, aby cvičil místo mě, zatímco já si jdu dát pár sušenek.

Snídaně - Jím sušenky.

Ranní práce - Nechce se mi psát projev, budu improvizovat, odpoledne mám něco říct na Červeném Hrádku. To bude blbosť.

Prázdné stěny opět pokryjí barevné tapiserie, tapety z hedvábí nebo živé malby, propadlé klenby stropu se vrátí zpět na své místo, tiché prostory ožijí stovkami postav v róbách, které nám neukazují ani nejvěrnější historické filmy, v krbu se znovu rozhoří oheň a z okna už nebude výhled směrem k parkovišti, ale do překrásného rosaria.
To není sen. To je realita. Za pomoci nejmodernějších technologií se před vámi historie objeví právě tady a teď, živá a téměř na dotek. Chcete se podívat do laskavé tváře Karla IV.? Použijte histopad - průvodcovský tablet s aplikací - s nímž se každá prohlídka promění v dobrodružství.

"To nemůže myslet vážně!" Vztek barvil královnu Adlétu doběla. "Příbuzenství čtvrtého stupně?" Pročítala doručený list pořád dokola. "A že spolu čtyři děti máme, to není překážka?" Komnatou létaly hromy a blesky, snad ani ne tak kvůli sobě, ale kvůli synovi, který se musí stát jeho dědicem.
Hledala oporu po celé Evropě, u císařského dvora, ve Francii i u papežského stolce. Nikde nenašla zastání, jen sklopené oči a odvrácené pohledy. Papežský výnos rozvod potvrdil.
Vsadila na poslední zbývající kartu. Doufala, že choť brzy zemře, a ona se pak přihlásí o nároky pro svého nejstaršího syna.
Bohužel ji přežil o dvacet let.

Nejvyšší královská hofmistryně neponechávala nic náhodě. Její hlavní povinností byla péče o blaho jediné paní a vládkyně, a proto musela znát každý její krok, její dech, její myšlenky. K tomu potřebovala stovky očí i uší. Každá služebná od vymetačky pavučin až po královskou garderobiérku měla denně za úkol hlásit vše, co viděla a slyšela. Hofmistryně jim bedlivě naslouchala, dokud její přehled nebyl kompletní. Teprve poté vstoupila na své oblíbené jeviště v královniných komnatách a zahrála oslnivé představení - s královnou Annou jako marionetou v hlavní roli.
A bývala by dotáhla svou vládu k dokonalosti, nebýt té zpropadené ambiciózní mrchy Abigail Mashamové.

Nadprůměrné nadání a bystrý úsudek devítiletého děvčátka dvořané uznávali neradi, ale s přibývajícími lety i nejvyšší státníci museli přiznat, že nejstarší dcera císařova oplývá zázračným nadáním. Bylo jí sotva čtrnáct let, když usedla na konstantinopolský stolec, obtěžkána korunou.
Mladá augusta vedla ještě dlouhá léta celou říši jménem bratra. Když se zvedla vlna odporu mocných, znovu je přechytračila. Své sestry Arcadii a Marinu strhla svým slibem věčného panenství. V odloučení žily jako mnišky, nikomu nedaly tělo, duši zaslíbily Kristu. Augusta se sice provdala, ale žila v manželství po způsobu josefovském s mužem, kterého si sama vybrala za vůdce své velké říše.

Syn rytíře z Gaskonie oplýval všemi ctnostmi mužnými: byl jest udatný, vtipný, mravů vyspělých, nadto i pěkný zdál se dosti, v etiketě zběhlý a k šermu postava jeho jako by od přírody sama stvořena byla. Se svou neteří dal ho král oženiti, panství Corwallské mu vykázal. Tak ideálním společníkem zdál se králi pro syna, že plnou důvěru do něj jest vložil.
I pookřál mladý Edward, pokaždé když s ním byl. Líce růžověly a oči nechtěly ho opustiti.
Pozdě uvědomil si starý král míru citů, jež syn jeho k rytíři chová. Když Gawestona od dvora vykázal, princ byl láskou zcela polapen.

Nebe nad Ragusou bylo toho dne nádherně modré, mnozí v tom viděli příslib bohatých zítřků. Ostré paprsky slunce zaobloval příznivý vítr, vzduch voněl solí a na pobřeží čekaly davy obchodníků s prázdnými měšci. Na obzoru se objevily první plachty, akorát včas, osmanský tribut se bude splácet napozítří.
Jako první zakotvila Princesa dos Mares, portugalská nau naložená kořením. Další na sebe nenechaly dlouho čekat, kdo měl ruce ten nosil, měřil, vážil, chutnal, smlouval.
Když se objevily plachty byzantinských lodí, byl už přístav vyklizen. Ragusa nebude další Janov. Měšce už jsou plné dost, čtrnáct dní čekání vydrží.
Akorát měli počkat raději čtyřicet.

Pondělí
Snídaně: káva (černá)
Dopolední svačina: voda s citronem popíjená během úpravy vlasů
Oběd: římský salát s bodlákovým olejem
Odpolední svačina: káva (černá)
Večeře: vývar z 6 koroptví

Úterý
Snídaně: káva (černá)
Dopolední svačina: gymnastika
Oběd: bodlákový olej
Odpolední svačina: káva (černá)
Večeře: vývar ze srnčí kýty

Středa
- Půst -

Čtvrtek
- Půst -

Pátek
- Půst -

Sobota

- Půst -

Neděle
Snídaně: červená šťáva
Dopolední svačina: červená šťáva
Oběd: červená šťáva
Odpolední svačina: červená šťáva
Večeře: červená šťáva

Císařovna Alžběta předala svůj týdenní seznam komorné a dál si prohlížela v zrcadle svůj vosí pas. Kdepak masa a sladkosti, půst, to je strava pro krásnou siluetu.

Těžký, prachem nasáklý vzduch je štípal v očích a lepil se v plicích. Páchlo to tam po plísni, přední komora nesla stopy vykradačů hrobek. Ale příčku z rákosových stvolů za velkým bojovým vozem zloději přehlédli. Vstupovali tedy do neprobádaného prostoru, srdce v krku a nohy stále jeden krok na útěku.
Druhá komora a zlatá výbava, jaká se doposud nenašla, ale na průzkum bude čas později.
Třetí komora a konečně sarkofág. Abdul se vrhne k víku, ruce už ho nestihnou zastavit. Vykřikne cosi o malých démonech a couvá.
Carter posvítí a zanadává. "To jsou vešebty, hlupáku, malí služebníčci. Zcela neškodní."
Zcela.

Bylo toho večera v Hradci Jindřichově v lidech takového hnutí, že zdálo se, jako by celé město (i s přilehlými polnostmi) ku kostelu utíkalo. Byli tam všichni - staří, mladí, děcka sotva chodící, chalupník vedle statkáře, sedlák i paní v přepychové lišce, bratři jezuiti bok po boku s bratříky převlečenými, všecko jedno.
Dvéře kostela otevřené jako všeobjímající náruč a varhany již svými prvními tóny vábily další a další duše jako svůdná Lorelei lodníky. Kostel praskal ve švech, naplnit se mohl až po střechu.
Ti všichni dnes večer přišli na Adama, mistra varhaníka z Otradovic, by jeho melodie ku oslavě Panny slyšeli.

Srdce mé se nesuž, nelzeť zbytí,
pravímť cele, aniž se jest lze ukryti
byvši již veselé.
Ač pod nebem jest mnoho stvořenie,
nerozomiem jimť, vždyť jen jediná
růžě, jiný květ nic nenie,
toť směle diem.

Jesti jí milo mi slúžiti, ač z
milosti, neboť dá dobrým
požíti vždy radostí.
Rač i ty toto v svém srdci
zavříti, že jiné nelze mieti,
než tuto krásnou růži
za útěchu.

Totoť tedy pravím: Za utěšenie
mi v světě milejšie nenie
a za toť mám, než to jenž panuje
v srdéčku mém a kteréž znám.
Spolu i moje dušie, kteráž patří
milé slovce M.

Zůstaly jenom dvě. Ta nejmladší a ta nejstarší. Ani na jednu z nich by se neopovážil zavolat drába. Ani jedna z nich ho neposlouchala.
"Ctihodné sestry, opravdu zbožně vás..." Nedokončil. Oči Marie Hedviky ho propálily skrz.
Sestra Terezie svěsila ramena a odevzdaně vykročila směrem k němu.
"Jdeme." Slovo o síle koňského kopance.
"Máte kam, ctihodné sestry?" zajímal se konšel.
"Někde ještě žije víra, neboj se, Františku," promluvila Marie Hedvika vlídněji, "ale pověz sám - jak povznášející byl zpěv nás všech z Coeli? Copak si lidé počnou bez tohoto vzkazu nebesům. Pomyslel na to ten váš císař?"
Sklopil pohled a zastyděl se.

Celý život věřil, že za jeho neúspěchy mohou jiní. Chybu v sobě nehledal, nepřízeň Boha nepřipouštěl. Šplhal, kam se dalo. Biskupem se stal ve dvaceti, arcibiskupem o pár let později. Ale byl to hloupý úřad, tahleta Nitra, kníže převlečený pohan. A hned za horami bohaté knížectví dostalo vlastní správu. I vlastní liturgii.
Celý život zasvětil podvodům, lžím a pomluvám, jen aby získal Metudův stolec. Nakonec musel počkat, až si pro arcibiskupa moravského přišla smrt.
Měl to být vrchol jeho kariéry - jako pasovský arcibiskup se smiloval nad Moravou a přijal ji pod svá křídla.
O rok později zanikla po nájezdech Maďarů.

Když Portius táhl Attilia hlouběji a hlouběji do srdce špinavých uliček Pompejích, očekával mladý gladiátor obvyklý obsah jejich tajných nočních schůzek. Místo laciného slamníku ve špinavé díře za lázněmi stáli teď oba v zadní části čísi vily a doslova civěli do zdi.
"Tady! Tady je to," ukazoval nadšeně Portius a zašermoval lampou kamsi mezi čmáranice, jež tu zanechávaly už desítky let nenechavé ruce.
ATTILIUS ADMIRABILE HEROS EST
"Kvůli tomu jsme šli až sem?" nechápal Attilius.
"Není to úžasné?"
"Úžasný by byl nápis na Vesuvské bráně, ne v pochcané uličce," mručel mladý gladiátor.
"Tak na bráně. Hm..." šibalsky se usmál Portius.

Císař Nero nakrčil nos a s výrazem mírného hnusu civěl do arény. Mladý Attilius stál uprostřed písečného kruhu, kapala z něj krev a zbytky kdovíjakých poražených soupeřů. Oddechoval velmi těžce, ale stál hrdě, štít pevně v ruce.
"Jak... takový nanicovatý tiro!" vydechl Nero nepříjemnou fistulí. "Jak může dítě bez zkušeností porazit našeho favorita."
A skutečně. Ostatky Raecia Felixe začaly mlsně obletovat první mouchy. Šampión šampiónů, dvanáctkrát v řadě neporažený, skončil na špičce meče dítěte z Pompejí. K ničemu nebylo, že si svaly před zápasem poctivě kouzelnými bylinami promazal. Místo síly mu rostlina přinesla jen vynález... no řekněme, že koprové omáčky.

Královna ve vdovském rouše klečela na kolenou před svým synem. Útlá ramínka malého chlapce, na něž byla právě nasazena veškerá tíha vlády, se mírně chvěla. Veliké oči, stejné, jako měl jeho otec, se mračily v úporném zamyšlení. Královna se čelem téměř dotýkala podlahy, když dětský hlas pronesl mužné rozhodnutí.
"Dobrá, matko. Období Branibora skončilo, ujmeme se naší vlády a regenta již nebude nám zapotřebí. A teď vstaňte, matko."
Královna se slzami v očích objala svého syna. "Nebudeš na to sám, milovaný, pošlu k tobě rytíře udatného, co se vším ti bude pomáhat. Bude se ti líbit." Stejně jako i mně.

"...a taky palác královský je třeba vyspraviti, dílo našeho otce se drolí a brzy celou strž zaplní."
Václav sestru nevnímal, hlava mu třeštila.
"Ostuda je to! Nový klášter stavíme, korunovace té Polkyni platíme, ale kam si zveme hosty? Do domu měštěnínského! Ostuda, nejdražší náš bratře!" Takto lamentovala ještě dlouhé chvíle, než raději mávl rukou a opravu paláce otců svých slíbil.
Pokladna prázdná nákladnými projekty přece jednoduchou opravu snese. Nic náročného, zdivo podepřít, stěny přizdít, hlavně aby Kunhuta už přestala s lamentací.
Když však dělníci kromě palácové zdi strhli i kuchyni svatojiřskou, přísahal by, že nadávky abatyše dolehly až na Rynek.

Tytuly slavnj i narzizenj aurzednj prawie toto
Chycen byl jest ve vsi uhersky przi wrazdienj okultowem Mohamedan, kterak pannu czistau a newinnau k rytualu prasziwymu mjnil. Tento jest byl cclenem bratrstva nezdrawyho a jako psa nutno ho bjti. Jinaczj pak Mohamedan v Augspurku czernau slepici warzil v rytualu okultowem by studny poctivjm otraviti mohl. I tento jest byl cclenem bratrstva nezdrawyho a jako psa nutno ho bjti. Trzetj Mohamedan chycen byl jest kterak krziwie pokukowal po Nejvyssi Jasnosti Nassj Mylostiwem Cjsarzi.
Trzi zlociny tyto jest nutno trestati trestem nejvyssjm bez ptanj.

Listinu aurzednj tuto wiwiesiti rychtarz na rynku powinnen jest.

"Je to těžké, dítě moje, v tom s tebou ve při nebudu, ale Pán nám nakládá jen tak těžký kříž, jak jsme schopné nést," promluvila teta Kunhuta a sotva zvedla oči od čerstvě iluminovaného pasionálu, "ale i v tom nejtěžším údělu musíš si pro sebe najít zrnko svobody."
Mladá princezna sedící u jejích nohou poslouchala, ale nerozuměla ještě.
"Vždyť jsi byla dědička země, jakou radost máš z toho, že tě dali Mazovci, abys mu dětí dala, místo abys vládla?"
Laskavé a moudré oči tety Kunhuty se na ni lišácky usmály: "A kdo říká, že z pozice abatyše svatojiřské zemi nevládnu?"

Poprvé jednu z nich viděl, když mu bylo dvanácte let, ana s očima krhavýma a bez vlasů ulici zametala. Nevěděl, na koho se dívá, však brzy pochopil. To už v parádní uniformě jako největší pán štrádoval po kasárnách a viděl, co s takovými dělají vojáci. Bylo jedno, že tváře žen byly zjizvené od neštovic a kašel se od nich ozýval častěji než steny. Jedna taková došla až k mladému pánovi. Co chvilku si soplů utírala do rukávů, přesto si na něj dovolila svůdně mrkati. Hnusila se mu a hrozil se.
Přesto byla tím prvním, co později vedlo k osvícené koncesi.