Moje články

"Tohle bys nejpíše neměla dělat," ohrnula Elizabeth nosík, když si Margaret zapálila cigaretu, "už s ohledem na dítě."
"Moje dítě to vydrží," vypustila Margaret slastnou dávku kouře.
"Myslela jsem svoje dítě," zamumlala Elizabeth a houpala malou Anne. Maličká princezna náhle spustila hladový pláč.
"Oh," řekla královna se zcela nepatřičnou noblesou a začala si rozhrnovat blůzku.
"Tohle bys neměla dělat," ohrnula nos Margaret.
"Krmit vlastní dítě?"
"Je to zcela nechutný zlozvyk. Vytahá ti prsa. Navíc ti malí uřvánci koušou. Uch." Margaret sáhla po skleničce se skotskou.
Elizabeth ji potřebovala taky, ale místo toho šla do vedlejšího pokoje vykonat ten nechutný zlozvyk.

Slunce tančilo a kolem tančil svět. Byl mladý, krásný, ambiciózní. A pak už ne. Stárnul, tloustl. Tělo i mysl chátraly. Vládl šedesát let a zažil, co si žádný panovník nepřeje. Jeho zemi zachvátily četné války a hladomor. K čemu byla všechna vítězství a nádhera, jež ho obklopovala, když lid trpěl. Další rány následovaly jedna za druhou. Zemřel Velký dauphin a ani ne za rok i jeho syn. Naděje starého krále se upínaly k pětiletému chlapci, ale byl churavý a spalničky ho zabily pár měsíců po otci.
Zbyl dvouletý chlapeček. A i ten ještě dlouho čekal, než usedl na pradědečkův trůn.

Daně, poplatky, berně. Platit a zase platit. Dávat městu, dávat cechům, dávat šlechtě, dávat králi. Každý by chtěl brát, ale vracet už nechtěl nikdo.
Za nemoci, nákazy, vraždy, za špatnou úrodu, za málo vody, za mnoho vody, za neštovice, za mor, i za ty platit.
Byli jich desítky, ale báli se jich, jako by jich městem kráčely tisíce. Schovali je za zeď, za příkop, za vlnu mlčení. A za zeď a příkop zase platit.
Propukla válka - rychle půjčit. Skončila válka - rychle půjčit. Král je milostivý a chrání svoje plátce. Pokud si nepůjčí až moc.
Potom přijde na řadu řešení. Pogrom.

Jak jsi krásná, přítelkyně, jak jsi krásná.
Tvé prsy...
ŠKRT
Ne, tohle určitě zná. Zkusím to znovu a jinak.
Srdéčko bolí,
v krvi plavaje,
tvé milosti žádaje...
ŠKRT
To ne, krev a bolest, to není nejlepší způsob, jak jí povědět, co je mým záměrem.
Pod nebem roste to stvořenie,
pro něhož jímá mě hořenie,
jiného než květu růže v srdci nemie....
ŠKRT
Tomu asi nebude rozumět.
Ó má najmilejší, krásná paní,
já sem se zapálil v tvém milování,
že hořiem právě jako v peci!
Prosím tvé milosti, rač se svléci
a lehnúti ke mně sem!
To už ne naprosto jasné...

Když jsem byl chlapcem, neokusil jsem jiného než luxusu, žil jsem nanejvýš zhýčkaně a cestu před mými kroky vždy mi umetali sloužící, abych ponejvíce měkce mohl choditi.
Když jsem se stal mužem na prahu zralosti, žil kráčel jsem po cestách sladkých opojení, neb neznám nic, co by poutalo mysl muže více než chuť a vůně ženy.
V tom nejlepším domě jsem také mohl poznat, že to, co vstupuje do života lidského smysly, je nanejvýše pomíjivé. Proto již léta kráčím po pěšině vědění a mlčím. Mlčím, protože má slova nejsou významnější než ticho. Až zbavím své tělo žádostivosti, stanu se Probuzeným.

Z pocitu doživotního osamění mě vytrhlo slunce. Nový život. Nová cesta. Radostí tolik, až srdce bolelo. Uspat všechny obavy. Tohle je odměna za všechnu bolest. A radost se najednou zdvojnásobila. Nebo ztrojnásobila? Vždyť najednou bychom byli tři.
A pak ouha. Krev. Spousty krve na bílý koberec a sváteční šaty. Bílý koberec střídaly bílé pláště, laskavá slova a spousty léků. Ale zbyla jenom samota a strach. Strach o život, který rostl a který byl. Neměl pokojík, neměl oblečení, neměl jméno. Ale byl. A pak už ne.
Je to dnes měsíc, co jsem matkou bez dítěte. Věřím, že ne na moc dlouho.

Nepřítel. Kulak. Buržoust. Podvraceč. Hni, se šmejde. Chcípni, ty milovníku nácků. Tumáš, žer hlínu, když ji tak žereš. A znovu nepřítel státu. Takhle i jinak mu nadávali ti, které se snažil chránit. Ti, kteří neměli ani ponětí o půdě a o jejích darech. Ti, kteří mu podráželi denně nohy, aby si užili, jak kromě občanské cti ztrácí i tu lidskou. Snažil se zachovávat úroveň, ale nucené práce mu vysávaly duši. Kdyby alespoň Marii nechali na pokoji...
Každá cesta k výslechu byla ponižující, ale jako by nebylo možné dosáhnout dna. Z předsedy vlády byl nejpřísněji střežený zločinec. Zločinec, který miloval Československo.

Smutného Mikuláše zažili předvčírem u Mozartů, jelikož bývalé zázračné dítě, ježto hrálo na dvorech královských i císařských, hudební skladatel Wolfgang Chrystosomus Mozart, v muzikantských kruzích známý pod přezdívkou Amadeus, rozhodl se podlehnouti chorobě infekční.
Naposledy bude možno se s tímto rozloučiti dnes v Dómu, kde obřad bude se sloužiti v kapli vedlejší. Doprovodit pána skladatele bude pak možno na Sankt Marx, kde bude v jednoduchém hrobu ku věčnému spánku uložen. Kdo přispěti by chtěl vdově mladé a krásné Constanzi na kříž hřbitovní, může tak učiniti po zádušní mši.
Poctu zemřelému vzdá obec muzikantská uvedením jeho nedokončeného Requiem.
Die Wiener Zeitung

Jsem dcerou svého otce, vládnu Švédům, Gótům, Vandalům, Finům, Karelům a Estoncům, jsem jejich královna a paní.
Jsem dcerou svého otce, v šermu, lovu a jízdě na koni nerovná se mi žádný z mých dvořanů.
Jsem dcerou svého otce, mluvím švédsky, německy, francouzsky a latinsky, vyznám se v politice, boji, historii i umění.
Jsem dcerou svého otce, jsem silná a vedu války.
Jsem dcerou svého otce, dcera musí mít muže.
Jsem dcerou svého otce, má láska má nebeské oči a zlaté kadeře kolem tváře.
Jsem dcerou svého otce. Dokázala jsem všechno, co by dokázal jeho syn.
Ale nedokážu být luteránkou.

Babenberk zemřel a zbylo po něm území převelice lákavé. Přemlouvali čerstvého dědice českého, že cesta k bohatství jesti snadná - stačí oženiti se s Markétou, setrou jeho. Co na tom, že nevěstě táhlo na pátý křížek a ženichovi v jeho osmnácti ještě skoro vousy nerostly. Přinesla nevěsta do český držav nároky dědičné i na Rakousy a Štýrsko, které zpočátku byly lepší než všichni legitimní potomkové.
Brzy se stal ženich králem a choť jeho stala se obtížnou. I zvolil, tehdy už z vůle vlastní, další výhodný krok. Výměna Markéty za mladou Kunhutu trvala nějaký čas, ale odměnou byly mu sladké nížiny uherské.

Vznešené paní se rády ukazovaly ve svých bílých řízách a vystavovaly je na slavnostech, ovšem pouze oděv velké manželky královské Teje skvěl se svou úžasnou průsvitností. Ráda vystavovala své tělo ve lněné říze a tajemství výroby nechávala si pro sebe, neb přišlo s ní až ze vzdálené země Kuš a pouze její otrokyně dokázaly stvořit látku takto jemnou.
Zaklela je velká manželka královská a tajemství mohlo odejít s ní na onen svět. Však jedna z konkubín všimla si, jak děti otrokyň s náručí plnou bodláčí často chodí do domu tkalcovského. I dovtípila se, že květy pichlavými lněná vlákna se česají.

Dvorní dámy se za vějířem hihňaly a chodbami se neslo jejich pobavené špitání.
"Viděly jste ho včera? Třídenní hostina a on opravdu vydržel do posledního muže."
"Vždyť narození syna je událostí vždy nejradostnější."
"A co teď dělá, jeho správcovská vznešenost? Vyspává?"
"I kdepak, do zahrad šel a raduje se."
Skoro jako by slyšely dunění ze zahrad, nahrnuly se všechny dámy k oknům a sledovaly odulé tělo vrchního správce země. Oděv se na něm prapodivně vlnil, když gestikuloval směrem k zahradníkům.
"Obvykle žena se kulatí, když je samodruhá, ale jak vidno, v tomto manželství je rovnost ve všech směrech," uzavřely dámy.

Léta páně třináctistého třicátého sedmého vrátil se do měst Pražských král Jan. Vítalo ho obyvatelstvo v čele s duchovními a velmoži neradostně. Báli se, že opět bude vynucovati si prostředků, aby je odvezl z království a v cizině je promarnil.
"Nepřijel letos dříve?" zašeptal jeden z velmožů.
"Je to tak, vznešený pane. Říká se, že král potáhne na Poláka," odpověděl mu vedle stojící dvořan.
"Bude to návrat obtížný, obtížnější než v rocích uplynulých..." vzdechl pan purkrabí.
I plánoval král tažení na Krakov.
"Vaše Veličenstvo, pokladnice je prázdná. Přepadení Branibor stálo nás poslední peníze."
Jan neváhal: "Do zástavy dáme hrad Zvíkov."

Všichni přítomní poznali, že vstoupila vznešená dáma. Bílé vlasy řádně učesané, pevné držení těla, oko živější a výraznější než všechny vrásky. Pravda, hodila se do přístavní krčmy velmi málo, ale pánové se mohli přetrhnout, aby jí uvolnili místo.
Poručila si na zahřátí ostrou rybí polévku. V místnosti to zašumělo, a když dáma jala se smočit lžíci v misce, sledovaly ji zvědavé oči ze všech koutů. Leč kuckání ani rudé tváře se nedostavily. Naopak, požádala ještě o trochu papriček a pepře. Když přidávala si již třetí špetku chilli, zamumlal číšník cosi o tom, že vyrůstala v pekle.
"Nikoliv, drahoušku, v Indii."

V pozadí je slyšet velmi pomalý tlukot srdce.
ŽENSKÝ HLAS: pláče
MUŽSKÝ HLAS: nesrozumitelně šeptá někde daleko
ŽENSKÝ HLAS: Bloudím ve tmě.
MUŽSKÝ HLAS: Jsem tady.
ŽENSKÝ HLAS: Nevidím tě.
MUŽSKÝ HLAS: Ještě ne, ale jsem tu pro tebe.
ŽENSKÝ HLAS: Nikdo tu pro mě není. Jsem sama.
MUŽSKÝ HLAS: Jenom jsi na chvíli ztratila cestu.
ŽENSKÝ HLAS: A kudy mají vést moje kroky?
MUŽSKÝ HLAS: Pojď za mým hlasem a najdeš světlo.
ŽENSKÝ HLAS: vzdychne
Zvuky váhavých a opatrných kroků
MUŽSKÝ HLAS: Vidíš světlo?
Tlukot srdce v pozadí zrychluje a najednou je dvojitý
ŽENSKÝ HLAS: Ty jsi moje slunce.

Představoval špičku největšího evropského luxusu. Všechno muselo být prvotřídní, od vybavení po personál. Africké dřevo, české sklo, francouzská vína, italská hudba a mnohem víc, z čeho se cestující mohli celých šedesát devět hodin těšit a radovat. Každý si mohl zaplatit své soukromé kupé dle vlastního vkusu, žádná dvě nebyla stejná. Bohatí z celého Starého kontinentu se mohli přetrhnout, aby vyrazili alespoň do Vídně nebo do Budapešti. Salónní i jídelní vozy převyšovaly i nejluxusnější pařížské restaurace. V každém městě se podávaly místní speciality.
Zkrátka a dobře nejdokonalejší způsob cestování z Paříže do Istanbulu, který si umíte představit. Skvělý a úžasný Orient-Express.

Zlé pohledy, nervózní pokašlávání, lehké šťouchance. Pak prvnímu cestujícímu ruply nervy a rozkřičel se.
"Vstaň, ženská!"
Neřekla nic, jenom otočila hlavu směrem z okna, jako by se v tento den prostě musela kochat výhledem.
Rozzlobení cestující upoutali pozornost řidiče. Zabrzdil a sám šel situaci vyřešit.
"Tak vstanete už?"
Jen zavrtěla hlavou.
"Propáníčka, to na vás ale zavolám policii." Cítil, jak se potí.
"To klidně udělejte," kývla a seděla dál.
Soud ji shledal vinnou z porušení segregačních zákonů a prohrála se státem Alabama 14 dolarů. O pár dní později přišla dokonce o práci.
Ale boj za práva černošských obyvatel se odstartoval.

Král už byl třetí rok vdovcem, i pojal opět touhu se oženit, protože jak známo, dva synové jsou rozhodně lepší než jeden. Tentokrát chtěl sňatek skloubit s rozumem a politikou, i byla mu doporučena bohatá vlámská vévodkyně. Vojenský pakt s vévodou z Kleves by se Angličanům náramně hodil. Panovník váhal, ale když spatřil její portrét, urychleně souhlasil se svatbou.
Za pár měsíců přijela nová anglická královna Anna a byla představena lačnícímu Tudorovci. Král v její přítomnosti neřekl nic, nicméně když odešla, mumlal cosi o kobylách a trval na anulaci sňatku.
Další nevěstu si vybíral zásadně už jenom tváří v tvář.

Každé první zaměstnání bývá hodně na hovno, ale absolvent je rád, že existuje místo, kde mu dávají peníze.
Nastoupila jsem na soukromou střední školu. Měla specifický kolorit, naprosto vadnou ředitelku (na schodišti nápis EVA JE PÍČA) a ty naprosto nejzoufalejší studenty, které si začínající učitel může přát. Dokázali svou hloupostí překvapit i v okamžicích, kdy mě ani nenapadlo, že by mohl problém nastat.
Téma pranostiky se zdálo neškodné.
"Březen - za kamna vlezem!" Čekám pokračování. "No jak je to dál? Duben...?"
Dvacetiletý prvák v zadní lavici v odpověď zařval: "Duben - kupte mi buben."
Přesto jsem tam vydržela ještě celý další měsíc.

Měřil si všech šest těch podivných lidí pohledem.
"Zopakujte mi ještě jednou, co že to chcete?" tázal se Fridrich, biskup hamburský, svých neohlášených hostí.
Kněz Jindřich, zcela nedobrovolný mluvčí, přistoupil opět o krok blíže, znovu se uklonil a vysvětloval: "Území mezi Hamburkem a Brémami do dědičné držby."
Fridrich se tázavě podrbal na hlavě. "Území směrem k Brémám? To bažinaté nic, kterému se všichni vyhýbají? Šedesát lánů ničeho?"
"Jak pravila Jeho Excelence," uklonil se Jindřich.
"Naturální dávky i daň z mokřadů? Když tedy chcete." Biskup pochopil, že nemůže než vydělat.
A tak skupina holandských kolonizátorů získala první území při toku Vesery.

Král vztekle praštil do stolu zaťatou pěstí. Ale i toto mužné gesto působilo u mladičkého panovníka vlastně nepatřičně.
"K ničemu. Všechno to bylo k ničemu," naříkal trochu a jeho jemný hlas se dotýkal srdcí okolostojících velmožů.
"Vaše Veličenstvo," spustil odvážně pan Štěpán Šlik, "přišla i poslední odpověď od benátského dóžete. Rovněž nás nepodpoří."
Další úder do stolu. "Křesťanská Evropa nás v tom nechá samotné. Uhersko a jeho král, kterému za zády říkají Dítě. Co čekají? Že to vzdáme? Což netuší, že naše prohra jenom otevře cestu dál?" Král se zalykal vztekem a oči mu planuly.
"Sestavte vojsko. Vyjedeme na Sulejmana."

"Vaše veličenstvo, je tu Saladinův posel." Křesťanský král ovšem neměl sílu přijímat hosty. Tělo chátralo a po pádu z koně strašlivě bolelo. Ochablým gestem naznačil, aby posel vyčkával.
"Vaše veličenstvo," pobočník nervózně polkl, "na svém příchodu... trvá."
Král zasípal a neznatelně kývl.
"Můj pán a vládce Saláh ad-dín Júsuf ibn Ajjúb vás jménem Nejvyššího zdraví a dozvěděv se o vašem neštěstí, posílá dary," promluvil bezchybnou latinou posel a naznačil sloužícím, aby přinesli Saladinův vzkaz.
Těsně ke králi postavili košík plný čerstvých datlí. Richard se tázavě podíval.
"Prospějí vašemu tělu, Nejjasnější. Náš pán potřebuje silného protivníka, až se utkáte o Jeruzalém.

"Stůj, kdo tam!" Šepot prorážel noční tmu.
"To ty se odhal, jak zní heslo?" Strážný nervózně svírá zbraň.
"Heslo?" ozve se znovu ze tmy. "Antonie, to jsem přeci já, jdu tě doprovodit."
"To by mohl říct každý, řekni mi heslo, Appie, jinak můžeš život ztratit."
"Co je to 'heslo', Antonie?" Noční šepot poněkud znervózní.
"Domluvené slovo, tajné, podle kterého tě identifikujeme od jiných," vysvětluje trpělivě strážný.
"Slovo... koláčky? Jiné heslo neznám..." Hrdinský šepot se proměnil v nemužný pláč.
"Appie, ty už jsi zase zkazil hru," povzdechl si Antonius, odhodil dřevěný meč a šel utěšovat bratříčka. "Potřetí jsi nám zkazil válku."

Tma byla dusivá, vzduch byl těžký a mučilo ho nesnesitelné horko. Vyletěl z horečnaného snu a chytil se za břicho. Popaměti zašátral směrem, kde ještě večer stál džbán s vodou. Napil se, ale bolest, která ho probudila, se tím ještě zhoršila. Vedro se mísilo s mrazivým vzduchem, který se mu dral otevřeným vstupem do stanu. Zkusil si znovu lehnout, ale netrvalo dlouho a bolest ho opět probudila.
Oblékl si uniformu, nazul boty a nasadil výraz velkého vojevůdce. Slunce sice ještě nevyšlo, ale on už si prohlížel budoucí bojiště.
Vojáci se probouzeli jeden po druhém a žasli. Císař opravdu nikdy nespí!

Claude se zavrtěl na svém kolečkovém křesle. Výhled z okna dneska nebyl nic moc, škoda, že v parku dnes netrénovala děvčata kriket. Vzdechl. Jestlipak dnes bude mít zase službu Betty? Sestřička Betty v krátké sukýnce se pokaždé hněvala, když ji stařík plácal přes zadek, ale věděl, že jenom na oko. Ale kdepak, je pondělí, to ona služby nemívá...
A v tom se otevřely dveře.
"Já věděl, že je čas," špitl Claude. "Však už tu taky sloužím 110 let. Kam půjdeme?" zeptal se postavy v černém.
"NA HRDINY ČEKÁ NĚCO NAPROSTO VÝJIMEČNÉHO," řekl Smrť a zasalutoval před posledním pamětníkem Velké války.

Když se vydali tři kupci z Benátek do Svaté země, měli před sebou vidinu zisku a obchodních příležitostí. Ale Bůh má vlastní plány, a tak se ocitli v Bagdádu, na křižovatce toho nejluxusnějšího zboží.
Mohli setrvat, ale hedvábí, koření a drahé kameny je nalákaly dál, až do náruče obávaného Kublaje. Nakonec to byl nejmladší z nich, malý Marco, který došel úplně nejdál. Viděl věci, které neviděl žádný Evropan před ním ani po něm, hory, pralesy i podivné domorodce, došel až na konec světa.
Vrátil se zpět domů až za dlouhá léta, vykonav cestu všech cest.
Lidé mu nevěřili jediné slovo.

"Tři jsou rovnováha," prohlásil Pompeius tak vzletně, že by se to rovnou dalo tesat do kamene. Jenomže když se ze tří stali dva, Caesar si spočítal, co je třeba udělat. Občanská válka nesměla trvat moc dlouho. Ale ani jeho vláda neměla dlouhého trvání.
Když se o totéž pokusil jeho synovec Octavianus, byl poučen z předchozích chyb. Zbylí dva se musejí odstranit hned, než začnou dělat problémy. Kleopatřino loďstvo bylo sice tuhý kousek chleba, ale zdolal ho. Vládl neomezeně dlouhá léta.
Když se mladý Korsičan stal jedním ze tří konzulů, vzhlížel se v Augustově příkladu. Netušil, že nakonec skončí jako Caesar.

Pjotru Michailovičovi se na čele objevily hluboké vrásky. Kam jen oko dohlédlo, všude smrt a její stíny. Země byla nasáklá krví, z vesnice trosky, stopy francouzské armády ještě ani nestihl zavát čerstvý sníh. Před třemi měsíci zničil ten proklatý démon, co se dalo, před třemi dny se staženým ocasem utíkal domů po vlastních stopách.
Ale co já? Kdo zaseje, když Michail Petrovič padl? Kdo mi dá dalšího syna, když Nataše Fjodorovně puklo srdce žalem? Car i generálové slaví vítězství nad Francouzem. Lid získal zpět svou zem. Spálenou a mrtvou.
Vešel do trosek svého statku a rozplakal se.
Na jaře zaseje...

Je tu moc lidí. Až moc lidí. Kdo jsou? A proč jsou tady? I ne, nebuď hloupá, ty víš, proč tu jsou. Támhleta prostá, bezzubá stařena, ta všechno ví. Ta ti pomůže. A ta hned vedle tebe, co je připravena tě podepřít, ta je tu taky kvůli tobě. Ale vy ostatní, vy byste měli odejít. Nechat nebohou vdovu porodit pohrobka, nestahovat se kolem ní jako vlci na kořist.
Čekáte syna? Hodil by se vám následník trůnu, záložní plán. Vaše vymodlené všechno. Ale syna mi od prsů odtrhnete a bude mi cizí. A to já nechci.
Mocná Panno, dej mi dceru!