Moje články

Syn prostého vesnického kováře - který se ukázal být vším, než jen tím, zač ho pokládal - levoboček královského hejtmana, dobrodruh tělem i duší, mstitel z donucení.
Mladší syn nepříliš bohaté, nepříliš vlivné šlechtické rodiny, oscilující mezi sutanou a kyrysem, tulák, co je doma všude a nikde, Boží hlas, příliš hříšný aby ho brali vážně.
Nedospělý sukničkář, který si chce vydobýt slávu a uznání, diplomat a osamělý přítel všech, neustále se potácející na hranici mezi přípustným a nepřípustným.
V čase míru by se jejich cesty nikdy nemusely střetnout.
Ve válce jsou z nich nejlepší přátelé.
Pro svět, který snad vstane z popela.

Vypadalo to, že Velitel se s páskou přes oko sžil příliš dobře.
"Je mi to fakt líto," kál se Jindřich.
"Myslíš, že tenhle doplněk mám kvůli tomu škrábanci?" ušklíbl se vůdce, a prohodil ke Kuběnkovi:
"Jsou asi 2 kliky daleko. Nastav na hradbách schéma Beta3 a pošli kluky se zaměřovači támhle na mez."
"Rozkaz!"
"Bé... cožeto? A jak víš, kde jsou nepřátelé?" vyjevil se Jindra.
"HUD," poklepal si Velitel na pásku. "S radarem."
V tu chvíli mladíkovi kdosi vtiskl do ruky růženec.
"Aktivuješ to pohlazením toho křížku. Je to osobní štít."
"Magie???"
"Technologie, hochu," Žižka pozvedl samopal. "Vzhůru na hradby."

Žebráků ve městě jako Kutná Hora bylo daleko víc, než na co byl zvyklý.
Netušil, jestli je to jenom válkou, nebo se sem stahovali, protože měšťané byli bohatí a snadněji mohli 'upustit groš'.
Znechuceně se díval na klečící postavy oděné v rozedraných hadrech a vztažené ruce.
"Aspoň něco k jídlu, pane," prosila žena, která by mohla být jeho matkou.
Něco v Janově mysli se pohnulo vzpomínkou na epizodu pod hradbami Trosek.
"Nemám moc," zašeptal skoro omluvně, když do nastavených dlaní vtiskl pytlík sušeného srnčího masa, minci a ozdobný řetěz, který nenosil.
"Z toho budeme žít aspoň týden!" radovala se žebračka.

Jakkoli se snažil, nemohl vynikat ve všem.
Lektvary a léčitelství, čtení a vyřídilka, to všechno mu sloužilo dobře a čím dál tím lépe.
S mečem se mu už teď vyrovnal málokdo a když vzal do ruky palcát, dokonce ani oplátovaný protivník neměl moc šancí.
Na kuš si zvykl celkem snadno, ale nikdy jí nebude používat jako primární zbraň.
S píšťalami si asi nikdy úplně neporozumí, nevěří, že střelí kam zamýšlí. Ale ctí jejich děsivost.
"Shoď ten žebřík, Jindro, dělej!"
Halapartna v jeho ruce div nesetne kamaráda vedle. Její špice se zapíchne mezi kameny hradby.
Dřevce rozhodně ještě v paži nemá...

Kozlík, kostival, šalvěj, máta, měsíček - pěstované na lesních i vesnických zahrádkách, opečovávané jako největší poklad. Léčivky, voňavky.
Kopřivy, heřmánek, pampelišky - plevel, co roste skoro všude. Zvyšují účinky, ale také uklidňují a dodávají energii.
Pelyněk, vraní oko, rulík - narazíš na ně v lese, nebo na stinné louce, když pečlivě hledáš. Jedy, které můžou v malém množství a správné kombinaci pomáhat a uzdravovat.
Většina lidí přejde kolem, nebo nad nimi dokonce ohrne nos - dokud jim není ouvej.
Rozvěšené svazečky provoní místnost, některé snad umí chránit před zlými duchy.
Za opaskem odeženou kdejaký nepříjemný odér z nejnovějšího úkolu.
Výluhy a vývary dokážou zázraky.

Začínalo to vždycky stejně.
Někdo něco potřeboval; Jindřich byl ochotný pomoct.
Dál se podrobnosti různily, ale v průběhu figurovalo množství požitého alkoholu.
A nějaká rozhodnutí, která ani jeho oblíbená Sejvovice neměla šanci vymazat.
Ne, že by to nebylo příjemné, být s dívkami, které byly svolné a věděly, co dělají.
I když... nemohl si být vlastně tak úplně jistý, protože mu v hlavě na místě těch nocí zela spíš velká černá díra, ze které se okrajové paprsky hvězdných vzpomínek draly ven jen velmi těžko.
Ráno se po něm chtělo jednou kázání, jindy úklid lázní před inspekcí.
Vždycky to stejně i končilo.

Nic v království nebylo tak, jak být mělo.
Na spoustu věcí, které Jan dřív považoval za neměnné, se už nedalo spolehnout.
Jeho svět se zbláznil.
Včera ho ještě považovali za dítě, ale dnes s ním jednali, jako by měl mít odpovědnost (a rozum) dospělého. Na jednu stranu mu to imponovalo - konečně ho někdo bere vážně - ale na druhou ho to z hloubi duše děsilo.
Děti vždycky měly hájení. Našly zastání, nesmělo se jim nic stát. A ať udělaly sebevětší šílenost, dospělí to vždycky nějak 'vyžehlili' nebo přešli a prominuli.
Když zasedl k jednacímu stolu, místo hrdosti cítil bezmoc bez opory.

Ta dvě slova rozhodně dokonale vystihovala momentální stav Českého království.
Po zlatém věku panování císaře Karla se látka společnosti začínala rozpadat ve švech.
Václavovi věrní proti zastáncům Zikmunda.
Měšťané proti šlechticům, společně proti lapkům ze všech poměrů.
Všichni proti žoldnéřským nájezdníkům z východu.
Německy hovořící lid proti česky hovořícímu.
Věřící následující jednoho papeže, druhého papeže, třetího papeže? Nebo ti, ke kterým mluvilo slovo pražského univerzitního Mistra Jana Husa.
Občanská válka, nejdřív skrytá, tichá, pomalu ale o to brutálněji probublává na povrch.
Nelze zůstat neutrální.
Chceš-li ochránit sebe a své nejbližší, budeš muset mít krev na rukou?
Nebo najdeš jinou cestu?

Lněné spodní prádlo bylo všechno, co mu zbylo. Zase.
Nenáviděl, že se z toho stával pomalu zvyk.
Měl bych ty spodky vyměnit, pomyslel si zachmuřile, když se jeho (podvědomě šátrající) ruka zarazila u prodřeného místa na jedné půlce.
Zatřásl hlavou, čímž z ní uvolnil nemalé množství písku. Podrbal se, aby z vlasů dostal i ten zbytek.
Pak se konečně rozhlédl, právě včas, aby uhnul letící mrtvole.
Když zařvu, že nejsem mrtvý, vytáhnou mě, nebo mě spíš dodělají?
Dávka hlíny ho donutila vtisknout se do samého rohu hrobové jámy. Určitě ji nezasypou celou. S trochou štěstí se mu podaří se vyškrábat.

Vídali je často.
Hnědo- a černo-bíle mramorovaní ptáčci se vznášeli na vlnách ve společnosti kormoránů, racků i pelikánů. Lovili stříbrné sardinky svými krátkými zobáky, blanitýma nožkama pádlovali v příboji, potápěli se, volali na sebe mezi útesy. Nevelcí, ale vždycky dospělí.
Jejich hnízda nedokázal najít žádný ornitolog.
Lidé málem věřili, že vznikají ze skal a mořské pěny.
Náhoda odhalila, že jejich hnízda chrání obrovská výška majestátních sekvojí na kopcích deset mil od pobřeží. Ptáčata se tisknou do stínů načervenalé kůry, téměř nehybná, bezhlesná.
V bezpečí, dokud nenaberou sílu, aby slétla či splachtila na rozvlněnou hladinu.
Pokud k nim člověk nepřiláká predátory...

V_Idler: Řeknu ti, bratře, tohle jsi trochu přehnal.
ZLiska: Co přesně, bratříčku?
V_Idler: Chápu, že můj způsob vlády je poněkud... laxní. Ale ty české dubové palice to tak mají rády. Koneckonců otec nastavil království tak, aby vzkvétalo a žilo se tu blaze.
ZLiska: Kolikrát ti mám říkat, že se mu to povedlo jen proto, že držel pevně otěže a šlechticům nedal prostor k rebelii?
V_Idler: Šlechticům, řekněme. Ale utáhnout pípu vlastnímu bratrovi?
ZLiska: Nevlastnímu.
V_Idler: Zrzku...
ZLiska: ...
V_Idler: Víš co? Klidně si království nechej, drž mě 'v zajetí'. Ale trvám na tom, abys mi dal klíče od tátova vinného sklepa!

V hostinci na Čertovce je vždycky živo.
U stolů v koutech tokají štamgasti s holkama z lázní i šenkýřkama.
Pivo i silnější alkohol teče proudem, protože se v kraji objevilo pár "příležitostí", které místní osádce přihrály stříbrňáky do kapes.
Potůček za okny vesele bublá, i když to v halasném veselí nikdo neslyší.
Hostinská si v něm máčí uběhané nohy, než se zase vrhne do víru práce.
Když jí do kotníku něco narazí, nejdřív se jen oklepe, ale vzápětí zaječí, když se voda kolem ní zbarví do červena.
O rákosí se zarazí jasanový luk, který ještě stále svírá dlaň useknuté ruky.

"Normálně mi ta bestie zamordovala celé stádo!" Stěžoval si farmář.
"Žádná bestie z pekla, určitě to byli vlci!" Uklidňoval farář.
"Musíme do jámy poslat oběť, než zamorduje nás!"
"Co jste vlastně slyšeli?"
"Chřestění řetězů! Ďábel, říkám vám!"
Když se Jindřich dívá do štoly, vidí něco podivně lidského. Pak upadne a než ztratí vědomí, vedle obličeje mu stane okovaná bota.
Probudí se v chodbě smrdící sírou, s nelidským mumláním, které se vzdaluje.
Ukazuje se, že pět let ve tmě a se sirnými výpary, u domnělé brány pekla, udělá z rytíře cosi, co funguje už jenom na automatiku.
"Tvá služba končí, rytíři."

"Prý tu ve vedlejší vsi našli v jeskyni draka!" hostinský rozhodí rukama ve směru na jihovýchod.
"Živého?" otáže se značně skepticky a poněkud pobaveně Jindřich.
"...kolik piva jsi mi tu vypil, chlapče?" hospodský zjevně jemnější nuance tónů hlasů už úplně nepobírá.
"Každopádně to mají za zlý znamení a nechtěj tam kopat. Což je pech, kutnohorští pánové čujou novou stříbrnou žílu, kterou otevřou před koncem týdne. Určitě by pustili chlup, kdyby chlapům někdo tu báchorku vyhnal z hlavy."
Rytíř-dobrodruh pokrčí rameny.
"Zkusit to můžu. Z ďábelské lebky v Sázavě se vyklubal zajíc s nalepenými kozími rohy. Tohle bude možná zaběhnutá kravka..."

Jejich svatba měla v Troskovicích být událostí... možná desetiletí.
Rod Semínů byl v kraji nejstarší a nejváženější.
Rychtářovic Anežka byla hezká, ale hlavně měla věno, které tolik potřebovali.
Jeho otec to bral jako příležitost ukázat všem, že požívá úcty samotného pana von Bergov.
Všichni si na událost připravovali své nejlepší "paví" kostýmy ze stejného důvodu - chtěli vzácného hosta oslnit, dostat se do přízně.
Oldřich jediný hlasitě pochyboval, že se lenní pán vůbec ukáže.
Částečně proto, že mezi ním a Semíny žádný skutečný respekt nepanoval.
A proto, že se sám postaral, aby ho na cestě čekal ozbrojený uvítací výbor protizikmundovských rebelů.

Z Trosek se nakonec vykradou ven uprostřed bouřlivé noci (co jen mu to připomíná?), a Velitel se sotva drží na nohou.
K čekajícímu povozu se musí Jindřich proplížit skalnatým lesem plným nepřátel.
Když se vyšvihne do sedla a nešťastný pekelný hrad nechá za zády, má jedinou myšlenku - osvobodit Jana.
K tomu bude potřebovat spojence. Doufá, že Velitel, ležící v polovědomí na voze, a Kateřina, svírající opratě, budou klíčem k nim.
Cesta do Kutné Hory uběhne jako večer u draní peří - v rozhovoru a fantastickém snění.
Na konci je ale čeká zpráva, že prvního spojence musejí zachránit doslova cestou na šibenici.

Stany, které sloužily v Zikmundově táboře coby ošetřovna, oplývaly neobyčejnými úkazy.
Nejnápadnější z nich byl jistě sám vrchní lékař, jménem Musa, jehož pokožka měla v Českém království nevídaný čokoládový odstín.
Jeho hodnocení země a kultury, v níž se ocitl, nebylo příliš lichotivé.
Jídlo bylo podle něj bez chuti a lidé bez vzdělání a noblesy, na jakou byl (podle vlastních slov) zvyklý na Sultánově dvoře.
Léčení se pak podobalo spíše řezničině, pokud zrovna nesáhl do vlastních, kdovíodkud dovezených zásob.
Fascinující ovšem byla rostlina, již měl v květináči v každém rohu stanu.
"To je jazyk zmije ... nebo tchyně. Čistí vzduch od jedů."

Narozdíl od Jana, Jindřich nikdy neměl potřebu využívat jemnější pohlaví jen pro vlastní potěšení, nebo je obluzovat a nechávat v prachu.
Bianku by byl požádal během pár měsíců o ruku. Možná přístup k alkoholu nebyl nejlepší motivací, ale rád ji měl.
Terezy by si byl skoro nevšiml, i když se snažila. Ale to, že ho zachránila, je k sobě připoutalo.
Štěpánka využila svého postavení a dojemného příběhu a svedla ho.
Od té doby se mu do cesty (a do lože) připletla spousta různých dívek a žen.
S žádnou neměl potřebu zůstávat příliš dlouho.
Většině se pro jejich vlastní dobro vyhnul.

"Ta banda už ti problémy dělat nebude, rychtáři," Jindřich se vpotácel na rychtu, tabard posetý divnými rezavými skvrnami.
"To mě těší," rychtář Drozd se pokusil netvářit příliš štítivě. "Důkaz, máš?"
Jindřich vytáhl růženec s přívěskem z kozlího rohu a několik palců.
"Tohle měl u sebe jejich velitel. A tady jsou jejich palce, už je nebudou potřebovat..."
Tentokrát se úředník viditelně otřásl. Možná by měl ty důkazy od dobrovolných 'strážců pořádku' promyslet lépe.
"A jejich kořist?"
Teď se zašklebil Jindra, a z pytlíku odvázaného z opasku vysypal jen pět cibulí.
"Tihle rozhodně nebyli ta metla kraje, za jakou jsi je pokládal."

Z osiřelého kovářského synka se přes noc stal levobočkem královského hejtmana, jeho zbrojnošem a panošem ve službách nedospělého majitele zdejšího panství.
Invaze kumánů ho naučila zacházet s mečem a lukem dříve a lépe, než jakýkoli potulný učitel.
Dluh cti (a života) u mlynáře ho vyškolil v umění neslyšně se pohybovat a tajně přerozdělovat majetek jiných dle vlastního uvážení.
Nouze vlastní, i jeho bývalých sousedů, ho přiměla studovat dary lesa, ať už jako obživu, nebo jako alchymistické a léčebné přísady.
Touha po pomstě z něho udělala zvěda i zabijáka.
Nakonec ale bude raději diplomatem, který se pokusí slepit roztříštěné kusy království.

Byl pro své rodiče překvapením - jistě vítaným, a radostným, ale v padesáti letech už dědice nikdo doopravdy neočekává. Janovi byly dva roky, když otec zemřel.
Když dospěl, jeho přesvědčení podepsalo protestní list do Kostnice.
Přesto v boji stojí v panské jednotě, na straně uzurpátorského zrádce.
Syn Hynek viděl otcovu rozpolcenost, zrcadlící stav celého království. Naučil se mluvit tak, aby mu ostatní naslouchali. Zikmund i Eneáš Silvius Piccolomini si jej váží. Jeho diplomacie koupí čas Janu Roháči, a v čele kališníků hraje vysokou hru o nástupnictví, které má udržet Čechy nezávislé.
Hynkova dcera Markéta se vdá - za syna Jiříka z Poděbrad.

Les pod Apolenou byl tichý, kropenatý slunečním světlem pozdního rána.
Srny a srnci... nebo jeleni a laně?... tancovali na mýtinách jako páry v hodovní síni.
Jan si nadhodil čerstvý úlovek na ramenou a zašklebil se nad cákanci krve, které ozdobily jeho "pracovní" tuniku.
Pohyby, vypilovanými v posledních týdnech k dokonalosti, zvíře zavěsil na dřevěný rám, naostřil nůž. Než však udělal první řez, zachytil v periferním vidění zlatý záblesk. Zvědavost mu nedala, šel se podívat blíž. Z houští koukala soška řvoucího lva, zdobící helmu?
"Jindřichu, kdes vyhrabal tuhle plechovku?"
"To jsem si mohl myslet, že Fantom je Ptáček..." zakroutil hlavou "detektiv".

Těch nevyřčených věcí mezi nimi bylo od začátku mnoho.
Touha prokázat svoji hodnotu.
Tvrdohlavost, která neustoupí tváří v tvář prohře.
Původ, který měl být předurčením, ale zatím jakoby neměl efekt.
Osamělost, kterou z nějakého důvodu nešlo překonat.
Bratrovražedná válka, která vtrhla do jejich domovů bez pozvání, a bořila jejich svět.
Místo toho se špičkovali, soupeřili naoko i opravdově, a vedli velké řeči, které umí jen nezranitelnost mládí.
O noci na pranýři nikdy znovu nepromluví.
Na den ve stínu šibenice ani jeden z nich nezapomene.
Protože i když chodí všude kolem, dokud jí nepohlédnete do tváře, je smrt jen abstraktní koncept.

Když ho na Troskách kancléř Ulrich pověřil vymítáním, byl si skoro jistý, že jde o žert.
Kropit krby a ohniště uprostřed noci svěcenou vodou bylo jednodušší, a aspoň se po hradu mohl porozhlédnout. Když u posledního krbu praskl roh pískovcového rámu, málem se leknutím skácel.
"Když říkali 'polámat čertům rohy', tak tohle určitě nemysleli," ušklíbl se zlomyslně místní kovář.
Jindřich si na to vzpomněl, když dostal do ruky píšťalu. Bohuta se vedle něj postavil, jako by v životě nic jiného nedělal. Když z jeho zbraně vyšla rána, Jindřich rozmáčkl roh s prachem, a zaklel, když se vzácná směs rozsypala kolem.

Říká se, že můžete vzít vojáka z bitvy, ale bitvu z vojáka nedostanete. Nebo tak nějak. Bývaly doby, kdy Bohuta doufal, že to rčení je jenom kec starých babek.
Nic nemohlo být tak daleko od bitevní vřavy plné Turků, jako malá, tichá fara v Úžicích.
Víra mu dávala smysl, který by jinak zůstal rozťatý mečem v prachu a krvi bojiště.
Když poprvé (a pokaždé znovu) poslouchal z malého kůru "svého" kostelíku těch několik melodických hlasů vesnických oveček, pozdvihnutých v českém chorálu, orosily se mu oči.
Nedokázal si ale představit, že by k tomu zpěvu nemělo už patřit víno, ani ženy.

Kdyby mu někdo před pár dny řekl, že bude chlastat s partou Kumánů, byl by mu upravil fazonu.
Jenže jestli se něco naučil, bylo to, že člověk se musí přizpůsobit momentální situaci.
Jindřich potřese hlavou (čehož hned vzápětí lituje) a uklidňuje točící se hlavu i žaludek pohledem na zrcadlově klidnou hladinu rybníka.
"Hele, Rusalka!" mžourá do hvězdami poseté temnoty ve snaze zaostřit na ladnou, bíle pableskující siluetu. "Vám ukážu Čechy!"
Než ho stihnou zadržet, vrhá se do vody, navzdory tomu, že neumí plavat.
Když ho, notně střízlivějšího, za pár minut vytáhnou, podá jim opeřence.
"Proměnila se, mrcha. Ale máme snídani."

"No, poudá se," zamračí se Oldřich u piva. "Že je v tom něco čerchmantskýho."
Rozhlédne se a ztiší hlas.
"Prej, že Zikmund je přeto- převtělenej... tenhleten. Heroj. Ašiles?"
"Achilleus?" Bohutovo obočí vyletí po pleši málem až na temeno.
"Jo. Syn Boží, nezranitelnej v bitvě."
"No, neznaboh je na to dost," odplivne si zneuctěný kněz. "A ty jeho pohanský hordy mu to žerou."
"Prej se rád producíruje na bitevním poli ve zlatý zbroji, aby pozoroval, jak se jeho vojáci rojej. Marmimoni, jim prej říká."
"Myrmidoni. Mravenčí lidi."
"Dyk to říkám. Každopádně, vesnice v okolí Kutný hory už skoro uštípali k smrti."

"Už dneska si na hostině u Bergova pořádně nacpeme břicha. Věř mi. Šlechtic šlechtice nenechá hlady, to je věc cti."
"Samozřejmě ještě předtím navštívíme místní lázně. No, a až tu záležitost s poselstvím vyřídíme, bude čas se trochu porozhlédnout v podhradí. To by bylo, aby tu neměli alespoň jednu pořádnou hospodu!"
Janova nálada se zlepšovala se zvětšující se vzdáleností od Ratají.
"A co ty víš, když strýček uvidí, jak jsem se s tím popasoval, třeba mi konečně předá moje právoplatné dědictví, a budu pánem z Lipé..."
Tyhle vzdušné zámky se zbortí ve stínu hradu, který prý má v základech peklo.

Kateřina byla zvyklá na ledacos.
Jako služka zažila spoustu pohledů, "náhodných" otření, i nějaké to občasné 'nevinné' plácnutí po zadku, od těch, kdo se považovali za nadřazené.
Přesto by si rovnání ramen tím, že jí někdo drsně stáhne paže za záda, klidně odpustila. I ten druhý pár hrubých rukou, mačkající takto vystavené poprsí. Zejména od spolubojovníků.
Naštěstí to zarazil dobře mířený poklep palcátem jejich vůdce.
Když jeho a nové spojence dostane do rukou zrádce, aby je podrobil útrpnému právu, dostane Kateřina příležitost mu tu službu oplatit.
Obměkčí strážce úsměvem a písní, pak mu upraví fazonu džbánem piva a litinovou pánví.

"Užíváš si to tady?"
"Dokud jsem vidět, jsem ve službě... ale v pokoji mám slušnou kořalku, kdyby ses později chtěl stavit..."
Mnohoznačný pohled, pár tichých slov, a už společně mizí do temnoty ochozů.
Zvědavé oči hodovníků sem nedohlédnou, ale hudba je slyšet.
"Zatančíme si?" vyzvou černé oči.
"Mistr šermu i parketu? Máš mnoho talentů," zazubí se Jindřich.
"Šerm a tanec mají hodně společného. Vynikáš-li v jednom, druhé přijde samo."
Když se pustí do prvních kroků, usměje se pro změnu Bartoš.
"Povedu tě."
Jindra ho protočí a ohne do záklonu
"Učím se rychle," zašeptá skoro bez dechu.
Bartoš nemůže, než přikývnout.

"Já jsem šlechtic!" vykřikne proti hradbám Jan, oděný do hadrů stažených z mrtvoly.
Když mu na hlavě přistanou exkrementy z panského nočníku, oněmí.

"Jsem šlechtic!" opakuje v hospodě v podhradí, než se dá do rvačky se synem místního drába. A znovu, když za ním zaklapne zámek na pranýři.

"Jsem šlechtic! Nepytlačím. Lovím v honitbě spolušlechtice... bez jeho vědomí."
Vymlouvá se u napůl stažené srny.

"Jsem šlechtic!" zopakuje strachy přiškrceným hlasem, ačkoli oprátka na jeho krku zatím spočívá volně.

"Víš, že jsem..."
"... namyšlenej klacek, co vlastní blbostí málem zařval. Jo. Stejně mi na tobě sakra záleží!" stiskne ho Jindřich v objetí.

Máš holý ruce a stejně holou prdel. Oni mají přesilu. Zbroj. Meče...
A v prackách holku.
"Už nikdy neuteču z boje," zašeptá napůl pro Jana, napůl sám pro sebe. "Nikdy nenechám ženskou napospas násilníkům."
Když se zvedá z rákosí, aby upoutal pozornost, má před očima rozkročenou Terezu v napůl zbořené skalické bráně.
"Hej, kozomrdi! Pracky pryč!"
Ohlédnou se, ale kořist nepustí. Jejich zaváhání dá čas veliteli, který setne chlapa, co ji drží, a zbytek pošle dohnat utečence z rybníka.
***
Kateřina nedá najevo, že si pamatuje.
Ale v loupeživé bandě od té chvíle nikdo na ženskou nesáhne s chtíčem bez dovolení.