Moje články

"Bohužel, nemohu sloužit, urozenosti," utrousila přes rameno.
"Hmm, to je ovšem... nemilé," hlas pana Ptáčka zněl spíš pobaveně. "Možná bys mi ale mohla nabídnout něco jiného?"
Pohnul se vrávoravým krokem směrem k ní.
"Mám meduňkový lektvar," pokračovala v práci. "Mohl by vám udělat dobře."
"Dobře... to rád slyším od krásných dívek. Že mi chtějí udělat dobře."
Už jí byl téměř za zády.
Prudce se otočila a on instinktivně o krok ustoupil, až narazil do pódia s receptářem.
Napřáhla k němu lahvičku.
Chytil ji za ruku.
"No tak, víš přece, že v Ratajích mám nezada... nezandatelné... právo na všechny hezký holky..."

Vesničanka oplývající krásou i osobností zaujala mladého pána. Vzít si ji nemohl. Našel se jiný, který chtěl. Nad synem drželi ochranou ruku všichni tři.

Hospodyně starající se o faráře. Vzájemnou lásku zaplatila ona i dítě životem - on výčitkami, které jej vyhnaly od lidí a málem zničily jeho víru.

Hradní paní čekala dlouhé roky, až se její manžel vrátí ze zajetí. Jeho ducha nikdo nezlomil, o zdraví a nejlepší léta přišel. Její náruč zeje prázdnotou.

Dívka ze mlýna se nemůže mstít mečem. Pomůžou jí hbité nohy, obratné prsty a prořízlá pusa.

O kolik jiné by byly jejich osudy v jiné době?

Hospody byly od toho, aby se v nich spřádaly plány a prostě jen tak vedly řeči.
Nikdo většinou nepřikládal tomu, co se vykládalo nad korbelem, příliš velkou důležitost.
Ještě méně naslouchali štamgasti nápadům mladé, hezké dívky, která jim korbely nosila.
Bianka ze Skalice nebyla výjimka. Její naděje, že Jindřich převezme řemeslo po otci a konečně se vysloví, skončily v popelu vyrabované vesnice.
Tereza si žádné iluze o tom, kterého vytáhla zubaté zpod kosy nedělala.
Věděla, že kovářem být nechce a stejně tak, že udelat z někoho počestnou ženu nemá v prioritách.
Ale u hospodského stolu se s ním sedělo dobře.

Pršelo.
Hladina vody v Sázavě povážlivě stoupala.
Stavidlo náhonu zavřel Pešek už večer, nehodlal riskovat sílící proud. Teď ale hrozilo, že se řeka ke kolu rovnou sama vyšplhá.
Takovouhle povodeň už nikdo nepamatoval.
Nezbývalo, než se modlit, aby se neprobudili s vodou ve stavení.
Uprostřed noci je probral křik.
Pešek vyzbrojený holí a lucernou se vydal vyšetřovat. Tereza popadla pánev a následovala.
Volání sílilo, ale slovům nebylo rozumět.
Když přišli k vodě, zjistili proč. V proutí se zoufale drželi dva Kumáni.
Pešek si odplivl a otočil se k odchodu.
"Vezmeme je jako zajatce, pan Racek nám jistě zaplatí," zastavila ho.

Jako malá milovala, když do mlýna přijel povoz tažený valachy. Koně byli zvláštně fascinující stvoření. Někteří z vozků ji občas vysadili na kozlík a nechali podržet otěže. Jeden z nich - Jakub se jmenoval - ji dokonce vysadil jednomu ze svých koní na hřbet.
Samozřejmě, mít jezdeckého koně byla výsada šlechty. A vzdálenější pochůzky, na které ji posílal Pešek, stejně nejlépe vyřídila tím, že se rozběhla s větrem o závod.
Když ji Jindřich vytáhl před sebe do Oblázkova sedla,cítila se jako královna.
A když si její rytíř zcela negentlemansky stěžoval, že mu vítr strhává její vlasy do úst, jenom se zasmála.

Od správce odcházela se slibem, že pro některé z jejích bývalých sousedů najde práci. I když určitě ne prestižní.
Znovu si zopakovala, že každá práce musí být lepší, než žebrota a zločin.
"Pozdrav Pámbu," ozvala se automaticky, když ji míjela vysoká, rozložitá postava jednoho z místních.
"...dejžto?" zaznělo poněkud nejistě v odpověď.
Zastavila se a pořádně se podívala, kdo proti ní stojí.
Popravčí Hermann trhl koutky úst, skoro jako by se chtěl usmát, ale nepamatoval si, jak na to.
Odpověděla mu podstatně jistějším úsměvem.
"Kampak míříte, sousede?"
"Do hospody na rynek, dneska potřebuju korbel."
"A co trochu společnosti?" překvapila ho.

"Podle toho, co slyším, jdeš pozdě, děvče," zavrčel správce na návštěvnici. "Vaše sebranka toho jen za poslední tři dny napáchala tolik, že mi šatlava praská ve švech, o pranýři nemluvě. Dokonce i farář nad vámi láme hůl."
Jeho poslední slova proměnily její oči na kámen.
"Ten proti skalickým káže od první neděle," odfrkla si. "Vidí v té zkáze 'Boží trest', který na sebe vesnice přivolala... kdovíčím. Ale to, že se z kazatelny dští oheň a síra, neznamená, že by křesťané měli přestat konat skutky milosrdenství."
"Za takovou řeč by tě taky mohl potkat soud," varoval.
"Protože upřímnost se neodpouští nikdy."

Být správcem v Ratajích znamenalo víc než dost práce i za normálních okolností.
Poslední týdny však okolnosti nebyly normální. Kvůli těm utečencům se u jeho kanceláře dveře netrhly.
"Kýho čerta..." zamumlal si, když zval dovnitř dalšího návštěvníka.
"Pane správce, pro skalické prý není v Ratajích práce. Ale potřebných zaměstnání musí být víc než dost," spustila příchozí bez představení. Zamračil se na ni. Byla jedna z NICH. Ale nenechala se odradit ani přerušit.
"Mám tu minimálně deset lidí, kteří vám jsou ochotni pomoct. I ta nejnižší služba je lepší, než almužna. Žádají jen o šanci, nechte je přiložit ruce k dílu..."

"Pozdrav Pámbu, hostinský," kývla hlavou na Ondřeje, opírajícího se o pilíř hospodské verandy.
"Dejžto, holka. Jdeš od Peška?"
Znovu kývla.
"Domluvil ti ty dodávky od Vojcka z Kohelnice. Můžou začít příští týden, stačí dát slovo," řekla a ztišila hlas. "Ale prý máš dát pozor, Hanuš a Diviš si várečná práva hlídají jako ostříži. Jejich sládci mají víc očí a uší než královská stráž."
Ondřej odpověděl nahlas.
"Dobře vědět. Jen doufám, že ta cena, na které jsme se dohodli, stále platí."
"Přirozeně."
"Pak je vše v pořádku. Korbel?"
Odmítla.
Musela se postarat o další věci, patřící k "neoficiální" straně mlynářského řemesla.

Zlomit šperhák v zámku byla začátečnická chyba. Většinou to znamenalo, že jste hrubě přecenili svoji úroveň dovednosti.
Tentokrát si Tereza byla jistá, že tu chybu neudělala. To jenom její nářadí začínalo jevit známky opotřebení.
Ne, že by záleželo na důvodu - v nočním tichu zazněl kovový zvuk jako zvon a ona zatajila dech.
Nahoře v okně se rozžehla lampa. Z druhého konce náměstí k ní zamířila lucerna strážného.
Čas zmizet.
Schovala se ve stínech, zrovna když písař vyhlédl že dveří a začal mluvit se strážným.
Ukrytá jejich hlasy se proplížila zadem do uličky u hradeb.
Za chvíli přeskakovala zeď kolem kostela.

Nikdy by nevěřila, že v jejím životě přijde chvíle, kdy bude většinu svojí práce odvádět v noci.
Na druhou stranu, nevěřila by spuštění věcí, které se staly.
Když se plížila bez lampy, nebo procházela lesními cestami, byla vděčná za každou hvězdu na nebi.
Tu nejzářivější si vybrala jako ochrankyni, ať si kněz říká, co chce.
Nikdy nebyla romantická, na to neměla čas.
Doufala, že si své štěstí vyslouží tvrdou prací a rozumem.
Když uviděla svůj odraz v Jindřichových očích, v pohledu, který říkal, že pro něj je nejjasnější hvězdou na nebi, ještě zdaleka netušila, nakolik se jejich úděl ještě změní.

Když se vrátila do mlýna, našla Jindřicha vzhůru a při smyslech.
Dokonce byl oblečený a připravený odejít.
"Přece bys nezmizel bez rozloučení," vyčinila mu. "Kam tak pospícháš?"
"Musím doručit panu Rackovi meč. Kam jsi ho dala?"
"Žádný jsi neměl, když jsme tě našli."
"Ten bastard! Ukradl ho. Musím ho najít. A pohřbít rodiče..."
"O to jsme se s panem Robertem postarali. Leží spolu pod lipou. A rozhodně nemám po tom všem v plánu ti dovolit, aby ses k nim přidal kvůli nějakému meči."
"Byl to poslední meč, který otec ukoval. Nerozloučím se s ním jen tak. Přísahám, dostanu ho zpátky."

"Znáš pravidla, nemůžeme pustit dovnitř jen tak někoho," ohradil se strážný a zablokoval bránu halapartnou.
"A ty zase znáš mě, Janku. Myslíš, že bych Jeho Urozenost otravovala jen tak?"
Z brány za ním se ozvalo klapání kopyt. Pan Racek mířil na každodenní vyjížďku.
Počkala, až vyjede mezi nouzové přístřešky, než ho oslovila. Zastavil, ale z koně nesesedl. Pověděla mu o nočním setkání.
"Pane, pokud dovolíte, co od vás Kuna chce?"
"Mlynářská výchova se nezapře, jak vidím."
Začervenala se.
"On a jeho družina umí rozplétat sítě PaVOUKů, kterých je tu teď víc než dost."
"Pavouků?"
"Parchantů Vypočítavě Okupujících a Utiskujících Kraj."

"Vypadám jako majordomus?" ohradila se Tereza (srdnatěji, než se cítila). "I kdyby hrad nebyl na noc uzavřený, pochybuju, že by mě za ním pustili jen tak do ložnice..."
Kuna štěkl smíchy.
"Kobyla je starý mládenec, návštěva jemnějšího pohlaví v komnatě po setmění by mu určitě proti srsti nebyla."
"Může si o tom nechat zdát."
"Dobrá, počká to do rána. Řekni urozenému panu Kobylovi, že ho přijmu na svém sídle, na kopci severně od Ratají. Má dobrý výhled, ale audienčním sálem profukuje, chybí mu střecha... tak ať se raději oblékne teple. A nebere s sebou doprovod. O nás nemusí nikdo vědět."

Vracela se do mlýna, když na ni ze stínu hradeb náhle někdo promluvil:
"Copak, po setmění bez pochodně?"
Odskočila, rukou bloudíc k dýce - zbytečně, postav u zdi bylo šest.
"Toho nebude potřeba," promluvil znovu jejich (nejspíš) vůdce. "Nemáme nekalé úmysly. Chceme jen mluvit s Rackem Kobylou. Je doma na Pirkštejně, že?"
Sjela je pohledem. Měsíc jim stříbřil vlasy a odrážel se od kusů výzbroje. Vypadali jako banditi.
"Co by královský hejtman dělal se smečkou vlků?" uhnula odpovědi.
"Blízko, ale vedle," zasmál se cizinec. "Mé jméno je Kuna z Rychvaldu. Ale máš pravdu, lépe když mě u urozeného pána nejprve ohlásíš..."

I když neuměla číst, některé recepty by snad připravit zvládla - paměť měla dobrou a lékárník rád mluvil o svém řemesle.
Alchymistická dílna za domem byla přístupná každému, kdo si přinesl vlastní zásoby.
Pracovala při světle svící, dávno potom, co zvon u radnice odzvonil večerku.
Otevření dveří zaregistrovala při svém soustředění jenom tak napůl.
Otočila se jen tak, že periferním viděním zaznamenala relativně svalnatou paži ve známé žluté tunice, opřenou o rám dveří.
I kdyby nepoznala oblečení, hlas, který se vzápětí ozval, identitu příchozího potvrdil.
"To jsem nevěděl, že tu máme tak pěknou kořenářku. Jestlipak umíš Vyprošťovák?" zajímalo ovíněného pana Ptáčka.

Jindřich se konečně probral natolik, že pronesl aspoň pár souvislých vět.
Využila toho a podala mu lahvičku měsíčkového lektvaru.
"Do dna!"
Obrátil ji do sebe s gryfem hospodského štamgasta a otřásl se.
"Mám pánovi příště vybrat lepší ročník?" úleva v jejích očích rozsvítila šibalské jiskřičky.
"Kdepak, medicína nemůže chutnat, když má léčit. Až budu chtít něco dobrého zajdu na rynek do krčmy za..." kousl se do jazyka, když myšlenky doběhly ústa.
Tereza mu nedala čas na myšlenky: "Náhodou, místní apatykář má druhý nejlepší sklep v Ratajích. Možná ty medicíny schválně kazí, aby mu na víno a špiritus lidi tajně nechodili..."

Sbírat v lese bylinky bylo poslední dobou rozhodně dobrodružnější. Člověk musel dávat pozor na každé šustnutí, (je za křovím zajíc, bandité nebo ti tatarští barbaři?), ale i na hluk, který způsoboval sám, který mohl přivolat problémy.
Tereza by si to ráda nechala ujít, ale Pešek už na Jindřichovo léčení nechtěl vydat ani groš a lékárník vzhledem k pacientovu stavu slibům do budoucna moc nevěřil.
Bylinky potřeboval a pokud se kvůli nim za hradební zdi vydal někdo jiný, tím lépe.
Proč ale chtěl koš plný zrovna pelyňku, za kterým musela šplhat?
Měly celé Rataje zkažený žaludek?
Kéž by uměla číst recepty!

Ty změny byly na první pohled nepatrné - kdo by si všiml dobře nabroušeného šperháku, vetknutého do culíku, dýky schované za pasem pod zástěrou, nebo toho, že pod oblečením nosila spodní kalhoty?
Další změna byla ještě nepatrnější. Dnešní úkol už nebyl 'na zkoušku'.
Zvonek nad dveřmi krámku kupce Prudy se rozcinkal, když s úsměvem vešla.
Pár zdvořilých slov, žádost o zboží, letmý dotek, když z jeho tuniky ometala imaginární smítko.
Nevšiml si, že se jeho klíč přesunul do Tereziny kapsy.
Večer se do zamčeného pokoje jeho dcery proplížil stín.
Ráno si musela vyjít bez košilky - tou se chlubil kohelnický mlynář Vojcek.

"...všechny, přímo v kostele. Zvířata. Ale ženské prý nechali... aspoň o chvíli dýl, rozumíš..."
"Já slyšela, že ne. Prý když nedýchá, tak se nebrání..."
"Líp pro ty chuděry..."
Tereza bez pozdravu zrychlila krok. Holky ze sousedních koupelí byly otrlé - a neměly ponětí o čem mluví.
Doma nebylo lépe.
"Zase jsi tu měla toho mastičkáře?" strýc Pešek dnes dobré nálady nikomu nepobral. "Ten chasník nevypadá, že za to stojí. Měla jsi ho nechat s jeho rodinou. Esli nemá pozlacený ruce - a i ty mu budou houby platný, když nepřežije..."
Zavrtěla hlavou.
"Pro dobrotu..." zabručel. "Neodstrojuj se, mám pro tebe další práci"

Má drahá paní, jak jen říci,
co v tvojí mysli skrývá se?
Snad víš, že měkký plamen svící
jen přidává ti na kráse...

Odleskům jisker ve tvých očích
jen málokdo se ubrání,
ze rtů tvých hlava se mi točí,
tělo tvoje zve k laskání.

Tvůj život s jiným je svázaný,
i když už není nejmladší;
pro mě jsi plodem zakázaným -
- ten je však vždycky nejsladší.

Snad bylo to jen denní snění,
jež vášní náhle zaplálo,
a společné to poblouznění
má s citem ryzím pramálo.

Tou ukradenou chvílí,
než vše nás zase rozdělí,
jsme osudy své zpečetili,
paní Štěpánko, můj anděli.

Když vstoupila spodní branou do města, přivítal ji již důvěrně známý, podivný pocit.
Domácí neskrývali, že utečenci jsou nevítaní a na obtíž.
Nevraživost a podezíravost k lidem, kteří vše ztratili, byla důsledkem, nikoli příčinou.
Malebné městečko mezi dvěma hrady bylo prosycené pocitem viny.
Ne za ten masakr - za ten mohl samozvaný král.
Ani za osobní hříchy, té byste se zbavili zpovědí.
Vlastně to dokázala pojmenovat jen proto, že to sama prožívala.
Vesničané, natahující ruce z bláta ulic, na tom byli lépe, než mrtvoly, rozkládající se v prachu rodné vsi.
Měšťané ve srovnání ani nezakusili těžkosti.
Všechny je dusila vina přeživších.

Ten z jedné strany postříbřený skleněný střep jí přinesl bratr z dolů, týden předtím než přitáhl Zikmund. Bůh jen sám věděl, kde takovou vzácnost vzal.
Za jeho věnování - že snad když se na sebe občas podívá, přestane děsit chasu ze vsi - ho přetáhla utěrkou.
Přesto jeho poslední dárek nosila stále u sebe - a byl jí čím dál vzácnější.
Jak jinak by mohla nenápadně zjistit, co se děje za ní, nebo nepozorovaně nahlédnout za nejbližší roh? Čím jiným oslnit všetečné oči, aby se konečně podívaly jinam?
A jak se ujistit, že její pacient stále dýchá, ač se mu skoro nezdvíhá hruď?

V nočním tichu znělo horečnaté sténání ze slamníku v rohu světnice nepatřičně hlasitě. Tereza vpravila Jindřichovi do úst několik loků lektvaru, který přinesla ze své výpravy. Snad mu dají trochu klidu.
Sama se natáhla na vedlejší pryčnu. Na rozdíl od mlynáře Peška její spánek noční můry nemocného nerušily - měla své vlastní. Její strýc ji za ty dva týdny naučil, že tma je dobrý spojenec. Přesto každou noc netrpělivě čekala na úsvit.
V denním světle se věci nezdály tak strašné. Světlo přinášelo rozptýlení i přechodné zapomnění. Světlo znamenalo naději.
Sténání utichlo, právě když obloha začala blednout.
Třeba se Jindřich dnes probudí.

"Desátá hodina odbila, chval každý duch Hospodina!"
Ratajským náměstím se neslo vyvolávání ponocného. Tereza se přikrčila hlouběji do stínu dveří, aby ji náhodou nezachytilo světlo lampy okolo procházejícího strážného. Znovu nasadila šperhák do zámku, počkala na další zvolání, které mělo skrýt případný hluk, a polechtala západky. Cvaknutí oznámilo úspěch. Teď se jen modlit, aby byly řádně promazané panty...
Vklouzla dovnitř. Apatyka nebyla ponořená v úplné temnotě, jak se zdálo zvenku. V zadní místnosti se mihotal plamen. Naštěstí se odtamtud také nesl tichý lékárníkův hlas, mumlající něco, co podezřele připomínalo zaklínadlo.
Tereza se jako myška natáhla po lahvičce, pro kterou přišla.