DMD 2019

Toho večera bylo šero. Slunce už dávno zapadlo a Michelle si šla zkontrolovat celý svůj kufr. Přidala tam pár věcí a zaklapla ho. Všechno bylo připravené. Do batůžku dala brýle a školní hábit. Všechno bylo připraveno.
Zalezla do postele pod deku a přitiskla si plyšového medvídka na prsa.
“Zítra už bude všechno jinak, Brumíku, už jsem velká holka víš? Jenom tebe budu mít pořád stejně ráda,” promlouvala možná více k sobě než k medvídkovi.
Než se nadála, odbila desátá.
“Madeline, měla bys spinkat,” popoháněla mladší sestru, ačkoliv sama usnout nemohla. Tohle bude dlouhá noc, ale zítřek bude ještě mnohem delší.

Každý si ten ukrutně deštivý týden užíval po svém.
Malena, místní vdova po poštmistrovi, si na každý večer domluvila dostaveníčko s jiným amantem. Postel, kterou rozvrzali snad už za Garbibaldiho, opět vytrvale úpěla do noci.
Strážmistr Vittorio se sice dušoval, že vypátrá zloděje kol, ale nakonec raději mastil karty s místním farářem. Laciné víno poskytovalo jen pramalou útěchu. Zkušený karbaník ho obral o týdenní gáži, ani se nestihl pokřižovat.
Promítačský učeň Vito odjel až do dalekých Syrakus na regionální sympozium cinefilů. Zmámil ho sladký život, poblouznilo ho město žen a bujarých večírků, a poprvé se doopravdy zamiloval. Do sedmdesátimilimetrového formátu.

„Co chceš snídat?“
Batolecí úsměv. „Dout!“
Vyndávám z lednice dort ze včerejší oslavy.
„Mami! Já nemám pití!“ připomíná se prostřední.
„Mám dvě ruce.“ Děti by to snad konečně mohly pochopit… „Máš nachystanou svačinu?“ obracím se na česající se dceru.
„Ještě né.“ Má to pubertálně na háku.
„Tak pospěš, za chvíli ti to jede.“ Podávám prostřednímu hrnek.
„Jaodu néci!“ hlásí nejmladší.
„Dej!“ bere dcera. „Mami, co je dneska za téma?“
„Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.“ Konečně si zalévám kafe.
„Hm, aha.“
„Téma?“ ptá se zaraženě prostřední, v očích mírný zmatek smíšený se znepokojením. „Jako myslíš program u nás ve školce?“

The sight of two books furiously humping induced a fit of laughter so strong that it catapulted me from dreams into a bleak morning.
Well, that's the last time I binge something she recommends all night.
Spoiler alert: it wasn't. At least I had the mind to walk Leo before crashing at five. A quick check of the phone told me it was exactly ten. The desk lamp was still on, and the computer soothingly hummed. Suddenly, the majority of my dog's weight painfully concentrated on my chest and stated that Saturday or not, I don't get to sleep in.

Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila - což bylo tím, že šetřivý soudruh Žabotinskij nejevil známky života; nemohl tedy jít a zhasnout. Jeho nadřízeného, soudruha Golicyna, plýtvání elektřinou rovněž netrápilo. Byl sice ze správy ekonomické kontrarozvědky, to však nyní, kdy mu naráz selhávala játra i obě ledviny, nehrálo žádnou roli.
“Uhhhhh…”
Jak jen se smál Žabotinskému, když odpadl!
Ale nemůže skončit. To poslední, co má, je hrdost.
Ovšem mohl by se zkusit domluvit.
“Soudružko..?”
Soudružka Octobriana však načíná další láhev a vyzývavě - a téměř střízlivě, sakra! - hledí na rozvědčíka.
Nemá šanci.
Snad to aspoň bude rychlé.
Pozvedne stakan.
“Sázka… je… sázka.”

Z dumání nad světly je vyrušil rámus.
Před bytovkou, ve které bydleli kluci, túroval nakrátko ostříhaný mladý muž lesklý stroj.
„Čumte, ta je fajna,“ obdivně vzdychnul Jožka.
„Ivan, kdes to sebral?“ křiknul Ruda. „Dyť si doma z vojny s bidu měsic.“
„Našetřil sem, no ni? Sem teď veduci dilny.“
„Jawa 250,“ zíral Jožka na motorku s posvátnou úctou.
„Chcete svezt, synci?“
Andulu naštvalo, že se Ivan obrací jenom na kluky. Ale byla ochotná mu odpustit. Dobře si pamatovala, jak jí věnoval Vlastu s velkým článkem o její milované gymnastice.
Však on sveze všechny.
Vypadalo to, že je čekají skvělé prázdniny.

Mám Československo moc ráda. Úplně nejvíc se mi líbí jižní Čechy. Gali mne učí plavat a pan inženýr mi říká, ať mávám do toho legračního přítroje, aby mne mohl natočit. Nevím jak to chce udělat, Naďa si natáčí vlasy, ale já ji jednou pozorovala a vypadala při tom úplně jinak než pan inženýr. A taky mi říkala, že se ten přístroj jmenuje kamera a že ze mne bude velká filmová hvězda. Ale pan inženýr potom říkal tatínkovi, že Naděnka chodí moc do biografu. Tatínek se smál, ale já myslím, že panu inženýrovi moc nerozuměl. Tatínek se totiž rusky teprve učí.

Žijeme ve zvláštním mezisvětí, někdy na Vinohradech, někdy tak úplně ne. Naši se teda tváří, že jsme občané Prahy 2, ale fakt je, že celou zimu topíme v kamnech a největší mrazy trávíme u babičky. Že ledničku jsme odpojili, protože aspoň pětkrát do měsíce zkratovala celej byt. A že když lampa dole na ulici zhasne, nepřijdou ji opravit.
Když se někdy vydám ulicí na druhou stranu než normálně, jako by mě to vtahovalo do temnoty. Volání Prašiny.
Otevřu okno. Zvon na věži kostela, kterej nikdo z nás nikdy neviděl, odbíjí desátou.
Lampa venku vrhá kruh měkkýho světla.
Dneska máme štěstí.

Život na malé rodinné farmě přináší nezapomenutelné chvíle. Třeba když pučí jaro, vzduch je prosycen zemitou vůní, přilétají vlaštovky a všude to bzučí. Ideální čas vzít náruč kolíků, palici a jít opravovat ohrady. Spadl strom? Nevadí, farmářka plná elánu soušku odklidí, opraví ohradu a pokračuje dál. Ohradník v roští? Dobrá, to zvládne. Nějaký vtipálek vytahal dvacet kolíků a naházel je do lesa? Zatne zuby a pokračuje. Po pár kilometrech plahočení toho má právě tak dost. Naštvaně sebou mrskne do trávy. Rozhlédne se a vidí zvlněné, zelené pastviny. Vdechne jaro, usměje se a ví, že tenhle svět by za nic nevyměnila.

Příjemné dny? Záleží na tom, na jak vytížené pracoviště se dostanete.

Pokud mají elektronový mikroskop na reprezentaci, většinu času prospíme jen tak mírně žhavené a připravené sloužit.

Pokud tam pracují od devíti do pěti, v devět ráno z nás začnou tahat elektronové svazky. Pak záleží na tom, co vlastně operátor chce. Pokud pěkné snímky, je to brnkačka, vystačí si s malými proudy a my se nepředřeme. Pokud chtějí zjistit, z čeho je vzorek utvořen, musíme pořádně zabrat, aby detektory dostaly dostatek signálu.

Nejhorší je věda a průmysl. Tam se maká i v noci na plný výkon. Od těch radši dál!