DMD 2024

"Pošlete mi to prosím do datovky, a já to zjistím a zítra zavolám," pronáším do telefonu.

"Chcete nadiktovať moje číslo?" ptá se pán.

"Ne, to je dobré, už jsme tu postoupili a máme telefon, který zobrazuje čísla. Modernizace přišla už i na finanční úřad," dodám a společně se zasmějeme.

Před hodinou mi zmrznul úsměv na tváři. Našla jsem v seznamu přijatých hovorů číslo, dala vytočit a ozvalo se: "Jedná se o důvěrný kontakt.". Následoval tón oznamující přerušení hovoru.

Telefony s námi stále válčí. Číslo ukáží, ale nedovolují volat na zahraniční čísla.

Tuhle bitvu vyhrála pevná linka.
Ale já se nevzdám!

Libor už Valentýna neprožíval. Po rozchodu s Alčou nejdřív zkoušel Tinder a singles párty, ale brzy začal sebekriticky organizovat pivo s kámošema. Kluci ze skupiny byli však letos všichni pozadaní, takže ho čekalo rande s korporátními kolegy.
Liborovi pípla SMSka.
K jeho údivu to nebyl Marco, ale Markétka z HR. A navíc se ta zpráva vůbec, ale vůbec netýkala práce. Libor vystoupil z výtahu a uviděl kytku na rohožce před bytem.
Mučenka.
A lísteček: „Splaceno.“
Takže byl celý ty roky vážně prokletej!
Ještě, že Markétka rozhodně divoženka nebude. S potutelným úsměvem v duchu děkoval, že místní květinářství má dlouhou otvíračku.

Briwal, novopečený král Ollienu, se s povzdechem zadíval na hromádku hustě popsaných svitků. Neochotně rozvinul první ze seznamů.
Darel ze Soutoků, zvaný Kladivo. Člen družiny Supů. Obvinění: vražda… znásilnění tří počestných žen… vyrabování čtyř domů...
Briwalovi se zatočil hlava, když si uvědomil, že se zločiny týkají jenom Ollienu. O tom, co se dělo v dobyté Slienně, nepadlo ani slovo.
To by se mi seznamy obžalovaných ani nevešly na stůl, pomyslel si.
„Tady jsem připravil rozkazy,“ přisunul mu rádce další svitky. „Jsou tam různé tresty – poprava, vyhnanství, pokuty. Stačí doplnit příslušná jména.“
Briwal vzal do ruky brk. Nastal čas vyrovnat účty.

A máme to tu zas. Konec ledna a záplava růžové. Naštěstí je v našem podniku dobrá víla (těsně před důchodem - co budeme dělat pak, hrůza pomyslet), která se vyzná (to je prosím nehorázný eufemismus).

Všechno je pečlivě rozpočítané, jsme předvoláváni jeden po druhém, na každého z nás nepotřebuje víc než 30 sekund. Dobrá víla si nás změří pohledem, a loni čerstvě nastoupivšího kolegu neomylně pošle vedle na "první vyplnění".

"Jméno!"

Po mé odpovědi sáhne do hromady růžových lejster a neomylně vytáhne to moje. Je plné červených, modrých, a zelených lepíků.

"Červený podpis, modrý 2023, zelený 2024. Vyplněné položte sem. Další!"

Jedna plus jedna rovná se dvě. Sedmnáct procent z devíti. Devět z osmnácti. Materiál osvobozený od daně. Který materiál, která daň?
Tak znovu. Jedna plus jedna rovná se tři. Nebo možná čtyři. Jak chceme, aby nám to vyšlo?
Tak ještě jednou. Jedna plus jedna rovná se šest. Dopadne to špatně, když jsme nenasytní, ale proč to nezkusit?
Al Capone si setře pot z čela a začne znovu od začátku. Stejně nemá co jiného na práci. Může hledat, kde v těch daních udělali chybu.
Dohromady jedenáct let.
Možná, kdyby byl býval na své účetní milejší, tak by teď neseděl v Alcatrazu.

Při pohledu do zrcadla
kila špeku, tuna sádla...
Macecha své jedy míchá,
do sebe však Botox píchá.
Silikonem vypne pětky
a nasadí vizáž štětky.
Sněhurka už není TOP,
princ by o ni nezakop.
Před zrcadlem zavrhl svou nekrofilní choutku
a královna vodí si ho jako věrnou loutku.
Zato vilný Jeníček
loupe Snížce perníček.
Jak si vede krásná robka?
Stala se z ní zlatokopka.
Trpaslíci celí zjihlí
těží pro ni zlaté cihly.
Že nad rakví zúčtovati spolu nemohou,
Smrťák píše inzerát na "dívku nebohou".
Přihlásil se Šmudla, že prý zaskočil by rád,
teď se ještě hlaste vy, co prince chcete hrát.

Z šachty jde plamen a dým. Spíš smrad. Popel lítá vzduchem.
Ležel na lavičce. Vlezlej. Umolousanej. Hubenej, ošuntělej, prázdnej. Shodil jsem ho do podzemí. Polil benzínem a zapálil.
Nemohl jsem kvůli němu spát. I máma mě otravovala, prý jí na něm záleží. Co ze mě bude?
Mami, doba se změnila. Prásknul jsem za sebou dveřma. Když musím, tak musím. Já za to stojím.
Než jsem prošel Belcredkou ze Štrossu ke Stalinovi, měl jsem jasno. Vím víc. Moje cesta ke změně. Zažiju život! Já na to mám.
Přišel den. Skoncovali jsme spolu. Léto jak má být.
P.S. Index hoří blbě.

TAK VÁM JDU TAKY HODIT DO URNY TOHO PREZIDENTA.

Roztomilý, leč totálně zaplstěný bišonek temně vrčí. Panička, než odešla, mě varovala, že nesnáší česání.
„Neboj, zlatíčko, tady se pejskům neubližuje,“ chlácholím ho a chci ho pohladit. Chňap! Visí mi zakousnutý na ruce. Ještě že mám na sobě tlustou mikinu. Sundám ho z ruky a rychle mu nasadím náhubek. Pes se zmítá, snaží se náhubku zbavit.
„No počkej, já ti to spočítám! Jen co si to sundám,“ říkají jeho vzteky zelené oči. Nemá šanci, náhubek drží pevně. Rychle stříhám. Pes se vzteká. Vrčí, ohání se, chce mě kousnout. Konečně hotovo.
Přichází panička: „Chudáčku maličký, tys vytrpěl. Neboj, miláčku, dostaneš kokinko.“

Jak na horské dráze
Nahoru a dolů
Strach se v tobě krčí
Slyšíš hlas jak křičí
Zaplatíš mi draze
Zúčtujeme spolu

Ironii v koutku úst. Zhluboka se nadechl, předklonil se a pak s pocitem moci pomalu a dlouze jí vyfukoval cigaretový kouř přímo do obličeje.
Otřásla se odporem.
Škodolibě se zasmál. Uhodil pěstí do stolu. „Čekáááám,“ protáhl zlověstně.
Ticho místo odpovědi.
Jízlivý pohled nestydatě ohmatával její postavu.
Ruměnec nezakryl její rozpaky. Oslepilo ji světlo.
Vstal. Ječel. Vzteky skřípal zuby. Jeho řev a rány jí padaly na hlavu.
Studená voda vzkřísila její vědomí.
S námahou otevřela oči, ale ne ústa.
Nepromluvila.