DMD 2020

"Řekl mi: Nevíte, že je válka, madam?" citovala Theodosia kupce a zahodila prázdný košík. "Co si myslí? Že kvůli válce začnu chodit nahá?"
Zněla natolik rozhořčeně, že se nikdo z přítomných nezmohl na slovo.
"Ani si to nepředstavujte!" dodala do nervózního ticha.
Washington se podíval na Lafayetta, ale ten rychlým gestem přehodil úkol vymyslet adekvátní odpověď Hamiltonovi.
"Musíte chápat, že potřeby armády..."
"Armády?" přerušila ho. "Myslíte bandu pobudů, co nepotřebuje nepřítele, protože jí stačí neštovice a tyfus? Abych drhla dům denně octem... Kdyby si aspoň prali..."
"Samozřejmě, mýdlo je, ale..."
"Já vím. Prostě nejsou. Ani jeden. Na celém východním pobřeží!"

Po hodinách cesty v autě bez klimatizace konečně vylezli na čerstvý vzduch.

"Nepůjdeme na pivo?" pronesl.

"Nejdřív bych postavila stan," odpověděla zničeně.

Neřekl ani slovo, jen otevřel kufr a vyndal pytel se stanem a dali se společně do práce. Vypnout pruty s vnějším pláštěm byla otázka minuty. Na háčky zachytit vnitřní ložnici dalších pět minut.

"Kde jsou kolíčky?" ozvala se po chvíli hledání.

"Došly," odpověděl tiše.

"Jak došly?" nechápala.

"Došly na botník. Tam znavené usnuly a spí," dodal s omluvným úsměvem. "Cestou jsme jeli kolem obchodního centra. Zítra tam dojedu koupit nové."

"Nepůjdeme na pivo?" navrhla.

Neměl jediného slova námitky.

"Dáte si párek? Mám tady specialitu, Klačský klacky, tý barvy si nevšímejte, dávaj tam zelenej pepř, rozumíme, čichat k nim taky nemusíte, Jack Hniloba je spolehlivej dodavatel, tutovka, za to ručím vlastní, no, možná ne hlavou, ale dva zuby bych risknul, obzvlášť ty vyražený. A co omáčka, hele, Zhouba magikova je dneska v akci, správně uleželá, pětka za všechno, ať tratím, co?"
Drobný mužík se s nadějí zadíval na vysokou zahalenou postavu. Kdyby to nebylo fyziologicky nemožné, řekli bychom, že kápě nabyla mírně udiveného výrazu.
DÍKY.
Kolík Aťsepicnu spokojeně vyřídil objednávku. Nevšiml si, že jeho tělo se přitom ani nehnulo.

Že má Vetinari rád křížovky, věděla snad celá Zeměplocha. Ostatně, zábava je to ušlechtilá, že. Tříbí mluvu, rozšiřuje vědomosti... zkrátka trávení volného času vhodné pro tyrana a vládce. Jen kdyby v poslední době křížovky neustoupily zábavě jiné, poněkud dětinštější.

Veliký stůl byl zcela zaplněn řadami a řadami cínových postaviček, do detailu vyvedených a omalovaných. Rytíři a elfové. Skřeti nezeměplošského druhu. Vzadu, u skály, obrovská černá postava s palcátem v ruce, před ní leží rytíř s rozlomeným mečem...

Patricij ankh-morporský si do detailu skládá první poražení Sauronovo. S koňmi a zásobovacími vozy. A stany... tedy, až mu přijdou ty zatracené kolíčky.

Bylo krásné letní odpoledne, ve vzduchu kromě květin vonělo i čerstvé dřevo, na blízké louce se pásly krávy a byl čas na diplomatická jednání.
"Nemyslíš, že je ta stavba poněkud... naddimenzovaná?"
Bušení na chvíli přestalo.
"Proč?"
"Máme přece jen tři pole, nepotřebujeme tak velký..."
Odmítavé mávnutí sekerou.
"A ostatní?"
"Ti si to přece nechávají..."
"Bude to zadarmo. Voda teče sama."
Poslední slova byla trochu nesrozumitelná. To víte, plná pusa.
Bušení pokračovalo, hluché k argumentům. Asi deset minut. Pak zůstala najednou napřažená ruka prázdná.
"Končíme."
Sekera málem letěla do potoka.
"Cože?"
"Došly kolíčky."
"Zase? To ale takhle ten mlýn letos nespustíme!"

Došly kolíčky, došel toaleťák, došel sýr, došel chleba, došla rýže, došly těstoviny, došly vložky, došel sprcháč, došla zelenina, došlo ovoce, došly i konzervy, došly nervy, došla nálada, došel humor, došly naděje, došla pošta a to je zrovna to poslední, co by člověk čekal, že dojde, došel deodorant, došly peníze... na účet, to je dobrá zpráva, došel i smutek, už žádnej nemám, došla marmeláda, došel med, došel i led, to je výrazů změť, došla čokoláda, došla mi slova a to jich má bejt jenom sto, došel MAXIPES FÍK, ne, to nedává smysl... jestli mi dojde i čaj, tak si to hodim.

Černá doga se vrhla k hubenému vlasatému individuu v brejličkách a začala ho poněkud překvapeně očichávat.
"Hele, poznala mě! Čau bejby, posledně jsem vypadal jinak, ale věř tomu, že moje nadsamčí superpéro je stejně výkonný jako dřív, a ještě o něco větší! Tisíce děkovných dopisů...! Ale víš, teď už by to nebylo společensky vhodný... a stejně jsem zadanej."
"Tys s ní měl... styk?" Mužík v černém obstarožném obleku se zatvářil pohoršeně.
"Je to nedůstojné! A smrdí!"
Víš, nekropichu, že od tebe to sedí? Mimochodem, ta tvoje poslední měla zaživa obrnu, nebo se ti už rozpadá? Že měla hubu trochu šejderem..."
Walter se uraženě odvrátil. Nedá se nic dělat, bude muset sehnat ještě nějaký kolíček.

"Ivuško..."
Vzhlédla od učení. Když její otec zněl takhle, měl problém . Problém, který se musel řešit hned, jinak vedl k nervoznímu přešlapování, pokašlávání a následnému mručení, přes které se stejně nedalo soustředit.
"No?"
"Nevidělas kolíčky?"
S povzdechem se zvedla. To se mu podobalo, nepamatovat si ani po letech, kde co je.
Otevřela zásuvku a... nic.
Žádné nebyly ani na polici u dveří.
Ani na koši s prádlem.
Zůstalo jenom prázdno. Prázdno... a slabý závan piva.
"Ozzáku..." zavrčela.

Spokojeně se poplácal po kapse. Nemusel mít strach. Dusítka byla všechna jeho, a hospoda zela prázdnotou.

Od pípy ho hned tak někdo nedostane.

Rada starších tiše diskutovala. Nejstarší racek občas vrhl nervózní pohled na starý provázek s dřívky. Jeden kolíček za každý menší prohřešek - tak zněl Zákon. Jenže když někdo dělá Hejnu takovou ostudu, že už vám kolíčky dojdou?

Jonathan sklesle čekal na verdikt.
„Cos to prováděl?“ lomila maminka zoufale křídly. „Zase jsi neposlouchal?“
„Já... trénoval jsem potmě.“
„Proč, prosím tě? Akorát sis mohl něco udělat!“
„Byl jsem opatrný. A navíc... zkusila jsi to někdy? Je to taková nádhera - ten měsíc a hvězdy a ticho a hladina se leskne jako zrcadlo...“
„Racek nikdy nelétá potmě, Jonathane.“
„Ale proč, mami?“
„Takový je Zákon, synu.“

Struny naladit, správně prsty přiložit a hrát, hrát jako o život.
Hudba se vznáší, vznáší a bere dech. Ano, struny znějí, jak mají, nástroj je skvěle připraven. Když přestaneš hrát, nic nebude jak dřív, všechno zčerná a zmizí. Proto hraj, hraješ o život.

Proč už hudba nezní? Proč není nic slyšet? Ty tóny vyluzované stříbrnými strunami, správně naladěnými, a prsty, které se jimi probírají?
Je ticho. Praskly, praskly stříbrné struny, není, co by je drželo, dřevo se rozpadlo. Kde vzít nové?
Pozdě je, pozdě. Hudba neměla doznít. Snáší se tma a konec se blíží. Konec tvého života, který jsi prohrál.