DMD 2020

Slavnostní hábit nevytáhla Aurora už kolik let. Nějak nebylo co slavit. Samozřejmě až na tu nezapomenutelnou párty (z níž si jen málokdo něco pamatoval) u Siriuse doma. Ale ta zase nebyla na společenský hábit.
Takže vyprášit, zbavit kočičích chlupů (Minervo?!) a naložit do vany.
*
„Slyšíš mě? Potřebovala bych ještě pár kolíků, jinak to neudržím a můžeme prát znova,“ volala z balkonu Eridani.
„To jsou všechny kolíky, co máme. Promiň, tyhle složité hábity musel navrhovat šílenec. Pověsíme ho na ramínko nebo chceš vidět kouzlo?“
A ta, jejíž hábit, tedy svatební šaty už visely na ramínku v pokoji, si znovu vybrala kouzlo.

Sandrine se zamyšleně dívala z okna. Na Vinohrady se z Ferdinandovy třídy přestěhovali teprve nedávno, ještě si nezvykla.
Zůstali sami, děti odešly: Leopold zvolil kariéru v armádě, Lydie se stala učitelkou v úplně cizím městě, nejmladší Paulína bydlela nejblíž. Šťastně vdaná za advokátního koncipienta s nadějí na vlastní praxi.
„Copak tam vidíš?“ ozval se za Sandrine manželův hlas.
„Nic a všechno.“ Výhled byl přenádherný, celou měli Prahu jako na dlani – protože naproti nebylo nic. Ve Sladkovského ulici stály domy prozatím jen na sudé straně.
Až za několik let začnou vyměřovat protější frontu domů, Sandrine bude toužit, aby jim došly kolíky.

Nákaza přišla znenadání.
První den se zemí plížilo jen ticho a s ním neurčitá předtucha.
Na druhý den se do lesů vplížily bledé postavičky. Ostrými zoubky pojídaly kůru stromů a občas vysály krev nějakému dřevorubci.
Třetího dne promluvil ministr zemědělství na tiskové konferenci: "Naše země čelí epidemii korovampýrků. Infekce se šíří pokousáním. Mezi příznaky patří náhlé zcvrknutí těla na velikost standardního korovampýrka, nekontrolované požírání kůry a záchvaty prokusování hrdel. Situaci máme pod kontrolou. Lék dosud neexistuje, ale vybavíme všechny dřevorubce v první linii standardní výbavou pro boj s malými vampýry."
Čtvrtého dne došly kolíčky. Pak to šlo trochu z kopce.

"Kde jsou kolíčky?" otázala se nebezpečně tichým hlasem matka. "Prádla na tři šňůry a nemám ani kolík."
"Vzal si je do školy náš mladej," pronesl ostražitě otec. "Říkal, že je potřebuje do fyziky nebo kam."
"Já vás..."
"Mami, maminko! Paní učitelka nás naučila, jak postavit tužku na špičku. A nejen postavit, ale aby stála a držela, víš? Podívej, a stačí jen láhev, víčko a kolíčky! Je to, jak když artista jde po laně a drží si tyč, víš? Ta tyč má dlouhé konce, a tak mu pomáhá nespadnout..."
Máma vzala syna kolem ramen a šla obdivovat. Konec konců, prádlo počká.

"Já se asi zamilovala!" pomyslela jsem si v ten večer, když jsem s napětím očekávala, co přijde až vyleze z koupelny.
V prstech jsem si točila skleničkou dobrého veltlína a trošku mě přepadala tréma.
"Co když mám přehnaná očekávání? Co když to necítí stejně?" se strachem jsem se zarazila.

V tom slyším kroky nesoucí se z koupelny. Přichází on, oděn jen v bílém ručníku okolo pasu. Vidím jeho mužnou hruď a říkám si, že je asi čas se svléct.

"Eh, promiň, nemáš kolíčky?" optá se.

"Ne?" zakuňkám.

"Došly mi kolíčky, teď je po vášni. Co ti dám na bradavky?" řekne.

,,Můžeš mi to nějak vysvětlit?"
,,Miláčku, neblbni..."
,,Neříkej mi miláčku! Čuně!"
,,To trochu přeháníš?"
,,Tak ty se tu válíš na NAŠÍ zahradě v NAŠEM altánu s nějakou..."
,,Prosím tě, opakuju, s nikým jsem se neválel!"
,,Jasně, takže TOHLE se tam vzalo úplně samo od sebe. Asi to přiletělo po větru, ne??"
Švihla mu červenými tangy před obličejem.
,,No, ale vždyť včera opravdu foukal silný vítr...!" Snaží se spasit.
,,No ještě si z toho dělej srandu!"

Zvonek.

,,Dobrý den, já.. Jeee! Ty jsou moje! Včera mi je musel vzít na zahradě vítr. Došly mi kolíčky, jenže pak přišla ta šílená vichřice..."

„Nejsou kolíčky, Geralte, opravdu nejsou!“
„To chceš říct, že v okolí není žádná osika, ani jedna jediná?“
„Ne, není,“ odpověděl navztekaně truhlář.

„Nevidíš ty vypálené lesy kolem.... to je asi co, Geralte? Kde ji mám jako najít! A nač právě teď je budeš potřebovat? Copak je tady nějaký upír nebo ghůl? Tady, kde není téměř ani živáčka?“

„Není, ale co není může být,“ temně odvětil Geralt.
„Nevidíš ty vypálené lesy kolem, nevíš, jaká magie to způsobila? Temná, Sigride, temná, ta dělá i jiné věci, než je jen ghůl. A může to být dříve, než bys čekal. Proto potřebuji ty kolíky.“

Mám dvě andulky. Ty se baví, a když už se nudí, dělají pytlíkoviny. Třeba máma prala prádlo a chtěla ho pověsit. Šla tedy ke kyblíku. Vykřikla: „Kde jsou všechny kolíčky? Udělám oběd a běda, jak se do té doby nenajdou!“
Kolíčky jsme začali nacházet hned. Au! Na první jsem šlápl v koupelně. Máma šla vařit polívku a další našla na podlaze v kuchyni. Andulkám byla zavřena klec, protože měla dno plné kolíčků. Brácha šel na záchod, a když chtěl otevřít poklop, uviděl kolíčky za mísou. Andulky dostaly domácí vězení. To byl den! Od té doby byly všechny kolíčky na místě.

„Křach!“
„Neee!“
„Gustlíku, nepřejeli jsme zas něco?“
„Vteřinku, jdu se podívat.“
„Nemehla! Ten průzor máte sice malej, ale bednu od nábojnic plnou kolíčků jste snad viděli, ne?“ opřela se do nich rázně pradlena. „To máme ty vaše uniformy na šňůry přivazovat, když došly kolíčky?“
„Co půjde, to spravíme. A dáme vám vlastní, vyměnili jsme je za tabák.“
„No, když ty zbytky najdete...“ podívala se pradlena na nerozpoznatelnou hromadu.
„Šariku, ne!“ S gustem jsem do toho vlítl, kolíčky lítaly na všechny strany.
„Hm, ty už asi dohromady nedáme. Tu máte ty naše.“
„Nebudou vám chybět?“
„Ne, nemáme šňůry a hlaveň nezneuctíme!“

Do salónu vstoupila teta Kateřina a pravila, že zmizely kolíčky na prádlo.
Saturnin odvětil, že zmizet může leda králík z klobouku, mimoto kolíčky nezmizely, nýbrž byly spotřebovány, když s panem ředitelem konstruovali pasti na krysy.
Teta se nepřirozeně vysokým hlasem optala, zda jsou snad v domě krysy. Saturnin řekl, že ne.
"Nač tedy pasti?" ptala se teta.
Nato Saturnin odpověděl, že na dědečkovo přání předváděl, jak se bránil smrti hladem v indočínském zajetí. To tetu umlčelo.

Později jsem se Saturnina diskrétně zeptal, zda skutečně byl zajatcem a živil se krysami.
"Nikoliv," posmutněl Saturnin, "ve Siamu jsme měli kolíčků kritický nedostatek."