DMD 2020

Panika... pocit, že se dusím. Pocit, že musím pryč. Závratě, bolení hlavy. Tlak v uších, vibrace pokožky. Srdeční slabost. Co se to děje?
Troubí sloni. Erupce na Slunci. Vypuklo zemětřesení. Blízko vybuchla bomba. Zvuk letadla se odráží mezi domy. Zvuk. To je to pravé slovo. Infrazvuk. Zvuk extrémně nízké frekvence.
Naštěstí jej není snadné generovat - kdybyste to chtěli zkusit píšťalou, měla by délku okolo dvaceti metrů. A bohudíky by se velmi rychle utlumil se vzdáleností.

Proč se nenechat k šílenství přivést jiným, jednodušším způsobem?
Žádný problém! Vyrobte si vodní píšťalku a Vaše děti dílo dokonají.
Vlastní potomci - nejlepší živelná pohroma.

Dlouze a vytrvale pršelo. Vítr se silně opíral do plachty lehce vysloužilého stanu, který tím nabýval konkávního tvaru. Vevnitř bylo očekávatelně vlhko a málo prostoru. Taky o člověka víc, než byla jeho kapacita.
Tedy... člověka...
„Tys ten stan fakt nevypnul dobře, Myšáku.“
„No jo.“
„Prší sem.“
„No jo.“
„Jaks ten stan vypínal?“
Jak očekáváte, nebylo dost kolíků.
Znáte to. Během putování vám různé části výstroje emigrují do pryč. Stan se vypíná stále hůře, používáte zajištění jen těch klíčových bodů...
Ale to nebyl ten problém.
„Nijak. Sedí totiž na skále.“
Brzy to vzdali a noc radši strávili v rozpadající se umývárně.

“Ty se tím snad bavíš!”
“Bavím, sestřičko,” zachichotala se. “Vidíš to zoufalství? Vrásku na čele, pot na spáncích… Začíná panikařit a paniku je třeba co? Zachovat.”
“Není neetické ho takhle trápit?”
“Ale jdi. Seš moc měkosrdcatá. Podívej, napouští vanu… Štrachá v šuplíku...”
“Co to...?”
“Gumová kachnička!” vykřikla. “Tahle práce mě nikdy neomrzí!” Smála se a otírala si slzy. “Čím chceš být jenou ty, sestřičko?”
“Ráda bych se vyškolila na Klid, možná Smíření.”
“Říkám. Měkosrdcatá.”
“Tak už ho netrap.”
“Dobrá.” Múza otočila oči v sloup a poslala vzdušný polibek směrem k mladému spisovateli.
“Mám to!” ozval se z koupelny vítězoslavný řev.

Zahoukal vlak.
Hurá! Vyletíme jako střely, doleva, doprava, chodbou do kuchyně, cestou smeteme polštáře z lavice, podrazíme nohy domácímu, ze stolu srazíme půlku nákupu a spokojeni s dobře odvedenou prací si jdeme lehnout do pelíšku.
Zabzučel zvonek.
Hurá! Vyletíme jako střely, shodíme deku z okna, ovladač na zem, čímž pustíme televize, hurá, další důvod k panice, vyletíme po schodech, proletíme šatnou, strhneme tři kabáty, vylijeme vodu z pítka a spokojení s dobře odvedenou prací si jdeme lehnout do pelíšku a čekáme na další podnět.
Zazvonil telefon. Hurá! Uděláme domácí pár šrámů na nohou, vyletíme po zácloně…
Udržujte paniku! Je príma!

Jemu samotnému bylo nejlépe uprostřed přírody. Klidná krajina Arkádie, vonící louky, pasoucí se stáda ovcí i koz. To všechno ho uklidňovalo a také inspirovalo - většina jeho písniček v sobě měla zurčení vody, ševelení listoví, bzučení včel.

Když ho ovšem někdo rozzlobil, stačilo nechat působit svou moc: křik, který ostatní neslyšeli, ale který jim i tak zachvátil mysl příslovečným strachem.

Vždycky se stranil davů. Dnešek byl ovšem výjimečný. Požádali ho ONI, a kupodivu zdvořile. Vyhověl jim.

Hradby byly probořené, město zachvátily plameny, a bůh lesů a pastvin, usazený na hřbetě velkého dřevěného koně, pozoroval napůl pyšně, napůl zděšeně své mistrovské dílo.

Práce vrchního knihovníka je převážně klidná.
Převážně.
Že dnešek bude výjimka, pochopil profesor Cancillogis, když k němu vtrhl zpocený a zarudlý profesor Leydenforz.
"Co se vám stalo?"
"Potřebuju všechno, co máme o štěpných výbuších. Co nejrychlejš."
"To bude nejspíše v oddělení na vyžádání, něco možná i v nebezpečných. Vzpomínám si, že jsem o tom kdysi četl. Targanur je rád používal..."
"Vzpomínky později, tohle spěchá, do červena nejsem z rozčilení, jeden jsem před chvílí viděl!"
"Jak?! Kde?!"
"Na druhý straně hor, před hodinou. Vypadá to tam teď jak v pekle."
"Hned to jdu vyhledat!"
"Počkám, musím se tam co nejdřív vrátit."

Bětka rozespale, bosky vstoupí do kuchyně. Dlaždice studí do chodidel. Promne si nevyspání z očí. Chvíli je dezorientována v čase. Je ráno, nebo večer?
Den se prodírá oknem spolu s kokrháním kohouta. Ach tak, je jitro.

Babička nervózně pobíhá po místnosti, děda zhrouceně sedí u stolu s podepřenou branou, sleduje televizi. Ale vždyť ráno televizor na diváky poulí jen monoskop podobný kyklopovu obrovskému oku. Takže je večer? To tak dlouho spala?
„Co se děje?“ nechápe.
Na černobílé obrazovce přejíždějí tanky. Je slyšet střelba. „Jsme okupováni!“ odpoví děda.
V Bětce pulsuje panika.
„Zachovejte klid!“ hlásí televize.
„Zachovejte paniku!“ opakuje rozrušením popletená.

Sedí na holé zemi, šaty od bláta, nohy ponořené do řeky. Náhle se posune trochu blíž k vodě a vzepře se na rukou. Dlouze se zadívá na své břicho a vrátí se do původní polohy. Rychle vstane, začne přecházet sem a tam. Zarazí se, zkousne ret. Potom potřese hlavou. Sevře křížek pověšený na krku, a hned ho pustí. Bezmyšlenkovitě uhladí účes.
Pak se jí prudce sevře žaludek. Klesne na zem, pozvrací se a konečně začne plakat.

A najednou jí to dojde. Otec je až do září pryč a... Teta! Je vdaná, navíc sama čeká. Určitě se o dítě postará. Musí!

Pryskyřice, klih a čerstvě nařezané dřevo v horkém květnovém odpoledni pronikavě voněly až na ulici. Dveře však zůstávaly pevně zamčené.
Světlovlasý mužík s velkými brýlemi naposled rozzlobeně zabušil, než to vzdal a váhavě odcházel.
Když míjel otevřený obchod Evžena Vulpese, nedalo mu to, aby se nezastavil:
„Neviděls Ambrože?“
Evžen překvapeně vykulil oči: „Už pár dní ne. Copak má zavřeno?“
Znepokojeně se rozběhl k bratrancovu domku.
Ambrožovo nedbalé zamykací kouzlo překonal jako nic.
V opuštěné řezbářské dílně našel nedokončenou skřínku. Zaznamenal tenkou vrstvičku prachu. Bílé kolečko na dně sklenice na vodu.
Nervózně přejel dlaní po stole.
Žádná stopa.
Žádný vzkaz.
Nic.

o živote študenta popísalo sa už mnoho toho
profesor, ten zaujímal kedy koho?
namiesto státia pred tabuľou, kde tváril by sa prísne
ako mladí, už aj on, pred obrazovkou doma kysne
myškou klikne mimo raz
po chrbte mu behá mráz
z tej hrôzy, čoby, keby
tŕpne len, prednášku nezmazal omylom žeby
by spamätal sa z toľkého strachu
dve písomky a seminárky vlepí im tam z fachu
nuž, takto je to, pravda odveká
utrpenie robí z vás vraj lepšieho človeka
trieda tá je ale klasa, a staví tak na klasiku
ako my v skúškovom, vy nelámte si hlavu - len zachovajte paniku!