DMD 2020

Dobrý den, vážení studenti. Vítám vás ve školním depozitáři. Vidím, že jste zde poprvé, proto mi dovolte stručné upozornění.
Sbírky jsou plné věcí, které vás mohou ohrozit na duši i těle a pravděpodobně to také udělají. Proto je pohyb zde povolen pouze v mém doprovodu. Neobvyklých jevů si, prosím, nevšímejte. Naslouchejte mým pokynům. Je to životně důležité.
Co prosím?
Ah, ano. Tohle je zvláštní. Model DNA, který má místo pyrimidinových bází kolíčky na prádlo? Práce místního poltergeista. Zelené představují tymin, žluté cytosin. Pak mu došly kolíčky. Purinové báze, adenin a guanin, jsou z barevných těstovin. O cukrfosfátové kostře raději nemluvím.

Zástupce šéfa Cechu lovců Rollandis dorazil do práce.
Cestou do své pracovny se zastavil v dohledovém sále a pohlédl na mapu.
Vytřeštil oči a popadl se za hrudník, jak se o něj málem pokusil infarkt.
Přeběhl chodbu do spisovny, kde v poklidu sedělo několik činovníků: "Vyhlaste poplach! Pošlete posla na radnici a hlavně na magickou universitu! Patnáct spatření draka, to budou nejméně tři kusy!"
Starší administrátor Golflam odložil knihu a dýmku: "Zadržte, to nebude třeba."
Vstal, popošel k brunátnému zástupci a pošeptal: "Jenom nám došly kolíčky pro medvědy. Tak jsem vzal ty zlatý... Vždyť draky už tisíce let nikdo neviděl..."

Už si nevzpomínal, kdy pianino zmizelo - vypařilo se najednou ze dne na den. Okamžitě mu začalo chybět. Sám moc nehrál, ale rád sledoval, jak se lidé zastavují, poslouchají, pomalu odhodlávají připojit. Klavír byl středem toho místa, centrem setkávání a sdílení, svatostánkem kultury.
Stalo se to ve středu, zničehonic - pianino se objevilo v davu, doprovázené dvěma stěhováky. Opatrně ho položili na zem.
“Můžu?”
“Klidně. Ale od támhletý nahoru to nehraje,” ukázal na jednu z kláves.
“Jak to?”
“Prej došli kolíčky. A znáte to, takhle starej krám za pořádný opravy nestojí.”
Přikývl, znal.
Starý krám… tak to jsme na tom stejně, kamaráde.

Habitat je systém tunelů, ve kterých žijí lidé. Nejsou to žádné krtčí díry, ale rozsáhlé jasně osvětlené prostory. Habitat tvoří ulice, náměstí, ale i úzké servisní chodbičky protkané svazky kabelů, sály plné hučících přístrojů, jenom parky v nich nenajdete. Parky totiž nemohou být uvnitř.
Většina obyvatel habitatu nevěří, že existuje svět mimo tunely. Většina těch, kteří věří, si o „Venku“ vypráví děsivé historky. Většina z těch, kteří nic nevyprávějí, svět venku nikdy neviděla.
Pouze jeden jediný člověk ví, že existuje Výklenek. Jenomže právě to se má brzy změnit. Jaké důsledky to bude mít pro obyvatele Habitatu? Co je vlastně venku?

"Koblížky? A co, že došly?" mrmlal Myšák (poslouchal Sovátko jen na půl ucha).
"Došly nedošly, kdyby radši někam odešly, koblihy jedny! Horší než mor, tenhleten… koblihavirus!"
"Cože? jakej Rus?" vyjevilo se Sovátko (poslouchalo Myšáka jen na půl ucha).
"Jestli bude drabblata psát Rus, musí si sehnat překladatele! Žádný bukvy nosit nebudu, to bych se na to podívalo!"
"Sovátko," řekl Myšák, "co to tu meleš o nějakém Rusovi?"
"A co ty meleš o nějakých koblihách?"
"Ty sis začalo! Že nám došly koblížky!"
"Kolíčky! Ne koblížky! Kolíčky došly!"
Myšák zmateně zamžoural.
"My nějaké potřebujeme?"
"Vůbec," řeklo Sovátko. "Ale je to zkušební téma!"

Studenou vlhkou komoru v podzemí ozařovaly tlusté voskovice. Mezi nimi na improvizovaných márách spočívalo tělo mladé ženy.
Mužík v sametovém fraku přihlížel pochmurné scéně s měkkým láskyplným úsměvem.
Všiml si, že tvář mrtvé se už trochu bortí k jedné straně.
„Olalá, malá chybička na kráse. Hned to spravíme.“
Posunul si krajkové manžety, povytáhl ochablou kůži a pod uchem ji upevnil kolíčkem. Ústa se stočila do křivého úsměvu. Zakryl úpravu blonďatou loknou.
„Chtělo by to přitáhnout i vlevo, ale další kolíček už nemám. Nevadí. Máš interesantní výraz, ma chérie.“
Mrtvá otevřela oči.
Pomalu si sedla.
Walter nedočkavě rozevřel náruč: „Vítej, lásko.“

Sobota sedmého května, něco po půl jedenácté večer. Nevíra, pláč, vztek. Únava. Ta hlavně.
Celý den byla na nohou, nestihla se ani napít.
„Můžete se vyjádřit?“
Klesne na sedačku.
Srdce jí prudce buší, hlava se motá. Z nepřeberného chaosu myšlenek vystupuje jedna, více než nevhodná: Kolíčky tentokrát nejspíš potřebovat nebudu - košile vyvázla bez poskvrnky. Na rozdíl od hlavy.
A za ní další a další. Musí zavolat dětem, zařídit pohřeb, zajistit nový byt. Sehnat vhodný smuteční oděv. Poskytnout nějaké rozhovory. Truchlit okázale, nikoli opravdově. Zhroutit se až doma. Až potom. Po pohřbu, po volbách... před soudem.

Atentát na prezidenta se zdařil.

Tentokrát to vypadalo skutečně na výbornou. Počasí vyhovující. Na nic důležitého nezapomněl.

Dnes se to podaří.

První úseky pokořil výjimečně rychle, zdálo se to spíš jako procházka. Postupoval stále vzhůru, a ještě výš, metr za metrem, sice stále trochu pomaleji, jak byl terén čím dál tím těžší, ale pořád v dobrém tempu. Předposlední a poslední část bude nejtěžší.

Po krátkém odpočinku se pustil vzhůru. Každý krok řádně zabezpečený, každý úchyt pevný a stabilní. Po namáhavé půlhodině na něj čekal poslední, kolmý dvoumetrový úsek. Poslední úchyt. Zkušenýma očima prohlédl stěnu a vybral vhodnou spáru.

Sáhl do kapsy pro kolík...

Byla prázdná.

„Kde jsou ty zatracený kolíčky!“ zuřil Robin a vyhazoval ze svého vaku věci na zem.

„Nechceš mu říct, že je ráno hodil do tvého vaku?“ zeptal se Sandrik Bretta.

Ten jen mlčky zavrtěl hlavou a s potuteleným úsměvem sledoval mladého muže, jak v něm narůstá vztek. Sandrik na něj dál nenaléhal a raději se dal do rozdělávání ohně, aby se mohli všichni prohřát.

„Já na to kašlu. Vracíme se zpátky domů!“ vykřikl Robin a odhodil prázdný vak.

„Říkal jsem, že nevydržíš ani týden a budeš chtít zpátky,“ zasmál se Brett, sáhl do svého vaku a hodil Robinovi váček s kolíčky.

Hlouček zvědavců za plotem mlčky pozoroval odjezd černého auta.
Mladá žena okázale vzlykala: „Chudák tchyně, říkala jsem jí, maminko, já to prádlo pověsím, nedřete se, ale ona si nedala říct. Zamotala se do prostěradla a uškrtila se. Co řekne manžel?“
Pár kousků prádla přehozených přes šňůru, jedna utěrka odfouknutá větrem k plotu mezi astry… Nikdo by nečekal, že se malá zahrádka u předměstského domku stane dějištěm tak tragické události.
„Tak pojďte, sepíšeme to u nás,“ uzavřel policista.
Na odchodu ho zadržela blondýnka v černých šatech:
„Ona starou paní zabila. Prádlo jen naaranžovala. Ale nedošlo jí, že musí přinést i kolíčky.“