DMD 2020

Hostinský se drbal ve vousech a osazenstvo krčmy mlčky sledovalo záda odcházejícího . Nikdo nechápal, kde se tu vzal, co dělá nebo co, u všech svatých pomahačů, chce. Boty měl drahé a parádní, jenomže od bláta a prachu cest umazané, totéž kabátek i pláštík. S sebou jenom podivný okulus, velkých desek dřevěných pár a provázků nepočítaně.
"Blázen..." zamumlal hospodský a uvedl tak svou krčmu zase v život.
"Co potřeboval?" zeptal se jeden z hostí.
"I nožík nějaký, že s ním kolíčky si vyřeže," dumal hostinský.
"K čemu kolíčky?" zeptal se jiný
"Aby šňůrky ty mezi ně natahoval. No jak pravím, blázen."

"Došly kolíčky," oznámil Sam. Přisedl si ke stolu, natáhl se po jednom z mírně okoralých toustů od snídaně.
"Jaký... co?" Dean svraštil obočí. "Na co potřebuješ... Na nějaký kinky věci v ložnici?"
Sam k němu podmračeně vzhlédl. "Ne, Deane, na prádlo."
Chvíli na sebe zírali.
"Odkud myslíš, že se ti bere ve skříni čistý oblečení?" řekl Sam nakonec. "Že ti ho tam dává víla Košilenka?"
"Ah..."
"Jo, ah. Koupíš je, když už jedeš do města?"
"Jasně, hospodyňko."
Sam stiskl rty. "Hlavně pro ně nechoď do sexshopu," ozval se, ale to už byl jeho bratr pryč.
Pravděpodobně na cestě právě tam.

Na základě vtipu poezii píšu
O lásce za časů korony
Karanténě navzdory
O lásce za časů korony

Počítám, že brzy nebude
O čem psát
Když o rande v hospodách
Nesmíme stát

Počítám, že brzy nebude
Autor vůbec příčetný
Protože vzdálenost je smrt
Autor není příčetný

Na základě vtipu cosi píšu
Zveřejnit se to stydím
Hloupé to totiž hrozně je
A já se za to nestydím

(Ani trochu)

Láska za časů korony
Když každý z nás
U svého noťasu sedí
Doma je každý z nás

Pro slzy nejsou kolíčky
Došly a svět celičký
Pro který nejsou kolíčky
Ukryl se do roušky

Vyklonila se nad probouzející se Valentinskou a nasála vůni pražského rána. Šaty z butiku Armani, které si včera potřísnila sklenicí nasládlého koňaku, a až ráno je jemně přeprala v umyvadle, by užily trochu čerstvého vzduchu. Na malém balkónu někdo mnohem prozíravější kdysi natáhl prádelní šňůru, jen na ní nebyl jediný kolíček.
No co, pustila to Laura z hlavy a šaty vyhodila přes tepané zábradlí. Letěly střemhlav jako střelená fialová holubička a dopadly na chodník k odpadkovému koši. Koupí si nové. On jí koupí nové.
Jako chráněnka Pána z Prahy, který dosud oddychoval v jejích peřinách, si takové hýření mohla dovolit.

„Nemá kolíčky, prý došly, to mi snad dělá schválně,“ plačtivě zasténal Trubadix. „Zatracený Kšeftmanix, prý to César zakázal. Teď, co má poradce Ekologisuse, se nesmí se dřevem nic provádět.“

„Nemáš, prosím, Coronavirusi, něco na uklidnění, nějaký lék?“
Coronavirus se zamyslel. „Ano, určitě ti můžu něco předepsat, ale mnohem lepší bude, když se z toho vyzpíváš.“

„Vyzpíváš? Cože, ty chceš, abych zpíval. To je neuvěřitelné.“
„Ano, zpívej, ale venku v přírodě, tam se bude tvůj hlas vyjímat.“

Trubadix radostně odběhl.

„Zatracený bard,“ láteřil Panoramix ve větvích dubu. „To jeho kvílení mě vyděsilo. Já mu snad ty kolíčky do loutny udělám sám.“

Svítí slunce a oblaka líně brázdí modrou oblohu. Moře doráží na skalnaté břehy, ale jen trochu, aby se neřeklo. Lenka Láskorádová věší prádlo, všechno stejné, v různých odstínech šedi. Vítr jí rozfoukává dlouhé vlasy na všechny světové strany.
„Poslali mě, abych ti pomohla.“
Vzhlédne a usměje se. „Já jsem Lenka. Ale tebe jsem tu ještě neviděla.“
„Dlouho si mě neužiješ,“ odsekne čarodějka bez hůlky a pohlédne na obzor.
„Došly kolíčky,“ řekne Lenka jakoby nic. Jedno z prostěradel jako na rozkaz vyklouzne ze šňůry a rozletí se z ostrova. Narazí na neviditelnou bariéru, vzplane. Kusy zčernalé látky se snášejí do vln.

Cestou z Wyzimy byl básník rozmrzelý. Při zaklínačově poslední potyčce došla jeho loutna újmy a on nemohl hrát.
„Geralte, co říkáš, že bychom se zastavili v Oxenfurtu?“ zeptal se po chvíli nesnesitelného ticha.
„Proč?“
„No, já jen tak. Pozdravit pár známých a tak…“ Marigold na přítele vyčkávavě hleděl.
„Ne.“
„Ale Geralteeee,“ zakňučel bard.
„Řekl jsem ne, na blbosti nemám čas,“ zamračil se Geralt.
„Geralte, ale uvaž, že jinak je osud mého povolání nadobro ztracen!“
„A klevety tě snad spasí?“
„No dobrá,“ přiznal nakonec Marigold. „Potřebuju nové kolíky do loutny.“
„Ach tak…“ pokýval chápavě zaklínač. „V tom případě jedeme bez zastavení.“

Celé loňské jaro jsem jako vyprané prádlo pečlivě věšela na padesátkovou šňůru Cesty k sobě. Pěkně a pravidelně, jednu kapitolku za druhou. Lenka Láskorádová procházela školními lety, i prázdninami s tatínkem, strejdou Scamanderem, a Rolfim. Učila se kouzlit i malovat. Zvládla dokonce umění magického portrétu. Jako dospělá se pokusila dětské přátelství přetavit v dospělý vztah s Rolfem Scamanderem. Neklaplo to…
Psala jsem a psala a pak mi najednou něco došlo. Kolíčky na připnutí další kapitolky? Ne. Nějak mi zmizel volný čas, a i když jsem slibovala dokončení příběhu, slib jsem zatím nesplnila. No, zabijte mě.
Třicátá kapitola holt zůstala poslední.
Naštěstí je tady nový (dubnový) košík s kolíčky. Je jich dost, něco přes třicet. Tohle je příležitost!
Ještě jsem nikdy nezkoušela psát v dubnu ucelený příběh. Až letos. Pokusím se navázat tam, kde jsem loni přestala, a dokončit Cesty k sobě - padesátkovou povídku o Lence Láskorádové. Snad se mi to povede.
Hagrid mi určitě odpustí, ostatně není vyloučeno, že se někdy někde kolem mihne.

Rok dva dvacet žádá upload, napadl ho virus "Covy"
tenhle zvláštní způsob jara přines zákon náhubkový.

Dovolte mi na to téma jednu krátkou doušku,
krávy, ptáci, ni prasata nenosili roušku.
Buďme rádi, že nás vláda nezačla hned střílet,
módní trend jsou trenky na ksicht a selfíčka sdílet.

V učebnicích dějepisu potomci se časem dočtou,
Koronavir z Číny přišel evidentně Českou počtou.

Lidi místo čokolády a lahvinky chlastu,
vykoupili toaleťák, z mouky dělaj pastu???!

Panikáři do průvanu měli by být věšeni.
Brzy dojde na kolíčky! Propadávám zděšení.

Proklínám to zpropadené netopýří žrádlo,
kdo by řekl, že nebude, na co věšet prádlo?!!!

"Hoď to na klamerku!" volávala naše máma, když jsem něco potřebovala.
Bývala na lednici, velká, zelená s magnetem. Scházely se u ní všechny důležité věci v rodině.
…
Porada.
Doktor.
Kafe s Andreou.
Vyzvednout sako z čistírny.
Zaplatit telefon.
Zavolat zubaři.
Divadlo? -kdy?-tady-jo to škrtnu- Divadlo!

Takový telefon zaplatíte později, ale zubaře pak sháníte nového víc než rok.
Někdy mi ta mámina klamerka chyběla, v téhle době všech chytrých pamatovátek.

A najednou - žádné klamerky nejsou!
Žádné nutné.
Svět se zastavil.
Nic není důležité.
Jen čas si vzpomenout, že nemusíme všechno stihnout, všechno splnit - do puntíku.
Dostali jsme dar - čas pro sebe.