DMD 2020

Šouravým krokem vyrazil přes byt a – přeskočiv tři erupce hraček (Blbé LEGO!), zakopnuv o roztaženou matraci (Který ničemník?!) a šlápnuv na nohu kterémusi potomku (Neječ, prosím tě!) – dorazil do kuchyně. Několika valčíkovými kroky se prosmýkl mezi osazenstvem miniaturní místnosti, až úspěšně ztuhl v pozici na jedné noze před kuchyňskou skříňkou. Vrhl chmurný pohled do životně důležitých zásob a jeho tvář ztvrdla v křemen.
„Došly...“ zahučel temně.
„Co?“ zaznělo nepřítomně od čtvrtého počítače zleva.
„Kolíčky, baterie, žárovky, tablety do myčky a peníze, ale z ničeho z toho bych nevyšiloval!“
„Takže?“
„Lentilky,“ vypravil ze sebe ztěžka, „a Viktorie se za chvíli probudí.“

Kdyby mi každý kdo tu někdy seděl
Jedl a smál se a vína si hleděl
Nalil jen pohár čisté vody
Zas halas svátku prostře hody

Kdyby mi každý komu jsem kdy půjčil
Podaroval či v dluhu za něj ručil
Oplatil stejnou mincí nyní
Zas halas svátku bude v síni

Kdyby mi každý s kým jsem ráno vítal
S kým líhal jsem a v rozkoši se zmítal
Vrátil jen malý zlomek citu
Zas halas svátku zazvoní tu

Kdyby ach kdyby marné naříkání
Jste všichni v prachu moji drazí páni
Když prachy došly tak vy jakbysmet
Zas halas svátku jinde baví svět

Drak Mrak: Dejte mi princeznu, nebo… (usilovně vzpomíná) nebo… ji sním!
Král: Tím chcete, pane draku, naznačit, že pokud vám moji… ehm, princeznu dáme dobrovolně, že ji nesníte? Ona sice ráda zkouší nové věci, ale zrovna tohle by si myslím ráda odpustila.
Princezna (králi): Nejsem tvoje princezna, jsem tvoje dcera!
Královna (tiše): Tím bych si nebyla tak jistá, zlatíčko.
Král: Tím, že ji nesní? No samozřejmě, že si tím nejsi jistá, jak bys taky mohla, když nejsi drak? Pan Mrak to určitě ví, proto se taky ptám jeho, že je to tak?

Princezna (královně): Cože? On není můj otec? Mami!
Královna pokrčí rameny a omluvně se usměje.

Drak Mrak: No, teda abych byl upřímnej, pane králi, já si taky nejsem stoprocentně jistej.
Král: Cože? Jste drak! To snad musíte vědět, tohleto, ne?
Drak Mrak: No ono je to poprvé, co si jdu pro princeznu, já s tím ještě nemám moc zkušeností. (šeptá) Neporadil byste mi, jak na to?
Král: Jak to mám vědět?! Jsem snad já drak?
Drak Mrak: To nejste. Ale víte, technicky vzato je to podobný… Královna byla taky dřív princezna a vy jste ji získal, takže je teď vaše.

Královna: Tím bych si nebyla tak jistá…
Princezna (královně): Ale mami, to když nejsem jeho dcera, tak asi nejsem princezna, ne?
Královna přikývne.

Princezna (drakovi, omluvně): Pane draku, mně je to moc líto, ale vyšly najevo nějaké nové skutečnosti a já bohužel nejsem čistokrevná princezna. Takže se po ní asi musíte porozhlídnout někde jinde.
Drak Mrak (zklamaně): Tak to je škoda, no. Co se dá dělat. (odchází) Tak se mějte.

Princezna (obejme královnu): On mě nesežral! Děkuju, maminko.
Královna (šeptem): Není zač. Ale tatínek podrobnosti znát nemusí, co myslíš?

Král (nechápavě): No to je mi vychování, takhle odejít uprostřed rozhovoru… Co si o sobě myslí? Stráže, chyťte ho!

„Je šest hodin a třicet minut. Od mikrofonu vás zdraví Honza Toufar. Na telefonu mám paní Zuzanu.“
Zkreslený hlas. „Dobrý den, tady Zuzana. Chtěla bych nechat zahrát písničku pro mého bratra Pavla, který má dnes narozeniny.“
Kroky v pozadí. „Honzo, musíme jít. Hned.“
„Myslíš to vážně?“
Ticho.
„Dobře,“ řekne Honza potom.
Přerušení hovoru. Rychlé kroky. Místo písničky pro oslavence náleduje repríza pořadu Povětroň o tom, jak cenné jsou pro vědu kolíčky na prádlo. Když pořad skončí, je dlouho ticho.
V deset začne polední blok.
Druhý den ráno v šest dorazí nový moderátor. O Honzovi Toufarovi už nikdo nepromluví ani slovo.

Tramvaj zastaví, Daniel popadne tašky a Fandu a vystoupí. Pohlédne na fasádu domu. Na okně se rýsuje flek. Zatraceně. Strávil celou sobotu uklízením. Dokonce odsunul skříň a vytáhl na světlo boží těch pět prázdných flašek z doby, kdy ještě mohl hlídat kluka a Mirka se nechala uprosit a uslibovat. Čtyřikrát. Popáté ne.
Rok na suchu je třeba oslavit. Mirka mu konečně svěřila kluka, na nedělní oběd.
Trafika naproti domu. Kvůli klukovi snad těch pár hodin bez cigarety vydrží, ne?
„Počkej tady. Musím pro… kolíčky.“
Odloží tašky, zaběhne do trafiky, koupí jedny camelky a běží zpátky.
Kluk i tašky jsou pryč.

Přestože nedávno začalo jaro, zaznamenaly obchody se sportovním oblečením v posledních dnech rekord v prodeji lyžařských kukel, šátků a roláků. „Poptávka byla několikanásobně vyšší než na začátku zimní sezóny,“ popsal situaci jeden z prodavačů.

Podobný problém měli i prodejci domácích potřeb, kteří byli zaskočeni náhlým nedostatkem kolíčků na prádlo.

Záhadný jev se vysvětlil až v den konání finálového zápasu basketbalové ligy malých šelem, na nějž většina fanoušků dorazila se zakrytým obličejem.
„Měl jsem pocit, že nás přepadli maskovaní lupiči,“ přiznal pracovník ochranky, „než jsem si vzpomněl, proti komu domácí tým hraje. A všichni přeci víme, jakým způsobem skunkové nejraději faulují.“

Objeví se ve dveřích, ve tváři výraz hlubokého smutku.
„Je mi to líto,“ pronese tiše a položí na zem proutěný koš. Není plný, ale ani prázdný a přes okraj skoro laškovně vyčuhuje růžek látky. Pohledy přítomných jsou k tomu kousku tkaniny přitahovány téměř magicky.
„Co je na tom těžkého?“ podiví se starší žena. „Vždyť to neděláš poprvé, ne?“
„Já vím,“ přisvědčí dívka omluvně. „Normálně bych byla dávno hotová, ale tentokrát...“
Očima zalétne k oknu, za nímž vítr rve zažloutlé listí ze stromů.
„Snažila jsem se, ale vidíte sami. Co nepřidělám uletí. A mě došly kolíčky. Ven to prádlo prostě nepověsím.“

"Jdu do koupelny pro další kolíčky," konstatuje Pankrác.
"Jak to, že ti došly? Vždyť toho prádla na balkóně není víc, než obvykle," podiví se Jenovéfa.
"Přiznávám, někdy mi nějaký upadne, takže jej už používají sousedi. Vlastně podsedi."
"K nám by však zase měly padat kolíčky od nadsedů," logicky zauvažuje Zdirad.
"Ano, ovšem bydlíme vysoko a máme mnohem více podsedů než nadsedů. A vzhledem k gravitaci se od výškové polohy odvíjí pravděpodobnost přírůstku či úbytku kolíčků," vysvětluje Pankrác.
"Tatínku, ve své teorii musíš zohlednit šikovnost věšečů v jednotlivých polohách," reaguje Jenovéfa.
"Pravda, dosti rozumování, radši si budu dávat bacha," uzavírá Pankrác.

Už si na nic dalšího nevzpomínám. Podíval jsem se kolem sebe, na všechny ty papíry připnuté na zdi. Byly jich stovky. Abych to objasnil, včera jsem dostal úkol od psycholožky, abych vyjádřil svoje vzpomínky na minulost. Pomáhá mi to vyrovnávat se s úzkostmi. Divil jsem se, kolik si toho pamatuju.

V mém pokoji byly sundané všechny obrazy, skříně odsunuté, aby se tam všechny obrázky vešly. Bylo to jako obří komiks. Odložil jsem tužku, abych pověsil poslední obrázek. Vešel se na poslední místečko. Připnul jsem ho na zeď posledním kolíčkem. Přišlo mi to právě včas. Došly mi kolíčky, došly i vzpomínky.

Prásk! Buch!
Zhluboka se nadechla a přelétla očima dvě barevné řady svých věrných. Bude je muset doplnit. V horku i mrazu, dešti, větru, sněhu i krupobití dělají, co mají. Drží. Dokud se nezlomí.
Utřela si slzy a popotáhla. "Tak jo kluci. Zas vám to povyprávím." Ohlédla se ke dveřím. Kolem futra se udrolil další kousek zdi. Přisunula těžký škopek blíž a nacvičenými pohyby svěřila během krátké chvíle svým "klukům" nejen jeho obsah, ale i všechny těžkosti světa. Slyšeli její modlitby, písničky, pláč i smích i pochybnosti. A drželi. Věrně a spolehlivě.
Objednávka se nezdařila. Na skladě nejsou. Snad brzy dorazí.