DMD 2020

„-kuju, kucí,“ vítá Václav, „že jste přišli. Zítra zas jedem domů.“
„Zdrh jsem akorát včas,“ ukáže Robert na modrající oko, „táta řádí.“
Ke kolotoči dolehne sakrující hromování.
„Halaska,“ zabručí ústa pod monoklem. „Někdo jí ukrad kolíčky.“
„Kdyby jen ty,“ směje se Milan a z pravé kapsy tepláků povytáhne košíček, „ta má dudy!“
„Ty krávo, normálka sji čórnul! Co s podprdou?“
„Visela tam volně,“ pokrčí rameny snědý chlapec.
„Si zhnědnul,“ prohlíží si ho Václav, „od minula. Já to nechápu, když fotra s mámou máš…“
„Sem adaptovanej, vole, už jsem ti to říkal nejmíň stokrát! Ptáš se pokaždý, co se znovu vidíme.“

"Jsi si opravdu jistá, že nás tu nikdo nenajde, Thetis?"
"Neboj, tohle je moje zátoka, sem si nikdo netroufne."
Athéna se rozhlédne kolem a pomalu si rozváže pásek u tuniky.
"Víš, jaká by to byla ostuda, kdyby nás při tom někdo viděl?"
"Ty jsi ale strašpytel. A navíc, byl to tvůj nápad!" směje se jí už nahá Thetis.
"Můj nápad, můj nápad," mumlá si trochu zahanbeně Athéna. "Já nevím, kdo při tom tajně pozoruje svoje vlastní nymfičky."
Thetis se snaží změnit téma: "Kde máš kolíčky?"
"Já myslela, že jsi je brala ty! Tak to si to praní dneska asi nevyzkoušíme..."

Vleklou válku nakonec ukončila příroda a zaslepená krutost vrchního velitele mužských sil, armádního generála Nashe Smoola, který přes protesty hlavního štábu a řev řadových vojáků odmítl brát zajatkyně. Přející představená ženských hord, Japonka Josha Nazarku, se ukázala jako prozíravější: rituální znásilňování dobytých válečníků neslo své plody.
Každodenně vysilováni, umírali brzy.
Jednoho dne přijít muselo.
„Zemřel poslední muž,“ pravila přední víla. „Došly kolíky.“
„Snad jsme rodily i chlapce,“ zdvihla bílé obočí Josha.
„Na váš příkaz házeni po narození ze skály! Došly i kolíčky.“
„Ach,“ vzdychla vší slávou zestárnuvší tyranka, „možná se nějaký ukrývá v bubnech. Nezabíjet, vypiplat! Dáme si zatím půst.“

Bela drhla prádlo v mělkém potoce. Klečela na kameni a z hrubě sešitých špitálních košil, které držela v promrzlých prstech, smývala bystřina krev.
Kdysi tančila. Spoře oděná, dlouhé snědé nohy na odiv bohatým patronům.
Teď se svět dusí. Tanec zemřel spolu s prvním zcela vymřelým městem. Jemné ručky umělkyně pokryly mozoly, nehty se lámaly a odhalovaly citlivé maso.
Košile jindy věšela na šňůry mezi stany polní nemocnice. Jenže došly kolíčky a foukal ostrý severák.
„Zaneste to dovnitř. Nepotřebujeme je hned. Dvacet jich v poslední hodině zemřelo,“ pronesl kolemjdoucí doktor.
Zakašlala. Vyprané mundůry pokryly kapky krve.
Blíží se konec.
Její.
Světa.

Všem bylo jasné, že pokud (až, říkali ti zlí) se Prsten moci dostane Sauronovi do pracek (všemocných rukou), bude konec všeho (nebo začátek).

Jenomže ty ruce, že ano...

Zkonstruovat kolem Barad-dûr detailní drátěnou postavu zabralo pouze několik dní. Velitelé skřetích oddílů narazili na problém až ve druhé polovině projektu. Mordor nebyl zrovna proslulý textilní výrobou. A když skřeti zrekvírovali dostatek látky a začali ji rozvěšovat kolem věže, došly jim kolíčky a Sauronovi trpělivost.

„Kašlete na šaty, hlupáci! Hlavně mi už konečně nasaďte ten Prsten!“
„Ó ano, nejmocnější! Samoghu, vem pár kluků a navlékněte mu to. Samoghu? SAMOGHU!!!“

Sam byl pryč.

Na studium v Praze jsem se zodpovědně připravovala. Dokonce i ten podivný jazyk jsem do jisté míry zvládla. Jenže když mi mistr Harold, pověstný svými rozmary, česky (a velmi zlomyslně) nařídil: „Sežeňte kolíčky,“ nebyla jsem si jistá, co vlastně chce.
V obchodě samozřejmě anglicky neuměli. Pracně jsem vysoukala ono slovo, tak, jak jsem si ho zapamatovala. Dodala jsem, že by měl být small, ale zřejmě nepochopili, protože nabízený předmět mi připadal poněkud velký. No co, použiji deferzo. Pro jistotu jsem jich koupila dvacet.
Mistr se zašklebil: „Asi si procvičíte přeměňování. Protože s miniaturními sázecími kolíky mi těžko pověsíte vyprané prádlo.“

Provazce vody svázaly mocnou armádu. Bystřina, neschopná stále polykat přívalový déšť, rozvalila své vyklenuté panděro po planině a rozbahnila ji.

„Kampak, nepustím vás,“ mlaskalo blahem bahno a pevně objalo obávané válečné vozy s kosami. Vojsku velí zmatek. Jeden muž se vymanil z krvavé řeže.

„Pojď se ukrýt ke mně do stanu, neboj se,“ láká vojevůdce lahodným hlasem žena a vzorně o něj pečuje. Přikryje ho dekou, místo vody dostane mléko. Když se vyčerpaný muž napije, usne jako kojenec. Stanový kolík mu prorazí spánek. Už se nikdy neprobudí.

No vida, zdálo se, že kolíky došly, ale přece se ještě jeden našel.

„Cos to…“ Maruška nešťastně zírala na změť v prádelním koši. „Proč jsi to proboha nenechala na mně? Chtěla jsem to udělat, hned jak dočistím okno…“
„Nejsem žádná neschopa, jasný?“ Bibi pohodila pestrobarevnou hřívou. „Tohle přece není nic těžkýho, pověsit prádlo dokážu i já. Nejsi tu sama, víš?“
„To bude mít Alex radost,“ probírala se Maruška barevnou kupou. „A Darja! Vždyť to je… teda byla… Darja tě zabije!“
„Prosím tě, vždyť tomu nic není!“
Maruška zvedla proděravěný saténově smetanový kousek. „Wonderbra! Jsi dcerou smrti!“
„Můžu za to, že došly kolíky? Sem to vzala sešívačkou, dyk je to jen podprda!“
Maruška omdlela.

Pozlátka zlato,
kým zem tvorí blato,
kým z prachu sme i my,
kovu sme bábkami.
Zárobok, mzda, plat,
pánbo daj zdravia, a zaplať.
Cena je v korunách,
ako králi nosili na hlavách.
Lesk kovu
láka zas a znovu.
Prehrá, kto hlavu skloní.
Už nedohoní,
nedobehne čas,
nepozná nikdy moc tých krás.
Rozkotúľajú sa mu po zemi
- iba tomu sa zelení, kto nelení.
Aspoň, chudáci, tie handry nemusia prať,
svet nemusí znať,
za čo dcéram kúpili poníky.
Na špinavé prádlo minuli sa kolíky.
Je lepšia žiarivá biela
ako prázdna cela?
Krv sa víri v studenej vode,
len či niekedy vyprať pôjde.

“Haló, sousede, jak se vede?”
“Výborně! Teploučko, vlhkoučko, to mi dělá móc dobře.”
“No hlavně, že jste spokojený, když jste si vykolíkoval právě takový kousek země. Mně by tam nesvědčilo.”
“Tak je to právě dobře zařízené, že každý máme svůj ráj. Já bych v té vaší morně taky nevydržel.”
“Ba ba sousede...”
“Promiňte pánové?”
“Hele prcku, co se cpeš mezi velké?”
“Já myslela, že bych si taky kousíček zabrala. Kdybych zarazila kolík tuhle a támhle…”
“Zalez prcku! Kolíky došly!”
“Checheche, podívejte, jak se ten nepodarek třese!”
“Tak vy takhle? Tak to zabírám celé!” vyprskla Korona a začala se exponenciálně šířit.