DMD č. 25 pro 25. 4. 2013. Téma: Píši Vám

„Naši odborníci na magické tvory si s touto krizí poradí. Možná přizveme na pomoc vyšehradské strážníky, ale podle vašeho přání akci představíme jako vlastní iniciativu. Vaše jméno nikde nepadne,“ zopakoval profesor Michalec.
Břetislav si oddechl: „Měl jsem jisté obavy, že mi nebudete věřit.“
Bývalý kolega se na něj dlouze zahleděl. Pak vyhledal v sekretáři starý dopis. Mlčky mu ho podal.
…slib nedodrželi. Píchl jsem do vosího hnízda, drahý příteli.Zůstal jsem osamocený, bez ochrany. Moje důvodné obavy, že v pozadí experimentů s nelidskými tvory stojí kdosi velmi vlivný, se potvrdily. Myslím, že šikanování, osočování a zastrašování už dlouho nevydržím.
Vlastimil Chabrek

Drahá,
možná se divíte. Ano, píši Vám. Od našeho krásného ročního svazku již uplynula dlouhá doba. Nebylo nám souzeno mít delší vztah. Leč na společně trávené chvíle nemohu zapomenout. Onen rok jsme se sházely velmi často. Ach, kéž by šla ona doba vrátit nazpět. Teď, přes všechen ten shon, nemáme na sebe dostatek času a já lituji, že jediná slova vyřčená mezi námi jsou ta "imaginární". Nic nevynahradí osobní setkání, možnost si spolu pohovořit nad šálkem kávy.
Drahá, berte toto prosím jako pozvání do mého nového sídla. Termín návštěvy nechávám na Vás! Ráda Vás uvidím kdykoliv.
Vaše bývalá žena Eillen.

Dopisy. Byly všude. Za ten čas si na to už zvykl. Jen tu leží, pokryté prachem. A přesto působily tak nějak magicky.
Psaná forma vždy byla nepostradatelná. Smlouvy se musely sepisovat. Příběhy si lidé zapisovali, místo aby si je jen řekli. Lidé se při vyznání lásky raději schovávají za slova napsaná inkoustem, zapečetěná rudým voskem a vložená do obálky.
Není to jen rychlé pozastavení nad věcí. Nad dopisem musíte přemýšlet. Volíte vhodná slova a snažíte se o co nejúhlednější písmo. Je to magie slova.
Vlahoš vložil dopisní papír do obálky a poslal ho do Komety. Jeho řeč byla opět perfektní.

Miluji Vás, Naomi.
Spokojeně přečetl krátký řádek. Bylo to dobré. Stručné, výstižné, pravdivé. Slova omšelá tím, jak je tisíce lidí již stovky let opakují, ale těžko by hledal lepší.
Zapečetil list, neurčitě přemítaje, co s ním udělá. Na jaře se už v Paláci nezatápělo. Mimoděk pohlédl ke krbu, o kterém si byl jist, že je vymetený a prázdný, jenže s údivem zjistil, že v něm plápolá velmi malý, nenápadný ohýnek.
Přesunul svůj zrak na Janisovu tvář. Mladý strážce snesl jeho zkoumavý pohled bez jediného mrknutí.
Pán Rakasi podal strážci dopis.
Oba se zaujatě dívali, jak se mění v šedivý popel.

Píši Vám...
Ruka na papíře se zastavila, pisatel se zahleděl do prázdna a na chvíli se zamyslel. Co si tak lidé obvykle v dopisech sdělují? Které myšlenky jsou hodny toho, aby jimi byl potřísněn papír, která slova stojí za to, aby byly zabaleny do obálky, odeslány a neznámými lidmi dopravovány kamsi daleko, jen za cenu poštovní známky? Nevěděl. Pozapomněl; dávno již tomu, co někomu psal.
Váhavě pokračoval: ...abych Vám sdělil, že jsem, ač je to k nevíře, stále živ...
Získával jistotu, slova se naléhavě rozeběhla po papíře, až zaplnila několik stránek.
Pak dopis roztrhal a spálil. Nebylo ho komu odeslat.

Píši Vám – co víc? Píšu já Vám.
Netřeba žvanit na úvod.
Snad jsem vám, pane, přec jen znám.
Přišel jsem tuhle Vám nevhod,
vpravdě se trochu obávám.
Došel jsem domů, hladov, znaven
- ani jsem nesvlík kabát na ven!
když co to vidí oko mé?
Uslyším boty, klapyklap.
Ze dveří vyšel cizí chlap!
Místo ženy, dobře známé,
cizák bez slůvka pozdravu.
Nehledám k zášti potravu.
V naději, a třebas malé,
na vhodný kousek úcty,
že nevládnete ústy,
raději já soudím, pane.
Řekla Tánička: „Splet si dům.“
Nu, to se může snadno stát.
Přesto však Vašim ctěným rtům
vzkážu: Pozdravit mají znát!

[„Přišla pošta, poslouchejte!“] hlásil Simbacca nadšeně, jak to měl ve zvyku, a chystal se to na celou místnost přečíst. Odkašlal si a zahleděl se do dopisu, kde stálo následující:
Nzdsráek Jsekio,
pýšu tboje a tvím kmardsrámům, ptrože mího bratránka atvího Chloupkka asy potka lo hrzoný něštěseí ušděsně dlou homi nenaspal aňy nezvalola a možná je mrtví nebo zajatí. Prsím skuse zeptat mystra Čampího ěstli byse. Poněm nehtěl podívart a třepa ho zachráňyt hodi labyse mi pomots sem nato smá.
S podzravem Wyrrgullhuk
Podíval se po ostatních, kteří zjevně očekávali recitál.
[„Asi spam,“] pokrčil rameny a šel si dát druhý oběd.

Tamara stála u ikony a zapalovala svíci, když jí služebná to psaní přinesla.
Očima přelétla řádky a jako by jí srdce sevřela ledová ruka. Dopis přišel z třetího oddělení. Jako dlouholetou spolupracovnici – tvář jí zkřivil odpor – ji žádali o kompromitující informace na dva z jejích hostů.
A o co menší jsem zrádce já?
Dopis zmuchlala a znechuceně vyšla do jídelny. Tam, zády k ní, stáli Saša s Tatjanou a choulili se k sobě jako ptáčata. A proti nim Sergej Pavlovič, drže syna za ruku. Když Tamaru postřehl, pronesl usouženě, ale vzdorně: „Ať je alespoň někdo šťastný,“ a mladému páru požehnal.

Když se vzdělával v umění písma, představoval si, jak krásná bude jeho budoucnost. Vašnostům i řemesníkům bude dopisy sepisovat, kšafty sestavovat, veršíky milovníkům skládat, všem bude svým psaním ku prospěchu. Kompozice ovládal mistrně i na univerzitě, ale k osobní tvorbě se nikdy nedostal.
Po sblížení s Edonem toužil napsati mu milovné psaní, ale latinsky ani česky by mu miláček nerozuměl, německy zase on špatně verše skládal. Tak dlouho se trápil a přemýšlel, jaké psaní by mu věnoval, jakými slůvky by se slušelo ho označiti, aby své city vyjádřil.
Nakonec věnoval milému jediné slovo. Všem na očích, v omítce vyškrábané. Judas.

Mal som sedemnásť rokov, hovorili mi „Einstein,“ vesmír sa rozprestieral predo mnou vo svojich obmedzených štyroch rozmeroch a ja som, viac než čokoľvek iné, chcel pochopiť prečo vznikol a ako funguje.
Mal som dvadsaťjeden, a môj vesmír sa scvrkol do triviálnej sféry zúfalstva. Beznádej a bezvýchodiskovosť ma obrali o perspektívu až do chvíle, keď mi Jane ukázala cestu vpred.
Mám šesťdesiatpäť, sedím na invalidnom vozíčku, neviem povedať nahlas ani slovo, ale prešiel som – prevozil som sa – taký kus cesty teoretickou fyzikou, že moje sny sa priamo predo mnou zhmotňujú do skutočnosti. Do hlasového syntetizátora prácne naťukávam: „Space, here I come.“