DMD č. 2. pro 2. 4. 2015. Téma: Teď se nedívej

Neslyšela jsem ho přicházet, ale pelest se prohnula pod vahou jeho těla.
Zavři oči, šeptal jeho hlas ve tmě. Nesmíš se dívat.
Líbal mě na víčka, chladnými prsty něžně přejížděl po mé rozpálené tváři, jeho dech mě hřál na krku.
Vtiskla jsem se do jeho objetí.
Má Láska, můj milenec, můj manžel, můj bůh.
Jenomže to, co přede mnou skrýval, mi rozežíralo srdce. Jak strašlivé musí být to tajemství, když mi ho nedovolí znát!
Dnes v noci se ale všechno změní. Dnes poslechnu sestřinu radu a poruším svůj slib. Až usne, třesoucí se rukou zapálím svíčku a konečně ho uvidím.

20. 3. 2020, dopoledne.
"Teď še nedívej, maminko! Muším ti žabalit dálek!"
Šustění papírů. Trh!
"Uš můůůůžeš! Pšekvapení!"
20. 3. 2020, poledne.
"Tak sníme dort a půjdeme si hrát na hřiště?"
"Jééééé! Mamí, a teď še nedívej, já teď muším něčo hrožně důležitýho udělat!"
Ňam. Prostřední růžička z dortu mizí. Ňam ňam.
"Ty potvůrko!"
20. 3. 2020, odpoledne.
"Tak si běž hrát. Já si sednu sem a budu se na tebe dívat."
"Nedívej še, neci!"
"Tak nebudu, dobře. Ale nelez moc vysoko."
Prásk!
Au!
To bolí!
Maminko, kam mě ten pán neše? A proš se díváš?
Umžela šem, nedívej še.

Matka vykoukla za roh a přivřela oči před žárem. Hořely schody, koberec pod nimi i dveře.
"Teď se nekoukej, drahoušku, ano?"
"Ale mami, proč je tu takové horko? Co se děje?" zvedlo k ní oči dítě a pak se prudce rozkašlalo.
"To bude dobré. Jen zavři oči."
"To je jako překvapení?"
"Velké překvapení."
"Tak jo."
Čtyřletý chlapeček v pyžamu křečovitě zavřel oči, až mu na čele vyskákaly vrásky.
Matce se do očí nahrnuly slzy. Natáhla se a vzala chlapce do náručí.
"Bůh nám pomáhej."
...
"Mami?"
"Už je dobře," zesláble zašeptala a sesula se i s dítětem na trávník před domem.

Když se křižník Na Vlastní Nebezpečí konečně vynořil z hyperprostoru, čekalo tam na něj nepříjemné překvapení v podobě třiceti křižníků protivníka.
„Ups,“ uklouzlo kormidelníkovi.
Z komunikátoru se najednou ozval hlas admirála Morthyho: „Bossacku, co tady sakra děláte?! Cvičení začne až za deset hodin!“
„To asi ten průlet kolem červích děr,“ odpověděl nejistě kapitán Bossack, „musel nás posunout časem zpátky...“
„Já ale nemám ještě postavenou formaci!“ rozčiloval se admirál. „Tak se aspoň nedívejte, než rozestavím lodě!“
Kapitán si povzdechl. „Dobrá – kormidlo, otočte nás o sto osmdesát stupňů – a vy ostatní,“ otočil se k posádce, „všichni nechte oči zavřené, dokud admirál neřekne.“

Stáli jsme nastoupení před garáží a čekali, s čím James vyjede. Byli jsme zvědaví. Zadání úkolu znělo: Najděte auto s nejshnilejším podvozkem; kdo dojede nejdál, vyhraje lístek na světovou premiéru očekávaného filmu.
„Ještě se nedívejte!“ zaznělo zpoza otvírajících se vrat a Richard zápasil s touhu strhnout si šátek z očí.
„No ták! Už můžeme?“ začal škemrat, když se dlouho neozval žádný zvuk.
Producenti náhle osvobodili náš zrak.
May seděl v karosérii staré Kachny a skrz díru v podlaze tlačil celý vůz nohama v tretrách.
Na startu jsem brečel smíchy.
Večer má vstupenka na Padesát odstínů šedi zvlhla slzami čirého zoufalství.

Odvlekli ho spolu s ostatními, s otcem, když řekl, že je mu už patnáct. Lhal. Ale o to se nikdo nezajímal.
Odvlekli je do sklepa jednoho ze statků. Nikdo netušil, co tu vlastně dělají. A proč.
Začali je odvádět nahoru. Po pěti. Když se ozvaly výstřely, někdo mu řekl, ať si zacpe uši. Nepomohlo to. Jako by se hrůzná kakofonie ozvala pokaždé, když po schodech nahoru odešla další skupina.
Nakonec přišla řada i na něj.
Popravčí četa vypadala unuděně, osoby v černých uniformách připomínaly služebníky ďábla.
„Teď se nedívej,“ zašeptal muž vedle něj.
Před další pěticí výstřelů to ani nestihl.

„Doctore, proč mi zakrýváš oči. Máš pro mě překvapení?“
„I tak se to dá říct.“
„Je to nějaká zajímavá planeta.“
„Planeta to je.“
„Slyším šumění moře.“
„Voda tu je, Rose.“
„Tak už dej ty ruce pryč, ať se podívám.“
„Ještě chviličku vydrž.“
Bleskurychlý pohyb ke konzoli a zoufalé bušení francouzáku Rose zneklidnilo.
„Co je to za zvuky?“
„Nic. Jen měj oči stále zavřené.“
„No tak naskoč ty kraksno.“
„Doctore děje se něco?“
„Nic se neděje, co by se mělo dít.“
Ohlušující výkřik, se mu zaryl do mozku. Jasná odpověď, že Rose otevřela oči a spatřila, TARDIS stojí na okraji vodopádu.

„T‘Khasi...“ šepkám zdesene. „Ni’droi‘ik nar-tor...“ Odpusť mi, že som sem nevedomky priviedol skazu. Na mojich rukách uľpie krv, zelená ako smaragd, horúca ako pomsta.
Ľadový dotyk Delty Vega preniká do mojich starých kostí, no neporovnateľne viac mrazí pohľad predo mnou. T‘Khasi, Vulkán, planéta mojich ľudí, vraždená jediným pomäteným úbožiakom. Myslel som... myslel som, že už nikdy nepocítim takú bolesť, akou je strata t’hy’la.
Nedokážem sa pozerať. Zavriem oči. Len na chvíľu môcť predstierať, že je to nočná mora, že sa to nedeje, že hrôza, ktorú cítim je chimérou z môjho podvedomia-
Moju myseľ rozorve psychický výkrik agónie miliárd umierajúcich Vulkáncov.

Jak jistě prozradí učebnice,
mám kromě bratrů i sestřenice.
Děvčata krásná, rozpuk mládí,
co se jen s bratříčky nadovádí.
Artanis půvabná, zlatý květ,
Na Írissë radost je pohledět.
Pozdního večera, chtěl jsem spát,
vzrušený Curufin do síně vpad‘.
„Vyběhni na balkon, koukni shora!
Maedhros hraje si na doktora!“
Dychtivý popatřit bujné vnady
peláším úprkem do zahrady.
Zaslechnu ve křoví tiché hlasy,
snad je to Írissë. Nejspíš. Asi.
Kradu se blíž a uzřím právě
košili bílou ležet v trávě.
„Stydím se, otoč se na chvíli.“
„Vůbec se nedívám, můj milý.“
Nejsem to já ale pitomec?
vždyť to je Fingon, náš bratranec!

Chlapec něco vykládal cínové figurce. Ten tu být neměl. Smutně jsem si povzdechl a sklonil se k němu, tak, abych mu viděl do očí. „Zahrajeme si na schovávanou, ano?“ Dotkl jsem se magií jeho mysli. Přidal důvěru. „Pikáš, počítej do sta.“
Vedle jsem konečně našel svůj cíl. Ten, za kterým mě poslal parukáč. Stíny mě skryly a já se dostal až za něj. Přejel jsem mu prstem po krku a on bezhlesně padl s prořízlým hrdlem. Amulet změnil svého majitele.
Spokojený sám se sebou jsem se otočil a… Ve dveřích stál chlapec, v očích děs. Nejspíš uměl jen do deseti.