DMD č. 2. pro 2. 4. 2015. Téma: Teď se nedívej

Kapitán Janewayová seděla v pracovně na gauči a prohlížela si návštěvníka vedle sebe. Objevil se na můstku při průletu kolem tachyony vyzařující anomálie. Doktor potvrdil, že se jedná o člověka z počátku 21. století. Nevypadal nebezpečně.
"Takže, pane...?"
"Pavlík, Honza Pavlík."
"Pane Pavlík, mohu vám něco nabídnout?"
"Dal bych si kávu."
Přikývla a nalila mu šálek. "Můžete mi zopakovat co se stalo?"
"No, přestupoval jsem na Můstku a najednou jsem byl na můstku. Teď se prosím nedívejte," požádal ji. Odvrátila zrak. Přesto v odrazu konzole zahlédla, jak si do kávy hází šest! kostek cukru. Možná by měla tu nebezpečnost přehodnotit.

"Tak už ho vyndej."
Nenápadně jukl směrem ke katedře. Furt kouká. Druhej seděl na taháku, ale ne a ne s k němu dostat.
"Zabav ji na chvíli!"
"Co se to tam vzadu bavíte?!" zahřměla.
"Paní profesorko, když já nerozumím té dvojce."
Docupitala k lavici, naklonila se a spatřila tu prázdnotu.
"To jsme všechno brali. Přečti si to zadání ještě jednou." Jednodušší už jsem to fakt napsat nemohla.
A odkráčela.
"Máš ho?"
Spolužák ochromeně civěl.
"To si ze mě děláš prdel! Až máma najde tu pětku na Bakalářích, tak mi zase vypne internet!"
"Ty vole, viděl jsi, jak je má velký?"

Ty tu nejsi, River.
Jsi jenom vzpomínka, ozvěna dávného snu. Obrazy a slova, k čemu to všechno? Když se po tobě natáhnu, mých prstů se dotkne jen vzduch.
River Songová. Ach, River.
Vidím tě vedle sebe, skutečnou, rozesmátou, drzou a svéhlavou, skutečnou a přesto nic víc, než sen. Nevěřím očím, které tě vidí, nevěřím rtům, které ti oplácejí polibek. Lžou. Ty jsi umřela, River. Nezachránil jsem tě. Nejsi tu.
Šeptáš mi, abych zavřel oči, když mě líbáš na tvář, abych se nedíval. Ale já se bojím nedívat. Mám strach, že v okamžiku, kdy oči znovu otevřu...
Ty už tu nebudeš.

Seth dupl na brzdu. Náraz. Strašná rána. Příšerný hluk a hned na to hrobové ticho. Život jim proběhl před očima. Margareth se třásla. Seth vydýchával a valil oči. Všude bylo sklo.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se Seth. Neodvažoval se vůbec pohnout. „Jsi v pořádku?!“ Křikl.
„Jsem!“ Margareth se rozbrečela.
Po chvíli Seth vyšel z auta a vytáhl z kufru pušku. Srnka byla ještě živá. Margareth se mezitím odplazila na zadní sedadlo. Seth se naklonil k drahouškovi do auta, vzal jí za ruce a dal jí je na uši. „Zavři oči, schovej hlavu,“ pošeptal. „Pane bože... ježiši kriste... bože...,“ kňoural drahoušek.

Sam, jehož hlas prováděl běžce smrtící krajinou kolem Abelu, dobře věděl, že každý bude reagovat na krizové situace jinak. Pochopit a předvídat takové reakce znamenalo rozdíl mezi životem a něčím mnohem horším než smrt.
Proto každého z běžců nejprve navedl na místo, které nikdo nechtěl vidět dobrovolně. Do opuštěné nemocnice. K inkubátorům.
Někteří křičeli, jiní polykali slzy, další zarytě mlčeli. Se všemi se po návratu na základnu poctivě opil.
Když dopíjel flašku vodky s novou běžkyní č. 5, došlo mu, jak moc je jiná. Odvyprávěla mu příběh všech dětí od narození až do šťastné smrti stářím. Darovala jim nový život.

Jindřicha se rozhodli posadit za volant, protože nebyla jiná možnost. Někdo s tím autem musel dojet zpátky do Prahy, když si Saša (potřetí za poslední rok) zlomil nohu a všichni ostatní už byli pod parou.
„Prosím vás, teď radši všichni zavřete oči, poněvadž Jindřich vjíždí do křižovatky,“ zavelel Saša a křečovitě stiskl krucifix.
O tři minuty později si Jindřich připaloval cigaretu o ještě žhavý motor pod zmuchlanou kastlí, zatímco Saša s Ivanem bránili své životy před rozzuřeným majitelem Lamborghini.
„Ty jsi ho neviděl?“
„Ne, neviděl.“
„Vždyť je kanárkově žlutý, ty vole!“
„Řekl jsi, ať zavřeme oči? Tak teď nepičuj, kanárku.“

Žil byl jeden bystrý a podnikavý chlapec. Odmala věděl, co chce a jak toho dosáhnout.
Rozjel úspěšné podnikání. Jak se kšefty rozvíjely a zisky rostly, začal si pečlivě budovat síť vztahů. Nitky vedly stále dál a na vyšší místa.
Kdekoliv se vyskytly nějaké překážky, prosadil svou. Nenápadně podstrčené obálky, dobré známosti, protislužbičky, výhodné nabídky. Odpovědná osoba pokaždé v rozhodující chvíli zavřela oči.
Časem ale zašel tak daleko, že už ho nešlo přehlížet.
A uprostřed příprav k útěku si pro něj přišli.
Ale opět si uměl poradit. Zatímco prolézal záchodovým okénkem a potom nasedal do auta, policisté se poslušně dívali jinam.

Přišla do vesnice s jarem, jako tažní ptáci. V jeho očích byla nejkrásnější bytostí na světě.
Její mládí, tvář, ústa i vlasy mu však bolestně připomínaly vlastní stáří. Nedostatečnost. Není nic, jen starý mládenec, se vším, co k tomu patří, ubohý, vypelichaný fořt. Nikdy se neopováží na ni promluvit, nepodívá se do těch jasných očí s tušeným tajemstvím hluboko uvnitř.
Jen lesům může svěřit své náhle probuzené touhy, svůj strach z odmítnutí, svůj žal. S tváří obrácenou k nebi poslouchá, jak stoleté stromy tiše šeptají její jméno: Fanny, Faninka...
... právě přichází! Strnule zírá, když zastřený hlas zachraplá: „Zavři voči, brouku!“

"Don't even look our way. Pray don't. I don't want to be seen."
He could spot her little figure anywhere. He wanted her to be present. To remedy all the bright glow of Miss Ingram's pearls and smiles.
"Don't look at her with such contempt, sir. She's just a child."
Oh I wish I could do otherwise. But she has the looks of her wicked french mother.
"Oh my dear, I wish I could see your so-called plain face. Your pretty little hands."
"Don't worry, monsieur. You will see the eyes of your son."
"A son?"
He had her eyes...

Čekající odsouzenci jsou tiší. Tváře skryté v dlaních, oči plné neobratně potlačovaného strachu. Místnost se topí v šeru; vedle, tam uvnitř, svítí jasné světlo, a přesto se vyzvaní šourají dovnitř jen zvolna a neochotně.
Ozve se drásající, ječivý zvuk, plný bolestné beznaděje. Trhnu sebou. Kvílení a pak tichý vzlykot, cinknutí kovu, studený hlas, který cosi rázně přikazuje.
Po době, která trvá několik věčností, zazní moje jméno.
Vstupuji do nemilosrdného jasu. Ostré hroty, jehly, nástroje bolesti.
Rozhodná ruka otáčí mou hlavu k sobě.
Nebudu se dívat na to, co drží ta druhá.
Křečovitě zavřu oči.
Jenže pusu u zubaře zavřít nemůžete.