DMD č. 22. pro 22. 4. 2015. Téma: Ten kouzelný zpěv

Bouře si lodí pohazovala jako hadrovou panenkou. Zablesklo se, a v dálce se objevila ostrá skaliska. Náhle se celá loď otřásla. Poslední, co si pamatoval, byly výkřiky ostatních, ohlušující praskot dřeva, a pocit, že mu plíce plní studený oheň.
***
Spatřila ho ráno na pláži. Myslela, že je mrtvý, ale pak začal vykašlávat vodu. Nakonec otevřel oči.
Když na ni pohlédl, vykřikl hrůzou. Začala zpívat, a zděšení na jeho tváři okamžitě vystřídal úsměv, který moc dobře znala. V jeho očích se zračila touha a chtíč. Její zpěv sílil, přicházela blíž a blíž...
Rozevřela ústa, a divoce se zakousla do jeho hrdla.

Zpívali a magie proudila, hladila, hojila. Osvobozovala. A konečně, po všech těch letech, spadl ze Severuse pocit viny. Uvědomil si, že prvních pět let po porážce Voldemorta jen přežíval. Lhostejný ke všemu co se dělo kolem, lhostejný k jakékoli snaze o přátelské vztahy, lhostejný k Minervině úsilí vybudovat lepší školu… Zavalil ho příval radostné energie… ano, konečně si uvědomil, jak mnoho se toho v průběhu uplynulého roku změnilo. Cítil teplé vlny přátelství, které měly chuť zlatavého karamelu. Hermiona… Harry… Lenka… Neville… a překvapivě i Karolína a Marek. Přátelé.
To uvědomění plynulo ze Samuely. Dívka byla magie sama. Zvláštní, nezvyklá, léčivá.

V korunách borovic se ozvaly první trylky ptáků, když Frances tělo vypovědělo službu. Každá píď sestupu pálila rozžhaveným železem. Každý nádech bodal v němém výkřiku. Zachytily ji Sullivanovy paže.
„Měl jste mě tam nechat.“
„Do vesnice už to není daleko. Přivedu pomoc.“
***
Černovlasé děvče zametalo na zápraží a při práci si vesele prozpěvovalo. Polekaně ztichlo, když je oslovil. Snad se leklo modrého kabátu námořníka.
„Neublížím ti. Přítel je zraněný. Potřebuje doktora.“ Máchl rukou směrem k lesu.
Děvče zavrtělo hlavou. Nerozumělo. Nakonec se domluvili posunky.
Felčara ve vsi nemají, ale snad pastýř by pomohl. Vyléčil obecního berana. Bydlí chaloupce za vesnicí.

V nekonečném zori moře,
v oceánu z věčnosti,
unáší nás břímě hoře,
plujem zpátky do vlasti.
Legendy o zpěvu Sirén,
lákají mne okusit,
podlehnout jich hlasu milém,
však nechci život opustit.
Odysseus, kdys ten vládce,
když druhům zalil voskem slechy,
připoutat se nechal krátce,
nic naplat mu byly vzdechy,
aby nabyl svobodu,
mohl skočit k Sirénám,
vrhnout se k nim pod vodu,
a dobrovolně skonat sám.
Tápu marně vprostřed moře,
jak, krásný ten zpěv okusit,
možná je to ale dobře,
zas fantazii popustit.
Vymyslet zas příběh jiný,
legendy se tvoří dál,
to, když není člověk líný,
pero rychle rukou vzal.

Snad na nic nezapomněli. Šachy, zámek s létajícími klíči, ďáblovo osidlo… Minerva se protáhla malým otvorem jako poslední. Postavila se, vrazila obličejem do něčeho chlupatého, zhluboka se nadechla… a omdlela.
Probrala se téměř okamžitě. Všichni pořád stáli v nezměněných pózách a z tváří jim ještě nezmizely překvapené výrazy.
Jen Hagrid se k ní skláněl a na melodii písně „Tichá noc, svatá noc“ falešně pobrukoval:
„Néébóóójtéé séé, pááníí próófééésóóórkóó, Chlóóúúúpéék spííí jáákóó mííímíínóóó. Úúúž múú tááádýý dóóóbróóóúúú půůůlhóóďkúúú zpííííváááám.“
Minerva znechuceně zatřepala rukou. „Já přece nemám strach. Ale…“ s odporem nakrčila nos, „u Salazara, Hagride, kdy jste to zvíře naposledy koupal?!“

„No bylo mi to blbý, ale já se prostě nedokázal ovládnout.“
„Ti tak ňák cejtím, že už ho nemůžu.“
„Pragmatik jak sviňa, vidí slabost, dere se…“
„Kdyby aspoň dokázal cokoli uznat!!“
„Noc je ještě mladá, snad…“
„Von ho tam normálně vyndal.“
„Já ti nevím s tou barvou.“
„Samozřejmě si hrábnou, bastardi úřednický, a jak!“
„Neser bohy!“
„To když jsme tenkrát…“
„Existenciálně to celkem vymazlil.“
„Co vlastně chce, když ho…“
Jsem nočňotramvajácký, ne taxíkový.
Protože vím, že tramvaje zpívají, fakt jo.
Jen se zaposlouchat.
Komparzisti dodávají útržky opery.
Netuší, v jaké hrají symfonii.
Nebo ukolébavce?
„Zase jsi usnul a přejel, co?“

Umírá a znovu se rodí.
Nechává se pohltit plameny a vstává z popela, maličký, ale s pamětí starce. Paměť nás činí tím, čím jsme. Někdy mu připadá, že nemá nic než ji.
Občas se odváží přiznat si, že to tak vážně je.
Když pláče, nikdy ne pro sebe. Jeho slzy uzdravují světy jednotlivých i tisíců, rozsvěcejí pohaslé hvězdy, vracejí jiskry do očí. Pláče často, jen málokdy tak, aby ho někdo viděl. Bojí se, ví, že slabost zrazuje.
A jsou i chvíle, kdy ví, že slabý není. Že dokáže vše, co ještě zbývá udělat.
A Vesmír umlká, když slyší zpívat fénixe.

„Zvony,“ vydýchol.
Strnul som. Skutočne, v diaľke bolo počuť zvony. Ich hlas sa niesol nocou, mocný a čistý ako úprimná náklonnosť. Nikdy by mi nenapadlo, že raz začujem hlas kostolných zvonov uprostred prérie.
„Akoby niekto spieval,“ šepkal do tmy. „Počuješ? Akoby ma volali...“
Pocítil som strach.
Pomkol som sa bližšie, obaja sme sa chveli. V žiare dohasínajúcich uhlíkov som uzrel črty jeho tváre. Zbožný výraz na jeho obličaji bol tak nový, neznámy.
Priložil mi ruku na hruď, no ani teplo jeho dlane nedokázalo roztopiť ľadový črep hrôzy zaťatý do môjho neodbytne tlčúceho srdca.
„Šarlí?“ spýtal sa zmätene.
Nerozumel som. „Winnetou?“

Orfeus zpívá – plesá zem. Ptactvo přenechává jemu vlastní zpěv, zvěř dravá zkrotne a povahy dostane beránčí. Vítr mlčí, vody se neopovažují ničeho než naslouchání. Jen pěvcovy struny zní světem. Okouzlena přichází Eurydiké.
Orfeus zpívá – jihne zem. Nejkrásnější dítě vod, božská Eurydiké, zchvácena navždy je podsvětím. Zjihne Thantalos a zjihne Persefoné. Lesknou se oči Hádovy. Fúrie přikrývají oči křídly. Leč nejvábnější tóny lyry nevyvedou zpět krásnou Eurydiké.
Orfeus mlčí – mlčí zem. Roztrhán na kusy zemřel pěvec. Nezní již nikde struny jeho. Snad shledal se v podsvětí se svou Eurydiké.
Orfeus není – pláče zem. Skály slzy roní nad neštěstím Orfea a Eurydiké.

Buch, buch, buch.
Slyšíš je? Zvoní ti v hlavě a nikdy nepřestávají. Ten kouzelný zpěv bubnů, buší do tlukotu tvého srdce.
A znovu a znovu a znovu.
Nemůžeš spát. Nemůžeš přemýšlet. Je to jenom v tvojí hlavě.
Buch, buch, buch.
Nikdy už nezažiješ ticho. Nepamatuješ si, jaké to vlastně je, neslyšet nic.
Buch, buch, buch.
Léky? Neexistují. Pár lidí prý už spáchalo sebevraždu.
Proč, proč, proč?
Pískání, syčení, bouchání. Bude tu s tebou až do konce tvých dní.
Pořád, pořád, pořád.
Zvedáš hlavu. Jdeš dál. Co jiného můžeš dělat?
Buch, buch, buch.
A znějí dál. Ach, ten kouzelný zpěv bubnů...