DMD č. 30. pro 30. 4. 2015. Téma: Ten co nic nenapsal

Už jsme o tom mluvili ale já se tenkrát vykroutil. Měl jsem říct jasně, hned
Chtěl bych ti povědět, že nikdy s nikým
Je mi jedno, co si budou myslet příbuzní a máme prášky
S tebou se cítím tak
Na psaní jsem nikdy moc nebyl nevím jak vyjádřit
Ne, to tedy nevím, bouchl pěstí do stolu, to je k zbláznění, praštil do tlačítka DELETE, vydupal do bytu v patře, vrazil do obývacího pokoje, v televizi běžel hokej, naši zrovna dali gól, hrála hudba, fanoušci ječeli jako šílení, ale on se nedal odradit, nadechl se a zařval, Horáčku, vezmeš si mě?

Nestydí se za to. Některé ponožky sežvýkal on a pak to na Poldíky svedl. Bylo to nutné, neustálá přítomnost těch dvou malých mozečků ho rozptylovala a rozčilovala. On byl stvořen k velkým tvůrčím činům, v jeho nitru dřímá Spisovatelský Duch! Nesměli se s nimi přestěhovat!
První týden v novém domově byl báječný, cítil, jak se ho pomalu zmocňuje inspirace. Na začátku dubna se objevili na parapetu. Chvíli je zkoušel zastrašit, pak zhnuseně zalezl pod postel. Pod postelí bude na psaní klid. Příliš pozdě mu došlo, že tam bude také tma.
Ubohý tyranosaurus. Ani letos se mu nepodařilo napsat jediné drabble.

Tak tohle téma mě nejdřív vůbec neoslovilo.
Nic. Vyhozený pojistky. Zkrat v hlavě.
Proč vlastně musím pořád psát?
Proč musím pořád něco vymýšlet?
Vždyť píše tolik jiných lidí.
Taky mi chybí čas na čtení – trpělivé, zkoumavé, prožité.
V šíleném spěchu čtu zlomky textů tu i tady, abych aspoň držela v dohledu svět posedlý informacemi.
Informacemi, které nemají čas vyzrát do myšlenek.
Nemůžete přemýšlet, když vám to v mozku jiskří a vybuchuje stálými novinkami!
Nebo ano?
Tak občas zatáhnu roletu.
Odpojím se a oddám se tichu.
Tichu, ve kterém jsou moje myšlenky schopné se narodit.
A právě proto dnes nic nenapíšu:))

„Kluci neblbněte. Z toho bude malér.“
„Srabe!“
Nešťastně vzdychl, šoural se za ostatními.
Kluci si přetáhli přes hlavy černé kukly.
„Načmáráme to a vypadneme!“
Všichni si plácli.
Myslel si své, ale raději mlčel.
Už nechtěl být za sraba.
Přikradli se k bráně císařského paláce.
Kolem hlídkovali vojáci.
Malých uličníků si nevšímali.
Nepovažovali je za hrozbu.
Vzápětí zasyčely trysky sprejů.
PALPIE JE VŮL!
Zářilo neonově růžovým písmem na bráně paláce.
„Zdrháme!“
„Stát!“ ozvalo se za nimi. „Jménem císaře!“
V běhu udělal na vojáka dlouhý nos.
Strach byl pryč.
Sice nic nenapsal, ale aspoň byl u toho.
Ať žije povstání proti Říši!

Taťána rozechvělými prsty zapečetila dopis. Poslíčkovi vtiskla do rukou minci, aby ho doručil. Nitro jí svírala nervozita, celá se třásla. Musela čekat.
Celý den sotva jedla. Chodila z jedné místnosti do druhé, vyhlížela z okna, jestli neběží poslíček s odpovědí. Při každém zazvonění se vylekala.
Nitro jí zžíraly pochybnosti. Jednu chvíli litovala, že dopis napsala, v další se přesvědčovala, že to bylo správné. Karty jsou na stole.
Po pár dnech propadla beznaději. Srdce ji bolelo, plakala, až všechny slzy vyschly a ona jen prázdně zírala na krajinu z okna.
Zlomil jí srdce. Evžen Oněgin jí na její dopis nikdy neodpověděl.

Bruselský internát bez svého profesora maličko osiřel. I chlapcům z vedlejší školy chyběl. Děvčata brzy dostala novou učitelku. U mladých pánů to trvalo déle. Britských mužů, kteří by toužili pracovat na Kontinentu, nebylo mnoho.
Pan Goldman však padl řediteli do noty od prvního rozhovoru.
Studenti zanedlouho ztratili pověstné ospalé výrazy a angličtina jim náhle nebyla tak zcela cizí. Někteří se dokonce začali zajímat o klasickou literaturu.
Pololetní slohy na téma "Tiché touhy - obraz antického dramatu" byly nad očekávání slušné. Jen kdyby...
"Pane Bouchere, neodevzdal jste. Nic jste nenapsal?"
"Ne."
"Cože?"
"Jen v duchu, pane. Nemohl jsem odevzdat. Nesluší se to."

„Opravdu? Ani čárku? Myslím, že by ti psaní šlo skvěle. Znáš tolik osudů, takže bys neměl potíž s tím, jak příběh začít. A určitě bys ho uměl ve správný okamžik taky skončit. Divil by ses, kolik lidí s tím má problém! Pak se jim to celé rozbředne. Jsi na tahu.“
Dlouhé...říkejme tomu třeba prsty... se vznesly nad šachovnici a posunuly černou dámu.
„A je moje,“ zajásal protihráč. „Víš, ty bys byl nepochybně mistr koncovek. Dokážeš děj tak rázně utnout! Šach mat!“
V hlubokých... řekněme třeba očích... se zablýsklo.
„JÁ NEVÍM, TERRY. MÁM DOJEM, ŽE VŠECHNO UŽ JSI NAPSAL TY.“

Žila jsem pro spoustu chlapců,
od rebelů k té skupince laskavců,
s některými se vodila za ručičky,
jeden starší, další mladičký,
ale pak jsem potkala tu lemru,
takovou, co najdete jen jednu,
která nevěnuje vám hezký úsměv,
a máte pocit, že nemůžete uspět.
Sice vypadá jako ztělesnění snů,
jako noční můra osamělých dnů,
ale neudělá pro vás zhola nic,
a vy snažíte se doufat v trochu víc.
Pak začali chodit zamilované dopisy,
a s nimi ty nejkrásnější narcisy,
jenže pohled kudrnatého blonďáka cíl neminul,
jako by snad iniciativu vyvinul…
Tak vyhrál ten, co nic nenapsal.
Což máme vlastně krapet společné.

Otázka zněla: Jaký je protijed proti otravě tisovými bobulemi?
Většina zkoušených napsala něco v tomto smyslu: Nic. Proti tisu neexistuje protijed.
Anzelm napsal: Nic. Dužina tisových bobulí je jediná část té rostliny, která není jedovatá. Proti jedu obsaženému ve všech ostatních částech není znám protijed, i když autority uvádějí čtyři tzv. panacey, které mají být schopné vyčistit z organismu cokoli nežádoucího. Osobně ovšem v jejich účinnost nevěřím.
Erikova odpověď musela být samozřejmě jiná.
Nemohl přece napsat „nic“ jako ostatní...
Na jeho papíru stálo: Nevím. Tak zoufalý hlad jsem ještě nikdy neměl a flétny se z tisu nedělají. Zeptejte se Anzelma.

Vítězím nad systémem.
S až nepříjemně hřejivým pocitem v srdci se vydávám směrem k radnici, která se mi doslova bortí před očima.
Přeprogramování mozků sice trvalo nějakou tu chvíli, ale nyní všichni bojují proti systému, doslova ho vytrhávají z kořenů.
Nechápu, jak mohl systém tak dlouho vládnout. Nikdy nic neudělal, nevydal zákoník. Pokud se stala nějaká pohroma, nikdy se neomlouval.
Přeci jen ta neaktivita k něčemu přispěla.
Systém, ten co nic nenapsal, svojí leností zlegalizoval mou revoluci, sám sebe uvěznil v žaláři nekonečného zapomnění.
S úsměvem na tváři se otáčím proti slunci a v duchu děkuji bratrovi za jeho pomoc.