DMD č. 2. pro 2. 4. 2016. Téma: Les náhod

Žena se neklidně rozhlédla kolem sebe. Dříve upravené vlasy jí nyní nedbale poletovaly kolem obličeje.
Kdesi mezi stromy uslyšela divný zvuk. Zachvěla se.
Proč jsem si jenom nedávala větší pozor! Takhle se ztratit! Vynadala si.
Jako naschvál tento les neznala. Slýchala o něm roztodivné historky a chtěla ho navštívit. Zvědavost ji zase jednou doběhla.
Větve se znenadání rozhrnuly a do cesty jí vstoupila mladá, asi dvacetiletá dívka.
“Promiňte, nevíte, kde to jsem? Asi jsem zabloudila. Jmenuji se Elizabeth Bennetová.”
***
Ne! Škrtla Jane Austenová rezolutně celý odstavec. Proč jsem si jen myslela, že psát fanfikci sama na sebe je dobrý nápad?

Na náhodný pohled les, jakých je hodně, ale v Dolní Lesné vědí svoje. Každému se tam něco přihodí, někdy je to výhoda, jindy nehoda.
Rozhodně se nehodí tam vyhazovat odpadky. Tuhle starý Hodánek přitom spadl do příkopu, bláto ho ohodilo a shodil na sebe ten pytel na vyhození.
Mladý Nahodil cestou do Hodyně zabloudil, jako když přehodíš výhýbku – a nachytal nevěstu, kterou mu dohazovali, s hajným Příhodou. A do hodiny mu náhoda přihodila do cesty Marušku, která vaří nejlahodněji ze vsi.
A jinak důvěryhodný zaměstnanec finančního úřadu tam už párkrát odhodil ta nejdůležitější lejstra. To pak slaví Dolní Lesná hody.

Můj nejmilejší přítel se nazývá Bejval Antonín, kterýž jest veliký vynálezce.
Zrovna nedávno vynalezl hru na stopovanou, pročež jsme cestou lesíkem sledovali pana Pivodu, toho sodovkáře z Habrové, když se tam zničehonic objevila naše služka Kristýna.
Pan Pivoda nízkým hlasem pravil: „To je ale náhodička, slečno, nechtěla byste kousek svézt, jelikož s sebou mám prázdný vozejk.“
A Kristýna se chihotala a vedli se spolu za ruce až k vrbičkám, kdež jsme každý obdrželi herdu do zad a malinovou sodovku, abychom doma mlčeli.
Zilvar z chudobince se zamyslel a pravil, abychom příště stopovali cukráře pana Svobodu, jelikož on jest velice mlsný.
***

„Bratře, nohy mě bolí jako čert. Neobrátíme na víru radši Bulhary?“
„Nekecej a šlapej, Metoději.“
*
„Na-ra-zil si nos. Tak teda Slavníkovce.“
*
„Kníže, nechceš si radši vybrat nějakou urozenou?“
„Myslíš? Když já nevím... Božka má zkrátka největší prsa.“
*
Na-ra-zil si nos. Tak teda Jana Lucemburského.“
*
„Fakt ho upálíme? Slyšel jsem, že má spoustu stoupenců.“
„Věř mi, Husa nikdo nezná.“
*
„Maminko, chci si opéct tuřín, ale dřevo je mokré.“
„Na, Koniáši, vem si tohle, stejně jsem to už dočetla.“
„Knížka? Hmmm, hoří hezky.“
*
„Josefe, neodmlouvej, do té školy prostě půjdeš!“
„Není to povinné. Nikam nemusím!“
„Nemusíš, jo?“ Bouchne razítko. „Tak už musíš.“

„Hagride, potřebuju, abys mi pomohl.“
„Ale jo, Regi, to já pomůžu, dyž to nebude moc složitý. Že máš zase problém s tim našim psanim, co?“
„Přesně tak. Řekni mi, kdy byl tvůj život nějak zásadně a hluboce ovlivněný náhodou, nebo spíše spoustou náhod.“
„Hmm, zásadně a hluboce, povídáš? Noo… tady kousek v Zapovězenym lese je jedno místo, kam teda už zásadně nechodim. Je to tam tak rozvrtaný vod vobřích žížal, že sem do jedný hluboký ďoury spad, a tak si pochroumal hnátu, že to fakt nadlouho vovlivnilo můj život. Ale jinak já žiju ouplně vobyčejně. Mně se žádný náhody nedějou.“

V lese souška vyhlásí přechod zamořeným územím. To se nám náhodou může hodit. Takže si nasadíme plynovou masku. Je gumová, má okýnka na oči a dlouhý chobot s konzervou na konci. Vyznačuje se tím, že smrdí. Pak si natáhneme pláštěnky, na nohy a ruce navlečeme igeliťáky a zajistíme je gumičkama. Gumička obvykle praskne, takže pytlík nedrží. Náhodou by se tam mohl dostat plyn a rozežerat nám kůži. Dál pokračujeme poslepu, protože okýnka se brzy zamlží. Konzerva nás fackuje mezi nohama. Zakopáváme o pytlíky. Náhodou máme štěstí, že už po sto metrech je čistý vzduch.
Doopravdy bychom ale nepřežili ani náhodou.

Černý Ford Pickup F-150 pomalu odbočil na parkoviště.
"Vážně tam chceš jít?"
Měl šestnáct let, jméno po otci a řidičák teprve tři měsíce.
"Chci."
"Jeho jméno tam nedali," řekl Ian. "Já... Ptal jsem se."
"Vždyť to vím, při poslední cestě nebyl voják..."
Leila se odmlčela a zavřela oči.
Vzpomínala.
Svírala to nejbližší co jí po něm zbylo.
Snad dvacet let starý foťák.
Bližší byl jen chlapec.
I na něj dojde.
Tam u zdi.
Věděla co uvidí.
Sto padesát metrů zdi z lesklého černého kamene.
58 191 jmen mužů padlých ve Vietnamské válce.
Jen to pro ni důležité chybí...
Ian King.

Právě když už žízní nemohla dál, narazila na malé jezírko.
Právě když si v bezpečné vzdálenosti ode všech chtěla odpočinout, překvapil ji lesní požár.
Právě když při bezhlavém útěku před plameny doklopýtala do bezpečí vodní tůně, objevili ji profíci.
Právě na stromě, kam na útěku vyšplhala, si udělaly hnízdo zmutované vosy.
Právě když se připravili na souboj s posledním lidským soupeřem, vyřítila se na ně na všechny smečka vlčích mutantů.
Právě když zbyli jen ona s Peetou, bylo pravidlo o dvou možných vítězích prohlášeno za neplatné.
Náhody? Těžko.
Tvůrci her z Kapitolu mají v aréně všechno pod kontrolou.
Skoro všechno.

Ačkoliv na dálku slepá jak patrona, vidím při houbaření skoro všechno: srnky v mlází, zajíčka na paloučku...
Jak říkám skoro všechno. Až na jedlé houby. Pod smrčkem na mě jukají maximálně vachomůrky.
Po mé prohlídce podrostu s nekonečnou mantrou na rtech „Hlavička hnědá v travičce“ se v mém košíku objeví pár ubohých babek a za mnou kráčí naše sousedka a plní již druhý koš.
Kráčela. Už to nedělá.
Naše poslední společná výprava. Krásný les, ale nikde ani klouzka, ani holubinky.
A tu jsem najednou stála obklopená těmi největšími modráky, co svět kdy viděl.
„Ty! Neznahřib a taková náhoda!“ tiše zaúpěla.

Zdalo sa, že bažiny sú nekonečné plochy barín s ostrovčekmi suchej zeme. Pahýle stromov pripomínali ruky vyhladovaných žobrákov.
Stála tam sama, opustená. Cítila, ale len strach, hnev, zdesenie, nenávisť, zúfalstvo... to najviac.
Matne tušila, kým je. Bola.
Dávno, pradávno ju ponechali svojmu osudu a ona odplácala rovnakou mincou každému, kto zablúdil do jej lesa. Býval to les. Zrodila sa v jeho jazierku a ako jej moc stúpala, pohltila ho voda.
Cudzinci zriedkavejšie odvážili sa na jej územie.
Ktorýsi sa nechal zlákať jej vnadami, ktoréhosi pritisla k sebe, keď sa sklonil, aby sa osviežil jeho vodou.... náhody. Ľudia na ňu neverili.