DMD č. 2. pro 2. 4. 2016. Téma: Les náhod

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či sa zase do lesa s Ančou nechystáš.
- A to by som aj mohol. Hoci ďalej ako za prvú zatáčku nikdy nedôjdeme. Stále jak tam prídeme, tak o dačo náhodou zakopne, na zem spadne, sukňa sa jej pri tom vyhrnie a potom… potom sa nám už ďalej chodiť nechce.
- Jáj Pištík môj, nedivím sa ti. A myslíš, že aj dnes tam takto náhodou zakopne?
- No, ak to lano, čo som tam bol cez cestu natiahol, nikto neukradol, tak veruže aj dnes.

Byl to ničím nezajímavý palouk, ukrytý mezi vysokými stromy uprostřed neznámého lesa.
Bylo to místo jako tisíc dalších na tomto světě. Bez čehokoli, co by jej předurčovalo k jeho osudu.
A přesto se jednoho dne stalo, že zlenivělý bůh hodil kostkami.
Náhoda se dala do pohybu, čísla a místa a děj a osud...
Když se jednoho dne několik mužů, vysílených svou dezercí z té nesmyslné války, uvolilo složit se k spánku na tom palouku, narazilo na ty, které nikdy v té době nechtěli již spatřit.
Na svou četu.
Za dezerci byli svými bývalými spolubojovníky zastřeleni druhého dne za východu slunce.

Do kupé prenikli zmesi pachov a ozveny hlasov rozpustených vo všeobecnom hluku. Aj so zavretými očami som vedel, že čoskoro dorazíme na King’s Cross.
„Londýn,“ z protiľahlého sedadla redundantne upozornil Watson.
Londýn prirovnávali k džungli, bojovému poľu, mravenisku aj (zúfalo mylne) k úľu, no mne vždy pripadal ako domov. Ak moje dedukcie niekedy zlyhali, bolo to kvôli nepredvídateľným okolnostiam, a číre množstvo obyvateľov a ich okolností z Londýna robilo veľký organizmus (nič tak sofistikované ako pravý roj), ktorý sa správal stochasticky.
Pravdepodobnosť chyby v úsudku tu bola oveľa nižšia.
„Zvláštne, Holmes… než som ho uvidel, nevedel som, že mi chýba.“

S něhou vzal novorozence do náručí. Čtvrtý syn! Láskyplně pohlédl na jeho matku. Danika byla stále stejná, jako když ji spatřil poprvé. Byla to tehdy náhoda. Někdo k nalezení svého štěstí potřeboval celý les náhod, jemu stačila tahle jediná. Přitom to bylo vlastně nemyslitelné: byla záhorská lučištnice, on vladyka ze Šerosvitu. Byla nepřítel, kterého měl správně zabít. Neudělal to. Oženil se s ní. Bez vědomí starmelského pána, jemuž sňatek jen dodatečně oznámil. Vyvolalo to obrovské pozdvižení, byl však odhodlaný bránit svou ženu přede všemi: starmelským pánem, ostatními vladyky i Záhořany. Nikdy nelitoval. Miloval ji a jejich synové byli budoucností Šerosvitu.

Intuice nám říká, že náhodné výsledky by se měly pěkně střídat. Ale tak to není. Náhoda je náhoda a nepamatuje si, jak pokus dopadl před chvílí. Jenže kluci mi nevěří.
"Máš nějakou minci, Prcku? Hoď s ní desetkrát za sebou a zapiš, jestli padla panna nebo orel."
Prcek šátrá po kapsách.
"A teď ty, Smíšku. Ty nebudeš házet, ale těch deset hodů si vymyslíš."
"A co jako?"
"Já se nebudu dívat, a zkusím poznat, kterou sérii zapsal Prcek, a kterou Smíšek."
Za chvilku mám před sebou dvě řady písmen:
PPOPOPPOOO
OPPPOOOOOP
Jsem si celkem jistý, že první řádek vymyslel Smíšek.

Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.
Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.
Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.
Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.
Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.
Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.
„Rosencrantzi? Není ti ten les povědomý?“
„Jsem Guildernstern. Samozřejmě, jsme tu nejmíň po tisící. Ten zatracenej herec nás dá pověsit a dříve či později nás vzbudí, abychom šli hrát znovu. Smiř se s tím.“
„Provedeme pokus.“
„Cože?“
„Pokusíme se tentokrát všechny zachránit.“
„COŽE?!“

Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.
Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.
Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.
Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.
Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.
Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.
Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.
Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.
Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.
Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.

Strážce hledí na strženou výstražnou pásku a mozek mu pracuje na plné obrátky. Co dělat? Za nimi? Musíš! Támhle jsou, sláva. Formality stranou.
"Jste normální?! Jak jste se sem dostali?!"
"Proč řvete?!"
"Jste v zakázaném pásmu, copak to nevidíte?"
Rozhlíží se, ale podemleté kořeny a nalomené stromy neregistrují.
"To byla náhoda pane." Jistě, náhodou strhli pásku a odhodili ji stranou.
"Okamžitě zmizte, nebudu to řešit, ale tamtudy pryč! Je tu ještě někdo?"
Jeden mávne neurčitě kamsi do hlubin lesa.
"To nespadne, to by byla velká náhoda", odmlouvají, ale jdou.
Ošklivé vlhké křupnutí, pád těžké hmoty a zvířecký řev nešťastného strážce.

Vtrhla do jeho kanceláře jako divoká voda.
„Vážený pane,“ spustila tónem hodným generála. „Pan Stern má ta nejlepší doporučení, je pracovitý a spolehlivý.“
„Je od vás podlé slibovat mu místo a pak zrušit slovo. Já žádám,“ zahleděla se mu hluboko do duše, „abyste ho okamžitě přijal, pane!“
Konečně se nadechla. Tmavé vlasy jí po vášnivém řečnickém výkonu padaly do čela.
Usmál se, možná poněkud potutelně.
„Slečno, zřejmě hledáte představeného kanceláře.“
Zrudla. „Vy... nejste...“
„O pana Sterna nemusíte mít obavy. Pokud tedy slovo soudce ještě něco znamená.“
Ze všech dveří, které vyrostly ve stejném lese, si náhodou vybrala právě ty jeho.

Rodiče učí děti: “Nechoďte do lesa. Zemřete hlady, roztrhá vás divá zvěř.”
Rodiče Karpovovi v lese žili. Své děti naučili lovit pro obživu, dali jim ostré tesáky, malovanou Marju Morevnu.
Děti jdou lesem. Alexej škádlí bratra. Nese jelínka a krev barví sníh. Dobrý lov. Mladší Roman nese Marju. Odsekává, hněvivě.
Čtrnáctiletá dívenka bratrům vyčiní. Smějí se. Dobrý lov.
Medvěda nepostřehli, dokud nezaútočil. Sotva stihli uskočit.
Roman pomalu zvedá pušku. Medvěd udeří, puška padá, krev barví sníh.
Alexej tasí tesák. “Anuško, utíkej!”
Třeskne výstřel. Medvěd klopýtne. Druhý. Medvěd padá. Anuška tiskne Marju Morevnu v rukou - vyděšeně, pevně.
Dobrý, Bože, dobrý lov.