DMD Bonus č. 3 pro 10. 4. 2016.

Zdeněk Janouch měl nový dalekohled ze západního Německa a nemohl si ho vynachválit, přestože byl zkonstruován kapitalistickým nepřítelem. Díky němu zjistil, co za život vede Ing. Milan Vrba.
Mylně ho považoval za slušného chlapa. Poslední dobou u něj zvoníval kluk podezřelý patkou až do očí, a Janouchovou občanskou povinností bylo zjistit, co tam pohledává.
V klíně se teď Vrbovi pohybovala rozčepýřená hlava, nahoru a dolů, na vlastní oči a západoněmecké přibližovací čočky to viděl. I když jemu samotnému se takových tělesných potěšení nedostávalo (ač by si to moc přál), dobře věděl, co to znamená a že nahlásit se to musí.

6. března 1842 zemřela Constanze Mozartová, zpěvačka a dobrá obchodnice, která si smrtí manžela nenechala zkazit zbytek života. O pár týdnů později přišla na svět komtesa Karoline, která si nehodlala život zkazit tím, že se vdá. Na prahu třicítky, když se otec smířil s myšlenkou, že jeho třetí, krásná a inteligentní dcera skončí jako stará panna, se objevil tmavý cizinec, o poznání méně bohatý na duchu než Karoline, který ji ale okouzlil svým humpoláctvím, a tak se stala hraběnkou Karóly, perlou uherské šlechty. Gróf Miklós byl zoufale impotentní a tak Karoline vyhledala asistenci dobrého přítele, aspirujícího advokáta. Všichni byli spokojení.

Jako děcko si sníš povolání
Nevíš nic o tom,
jak to na světě chodí
a proto je to tak snadný
Já chtěla bejt hipík,
protože jsem vlastně ani nevěděla, co to je
Květinovej člověk znělo hezky
Nedávno mi kámoška řekla, že její máma si myslí,
že vypadám jako hipík
Ne každýmu se splní dětský sny
Ale já nejsem žádná květinka,
Jsem hlína, co čeká, až se uhněte do běžnýho člověka
podle systémovejch měřítek
Jako dospělej si taky sníš povolání,
ale už seš realista
hipíci nic nevydělaj
Teď ani vlastně nevim,
co chci bejt,
protože vlastně už vim, co je co.

Dědeček byl pro něj vším. Už jako malý si hrával s kamarády u dědečka s jeho sbírkou brnění. Když něčemu ve škole nerozuměl, byl to vždy dědeček, kdo mu vše vysvětlil. Když odmaturoval, hádejte, kdo mu dal dárek jako první, dědeček. Když se poprvé zamiloval, nejdřív to řekl dědečkovi a obracel se s radou k němu. Když se nakonec oženil, dědeček mu dal těch 300 000 jako podporu do manželského života.
A pak dědeček zemřel. Najednou, bez varování, prostě zemřel.
Jeho smrt ho úplně zdrtila. A když se procházel po jeho domě, dostal spásný nápad.
V brnění se dá utopit snadno...

„Kam jedeš?“ zeptal se Maglor.
„Nikam nejede, pakuje se z domu,“ oznámil mu samolibně Curufin, který vyhlédl ze dveří svého pokoje.
„Sklapni, tatínkův mazánku!“ zařval Maedhros v odpověď.
„Když se někdo neumí vhodně chovat, tak se nesmí divit,“ dodal ještě Curufin a zavřel dveře.
Maedhros naplnil jeden kufr a začal házet věci do druhého.
„Fotr viděl ty fotky a dal mi na výběr. Buď se s ním rozejdu, nebo mě vydědí.“
„Máš kam jít? A máš peníze?“ zeptal se starostlivě Maglor.
„Našli jsme si byt. Fingon má práci a já si taky něco najdu. Neboj,“ řekl a přinutil se usmát.

Noc odcházela a blížilo se ráno. Naše oči byly suché, ale srdce přetékala vzpomínkami. Zpoza obzoru přicházel úsvit. Slunce pozlatilo jeho tvář zbrázděnou bolestí.
„Ach, Vinnetou,“ zašeptal jsem to drahé jméno a stiskl jeho ruku. Věděl jsem, že želí její smrti. Já však litovat nedokázal.
Začínal další z dní, které mi bylo dopřáno strávit po boku svého bratra.
O mnoho let dříve na hoře Hancock
Červený záblesk.
Vrznutí modrých dveří.
Z budky vyběhla dívka.
Zazněl výstřel.
„Za slash!“ vykřikla a vlastním tělem zastavila kulku.
Přesně tohle chtěla Zářná Vzora udělat už od čtyř let. Teď konečně znala ty správné fandomy.

Hrubý alkoholik bez špetky vychování, který jí nenabídne vlídné slovo, i kdyby na tom závisel jeho život.
S každým dítětem strávil hodiny. Během té doby se skoro nedotkl alkoholu. Po jejich smrti poslal rodinám peníze alespoň na půl roku.
Hloupá panenka bez ponětí o tom, co se kolem děje. Milovnice barevných šanonů, která se dokáže usmívat, když posílá lidi na smrt.
Po jejích prvních hrách brečela. Naivně věřila, že děti z nejchudšího kraje mají nějakou naději na přežití.
„Letos tě nechci vidět bulet, princezno,“ utrousil později.
„Co tobě na tom záleží?“
Neodpověděl a s lahví vodky odkráčel do svého kupé.

Námořní navigace je složitá věc. Pokud jste ve století počínajícím jedničkou, vyberete si nad obzorem hvězdu nebo pozorujete zákryty Jupiterových měsíců, odečtete přesný čas a mrknete do tabulek. Nebo spíš použijete navigaci výpočtem. Žádná věda.
Časem přibude rádiové zaměřování. V roce 1923 novinka. Nevěří jí ani kapitán torpédoborce USS Delphy. Nespolehlivá, jako všechno nové. Dnes je navíc mlha jako v prádelně a pobřežní proudy se zbláznily.
Lepší je stará dobrá navigace výpočtem.
Kapitán nařizuje flotile obrat na východ.
Delphy najede na mělčinu jako první. Okamžitě spustí sirénu. Pět minut po dvanácté.
Z Younga zůstane nad hladinou bok pokrytý mořskými živočichy.

Nikdo se sem ještě nevydal.
Nikdo se ještě nikdy neponořil tak hluboko.
Nikdo se sem kvůli hloubce nemohl dostat.
Před zraky prvních potápěčů se objevila silueta celé lodi.
Byla velká. Majestátní.
Vrak byl téměř neporušený.
Celkem napočítali v jeho boku pouze čtyři díry.
Každý si dodnes klade otázku, jak mohla být taková loď vlastně potopena?
Paluba byla pokrytá jemným pískem. Byly v něm vidět známky pohybu nové posádky lodě.
Mořských tvorů všech druhů.
A tak tu leží tento železný hrob pro necelé dva tisíce námořníků.
A tak tu leží chlouba nacistického hladinového loďstva.
Bismarck.
Potopený na své první plavbě.
1941.

67 tisíc tun ropy se hrne do vod u mělčin poblíž pákistánského Karáčí. Lidé jsou rádi, že z rozlomeného 24 let starého řeckého tankeru Tasman Spirit zachránili aspoň své holé životy. Obětavým záchranářům se podařilo včas odčerpat jen asi 20 tisíc tun této látky, která je tak cenná a přitom dokáže být tak smrtící, protože my lidé jsme se dodnes nenaučili s ní správně zacházet. 14 kilometrů pobřeží bylo naprosto zničeno, hnízdiště mořských želv se podařilo uchránit jen tak tak. A po těch nádherných, barevných krabech, se kterými si Becky hrála na pláži, když byla malá, nezůstaly už ani stopy.