DMD Bonus č. 3 pro 10. 4. 2016.

Fingonova chůze působila jaksi rozpačitě. Na pravém oku si přidržoval kapesník. Jeho bratr mu věnoval zvídavý pohled.
„Na nic se mě neptej,“ vyštěkl Fingon.
„Co se stalo?“ ignoroval požadavek Turgon.
„Prostě nevidím na jedno oko.“
„Ukaž mi to.“
Fingon neochotně sejmul látku.
„Máš ho dost červené, cos vyváděl?“
„Já nic. To Maitimo,“ odfrkl si. „Prostě…“
„Co prostě?“
Dveře se rozletěly a do místnosti vpadli zbylí sourozenci.
„Co je?“ vyzvídal Argon.
„No prostě se trefil,“ zaúpěl Fingon.
Argon užasle otevřel ústa a naznačil velmi neslušný pohyb.
„Na to druhé oko vidím, Arakáno!“
Aredhel se rozesmála.
„A slyším taky dobře, vy puberťáci!“

Byl sychravý podzimní den. Po hrázi pospíchali lidé ve žlutých pláštěnkách.
Zahlédl jsem toho kluka, když se rozpršelo. Seděl na lavičce a apaticky pozoroval vlastní boty.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se.
„Nic,“ odsekl.
„To vidím.“
„Dej mi pokoj.“
„Jak chceš.“
„Hele, počkej.“
Posadil jsem se vedle něj. Mokli jsme ve dvou.
„Chceš cígo?“ zeptal se.
Gestem jsem odmítl.
„Táta mě vykop z domu.“
Chvíli jsme mlčeli, než jsem řekl: „Máš kam jít?“
Pokrčil rameny, zapálil cigaretu a spolu s dýmem vydechl: „Tebe taky někdo vykop z domu?“
„Já jsem sám sebe vykop ze života.“
„Seš magor.“
Pokýval jsem hlavou.

Procházím pod kamerou, ani o tom nevím. Sedím u počítače, přemýšlím o kamarádech, kteří lepí na čočku webkamery kobercovou pásku. Nemohu se zbavit pocitu, že jsem sledován. Společností, vládou, rodinou. Sleduji sám sebe.
Tohle už ani není paranoia, je to selský rozum. Pohled, zírání, gejz (pro znalé cizích jazyků). Je to všude okolo a mohl bych se zvencnout. Nebýt interní morálky a jistoty, že co jsem udělal špatně, mě stejně dožene zevnitř. A pokud jsem udělal něco málo dobře, není potřeba aby to ostatní viděli, věděli nebo chválili, ten pocit mě bude hřát, nebo aspoň uklidňovat. I bez cizích očí.

Bola to žltá knižka, ktorá obsahovala hlavolamy, tu a tam písané formou historiek. Raz bolo úlohou pomôcť bezradným trom synom rozdeliť si dedičstvo, pozostávajúce zo siedmych koní. Inokedy odmerať osem litrov vody pomocou dvoch odmierok inej veľkosti, poznáte to. Ale mojou nočnou morou sa stal zajatý Sokrates. Pominieme historické nepresnosti, Sokrata nám zajali banditi. Pochopiteľne to neboli obyčajní banditi. Boli hraví! Občas posadili zajatcov do kruhu a počítali. Každý tretí musel z kola von. Až zostali poslední dvaja. Tí potom mohli domov. Takže, kde sa posadiť?
Sokrates to nejak zvládol (prekvapivo).
Ale ja z tej rovnice mám dodnes nočné mory!

– To není fér! pomyslela si princezna sedící na tribuně vedle svého otce. – Nejenže si musím vzít vítěze turnaje, ať už se mi bude líbit nebo ne, ale já až do konce nebudu tušit, jak vypadá. Oni si mě všichni prohlédli, jestli jim stojí za to se o mě ucházet, zatímco já vidím jen řadu plechovek, takže ani nevím, komu držet palce.
„Tati, proč jsi zakázal, aby se mi představili před tím, než si nasadí přilby?“
„Tvoje teta si vyhlídla ženicha ještě před turnajem a aby mu zajistila vítězství, nechala ostatním nápadníkům namíchat do vína projímadlo. Tak aby se to neopakovalo.“

Válka skončila, a jako když se zvedne mozkomoří mlha, lidé se zase začínali dívat do dálky. Budoucnost nabyla pevných obrysů - aspoň pro Hermionu. Nepotřebovala věštecký talent, aby věděla, co bude dál. Najde rodiče, dostuduje, dohlédne na Harryho a Rona, aby se nezbláznili, a pokusí se normálně žít.
Byl předvečer Haloweenu. Předvečer Hermioniny svatby. Pootevřenými okny se do domu linula tma.
V Hermioně byla najednou docela malá dušička.
"Vážně mě mrzí, že nevyšly ty proměnlivé podšálky," zopakovala poněkolikáté a svěsila hlavu ztěžklou máslovým ležákem.
Ginny jí stiskla rameno.
"Nemůžeš dohlédnout na všechno. Nejsi Moody.“
Poprvé za několik hodin se Herimona usmála.

Tayra ztěžka dýchala. Netrpělivě ohrnula prošedivělé vlasy a zabořila prsty do čarodějovy staré haleny.
Krev, pot, slzy – mocné stopy, ač staré a vyschlé.
Druhou rukou obemkla misku plnou světélkující tekutiny. Hladina se rozechvěla.
„Je sám,“ oznámila.
Vévoda se naklonil nad misku. Nejraději by do ní udeřil pěstí, kdyby tak mohl vymazat čaroděje ze světa.
„Kde?“
Tayra opatrně naklonila misku. Malé domky, náves...
Hladinu rozčeřily slzy.
Vévoda se nezeptal, proč pláče. Sám byl plný smutku. Truchlil pro třicet ztracených životů.
Pomstí je, a krutě!
„Vrací se!“
Napjatě sledovali každý Šaretasův krok.
Když čaroděj dospěl k lesu, hladina zavířila a obraz zmizel.

Doktor otevřel dveře Tardis. Užasl. Řídící místnost ztratila svůj šarm dřevěného obložení a chromového zábradlí. Zády k němu stála postava s dlouhými jasně zelenými vlasy ve fialovém kabátu s vyšívaným abstraktním vzorem - pozemská móda konce 22. století. Doktor pohodil šálou a teatrálně si odkašlal. Postava se při otáčení opovážlivě rozkymácela.
„Spletl jsem si dveře?“ Doktor se široce usmál.
„Moje Tardis,“ tlumený hlas ho přerušil. „Porucha, pomoz.“
Kovové zadunění odpovídající na Doktorovo poklepání bylo doprovázeno bolestným zaúpěním. Opatrně odklopil dvířka na břiše.
„Ne!“ Doktor se usmál na batole uvnitř.
„Ano,“ batole závistivě pohled opětovalo. „Nejsem ale už tak mladý jako kdysi.“

Enyky benyky kliky bé, ábr fábr dominé, elce pelce do pekelce, ric pic bum!
***
Jeden, dva a to je tři, se čtvrtou jde povětří. S pátou hrom a šestou blesk, se sedmou je zlata lesk. S osmou zvoní velký zvon, půjdeš ty a nebo on!
***
Ententýky, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky, bez klobouku, bos, natloukl si nos. Boule byla veliká jako celá Afrika!
***
"Co to dělá?"
"Co by. Rozpočítává, kdo tam půjde. Jeden tam jít musí."
"A jak je možné, že to vždycky skončí na něm?"
"Nevím, je to záhada."
Vždycky je to na Mrakoplašovi, aby zachránil celý svět.

Želva na svou nemotornost podivuhodně obratně manipulovala s malým zrcátkem.
"Uhni, Koší!"
Záblesk.
Mrňousek, kterému odražené sluneční světlo zasvítilo na víčka, se zachrul.
"Želvo... ty ses úplně zbláznila! Tohle se lidským dětem nedělá!"
"Proč? Chtěla jsem ho potěšit. My přece máme rády, když spíme a sluníčko nám svítí do zavřených očiček."
"Naše víka jsou tužší! Na tohle jestli přijdou páníčci..."
Klapnutí klíče ve dveřích.
"Už jsou tady! Běž se schovat, já to nějak urovnám!"
"A jak, Koší?"
"Vyskočím jim na nožičky a nechám se drbat."
"To můžu přece taky..."
"Umím to líp. Schovej se. A to zrcátko vem s sebou."