DMD Bonus č. 5 pro 17. 4. 2016.

Hrdinou příštích několika... let se stal nový přírůstek rodiny. Žvatlání, kníkání a neustálé rozplývání se nad nerozkoukaným capartem rozlehlo místností i bez jeho přítomnosti. Takovéhle události s sebou většinou přinesou nevyslovené i vyslovené otázky. Oči protínají mladé osazenstvo a pátrají po známkách vztahu. Mé vrstevnice nervózně přeposedávají na místě a čekají, na kterou to tentokrát uhodí.
Ta s čerstvým vztahem se otázkám dnes vyhne. O ní už všechno vědí.
Babička se dnes asi nemůže rozhodnout, kterou nebohou duši mučit, a tak jen neurčitě zazní do prostoru: "To já ve vašem věku už měla druhé. Abych se těch vnoučat vůbec dočkala!"

Konečně jsem se sem dostala. Po skončení bitvy o Bradavice jsem se vydala najít svoje rodiče. Ale mámě se podařilo dostat se hodně daleko od Austrálie.
Při cestě z Králova přístaviště k Dvojčatům jsem ocenila svoje rozhodnutí vzít si na sebe hábit. Působil lépe než obyčejné džíny.
Přesto na mě strážní divně koukali. Až matoucí kouzlo mě dostalo dovnitř.
Zamířila jsem k síni, ze kterého právě vyváděl dav muže a ženu, přičemž je postupně svlékali.
Vešla jsem do síně. Spatřila jsem svou matku v obležení ozbrojených vojáků křičící na nějakého muže: "Robbe!"
Budu potřebovat hůlku, abych z toho mámu dostala.

S odstupem času vidím, co byli mí bratři zač.
Maitimo se dlouho držel. Když přišel o ruku, něco se změnilo. Po Fingonově smrti zešílel docela. Byl jsem mu nablízku a pokorně snášel jeho výbuchy vzteku.
Tyelkormo už jako malý týral zvířata. Doma se o tom samozřejmě nemluvilo. Když nechal umrznout Diorovy děti, byl jsem nakonec rád, že v Doriathu chcípnul taky.
Carnistir byl jeho pravá ruka. Sadista a cholerik. Ani jeho smrt mě tenkrát nemrzela.
Curufinwë Atarinkë mlátil svou ženu. Dospělý syn ho proklel. Nedivil jsem se.
Dvojčata. Rozmazlení, arogantní, egoističtí zmrdi.
A přece mi všichni tak strašně moc chybí…

Ve svých vlastních očích byla ona tou hrdinkou. Zachránce Říše, hrdina své doby.
Ve svých vlastních očích ji stahovala ke dnu její vlastní rodina.
Otec byl možná schopný, leč naivní, starý a bez potřebné odhodlanosti k činům. Smrt manželky a věk ho nahlodal, přeměnil ve skořápku s honosným jménem.
Měla dva bratry, ale oba nesnášela.
Prvního snad někdy milovala, ale to již bylo pryč. Přišel o ruku, přeměnil se v ženu a začal plnit přísahy.
Druhý byl trpaslík. To stačilo.
Myslela si, ji všichni vidí silnou a mocnou.
Zmýlila se.
A od její cesty hanby se jí smála celá Říše.

Úplně prvním hrdinou byl žralok. Měl nějaké srandovní klučičí jméno, slunnou povahu a byl vegetarián. Nebo alespoň to, co jsem si pod pojmem vegetarián tenkrát představovala. Rozhodně tedy nejedl lidi, což, jak jsem věděla z té strašidelné videokazety, normální žraloci přece dělají. Tenhle byl hodný. Kamarádil s odborníkem na oceán a ten mu vozil tresky, aby nemusel lovit a neměl hlad. Protože kamarádi si přece pomáhají. Já vím, nic moc, ale když je vám sedm a kreslíte si venku na dece, jste na svůj první komiks náležitě pyšní. Bylo léto a dodneška si pamatuju, jak ty sluncem rozpálený pastelky voní.

Slova Přísahy dozněla. Tři bratři se vydali k východu.
Prolijete slz nepočítaně,
a Valar proti vám ohradí Valinor a nevpustí vás,
takže přes hory nepřejde ani ozvěna vašeho nářku.
Mandos vyslovil Proroctví severu. Finarfin litoval a hledal odpuštění Valar. Fingolfin však následoval Fëanora.
„Které lodě a veslaře teď vyhradíš, aby se vrátili, a koho mají převézt prvního? Udatného Fingona?“
„Žádné a žádné! Spalte lodě!“
Z polnosti zrady klíčila nenávist. Bratr zavrhl bratra. Slova se naplnila.
Fingon se odvážil činu, který je právem proslulý mez skutky noldorskývh knížat: sám, aniž se s někým poradil, se vydal hledat Maedhrose…
Naděje se vrátila.

Danka a Janka boli sestry-dvojčatá, a bývali navlas rovnaké. Od istého času však všetci vedeli, ktorá je ktorá. Danka bola tá, ktorá vždy dostala pätorku, keď ju učiteľka pristihla pri opisovaní. Ktorá na diskotéke pri slaďáku vždy ostala sedieť pri stole a namrzene upíjala kofolu, zatiaľ čo Janka sa tisla k Matejovi, Romanovi alebo Petrovi.
Ktorá musela upratovať, pretože jej na bolesť hlavy rodičia neskočili. Náhodou pritom narazila na krabičku pasteliek. Týmito sme vtedy nakreslili Gevenduchu, spomenula si. Potom zarecitovali zaklínadlo, a Gevenducha vyskočila z papiera ako živá.
Vzduch okolo pasteliek sa zachvieval. A Danka zrazu vedela, čo nakreslí.

Zastupitelstvo hlasovalo jako jeden muž. „Ostře odsuzujeme selektivní násilí proti majetku občanů MČ Praha 2,“ znělo usnesení. Zelení navíc vydali prohlášení, ve kterém vyzvali postižené, aby si auta neopravovali a přesedli raději na ekologické bicykly.
Nejaktivnějším řečníkem byl radní pro sport a kulturu, přezdívaný Flétnista, který vyzval k většímu důrazu na trvalý pobyt. Sám šel příkladem, když z plánovaného koncertu na Den dětí vyloučil polovinu dechového kvarteta, jelikož hornista byl z Radlic a trumpetista dokonce mimopražský. „Jsem muzikant, když tak zaskočím sám,“ řekl doslova.
„Nemáš náhodou příbuzné v Hostivaři?!“ sykla místostarostka.
„S tou trapnou věcí se brzy vypořádám,“ odpověděl Flétnista.

Bůh, Ježíš a Duch svatý přemýšlejí, kam pojedou na dovolenou.
„Co Jeruzalém?“ povídá Ježíš. „Dobře to tam znám, mohu dělat průvodce.“
Návrh je přijat a Svatá Trojice se objeví v jedné z uliček židovské čtvrti.
„Změnilo se to tu. Abychom nezabloudili…“
„Neboj, jsme přeci vševědoucí.“
Po chvíli Duch kamsi zmizí.
„Vidíš, Bože, říkal jsem to.“
„Však ho znáš, vane si, kam chce. Pojďme dál.“
Minou ženu krmící holuby.
Dostanou se až do Getsemanské zahrady.
„Nezahrajeme si na schovávanou?“ navrhuje Bůh.
„Dobře.“
„Pikáš první, Ježíši!“
Po hodině hledání to Ježíš vzdává.
„Tohle uděláš pokaždé! Zase budu muset na tu Golgotu sám.“

Olina Z. zatáhla za táhlo zvonku visící vedle dveří sbírek. Chvilku poslouchala, zda se neozve rachot, brekot či kvílení označující, že se blíží někdo jiný než její budoucí hodstitel. Neslyšela naštěstí nic.
„Vítám tě, milá kolegyně,“pozdravil ji Daniel. „Pojď dál. Co tě ke mně přivádí?“
„Volná hodina. A chuť zase vidět ten tvůj milý kukuč. Málo chodíš mezi nás ostatní smrtelníky,“ vyčetla hraně mu Olina.
„Vždyť jsem byl nedávno na obědě?!“ podivil se kolega. Olina si odfrkla.
„Musím se omluvit, drahá kolegyně, za menší okliku. Kostlivci měli hravou náladu. Zablokovali několik uliček. Tvá speciální káva však úhony nedošla.“
„Bohudíky.“