DMD č. 9. pro 9. 4. 2017. Téma: Tak za kolik?

Souboj trval dlouho - na jedné straně odhodlání, na druhé profesionalita.
Odhodlání bylo veliké. Doslova. Prodlévalo v těle, působivém ve všech významech toho slova. Jihočeška se opírala o pult a začínala rudnout.
Přisunula před Dietera hromádku upocených marek.
„Aber...,” zkusil to rozpačitě, „to je málo.”
„MÁLO?” vykulila oči. „Co, málo? Jak, málo? Tak podivej se, kluku muj zlatej německej.” Zalovila ve výstřihu a vysypala z kapesníku lesklou hromádku. Ustrnul.
Poloviční zubní protéza.
„Gold!” řekla hrdě. „Po strejčkovi, eště z války. A to byl ECHT gold, ňákej gold, rozumíš?”
Poslední nitka Dieterovy příčetnosti praskla. O minutu později Škopkové ten zatracený počítač zabalil.

Max dozes off, I drive.
He doesn’t sleep at night.
So the terrors follow him into his daytime catnaps.
He tosses, he turns, he murmurs fitfully in response to their calls.
Every time he growls like a wounded animal that he is, I shake him.
He blinks groggily.
Drained of pleasure and purpose, on the verge of sanity and that other, dark, sacred place.
“How much?”
He hums, confused.
“How much for a good, long sleep?”
“I donť have that… kind of wealth.”
“Max, you don’t have anything.”
“Yeah,” he says after a long while. “Can’t buy it back, either.”

Zvykl si, že s ním přichází světlo. Spravedlnost. Odvaha a šťastné zítřky!
Zvykl si, že při jeho vstupu do místnosti lidé září, smějí se.
Ona se smála i zářila. Jenže s ním světlo dávno nekráčelo stejnou cestou.
Zmučenější výraz než obvykle a šmouha na nose. Její zářící tvář nahradila zářící žárovka.
„...zdivo,“ sykla, když přes pokoj natáhla ruku a uchopila malý kousek na manželově rameni.
Teď ho doprovázel konec.
„Jen takový... meloušek... barák by spadl...“
Svěsila ramena. „Za -“
„Tři dny,“ vydechl. „Stěhujeme se za tři dny.“
Zoufale pohlédla na tucet nevybalených krabic v rohu.
Děvčátko v kolébce se bezútěšně rozeřvalo.

Betsy se pomalu ploužila modrou dálavou. Slunce se blížilo k nadhlavníku. Frances se Sullivanem se ve stínu vratiplachty skláněli nad mapou. Odpichovadlo leželo zapomenuté na deskách lodního deníku. Frances vraštila čelo. Očima bloudila po papíře.
„Myslíte, že to spolkne?“ zeptal se Sullivan. Cítila, za jeho slovy pochybnosti. Už kolik dní nepotkali ani rybářskou bárku.
Poslední plavidlo, které jim zkřížilo cestu, byla malá tartana. Její kapitán nebyl příliš sdílný. Neměl čisté svědomí a doufal, že si vytáčkami pomůže. Frances však odmítla s podloudníkem smlouvat. Informace o korzárovi ji stála jeden výstřel a kadeta. Pašeráka jeho loď.
„Ten neřád nám to spolkl.“

Stojím před tabulí a děsím se té nejhorší možné otázky, jaká může přijít. Většina z učitelů, učitelek se ptá na něco, co znáte, nebo byste alespoň měli vědět, o co se jedná. Jedna z nich je ale nejstrašlivější. Nemyslím učitelku, i když to samozřejmě taky. Ke kremaci má rozhodně blíže než k maturitě. Ale to největší zlo se skrývá přesně ve třech slovech.
Tak za kolik?
Jak jako za kolik? Jasně že za jedna! Jen hlupák by nechtěl co nejlepší známku. Doopravdy ale každý srabácky řekne jen za tři. Průměr je průměr a většina je s ním spokojena. Hlavě nevyčnívat.

,,Za kolik je ten kolík."
,,A vy byste ho chtěl tak za kolik?"
,,Za kolik kolík může být, tak za padesát korun ho vezmu."
,,Za padesát kolík?"
,,Za padesát."
,,A kolik?"
,,Kolíků stejně, jako kolik mám sazenic."
,,Kolik máte sazenic?"
,,Mám jich tak kolem sta."
,,To bude tedy sto kolíků"
,,Když kolíků bude sto, dal byste mi na to přepravku? Za kolik bude ta přepravka na kolíky?"
,,Za kolik no.."
,,Za to, že jste jich koupil tolik, dám Vám přepravku a k tomu zdarma jeden kolík."
,,To je milé, a vejde se jich tam tolik?"
,,Tam se jich vejde tóóólik."

Rána byla na jaře ještě chladná, ale slunce se smálo do nového a vybízelo všechny k procházce.
"Hej, Evansová! Půjdeš se mnou na rande?" zakřičel James z plných plic přes Velkou síň a sebevědomě vyšel směrem k zelenooké dívce.
"Ani ve snu Pottere, zapomeň na to!" otočila se Lily nevrle od snídaně.
"Ale Lily," ztišil James hlas. "Stejně se mnou chceš jít, jenom o tom ještě nevíš..."
"Jsem si naprosto jistá, že s tebou nikam jít nechci, a taky že nepůjdu!"
"Ale Lily, proč nechceš jít?"
"Nemám čas, musím psát esej... A vůbec, já prostě nejdu."
"Tak za kolik?"
"Cože?"

Teď ne, má sluchátka, kouká se na video, teď ho nemůžu rušit.
Řekl přece, že můžeš. Kdykoliv.
Teď ne, nejdřív bychom měli něco sníst.
Zbytečně to odkládáš.
Musím si umejt hlavu, na mluvení bude čas potom.
Ještě?
Hraje hru, teď se to nehodí.
Opakuju ti, že ho smíš rušit. Má tě rád.
Zatím si něco přečtu.
To tě zas nebude chtít rušit on.
Prostě je mi smutno. Půjdu si sednout vedle.
Je třeba mluvit, uplakánku.
Vlastně se zlobím úplně zbytečně, to nemá smysl řešit.
Probůh! Tak za kolik hradeb mlčení se ještě schováš?
Pláču mu v náručí, neumím říct proč.

Dne 19. října 1930 byla vysvěcena nová kaple římsko-katolické církve nákladem pražského arcibiskupství. Stavba mimo dřeva a povozů stála 90.000 Kč.
--- Střední Brdy, krajina neznámá; Jan Čáka ---
Planinou vanul vítr. Ochlazoval čela poutníků. Pohrával si se štólou kněze. Zdvihal mu ji ke tváři. Vypadalo to, jako by ho hladil Bůh. Kněz se usmíval. Jemně. Posmutněle. Zdvihl ruku a pohybem obkreslil rovinu, kde se nacházeli.
Stáli na okraji bývalé vsi. Před časy nikoli dávnými se tady mohli Pánu uklonit před kaplí. Dnes hleděli na rovnou pláň. Nevěděli ani, komu byla kaple zasvěcena. Knihy uváděly jen, za kolik svůj svatostánek záběhelští vystavěli.

"Vždyť jsi ani sám nevěřil, že vyhrajeme!" rozčiloval se Calder.
"To je fuk, sázku jsem vyhrál."
Calder rozčileně potáhl z dýmky a chvíli jen mlčky rázoval po nádvoří tam a zpátky. Pak rozhodil rukama.
"To není fér! Kdyby tam ten nebešťan nezačal zkoušet ty svoje čáry máry, mohli jsme se pakovat i se zbytkem Británie, čert aby ho vzal."
"Vyhrál. Já," trval na svém Ascobolus. "Počítá se výsledek."
Calder si povzdechl.
"Tak kolik?"
"Deset krav."
"Vydřiduchu! Říkal jsi pět!"
"Deset."
Calder v duchu (a nepříliš vážně) proklel nebešťana, který je uchránil drtivé porážky. Tohle vítězství ho ještě přijde pekelně draho.