DMD č. 15. pro 15. 4. 2017. Téma: První kontakt

Nejdřív přišel ten sen. Dva ptáci, dlouhé krky esovitě zahnuté, čelem k sobě, dotýkají se špičkami zobáků a tak tvoří bránu.
Pak Ayre našel to nádvoří. Nikam neprůchozí a prakticky zapomenuté. Nevedly na ně žádné dveře, žádné schody, nevznášel se nad ním jediný ochoz. Obracelo se sem jen pár oken úzkých jako střílny, se starými, zpola osleplými zvlněnými skly v olověných rámečcích. Krom toho tu bylo ještě bludiště přípor a fiál. A stíny.
Pohybovaly se. Jako by žily vlastním přízračným, nekonečně pomalým životem.
Potom Ayre položil první kámen.
Budoucí Mandala slepě, tápavě natáhla ruce ke svým sestrám.
A ony odpověděly.

Když bylo Masterovi osm let, nechali ho nahlédnout do zřídla času. Nicota otevřela ústa a rozprostřela se pod jeho nohama. Chvíli balancoval na samé hranici, než ho pohltila temnota beze stěn.
Nekonečno tam mělo pevný tvar, bylo složené z toho, co bude, a z toho, co by mohlo být. Čas se rozpadl na jednotlivé vlákna. A úplně na dně ve vší té tmě našel i jednu z podob sebe sama, jak mu oplácí pohled. To už nevydržel a jeho křik byl hlasitý a táhlý.
Když bylo Masterovi osm let, nahlédl do propasti. V témže okamžiku propast plíživě nahlédla do něj.

Byl první, kdo se rozhodl zabrat náhorní planinu pro svůj kmen. Sebrat magickou moc, která tam nehlídaná ležela.
Byl první, kdo vytyčil osadu a přinesl na vrchol všední život.
Byl první, kdo stanul tváří v tvář Velké Temné.
V té chvíli cítil výzvu a příležitost. Pokud dokáže splnit její podmínky, získá nevýslovnou moc.
A někde v tom pohledu do její tváře zešílel.
Jednoho po druhém obětoval všechny členy kmene.
Když šílenství dosáhlo vrcholu, obětoval sám sebe.
Krev mu pomalu unikala ze žil a on se s nadějí naposledy podíval do nitra Velké Temné.
Ale tam byla stále jenom tichá tma.

Se smrtí se setkal už jako malý capart, když bez zaklepání vběhl za otcem do práce. Pracoval v márnici. Z nenadálého střetu s mrtvým tělem si nic nedělal. Naopak. Ačkoli rodinná tradice mu nic nepředepisovala – pokud se dalo mluvit o tradici, byla by to tendence plešatět a mít protivného šéfa – následoval v otcových šlépějích. Svou práci miloval a v márnici také – příhodně – skonal.
Zjevila se postava v kápi.
„Konečně vás poznávám!“ vypískl nadšeně. „Moc mě těší!“
NÁPODOBNĚ.
„Přesně takhle jsem si vás představoval, nemůžu uvěřit, že vás teď vidím v celé pochmurnosti!“
EHM, DĚKUJI. Metafyzické začervenání.
„Tak jdeme?“
JESTLI CHCETE...

Školní chodby se hemží životem, studenti proudí z posluchárny do posluchárny.
V tom zmatku do sebe dva vrazí.
Černá mikina si přeměří tričko školního atletického týmu. “Koukej kam šlapeš,” zavrčí a sebere ze země svou knížku o mořské zoologii.
“Promiň, no,” vrátí to tričko a uspořádá si málem rozsypané učebnice. “Ty taky.”
“Aby tě neubylo, sportovče,” odsekne mikina, natáhne si kapucu a v růžových converskách oddupe pryč.
“Kašlu ti, mořskej ďase!”
O pár let později NezmarManovi přijdou růžové conversky Kapitána Sasanky nepříjemně povědomé, ale netuší odkud.
A rozhodně si jich nevšimne, když pak jednou vrazí do černé mikiny v supermarketu.

Odjíždějí domů bez medaile, přesto jsou hrdiny letošní olympiády. Dva axolotlí sáňkaři sice ve své disciplíně skončili na posledním a předposledním místě, drží však to nejvzácnější prvenství. Jsou totiž zcela prvními vodními živočichy, kteří závodili na zimních olympijských hrách.
„Všichni nám start na olympiádě rozmlouvali, že to za takové riziko nestojí. Rodiče říkali, že jsme hrozně nedospělí. Ale když jsme u toho – to oni přeci taky.“
Jejich start se dvakrát nevydařil kvůli speciálně vyrobenému vodnímu skafandru a příliš krátkým končetinám. Nástup do saní byl pro ně tak doslova malým krokem. Jednalo se však o velký krok pro všechny vodní živočichy.

Nadzvedl si přilbu a utřel čelo. Slunce nemilosrdně pálilo na celou jeho družinu.
Nevěřil, že je listopad. Takhle přece listopad nevypadá! Aspoň ne v jeho rodném Walesu. Žádný měsíc nevypadá ve Walesu takhle.
Odehnal mouchu.
Sedm měsíců strávil a sedm set mil ušel africkou krajinou. Začínal si myslet, že Nil snad ani pramen nemá.
Věděl, že se nesmí vzdát, na to stála tato výprava příliš mnoho. Zemřelo pár jeho domorodců. A jedna z těch zatracených much mu zabila koně.
Konečně došel k černošské vesnici, kde se rozhodl, že stráví noc.
Z jedné chýše vyšel běloch.
Radostně vydechl: "Doktor Livingstone, předpokládám."

Ták, dlouze stisknout tohle červené tlačítko, teď chvilku počkat. Proč to nic nedělá? Á, už to svítí. Teď čísla. 1234. Tak. A teď: zmáčknout levé vrchní tlačítko, pěkně pomaličku, čtyřikrát popojet šipečkou dolů, zmáčknout prostřední tlačítko. To co tam bliká je kurza? Ne, kruzr. Asi.
Tak a teď to číslo. Hlavně pečlivě. Sedm. Kde je ta sedmička? Jo. Pak dvojka, jednička, zase sedmička, to už znam a všechny ostatní a zase to prostřední. Hotovo? Ale ne, ještě jméno. Takže, písmenko po písmenku. ALENKA. A znova to prostřední. Dokonáno jest.
-Kontakt uložen-
Tak sem sice stará bába, ale mne technika nepřekvapí!

Seemingly out of nowhere, out of place and out of time in the severe vastness of the desert, a murder of crows found its way to us.
Sitting perched atop large rocks and black branches of dead trees, some fifty birds, tired and hungry, but ultimately alive - their frigthfully intelligent eyes twinkling with some secret mirth.
(We have survived.
We shall prevail.)
I strech out an arm, a meagre offering of dry fruit.
The crows watch, silent.
Max raises an eyebrow.
I persist.
A gust of wind.
A flap of wings.
Max smiles.
"You make new friends pretty easy, huh."

Hagrid přidusal za bradavickou ošetřovatelkou. Držel se za čelo a mezi prsty mu prosakovala krev.
Po ošetření Poppy zajímalo, jak ke zranění došlo.
Pacient roztáhl pusu do širokého úsměvu. „Přectav si, už kopou!“
„Nějaká hříbata? Jednorožci?“ snažila se Poppy pochopit situaci.
„Ale né. Děcka kopou.“
„Tebe pokopali studenti? To snad…“
„Žádný studenti. Olympa…“
„Hagride, tvoje žena tě kopla do čela? No možná… ono to těhotenství v jejím věku…“
„Né Olympa, ale trojčata, co čeká. Voni ty špunti poprvně kopli, já jí zrovinka šahal na břicho a ucejtil to. Ze samý radosti sem pak vyskočil, a čelo si rozrazil vo futra.“