DMD č. 18. pro 18. 4. 2017. Téma: Těžko na cvičišti lehko na bojišti

Prověrky ministerstva obrany se kvapem blížily.
„Ještě jedno opakování!“ zavelela Hermiona a zabránila mu postavit se na nohy.
„Celou sérii?!“
„Ovšemže! Opakovat polovinu nemá smysl!“
„Ale já už dalších 50 kliků nezvládnu, drahá.“
„Zvládneš jich třeba 100, když to řeknu.“
„Upozorňuji tě, že jestli mě donutíš udělat jich ještě 100, tak z tebe bude vdova.“
„Když člověk tvrdí, že nemůže, může ještě na 96 %.“
„Proč mám dojem, že se mstíš za hodiny lektvarů? Mimochodem, po téhle sérii budu potřebovat přestávku. Určitě už nemám zdravou barvu.“
Hermiona se zadívala na Severusovu lehce nazelenalou tvář.
„Nevidím rozdíl,“ prohlásila a vynulovala stopky.

Už jako chlapce ho upoutalo vyprávění o Sparťanech. Jak byli stateční, zocelení bojem, nelekali se ničeho, ochotně obětovali životy za svou obec.
Časem se mu naskytla příležitost vypravit se ze svého Velkého Řecka do toho mateřského. Rád jí využil a zavítal do té obce, kterou tak obdivoval.
Sparťané ho zdvořile uvítali a poskytli mu pohostinství. To, na co byli zvyklí sami.
Pojedl s nimi jejich prostou polévku, pak se uložil na tvrdé lůžko.
S velikou radostí se vrátil do své bohaté Sybaridy, k pohodlí domova. Prohlásil, že už pochopil, proč jsou Sparťané v boji tak stateční.
Nemají vlastně co ztratit.

Dvacet let drezúry a tvrdé disciplíny. Číst myšlenky, vykonat nežádané, pochopit nevyslovené.
„Věci musí být rychle,“ znělo hlavní heslo.
Sekunda se tolerovala, dvě s podmračenou tváří, tři ne.
Nakonec i oběť se zvykem oslabí a už netíží. Ne, když denním chlebem.
Po dlouhých galejích konečně ptáče vylétá do krutého světa.
Je nadšeno. Za zpracované smlouvy dodané dříve, než bylo požádáno, pochvala. Hrubá slova necítí, laskavá se uhnizďují v srdci. Ví, kdy ustoupit, kdy snést ránu, kdy přenechat zásluhy druhému.
Šťastno jde se známými na pivo.
„Tak co říkáš na svět dospělých, mládě? Hnus, co?“
Rozzáří se: „Děláte si legraci?! Prázdniny!“

„Buenos días, seňores, cómo están ustedes?“ Opakuju do zblbnutí španělskou větu. Vhodné prý jako pozdrav. Kruci. Románské jazyky nechápu. Proč musí být ta návštěva ze Španělska? Proč nemůžeme mluvit anglicky? V nejhorším dám i němčinu.
„Tak znova,“ nutí mě kolegyně, která ovládá několik jazyků.
„Buenas días...“
„Buenos! Mužský rod!“ Kolegyni dochází trpělivost. „Když se to naučíš teď, tak všechno pak naostro hladce zvládneš,“ dodává už klidněji.
Kéž by. Nerada bych se návštěvy dotkla.
A je tady. Ovšem návštěva se mi nezdá. Že by došlo k nějaké změně na poslední chvíli?
Pozdraví nás a usmívají se. „Zdravstvujtě.“
A jsem v háji.

Her plans laid out, she felt, for the first time, something like hope of success.
But she still needed access to those artifacts she came in for. Which meant taking a bigger part in Sarmad's plans - so she found herself in the "clinic" for convalescing veterans.
There was not much wrong with most of the "clients'" physical condition or combat skills, although changing regular weapons for magical equipment took some adjusting.
But they didn't WANT to fight again.
The air was stifling with fear.
The magic she was supposed to wield would take care of that.
Brainwash them into obedience.

Ze svého lokálu byl zvyklý na denní dohadování se vožralama.
Téma bylo stále stejné. Sleva, sleva, sleva.
Každý z těch vožralů se jednou za čas musel asi praštit do hlavy, když předpokládal, že by Bídák byl dobrodinec, který by byl ochoten ukrojit ze svého zisku, a dal jim třeba jen jedno pivo zdarma.
Mělo to však nespornou výhodu.
Bídák byl natolik zvyklý na handrkování, že dokázal být neústupný při dojednávání cen za dovážku piva. Jakýkoliv nedostatek na kvalitě pro něj znamenal cenu dolů.
Obchodníci ho za to nenáviděli.
Ač se snažili sebevíc, na letitou vyjednávací praxi Bídáka prostě nikdo neměl.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či aj dnes motorkou do mesta nešiel.
- Starý môj, chcel som, ale minule sa mi predseda vyhrážal, že ak si vodičák neurobím, tak že mi ju zabaví a mňa zatvoriť nechá.
- Toto by ti urobil?
- Tak hovoril. Už pätnásť rokov na nej jazdím a zrazu preukaz.
- Pištík, a ty teraz nebodaj do autoškoly chodíš?
- Veruže. A poviem ti, Jarík, ako na tom roky jazdím, tak tam len čo inštruktora uvidím, tak hneď zabudnem aj to, ktorým smerom sa na tom sedí.

Od té doby, co Nezmara praštil a s tím to ani nehlo, naopak se tomu napůl lítostivě pousmál a začal Sasanku v přímém boji šetřit, byl Kapitán odhodlaný mu ukázat, že v něm taky něco je.
Logické řešení bylo samozřejmě se uprostřed noci vloupávat do posilovny - co mohl dělat, na permanentku neměl a jeho křiklavě růžové vlasy by stejně každý poznal.
Každou noc odcházel naprosto zničený.
Hodiny strávené s činkami a stroji se zúročily po pár týdnech.
Když ho NezmarMan pobaveně chytl za ramena a držel ho v bezpečné vzdálenosti od sebe, Sasanka zvládl mlátit vzduch třikrát déle než předtím.

Důkazem jeho vyvolení byla síla.
Nepotřeboval armádu, ani výcvik - stejně porážel nepřátelské šiky po desítkách, stovkách i tisících. Jako zbraň holé ruce, nebo oslí čelist.
Jeho slabostí byly ženy.
Osud té první sloužil jako záminka k boji a pomstě. Ukázala však naplno jeho slabé místo, které využila ta druhá - nedokázal odolat dlouhému naléhání a slzám.
Svou smrtí dokonává pomstu.
Nepřítel obejde naše silné stránky, aby zaútočil na slabé.
Vyhýbá se místům, kde nás podpírá Hospodin.
Ví, že se silou Všemocného se nemůže měřit.
Najde to, co jsme chtěli ochránit bez Boží pomoci.
Sami se mu neubráníme.
Bohu díky, ani nemusíme.

Už jsou vlastně skoro dospělí, ale přece jen jim to samotným úplně nejde.
A tak jim rodiče pomáhají. Stále se je ještě co učit.
Jídlo bude, ale ne úplně zadarmo.
Tatínek vám přináší večeři. Tak si ho chyťte! Rozletí se a prudce kličkuje mezi stromy. Oba mladí se ženou za ním. Kdo chytí, ten se nají.
A další kousek, tady. Rodič ho nečekaně pustí. Mladí se tedy vrhnou dolů a snaží se úlovek zachytit, než dopadne na zem.
Létat už dávno umějí, ale je potřeba se dál cvičit. Až k dokonalosti
Právě takhle budou sami jednou pronásledovat kořist v lese.