DMD č. 29. pro 29. 4. 2017. Téma: Eso

V místnosti se vznášel namodralý cigaretový dým, vzduch prořezávaly táhlé tóny a občasné mručení hráčů; nedalo se rozeznati, zda se jedná o zpěv či jenom tiché radování nad kartami.
Alexandr neměl štěstí. Ten večer se sice zalíbil Nastasje, která se co chvíli přitočila a opírala se o něj jemnýma ručkama, ale karty mu nepřály. Míhaly se jedna za druhou, ne a ne se mu k ostatním dvěma připojit ta, na kterou vsadil. Další sada minula a protivník složil a shrábl výhru. Pošesté.
Alexandr se svého esa nedočkal. Rozladěn kráčel chladnými petrohradskými ulicemi. Zatracená piková dáma.
Pak přišel nápad na povídku.

Vítej, příteli, a seznam se se mnou. Nebudu tě příliš trápit, nejsem z rodu vyjímečných, ale z rodu prostých, poctivých a čistých. Nechci tě omámit či omráčit, chci se jen seznámit s Tebou a Tvými čivy.
Nestyď se, nech mě vejít a piš.

Tmavě hnědorudá barva s rubínovými odlesky. Čiré. Vůně pryskyřice i karamelu. Drobné bublinky na jazyku. Nasládlost, karamel, pryskyřičná hořkost v ústech. Trocha kávy, jemná hořkost v závěru.
Vše dohromady tvoří ucelený příběh, s každým dalším seznámením srozumitelnější a zdomáčtělejší (existuje to slovo?).

Inu – můžete se seznámit sami. Mé jméno je Konrád Eso, jinak polotmavá jedenáctka z Vratislavic.

Nad pouští Atacama doznívá křik kondorů a káňat. Horko, suché a pálivé jako vnitřek chlebové pece, pomíjí. Slunce se sklání k obzoru a noční tvorové šustí kamínky.
Astronomové s pečlivostí vojáků před bitvou dokončují přípravy. Obrovské vlečné stroje rozvážejí dalekohledy do pozic. Teleskopy se rozevírají jako květy, nasávající poznání z mezihvězdných prostor.
Slunce políbí obzor a obarví ho odstíny červené a zelené. Petroglyfy na kamenech pohasnou a nebe zčerná. Z nekonečného sametu vykukují první démanty hvězd.
Otevřená kopule tasí jako meč rytíře Jedi oranžový paprsek. Opírá ho o noční oblohu. Adaptivní optika dalekohledu získala svou hvězdu. Noc plná objevů začíná.

Vznáší se ve velké výšce. Chvílemi prudce mává křídly, chvílemi se jen nechá unášet na vlnách vzduchu.
A přitom stále vyhlíží dokonale bystrýma očima.
Kořist letí! Teď!
Dravec vytahuje svůj trumf. Sklápí křídla nazad a prudce vyráží kupředu. Ohromující rychlostí se řítí dolů.
Letící pták už je rázem na dosah.
Teď ale pozor! Dravec prudce roztáhne křídla a tím zbrzdí let. Už jen ze setrvačnosti se přiblíží k vyhlédnuté kořisti, aniž by do ní narazil v plné rychlosti.
Jedním rázem do ní zasekne spáry.
Uloveného ptáka uchvátí a zmizí zase tak rychle, jako se objevil.
Nádherný a nemilosrdný sokol stěhovavý.

Much si olízl rty. Tohle smrdí, betla se dvěma spodky a esem nedá, i kdyby se rozkrájel, ale jedna červená je jedna červená a k tomu nevidí do hlášek. A navíc – ten rozechvěle lhostejný způsob, jakým se Robin zeptal na barvu, to jeho cvičené ucho nemohlo přeslechnout. Sto sedm v červenejch, jen to vyšije, přihodí deset, dvacet?, těžko říct, plus ňákou hlášku, když mu to ale vezme, jde na přímou porážku. Levnější? S flekem? Malý John by to vobít neměl, snad pochopí, že i kvůli němu utíká…
Robin vyjekl a vyskočil ze židle. V okně tříhlavé zvíře: mečí, mňouká, kokrhá!

Ááá, hned jak na obrazovce naskočil ten jeho ksicht, věděl jsem, že mi zase všechno pokazí. Jak já ho nenávidím! Myslí si, když má ty hnusolokny, bůhvi jakej neni frajer. Neni! A uzenáče došly!
"Zbylo nám posledních asi 300 blicích pytlíků."
Proč jsou z něj všichni tak na větvi? No proč? No tak složil astronavigační zkoušky, každá ženská ve vesmíru ho miluje a vždycky se mu všechno povede. Ale to přece není všechno! Existují mnohem důležitější věci. Jako... Jako... Jako třeba stříbrný diplom za plavání, nebo medaile za dvanáctiletou službu!
Tak kdo z nás dvou je větší ESO?! Hm? Ha!

"Myslelo jsem, že eso se tahá z rukávu naposled. Ne napředposled."
"Proč je v rukávu?"
"Vím já?" zívlo Sovátko. "Lidská móda. Kdo se v tom má vyznat."
"A proč se zase vytahuje?"
"Aby se s ním dotyčný mohl vytahovat," usoudilo Sovátko. "Taky mám v rukávu eso. Metafórové!"
Myšák překvapeně zamrkal. "Meta... No nic. Jaké?"
"Volný večer!"
"Takhle na konci?"
"Na konci, než vytáhne své eso z rukávu duben."
"A to je?"
"Květen. Máj, lásky čas. Prý není v dubnu čas ani na objímání! Ale v květnu to všichni doženou."
"Co budeme dohánět my, Sovátko?"
"Spánek," zívlo znovu Sovátko a usnulo.

Násilím umlčí hlas ve své hlavě. Zbývají vteřinky. Možná ani to ne.
Potopí se, nahmatá Česťovo tělo a vytáhne ho ven. Nedbá na ostré kamení na břehu. Česťovi sedře záda, sobě kolena.
Natáhne ruku, v níž pevně svírá svíjející se klubko, přitiskne ji Česťovi na srdce. Čeká.
Neozve se nic. Česťa dál nehybně leží na břehu, studený a vzdálený jako měsíc na nebi.
Karl přivře oči a na okamžik zavzpomíná na své rodiče. Otec matku nikdy nepolíbil. Nikdy. Ani když zemřela. Nechtěl se dělit.
Karl chce. Je to jako eso schované v rukávu. Polibek vodníka. Může život vzít.
Nebo vrátit.

Nebylo vlastně ani divu, že se nikdo moc nestaral o osud jednoho opuštěného plivouna na chovné základně; to, že se kdy ocitl ve službách letectva, bylo koneckonců dílem ryzí náhody. Jediný Jonathan se ho už měsíce snažil přimět k řeči a mnohokrát už to chtěl vzdát. Ale ne dnes. Dnes má v rukávu poslední eso.
"Zdravíčko, kamaráde. Dneska jsem ti přivedl návštěvu, mrkej."
Jedno žluté oko se bez zájmu pootevřelo a upřelo pohled na postavu vedle krmiče. Pak drak zvedl hlavu. A poprvé skoro za dva roky promluvil.
"Chisholme?"
"Jo," usmál se smutně Liam. "Jo, dá se to tak říct."

Ying a Than nemohli uvěřit svým očím. Vesnice byla úplně stejná, jak si ji pamatovali z dob, kdy tudy netáhly pluky vojáků v brněních se znakem Národa ohně. Stejná náves. Víceméně stejní lidi. Potkali tolik starých přátel, kteří přežili a neuvízli v Ba Sing Se. Nikdy nebyli šťastnější.
Hope měla zvláštní pocit. Tady by žila od začátku. Bylo by to tak krásné dětství... ale bez Roca.
"Myslím, že si tu zvyknu," smál se. Rozběhli se po trávě a předávali si babu.
"Děti, pojďte sem! Teď přijde velké eso," zavolal na ně Than.
Stanuli před dvěma krásnými domy.
Tady. Doma. Navždycky.