DMD č. 23 pro 23.4.2010. Téma: Polední pauza

fandom: Pokud někdo nenavrhnete nějakej, do kterýho by se to hodilo, tak asi originální
Milí kandidáti,
rozhodli jste se budovat kariéru v prudce expandujícím oboru. Abyste později nelitovali, podělím se s vámi o několik základních pravidel, která je radno dodržovat.
Dbejte na hygienu! Po každém sání - vyčistit zuby! Paradentóza je věčná hrozba!
Pracujete-li ve stoje, držte se své váhové kategorie! Nevybírejte si přehnaně objemné objekty. Pokládání těžkých břemen je náročnější než jejich zvedání.
Pozor na nevhodné osvětlení! Změna světelných podmínek vás může nepěkně rozhodit.
Než se proměníte v netopýra, zkontrolujte odrazivost okolních povrchů. Jste nesmrtelní, ale vaše důstojnost by to přežít nemusela.
A hlavně, nezapomínejte na povinné přestávky a přes půlnoc si udělejte pauzu!

Fandom: Cesta do fantazie (Sen to Čihiro no kamikakuši)
Lin se svezla na vyhřátá prkna terasy a misku s rýží si položila vedle sebe. Polední pauza byla poslední okamžik, kdy si smělo služebnictvo lázní trochu vydechnout, než začnou proudit první hosté. Obsloužit osm milionů japonských bohů nebyla legrace. Sluníčko jí svítilo přímo do tváře, slastně přimhouřila oči. Ze všech zvuků sem nahoru doléhal jen slabý konejšivý šum. A ona za zavřenými víčky viděla sebe samu, jak získává od Jubaby zpět své jméno a svobodu a vydává se na cestu do zářícího města za jezerem. Polední pauza byla ta nejkrásnější část dne. Dávala jí naději, že to jednou vážně udělá.

Když konečně nastoupil poslední turista a autobus se rozjel, bylo právě dvanáct. Někteří cestující se dali do jídla, ostatní začali podřimovat. Průvodkyně pronesla obligátní projev o městě, které se určitě všem líbilo a o tom, co je čeká dál. Teď pojedou dvě hodiny bez zastávky.
Venku panovalo vedro. Klimatizace pracovala, takže tu bylo to zvláštní umělé ovzduší, které vzbuzuje celkem příjemnou ospalost, pokud člověk nemusí nic dělat. Dneska je program náročný, je potřeba urazit dlouhou trasu a přitom si prohlédnout a vyfotografovat plno architektonických skvostů i obdivuhodných výtvorů přírody. Teď ale bylo načase dát si od všech vzrušujících zážitků pauzu.

Poznámka: fandom bude prozrazen posléze
Když má jeden při všem učení chvíli volna, proč ji nevyužít? Zvlášť když máte zbrusu nový pár křídel, se kterými se můžete vydat tam, kam se vám zachce.
Takže vzhůru! Přes zeď a záhony hyacintů (zahradník musel být pěkný šplhoun) a dolů!
V zahradním altánu seděly dvě holky a obědvaly.
„Fuj, jedeš, potvoro!“ Na poslední chvíli uhnul před kostí, kterou po něm mrštila ta černovlasá nána. Plavovláska ji napomenula: „Nech ho.“
Hodila mu housku a on po ní chňapl.
„Je docela milý.“
„Havěť,“ ucedila černovlasá.
Rumburak housky neměl rád, ale zhltl by i tu ohlodanou kost, kdyby ji hodila ona.
Fandom: Arabela

Fandom: Yumeiro Patissiere
Pozn. Strašně jsem ji chtěla napsat. Založeno nejen na fandomu, ale i na reálné situaci.
Culíkatá dívenka labužnicky nasála vůni stoupající z talíře a posvátně ochutnala první lžíci polévky. Přivřela extaticky oči a unikl jí blažený vzdech.
"Pohádka... zelenina, houby a koření v harmonii... jako na podzimním pikniku uprostřed lesa, všechno kolem voní..."
"My už víme, že ráda jíš, Amano," poznamenal suše chlapec vedle, ale musel polknout, jak se mu seběhly sliny.
"Jestli Ichigo tým nevyhraje cestu do Paříže, rozšíříme aktivity školy," poznamenal s úsměvem ředitel.
Učitelé kolem překvapeně zvedli zrak od talířů.
"Budeme-li mít Amano Ichigo, zorganizuju ve škole ústav pro anorektičky. Vedle ní začnou jíst do týdne. To by nevydržel ani svatý..."

Fandom: Červený trpaslík
Poznámka: Za inspiraci děkuji bratříčkovi.
Přehoupla se první hodina jeho polední přestávky. Zrychlil tempo. Nacpával do sebe oběd, až se mu dělaly boule za ušima, a přitom se zdálo, že má talíř pořád stejně plný.
Cítil, že by každé další sousto mohlo být pro jeho rozbouřený žaludek osudové, přesto si nabral hned tři a strčil si je naráz do úst.
Byla to jeho chyba. A taky těch oslů, a že jich bylo hodně, kteří brali všechno, co řekl, příliš doslova. Nepoznali bezva odvazovou hlášku hrdiny, ani když jim tančila před očima.
Eso Rimmer nenáviděl uzenáče. Mohl snad za to, že mu je každý pořád chystal?

„Paryby neboli Chondrichthyes jsou mořští živočichové. Mají různý tvar těla – torpédovitý (žraloci), zploštělý (rejnoci), nebo asymetrický (chiméry)…“
„Zlato, nerada ti bořím iluze, ale…“
„Neříkej mi to!“
„… po přestávce jsme v jiné třídě.“
Pohlédla na lavici popsanou sotva viditelným písmem a zaúpěla. Šum ve třídě přehlušil nepříjemný zvuk zvonku, což její zoufalství ještě umocnilo. „Néé! Kolik minut je teď přestávka?“
„Pět.“
„To nestihnu přepsat! Proč jsi mi to neřekla dřív?“ zeptala se vyčítavě.
„Protože jsem byla na obědě?“
„Nesnáším tě!“
„Nápodobně,“ řekla sladce.
„Naval pravítko, tužku, papír a izolepu. Musím dostat aspoň za tři, jinak budu doma sbírat zuby z koberce.“

fandom: Čarodějky (Charmed)
„Paige, za tebou!“
„Piper, zmraz ho!“
„Nejde to!“
„Proč?“
„Prostě to nefunguje!“
„Paige, pozor!“ Brunetka stojící mezi dvěma démony se přenesla v momentě, kdy oba vyslali své ohnivé koule. Zasáhli se navzájem.
„Máme je z krku.“
„Pozor, je tu další!“
Ohnivá koule zasáhla skříň. Další letěla k prostřední sestře, jen tak tak uskočila.
„Piper, vybouchni ho!“
Zásah však démonovi neublížil.
„Krystaly!“ vykřikla Paige a křišťály se poslušně poskládaly do kruhu na pomyslné vrcholky pentagramu. Klec uzavřela démona i ohnivé koule.
„Zbývá uvařit vítězný lektvar.“
„To už zvládnete beze mne, holky,“ poznamenala Phoebe. „Musím zpátky do práce, končí mi polední pauza.“

Fandom: originální
Poznámka: Jubilejní desáté drabble s profesorem Danielem von Drakem. Věnováno všem, kteří sem píší a komentují.
---
„Měl byste se oženit,“ prohlásila Milena S.
„Samozřejmě, drahá kolegyně, hned po obědě,“ odpověděl Daniel von Drak nepřítomně a odešel.
Profesorka osaměla v kabinetě. Polkla. Došlo jí, že bude muset sama přes celý sál.
Stejně ji neposlouchal.
Dodala si odvahy. Vyšla.
Za dveřmi nebyl kbelík vody. Byla tam kniha. Libreto. Vznášelo se ve výšce očí.
Zaječela. Její první chyba.
Pak už to bylo jedno.
Tu árii znala.
Zpíval hezky.
Ji děsil.
Křičela. Falešně.
To nesnášel.
Zpíval o dukátech a chalupě.
Utíkala.
Záblesky střídal hrom.
Vždycky měl rád operu.
***
O tři patra níž si Daniel v klidu pochutnával na pečeném kuřeti.

„Ale no tak, Albusi... děvčata za tebou chodí, cos přijel na prázdniny. Copak by tě zabilo, kdyby sis s jednou z nich vyšel?“
„Chodí ve špatnou dobu, mami. Mám zrovna polední pauzu.“
„Polední pauzu, polední pauzu. Co je to za nesmysl?“
„To není žádný nesmysl. V polední pauze se návštěvy nepřijímají. Ať přijdou jindy, teď se to nehodí.“
„Jen aby se to vůbec někdy hodilo!“ Žena zakroutila hlavou a odešla z místnosti. Po chvíli se ale vrátila.
„Mami, říkal jsem, že...“
„To je Gellert. Upozorňovala jsem ho, že nemáš čas, ale...“
Brumbálovi se zablýsklo v očích. „Ne, pusť ho dál.“