DMD č. 15. pro 15. 4. 2018. Téma: Na dně

Psací stůl, druhý šuplík. Hromada papírů, pár pravítek, prázdný sešit. Nic.
Polička na zdi. Všemožné knížky, přání k Vánocům, sešit o drhání. Nic.
Druhá polička. Lahvičky a šminky. Figurky koček a jiné zbytečnosti. Padající antiperspirant (chycen všas). Nic.
Ošatka na okně. Hromada tužek, krém na ruce. Nic.
Šuplíky v obýváku. Další tužky, další papíry, bordel. Inkoust do plnicích per, pletací jehlice. Zase nic.
Skříňka v nábytkové stěně. Učebice a cvičebnice, z matematiky, fyziky, němčiny. Poznámky z přednášky z roku 1983. Nic.
Stůl v obýváku. Staré časopisy, dávno neplatné reklamní letáky. Kočka. Další papíry. A úplně vespod...
Hoří!
Hledaný objekt nalezen.

"Jakže?"
"No, jak jsem řekl. Tady těch 27 stříbrných mincí, dobré slovo u Stormwindských a tři dobré rady o profesním rozvoji k tomu."
"A jen za to, že někde tady v jezeře najdu korále..."
"...náhrdelník..."
"...náhrdelník tvé známé..."
"...Nidy..."
"...Nidy a donesu ho zpět."
"Přesně tak."
"A kde je háček?"
"Nooo... v jezeře sem tam zahlídnou murloka. Ale to se vám určitě nemůže stát!"
"Tím bych si nebyl tak jistý. Tyhle věci se mi stávají pořád. To je pokaždé 'Dojdi jen támhle za dva pařezy a dones košík' a nakonec je kolem košíku deset vlků, tři divočáci a banda nájezdníků."

„Víš, co je na tom to nejhorší? Já na ní normálně žárlím. Připadá mi, že je to vlastně taková jeho až moc dobrá kamarádka. Taková ta nejlepší. Sdílejí spolu ty největší intimnosti. Věci, o kterých se mnou mluvit nechce nebo se bojí. Ale ona ví úplně všechno. Na Vánoce s ní strávil v ložnici víc času než se mnou! Já přece nejsem žárlivka. A jsem si jistá, že mě miluje. Jenže občas to nejsem já, která je v jeho životě ta nejdůležitější.“
(Já budu chodit po špičkách, a líbat tě jen potají, až Depresi zase přivítáš, u sebe v posteli.)

Půjdeme, rozhodl pak Vraspír. Udělal krok. Jaroslav s Markem se ho pokusili napodobit. Nepodařilo se. Rozdílná výška postav a s ní související délka kroků zapříčinily pád.
Vezmeme se za ruce a půjdeme za sebou , navrhl neochotně Jaroslav, když se zvedli. Jak řekl, tak se stalo.
Pomalu postupovali tunelem, dokud jim nezmizel pod nohama.
Co...? problesklo Markovou myslí.
Propast, odpověděl Vraspír.
A co teď? ptal se jedovatě Jaroslav.
Budeme padat na dno, prohlásil Vraspír, hlavně se nepouštějte a neptejte se, kdy už tam budeme.
Doufám, že se mi před smrtí nepromítne hlavou tvůj život, Vraspíre, narážel Jaroslav na jejich telepatické spojení.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či sa pred predsedom neschováme, keď sem zase mieri.
- Jarík môj, vari nevidíš, čo v rukách drží? Dobrého zdravia, predseda, a čože dobrého nám nesiete?
- Dobré vám nesiem. Slivovicu.
- Jáj, predseda, ale môžeme v práci piť?
- Len sa napi. Veď tu sa aj tak nikdy nepracovalo.
- Nuž, keď ponúkate, tak si dáme.
*****
- Predseda, ale už tam je len trošku na dne.
- Nemal si do pollitrákov naberať. Teraz čo budeme piť, ha? Teraz buďte múdri.
- Nebojte sa predseda, sud borovičky ešte máme.

Dean was miserable, you could even say he hit the rock bottom of his feelings.
The hunter was sitting in the pub and drinking away the betrayal. He tried to hit on everything in skirts and he wasn't perfectly sure it was every time a woman.
But what he could do? His little brother didn't need him anymore, he had that feathered shorty and daughter. It wasn't true he didn't like her, but she was taking his place.
After a week of drinking and waking up on the floors, he came to the solution. He was the complete idiot here.

Jestli tam něco žije? U dna?
Můj děda se stará o Vltavu odjakživa, oproti němu jsem skoro suchozemec. Náplava z Kunratickýho rybníka. Ale jo, pár věcí už jsem tu viděl. Jsou části řeky, kde bych vám neradil namočit palec u nohy - a rozhodně ne kvůli znečištění.
Ale to poznáte. Zkuste to jako já - sedněte si na Náplavku a pozorujte hladinu. Když se budete dívat dost dlouho, voda se s váma podělí. Všimnete si jich. Štik v brnění z rybářskejch háčků, a starejch jako řeka sama.
O svatojánský noci vám zamává nějaká rusalka. Pohádky? Možná.
Podržíte mi pivo? Dík. Začínám schnout.

"Pane kapitáne, rád bych poukázal na rizika při a řízení lodi způsobené právě snahou dělat vše jinak, než námi zavržená civilizace."
"Něco snad není s přístroji v pořádku?" otázal se kapitán
"Pane, obávám se, že pokud se bude posádka při určování směru řídit namísto stupňů údaji lehce vlevo, trochu vlevo, vlevo, víc doleva a fakt doleva, mohlo by to způsobit komplikace. Při určování hloubky by již mohlo dojít ke katastrofě, pokud nebudeme k označení hloubky používat sáhy, ale údaje trochu hluboko, hluboko, hodně hluboko, teče do bot a na dně.
"Dobrá důstojníku, vezmu to v potaz," pravil zamyšleně kapitán Nemo.

Poručíka jsme našli v polorozpadlém hospodářství za lesíkem.
„Na konci údolí máme poslední opěrný bod, bývalou vodárnu. Tam vám poradí, kudy do zákopů. Z nich provedete průzkum směr jihojihovýchod. Jasné?“
„Ano, pane.“
Z vodárny zůstalo návrší a kus zdi. Za ní se krčili čtyři špinaví vojáci.
„Hodně štěstí,“ opáčil desátník, „my už dopředu ani nechodíme, ani nevíme, jestli tam někdo z našich ještě žije.“
Pádíme s Tomem přes pláň, ale v půlce už o nás vědí a šijí do nás. Srdce v krku. Konečně zákop. Skáčeme po hlavě dolů do bezpečí na blátivé dno.
Zničehonic mě zaplavuje iracionální pocit štěstí.

Seděl na nemocniční posteli. Obvaz chránící jeho zraněné oči sklouzl dolů. Zatajil dech. Viděl bílé světlo, stíny a pak známou, zbožňovanou tvář.
Sherlock přitiskl čelo na jejich spojené ruce. Jak se vůbec mohl ještě někdy svému dranému příteli podívat do očí? Myslel si, že Watson byl ten zraněný… Ten zranitelný… A přitom to byl on.
“Holmesi. Holmesi, podívejte se na mě.”
Shelock zvedl hlavu a jejich oči setkaly.
“Já vás vidím, Holmesi,” zašeptal. “Vidím vám až na dno duše.”
“A co tam vitíte?” zeptal se a nepoznával svůj hlas.
Watson položil dlaň na tvář svého přítele a usmál se.
“Sebe.”