DMD č. 24. pro 24. 4. 2019. Téma: Zmatek matek

"No představte si, Denísek dnes ve školce zase..."

"Tak to bude za pět set, mladá paní! Příště za tisíc, rozumíme si?"

"To snad nemyslíte vážně! Co si o sobě, do hajzlu, myslíte? Neposlouchej, Denísku, maminka je jenom nasra... rozzlobená."

"U vchodu je to přece jasně napsáno: Hovory o dětech zakázány pod pokutou, takže nadávat můžete jen sama sobě. Berte ohled na ostatní maminky, které si sem přišly s dětmi hrát a odpočinout přesně od takových, jako jste vy."

"Já si snad můžu o svým dítěti vyprávět kde chci! Tady už mě neuvidíte, to vám řikám!"

"Hlavně když neuslyšíme, milá paní..."

Naše školka používá školský systém iZák pro komunikaci s rodiči. Zároveň jim přes WhatsUp posíláme fotky z výletů, na facebooku se chlubíme týdenním jídelníčkem a na blogu zveřejňujem školní informace - výlety.
Takže není divu, že Novákovi dorazili na Hlavák, Trangovi na Masnu, Hulínští do Libně a oba rodiče od Pavlíka do Vysočan.
Janičku dovedl bratr na Florenc, Evka s dědečkem čekala na Černém Mostě a Fílípek s rodiči stepoval jako jediný před školkou.
Tedy jediný, dvojčata tam dorazily taky, ale o hodinu později než měly.
Filípek si výlet na Křivoklát užil, obě paní učitelky se o něj moc hezky staraly.

Matka mě přehlíží. Vymlouvá se na okolnosti. Nechce o mně mluvit.
Hrubě mě odstrčí, když se jí připletu do cesty. Občas do mě i kopne a předstírá, že to bylo omylem.
Pak se na mne dívá, tváří se kajícně, ale já jí nevěřím. Vím, že jsem jí trnem v oku.
Já se cítím prázdný, zbytečný a nepotřebný. Ale pak se znova nadechnu.
Každý z nás musí naplnit své poslání. Trpělivě čekám, protože mi nic jiného nezbývá.
Ale až se ta nezodpovědná matka vymotá ze svých zmatků, a konečně naučí své dítě jak mě používat, budu ten nejnaplněnější nočník ve městě.

Dlouhodobé nucené setrvání na pohovce Emmě nesvědčilo. Pan Knightley, stále bystřejší mezi nimi, jí poskytl alespoň téma k přemýšlení. Kdo by prý mohl být matkou drahé Harriet.
Čilé myšlenky zavířily.
Všichni byli dětičkami v podobné době. Harriet byla capartík, Emma, Frank, Jane a také Robert byli ještě malí. Mnoho maminek odešlo příliš brzy. Vzpomínala, kterou nastávající si pamatuje. Tváře i jména rozmlžená v minulosti. Nemohla si je vybavit, zavrhovala jednu měšťanku po druhé.
Najednou na to připadla! Stále s námi. Ach Bože! Soucit i radost tančily. Není divu chudobě svobodné matky, když je za dceru ve škole vždy řádně zaplaceno.

Jarmila se během čekání na Jaroslava usadila na kus řeči s Evou. Vypadala unaveně.
„Máte hodně zařizování se svatbou?“ zajímala se Eva.
Jarmila si povzdechla: „No, zatím spíš jen zmatky, naše mamky se nějak nemůžou dohodnout na termínu. Paní továrníková na to nejdřív spěchala a teď pořád, že se to nestihne. A Jaroslava včera z celé debaty zajímaly jen sušenky na stole.“
Eva se neubránila úsměvu. „A už jste jim to řekli?“
Jarmila zamrkala a Eva začala koktat: „No, já jsem měla takovej dojem…“
Jarmila se rozesmála. „Teda, já měla doteď taky jen dojem, u doktora jsem byla až dneska.“

Nany uloží děvčátko do postele, uhladí zpocené vlásky.
"Nenechávej mě tu, maminko," naříká holčička plačtivě. "Zůstaň se mnou!"
Nany přejede po páteři mrazivý spár. Blouzní Márinka v horečce nebo opravdu mluví se svou matkou?
Nany polekaně vyhledá Jakubovy oči, uvidí v nich odraz vlastního strachu.
"Neboj se, maličká, jsem tady," zašeptá.
Horká ručka jí pevně stiskne dlaň. Nany ji drží, dokud stisk ve spánku nepovolí. Teprve potom vklouzne její dlaň rozpálená Márinčinou horečkou do chladné dlaně Jakuba. Teprve potom se stulí do jeho objetí, čerpá útěchu a útěchu mu poskytuje.

"Maminko!" probudí je holčička jasným hláskem. Nový den svítá nadějí.

Davy jásají, když Václavským náměstím pochodují rázným krokem vyštafírovaní vojáci.
Mají nažehlené uniformy, hrdé pohledy a rozdávají úsměvy. Po mnoha letech válečných útrap v cizině je vítají jejich krajané doma v Československu.
Také dvě ženy mávají procházejícím a natahují krky aby už už spatřily své syny, Otu a Alfréda. Neviděly je celou věčnost a nyní se jejich chlapci vracejí domů jako hrdinové.
Další a další vojáci procházejí, smějí se a stejně tak lidé okolo.
Dvou žen se však zmocňuje neblahé tušení. Ota a Alfréd stále nikde a okolo svatého Václava právě procházeli poslední z mužů.
Za nimi už je prázdno.

"Podáš mi tu matku?"
"Jakou?"
"Tu, co tam leží."
"Tady žádná neleží."
"Jak to myslíš, vždyť je jich tam celá hromádka."
"No není."

Matice se mezitím plížily pod stolem rozhodnuté opustit dílnu. Od dveří je dělilo jen pár metrů. Měly štěstí - byly pootevřené. Hlavní matka pozorovala zmatení dvou dvounohých.
"Takže," pronesla tiše k ostatním, "až napočítám do tří, všechny se honem-"
"Ááá!" Jedna z vystrašených matic se neudržela a začala jančit. Vyrazila směrem ke dveřím a cestou narazila do lidské nohy. Dvounohá si jí všimla a matice pokračovala v úprku. Jenomže špatným směrem. Ostatní matice se jí vrhly na pomoc.

Pažout s Horáčkem se vrátili domů z dovolené z Šumavy. Hned poté, co doma složili krosny, vedly jejich kroky do želežářství, kde je na ten týden zastupovala brigádnice Lenka. Říkali si, že pokud se osvědčí, mohla by v obchodě zůstavat častěji sama.
Lenka je přivítala s nadšeným úsměvem a podělila se s nimi o veselé historky, co se jí přihodily a předala jim seznam, co bude potřeba doobjednat.
Když Lenka po zavíračce opustila obchod, slíbili si, že už ji nikdy nenechají v obchodě samotnou a dali se do třídění šuplíku, ve kterém byly matky všech velikostí. Příště raději nechají zavřeno.

U pomníku padlých z obou světových válet rostly dvě statné lípy. Pod lipami rostávaly za příznivějšího počasí hřiby. Teď tam nebyla ani jedovatá muchomůrka. Pod lavičkou se povalovalo několik matek.
„Zmatek z matek,“ zabručel nesrozumitelně starý pán a pomalu prošel po návsi. Tak pomalu, že ho ani jedoucí auto nepřimělo zrychlit kroku.
Staříkovo tempo kontrastovalo s rychlým klokotem bujícím dole ve městě. Jeho život se v tomhle podobal ráji. Spěchat neuměl, přesto mu byl věčný odpočinek blíž než ostatním. Lovec se na něj usmála.