DMD č. 25. pro 25. 4. 2019. Téma: Jeden na všechny

Vybrat si v kavárně stolek až vzadu je víceméně zvyk. Ticho, teplo a klid na čtení. Byl jsem přesně v polovině nejnovější studie o pozůstatcích pohanství v Čechách, když mě ty dva hlasy - klučičí a vzrušené - přiměly zpozornět.
"Do hajzlu, fakt že jo! JE to on!"
"Myslím, že jsem ho nedávno zahlídl na fakultě."
"Kecáš."
"Je antropolog, třeba se chtěl stavit za kolegy..."
"Jasně, nebo dělá konkurz."
"Dal bych pravou kulku za šanci s ním točit."
"Je úplný zlatíčko."
"Fa-bu-lóz-ní!"
"Toho naklonovat! Jeden jedinej Colby Keller na tolik kluků... to fakt není fér."

Ok, dobře. Dočtu si to na gauči.

Chlapec leží vyčerpaný na zemi. Skupinka šesti kluků na něj civí. Jeden z nich se ho rozhodne dorazit. Vtom si před ležícího chlapce stoupne starší muž. Kde se vzal, tu se vzal.
"Běžte domů," řekne, odstrčí hlavního útočníka a sehne se ke zraněnému.
Útočník se ale nedá. Napřáhne se ke kopanci, jenže muž ho zarazí. Vytáhne mu nohu až k hlavě a shodí ho na zem. Do muže se pustí i ostatní kluci. Zkušený mistr však nepotřebuje udělit jedinou ránu, aby všechny zpacifikoval na jednu hromadu.

"Jak jste to udělal?" Ptá se později chlapec mistra.
"Vzteklým lidem stačí takhle uhýbat."

Máme drobný problém se poskládat do taxíku…

„Co vlastně máš v tom obrovském batohu?“ nedá mi to. „Dvakrát denně se nepřevlékáš jako někdo, takže oblečení to nebude…“
„Zas tak velký ho nemám,“ brání se.
„Dvojnásobný oproti mému, a to vleču pracovní notebook.“
„Já mám zase lékárničku, to jsem hlásila předem.“
„Dobrý, ale pár náplastí, Paralen a Endiaron přece nezabere tolik místa.“

Jsem hrdá, že jsem si vzpomněla na dva názvy léků, které jednou za uherský rok použiju. Následuje nicméně výčet minimálně dvaceti dalších, údajně naprosto nezbytných.

„Já ti nevím… mně na všechny cestovní neduhy stejně zabírá nejlíp slivovice. Univerzální životabudič.“

Vidí je, když vcházejí do světa kouzel, dopis z Bradavic v ruce a vykulené oči. Děravý kotel není zrovna reprezentativní místo, ale těm dětem to zřejmě nevadí.

Rychle se naučí rozeznávat čistokrevné, smíšené i mudlorozené čaroděje. Posledně jmenovaným občas provede nějaký malý, zcela nevinný žertík, ale je opatrný. Tohle ubohé místo je vše, co mají.

Někdy se však mudlovským šmejdům povede ranit jeho.
„Mami, podívej, to musí být domácí skřítek! Tolik jsem toho o nich četla! Jaký je ubohý!“

Z odpadků sebere starý jídelní lístek v krásných deskách a do volných míst začne vepisovat Můj první zákon na všechny mudly.

Drahá Dezinvektilo,

nemyslím, že jsem kdy slyšel konkrétní číslo, ale nepochybuji, že ďáblů, od Našeho otce v hlubinách, přes nejrůznější odbory, až po vás, řadové pokušitele, je značné množství. Přesto se skoro nikdy nezastavíme, náš neživot je jedním dlouhým vyčerpávajícím honem za úspěchem. Nemůžeme si dovolit se zastavit, vždyť i krátké chvíle potěšení ze slupnutí kusu řádně prohnilého hříšníka brzy vystřídá ještě větší hlad. To všechno však musíme snášet, neboť jen tak jednoho dne odhalíme tajemství Nepřítele a dobudeme pro sebe Nebe.

Někdy nechápu, jak může Nepřítel všechno stíhat, když je – byť ve trojici – jen jeden.

Tvůj milující strýc Zmarchrob

Minule jsme tu měli na návštěvě dámy. Celý gauč zabraly. Mňau. Můj nový gauč. Zádrhel byl ovšem v tom, že všechny měly krásné jemné světlé róby. To se kočičí povinnosti špatně uplatňují.
Dnes přišli na čaj pánové. Mnozí z nich jsou tak krásně asociální. Prrrrrrrr. Neodolatelně přitažliví.
Všichni mají tmavé fraky. Všichniiiii. Lahoda! Jsem ráda, že jsem ten gauč mezitím tak pečlivě připravovala. Náročná práce.
Teď je jen načase hupsnout na klín panu Darcymu a později elegantně předupkat na pana Palmera. Prrrr! Drrrrrrbej!
Tváří v tvář tolika společenským oděvům mnou však zmítají obavy.
Stačí-li můj kožich na ně na všechny?

V břiše měla plno a v hlavě prázdno, ten omamný pocit, když se všechna krev nahrne k žaludku a nezbývá už žádný prostor pro myšlenky, které jinak víří hlavou a neustále s jemným lupnutím narážejí do lebky, až se v tom hemživém ruchu se nedá spát. Dnes se vytáhla. Vyzkoušela to dítě na všechny způsoby, pečené na ohni, s šípkovou omáčkou i do polévky, kdo ví, kdy se zase k nějakému dostane. Teď konečně klimbala. Lup. Cosi se zase dralo do mysli a žádalo si to pozornost. Lup. To nebyl hlad, to bylo nutkání a lov nebyl potřeba, ale vášeň.

Než se mohli pustit do oprav harpunometu, potřebovali si Alko i Bruno doběhnout pro nářadí a náhradní díly, pročež zmizeli v podpalubí. A vrátili se sice jen o pár minut později a s kufrem, ale taky s nemilou zprávou.
„Je to v háji,“ hořekoval trpaslík už od schodů na palubu, „nových matek máme dost, ale na všechny jsme našli jenom jeden jediný šroub.“
„Nemáte někdo žvejkačku?“ dotazoval se inženýr Naftalen, jenž k věcem vždycky přistupoval optimističtěji a hlavně kreativně, jenže to bylo zcela zbytečné.
Tou dobou už byl totiž Edvin dávno na palubě, kam ho zbytek posádky prostě vytáhl manuálně.

Rozložila na stole námořní mapu. Vraštila čelo.
„Nemesis má čtyřiašedesát děl a pět set mužů. Přinejmenším. A Bertrand je starý lišák. Po druhé chybu neudělá. V přímém boji nás rozmetá na cimprcampr.“
Pan Keith pokýval hlavou. Sklenku měl již téměř prázdnou. Vyhlídky na nadcházející boj ho nenaplňovaly očekáváním.

Brázdy vrásek na čele značily vír úvah. Jejich šance byly mizivé. Nebylo to poprvé, kdy čelila silnějšímu nepříteli. Museli vsadit na jedinou kartu. A vsadí na ni všechno. Svou odvahu. I životy. Jejich nepřítel je chytrý. Oni musejí být chytřejší.
Překvapení. To jediné rozhodne, zda získají vše. Nebo ztratí i to poslední.

“Ty zpropadený bídáku! Kdybych to věděla, nikdy bych si s tebou nezačínala!”
“Ale zlatíčko…”
“Ty zatracený lháři! Co dalšího jsi mi zatajil? Máš ve skříni kostlivce? Nebo Bertu na půdě?”
“Ale miláčku…”
“Ty neuvěřitelný zabedněňče! Jak dlouho sis myslel, že to přede mnou utajíš? Vždyť jsme proboha měli bydlet v jednom bytě!”
“Ale broučku…”
“Ty natvrdlý primitive! Můžeš říct něco na svojí obranu? Existuje nějaké rozumné vysvětlení?”
“Ale beruško…”
“Ty ohavný ubožáku! Ani na pořádnou odpověď se nezmůžeš!”
“Ale drahoušku…”
“A dost! Stěhuju se k mamince! S někým, kdo netřídí a má na veškerý odpad jen JEDEN koš, žít nebudu!”