DMD č. 25. pro 25. 4. 2019. Téma: Jeden na všechny

Na ty narozené i na ty nenarozené.
Na tu maminku s dítětem, kteří právě jedou Stromovkou.
Na zedníka s natrženou nohavicí.
Na snědého mladíka s tropickým květem ve vlasech.
Na umírajícího muže v oprýskaném pokoji.
Na šikmookou holčičku klečící v ášramu.
Na křehkou stařenku vyhřívající se na slunku.
... na tebe.

Myslím na vás na všechny.

Někdy mě přepadají pochybnosti a smutek. Říkám si, jestli o mně vůbec víte. Přijdu si trochu jako neviditelný. Neoddělitelný, všudypřítomný, a tedy jako kdybych nebyl. Osamělý ve své jednotě se vším. Když je mi nejhůř, obracím se k vám s nadějí a důvěrou.

Odpovídáte modlitbou.

„Ty vypadáš. Cos prováděl? Zápasil v bahně?“
Vilda si rozpačitě pročísne rozcuchané vlasy a pokusí se oprášit bahno z natržených kalhot, ale jen ho rozmaže.
„Tak trochu,“ přizná. „Kluci se mi smáli, že se neumím sám bránit, když se vždycky pere Tilda. Tak jsem jim řek, že je klidně zbouchám všechny najednou.“
Rebeka těžce povzdechne. Vildova klidná povaha byla vždycky vedle výbušné Tildy balzám na nervy. No, jak se zdá, i jeho schopnost mávnout nad provokacemi okolí rukou má své meze.
„Tak to sundej,“ zavelí a pak jí zvědavost nedá. „Jak to dopadlo?“
„Nakonec zdrhli, srabi,“ zubí se Vilda hrdě.

Palisandra s vlajícími vlasy míří mečem proti šiku nepřátel. Dva démoni popojdou blíž.
Bojištěm běží bojovník Hybridion. Musí urazit sto dvacet tři kroků, sto dvacet dva…
Vážně by mu pomohlo, kdyby cestou někde nezaložil koně, na němž cválal v předchozí kapitole.
Palisandra se ožene po prvním démonovi a ten se kácí.
Neměl se jí smát.
Druhý však po pár dramatických výpadech Palisandru smete.
Hybridion stále utíká ke své lásce.
...kterou je Palisandra.
Postaví se pro ni démonům. Sám. Všem.
Zahynou oba. Spolu. Jeden vedle druhého. Po boku své lásky.

Nikoli! V poslední chvíli je zachrání překvapivý příchod čety elfských granátníků!

Nádech. Výdech. Nádech. Výdech.
Uf. V klidu. Bude to v pořádku. No tak... Hlavně nesmím pochybovat. Protože... to vycítí. Šestý smysl, či co, každopádně jakmile odkryji slabinu, zaútočí.
Nebudu si nic nalhávat, je jich přesila. Vlastně... jsem na ně sám. Možná kdyby...? Ne, nemá smysl uvažovat o částečném spojenectví. Nepřítel je jednotný. Půjde proti mě, dokud nepadnu.
Semkl rty. Připadal si náhle tak unavený.... Protřel oči a potlačil nutkání zívnout.
Ne! Jsem silný! Zvládnu to! To, co dělám, je správné! A smysluplné! O tom vůbec nepochybuji... Dost už! Čas běží.
Nadechl se, vzal rázně za kliku a vešel do třídy.

„Vůněmi, jež v plamenech šlehají krví, své síně jsem nadech. Tys nešla.“
„Páni, tady se i moje feromony cítí bezbranně. Nevyužiješ toho?“
„Zaklínal jsem tě magií Vůle, jež prostorem sálá.“
„Tvoje vůle mi zabírá celý displej. Máš ještě něco tak velkého?“
„Kdo tě potkal a svedl z mých zahrad?“
„Jsem kapitán Jack Harkness, omnisexuál. Líbí se mi tvoje jméno. Nechceš na ně certifikát od experta? Provádím všechny druhy testování.“
„Rty slunce mého dýchají blízkostí opojnou. Ve zmatku touhy zrychluji všech srdcí zdvih a pád. Květy, jež rozkoše bouří se lámou! A do kosmu svou vášeň vykřiknout, sfér tajná pásma proletět.“

Připravoval jsem se na tenhle den od brzkého dětství.
Trénoval jsem jako šílenec, často proti své vůli.
Jako dítě Kruhového proroctví jsem neměl na výběr.

168 let tréninku a meditací. Jsem na vrcholu svých sil.
Můj jediný úkol – zadržet nepřátelskou armádu, než moje sestry a bratři dorazí.

Je jich mnohem víc, než jsme čekali. Jsou jich miliony.
Cítím strach. Tohle nemůžu sám zvládnout...
Třesou se mi kolena. Sucho v ústech. Závrať.
Chci žít. Utéct. Mám před sebou ještě tolik let...

Ne!!!
Nebudu utíkat!
Nevzdám se!

Jsem Erenis Ranitos, a skrze mě dnes nic neprojde!

************************
Bolest. Umírám. Nezvládl jsem je. Odpusťte...

Úžas. Vážně - vážně se to stalo?
Nadšení. Konec Já, od teď už jen My!
Pochyby. Jak za tebe můžu nést zodpovědnost? Co když to… pokazím?
Bolest. Tak veliká! Proč něco krásného tolik bolí?
Radost. Chci tančit, zpívat, běžet s větrem o závod!
Strach. Jestli si ti něco stane - nepřežiju to!
Smutek. Zažiju ještě někdy radost? Vždyť při srovnávání s tímhle bude všechno smutné...
Štěstí. Když se budeš mít dobře, na ničem jiném už nezáleží.
Vztek. Měli mi tě dát hned, chtěla jsem to tak!

Jeden člověk je na všechny ty emoce prostě málo.
A možná proto děti nepadají ze stromů.

„Pojedete přes Hrabyšinu, spolu s dvěma členkami našeho Společenství a doprovodem, odtamtud sami. Bude vám muset stačit jeden kůň pro oba i na všechny zásoby.“
V tom problém neviděl, ovšem... „Stále neznám cestu.“
„Hrabyšinská představená ti všechno poví, stačí ukázat znamení.“
Maně si sáhl na levou stranu hrudníku, kůže jej dosud pálila, ačkoli znamení vyleptané prstenem kamenodomské paní namočeným v jakési bezbarvé tinktuře bylo při zběžném pohledu docela nezřetelné.
„Otevírá brány všech Kamenných domů, aniž bys musel cokoli říkat,“ vysvětlila Adeliza.

Cílem jejich cesty byla Lenghardie. Tajný Kamenný dům, kde měla Yllanit nalézt nejen domov, ale i sestru své babičky.

Mám pocit, že celé mateřství je jedno velké klišé. A přesto, nebo právě proto, není nic rozdílnějšího než matky na mateřské. Ostatně ukázalo se to i teď, když se jedná o zvyšování rodičovského příspěvku.

Jakmile to vypadalo, že dostanou přidáno jen nově narozené děti, semkly se matky a jaly se organizovat petici. Jenže nejsou peníze. A tak se řeší, jak to vyřešit. Jeden přídavek na všechny děti pod čtyř let je drahý.

Tak padají návrhy, aby to dostaly jen ty, co ještě nevyčerpaly, případně aby se přidávalo podle věku dětí. Myslím, že ať to dopadne jakkoliv, vždy bude někdo nespokojený.

Nejdřív si toho ve vesnici nikdo nevšiml. Občas přece někdo zemře. Ale teď se zdálo, že mrtvých pomalu přibývá. Leželi v polích, bledí, s krvácejícími modřinami. Jde o nějakou podivnou nemoc?
Místní blázen začal tvrdit, že za nemoc může starostův bílý kůň, ale každý se mu vysmál. Jak by takové zvíře za něco mohlo? Avšak blázen vedl svou, prý je vtělený ďábel a jeden takový stačí na to, aby všechny ve vesnici zabil.
Druhý den ráno našli blázna mrtvého. Bledý jako stěna ležel v ohradě, kde se proháněl bílý hřebec.
Nikdo si nevšiml nepatrných skvrnek krve v koutcích jeho tlamy.