DMD č. 2. pro 2. 4. 2020. Téma: Sosáky

„Dorotko, kde je Vítek?“
Dorotka se usmívá: „Sedí a upřeně hledí na Ctibora. A ten, rád, že má posluchače, vypráví o tažení na Turka.“
„Že se ptám,“ kroutí hlavou stará chůva. „Od země vidět není, ale boje ho zajímají.“
---
„Tak vám ho, ženské, vedu. Vítku, pověz Máří, co jsme dělali,“ přivírá šibalsky oči zbrojnoš.
Tříletý chlapeček se důstojně vzpřímí.
„Ctiboj leštil pánův šošák a já mu pomáhal,“ zašišlal.
„Co je šošák, Vítku?“ nechápala Máří.
„Nojo, ženšká. Pseci taková … cepice,“ durdí se Vítek. „Aby bojovníkovi nesekli do hlavy.“
Ctibor se halasně směje: „Říkal jsem šišák, ale on stále mele šošák šošák.“

„Sousedi mají trumpetu,“ oznámila u nedělního oběda důležitě Cosette. „Slyšela jsem, jak se o tom bavili cestou z kostela.“
„Myslíš, že budou cvičit doma?“ obrátila se paní Krásová znepokojeně na manžela. „Není nějaký předpis, že se to nesmí? Děti po obědě spí a…“
„Něco do té trumpety budou strkat,“ přisadila si Cosette. „Prý si pěkně dají do trumpety, smáli se.“
Mamička ulehčeně vydechla. „Ach, to mysleli oběd!“
„Oběd?!“ vykulila oči Doramo. „Ploč???“
„Chtěli říct, že si dají do sosáků,“ vysvětloval tatínek. „Pochutnají si.“
„Že mi to hned nedošlo,“ smála se mamička. „Francouzsky je sosák trompe, což zároveň znamená i trubku.“

„Tvůj taťka nám nic moc nepoví, pokud bude mít na krku ten Scamanderův přívěsek s očarovaným kamenem...“
„...který by ovšem nebylo špatné pořádně prozkoumat.“
„Že by sis ho tak nějak nenápadně vypůjčila?“ přehazovali si George s Fredem jednu myšlenku.
Lenka na ně pochybovačně pohlédla. „Nikdy ho nesundává. Leda že by…“ usmála se, „leda že bych mu přinesla převzácného motýla prababočku tajnosnubnou. Má nádherně barevná křídla a roztomilý malý sosáček. A nesmí na něj sáhnout nikdo, kdo má na sobě cokoli kovového.“
„Holka, neblázni, nic takového přece neexistuje,“ protočil oči Fred.
Lenka pokrčila rameny. „No… já to vím, ale tatínek ne.“

„Dobrý den, slečno sestřičko, dneska vám to sluší.“
Žena se zasmála. „To jste říkal i předevčírem.“
„Taky to byla pravda,“ pokrčil rameny. „Co Alžběta?“
„Nemůže se vás dočkat.“
Přístroj souhlasně zablikal.

O pár minut později už seděl v křesle a sledoval krev odtékající trubičkou.
„A sosá a sosá, holka nenasytná...“
Sestřička se usmála. „Neříkejte, že vám to vadí.“
„Ale nevadí, mám ji rád. Jen s tím sadismem to trošku přehání.“
„Hodně rád?“
Vážně přikývl. „Tak rád, že ztratit ji, určitě bych zemřel,“ odpověděl dramaticky.
Pak už to nevydrželi a hlasitě se rozesmáli.
Alžběta jen tiše pípla a pokračovala v dialýze.

Každý se nějak živíme, já tedy sosám nektar. Je to chutné, výživné a květů všude jako naseto. Ovšem, konkurence také, ale nevadí. Koneckonců třeba červené květy lákají hlavně nás, hmyzáky ne.
Chce to samozřejmě perfektní křídla. Nejenže výborně manévrují. Můžu s nimi zastavit v letu před každým květem a pohodlně nasávat. A když letím kolem, zahlédnete jenom takovou měňavou záři.
Jenže to má velikou spotřebu. A rostliny mi nektar dávkují opatrně. Ne abych se někdy mohl hodit naznak. Pořád musím jenom létat a pít. V noci prostě jenom padnu.
Tohle vlastně máme podobné, nemyslíte?
Tak já zase letím, těšilo mě.

„Tak pojďte zpět,“ odložil Šumař domnělou munici.
„Dokud to tu bude, tak k tobě nejdu,“ ozvalo se hystericky, mimo dosah světla z ohně.
„Vždyť je to bezpečné,“ bránil se Šumař.
„To bych úplně neříkal,“ zamumlal Křovák, „víš, jak dopadl Ťulpas.“
„Na tom něco bude,“ vzpomněl si Šumař na bývalého sapéra, místy dopadajícího i několik desítek metrů. Ještě chvíli si předmět v ruce prohlížel a nakonec ho hodil daleko do tmy.
Hlína a rozdrcené dřevo vymrštěné následným výbuchem oba omráčila.

O dva dny později, polní nemocnice:
„Křováku?“ zachrčel Šumař, „žiješ?“
„Jo, ale málem jsme oba přišli o sosáky,“ zaskuhralo vedle něho.

"Co... to je?" vyhrknul pan Wellf a přiblížil nos k sešitu, aby lépe zaostřil.
"Molly si tu nechala náčrtník, to jsou její studie detailů hmyzu," vysvětlovala Gwen a dál nerušeně háčkovala.
"Jo ahááá!" začal se mladý pán pochechtávat. "Skoro jsem v tom viděl nějaký sprostý obrázky."
"Nejsi jedinej," podotkla Gwen. "Před chvílí tudy prosvištěla její drahá náhradní máti a málem ji kleplo, když to viděla. Přitom jsou to jen muší a motejlí sosáčky. A nožičky. Ťuťu. Roztomilé."
Elegantní gentleman se definitivně rozesmál a velmi neelegantně se složil na pohovku.
"To mě mrzí, že jsem to neviděl. Ta můra by zasloužila."

U stěny servisního tunelu seděla skupinka dětí. Tlumené hučení, které se za ní ozývalo, je uklidňovalo.
„Poslouchejte,“ sykl tajemně tmavovlasý chlapec v modrém tričku. „Tohle vyprávěl náš děda.“
Skupinka kamarádů se semkla úžeji. Napětím ani nedýchali.
„Bylo to Venku, kdysi dávno. Kluci byli takoví my. Běhali po loukách jako my v tunelech. Louky to byly takové tunely bez stěn se spoustou trávy a super nebezpečného hmyzu. Hmyz byl opravdu rozmanitý, strašlivý a nebezpečný. Měl velikánská kusadla, mnohem větší než naši roháči. A ty jejich sosáky…,“ ztišil hlas kluk.
„…vysávali jimi lidi!“ dokončil dramaticky.
„Vážně?!“
"Fakt?!"
„I dospělý?!“
Hlasy vyjadřovaly zděšení.

Při každém slovu veřejného žalobce se mu do spánku zaboří neviditelný, ale zatraceně ostrý průbojník. Tváře soudců z lidu mu rozmazaně plují před očima. Poznává dva sosáky, zrovna ty dva, co ho tenkrát napadli na blatech. Zdá se, že svůj příděl Štěstěny už vyčerpal.

(Hořce se ušklíbne a vzápětí toho zalituje: rána na tváři se zase bolestivě ozve.)

Přesně, jak se říká: Štěstí v lásce, smůla ve hře. Smůla ve hře, šumí Ohře. Ne, to šumí lidi v sále. Měl by se soustředit, ale nemůže si vzpomenout, proč vlastně.

Všechnu sílu vynakládá na to, aby stál zpříma. Na ostatním nezáleží.

„Sosáci de facto neexistují,“ prohlásil Myšák.
„Všelijaký hmyzové sosáky mají,“ mínilo Sovátko.
„To jsou sosáky, nikoliv sosáci! Protože jsou neživotné. I když je mají živí… tihleti… hmyzové. Ale sosáci nejsou, protože sosácký věci dělají jenom holky!“
„Nevím, jestli by se jim líbilo, že jim říkáš holky,“ poznamenalo Sovátko.
Myšák se ušklíbl, maličko, aby to Sovátko nevidělo.
„Kdyby začal v SOSu dělat nějaký kluk, byl by sosačka. Když tedy sosáci neexistují,“ řeklo Sovátko. „Jako bývala paní doktor.“
„Sosačka Novák?“
„Novák? Tady? Spíš třeba sosačka YourBrainEater13, to by bylo mnohem pravděpodobnější.“
„Jo,“ přikývl Myšák. „Dobrý jméno. Vhodné pro holky i pro kluky!“