DMD č. 9. pro 9. 4. 2020. Téma: Držkopád

KDO? CO? - ON a první pád.
Vykopávám: "Držkopád".

BEZ KOHO? Bez čumilů.
BEZ ČEHO? No bez stylu.

KOMU? ČEMU? - třetí pád,
mně a k zlosti akorát.

VIDÍM KOHO? - Idola!
CO? - jak stěží odolá.

Někomu, kdo ryje v zemi,
a ještě se tomu tlemí.

OSLOVUJI, VOLÁM: "Drahý?!"
Ale marné lásky snahy!

O KOM? O něm snilo se mi.
O ČEM? Ne o pádu k zemi!

S KÝM se setkám? S vlastní Můzou, líčím jí tu story,
S ČÍM se setkám? S nestoudností - řekne "jako sorry".

"Tohle nelze nepoužít", mžikne brvou na víčku,
fotoromán i trapasy - ať maj co žrát v Bravíčku.

Tak hezký narozeniny, maminko.
No, to seš hodny, ráda Tě vidím. Posaď se. Dáš si kávu? Tak povídej, jak se máš? Ty se ani neozveš, co je rok dlouhej. A jak seš zarostlej. Bude z Tebe Rumcajs. A ty rukávy. Samá díra. Takhle sme Tě s tatníkem nevychovali.
Očividně, pomyslel si.
Darmo mluvit. Tak povídej. Jsi šťastnej?
No, rád Vás vidím, maminko.
No to já Tebe. Ale šťastnej nejseš, to vidím. Proč jste se vlastně vůbec rozcházeli. Tohle´s nám přece dělat nemusel. A kde to teď vlastně žiješ?

Někdy ten držkopád přijde z úplně jiného schodu, než by člověk čekal.

Když jste notoricky známý hrdina, který zmrhal víc panen a rozdupal víc trůnů pod podrážkami svých okovaných sandálů než je piraní v náhodně vybraném jezírku náhodně vybraného záporáka, máte to prostě na háku. Nikam se neženete, protože víte, jak to končí. Jámou plnou zaostřených kůlů. Nebo jezírkem s piraňami.
Barbar Cohen si hověl na kameni a koukal do sluníčka. Jeho dva kolegové sledovali postavičku na skále.
"Začínáme," oznámil Votan.
Na postavičku zaostřil i Cohen. Ta se postupně zvětšovala a k hrdinům dolehly bolestné výkřiky. Nakonec jim k nohám dopadl mládenec.
"Kolik?"
"Dal bych mu 8,5 bodu. Padal docela hezky."

Dívka stojí bosa v lehké noční košilce na uzoučké římse. Hlavu mírně zakloněnou, oči zavřené, v obličeji výraz něčeho toužebného. Jako kdyby byla lákána krásnou podmanivou hudbou a šla za ní, nebo povědomě vyhledávala akustické orientační body. Celá spící postava připomíná slepce, jenž si šátráním rukou hledá cestu, také provazochodce tím, jak balancuje ve výšině. Trochu rozcuchané dlouhé vlasy se lesknou v záři měsíce.

Noc má zvláštní atmosféru. Je neobyčejně jasná.

V záři úplňku zanikl svit hvězd. Tmavé hory svírají údolí, které je tak hluboké, až vyvolává závrať. Pozorovatel má nutkavý pocit dívku zachytit, aby zabránil jejímu děsivému pádu dolů.

Ostří se míhala vzduchem.
Zrychlený dech, srdce bušila v hrudích jako splašená. Adrenalin. Pot.
Dean byl o něco rychlejší.
Jenže se mu to nevyplatilo.
Náraz o bariéru, pád.
O pár sekund později ho dohnal Sam, škobrtnul o jeho nohy a svalil se taky.
Všechny zvuky zněly tak trochu jako pod vodou.
Bratři Winchesterovi se pokoušeli vyhrabat na nohy.
"Byl jsem první!" tvrdil Dean.
"Jo, pěkně jsi spadnul na hubu."
"Ale první," trval na svém Dean. "Ty jsi taky spadl na hubu, ale jako druhej!"
Elegantním obloukem před nimi zastavila Charlie. "Kluci, nechcete se nejdřív trochu naučit bruslit, než budete závodit?"

Hermiona se najednou zhmotnila v kuchyni a Ron se rozzářil. „A hele, pátračka z Krásnohůlek je doma! Tak co?“
„Co by,“ pousmála se jeho žena. „Olympa a Hagrid tě pozdravují.“
„Ale nech toho. Nejdřív dej chudákovi manželovi opuštěnému pusu a pak spusť, co jsi zjistila. A promerlina neříkej, že nic.“
Hermiona ovinula Ronovi ruce kolem krku a s chutí splnila jeho první prosbu. Pak se posadila, vytáhla poznámky a pustila se do druhé.
Ron jí visel na rtech, a když skončila, prudce vyskočil. „Super, tohle by teda mohlo sakra pomoct! Už aby ten hajzlík konečně padnul na hubu a pořádně!“

Nikdy by ho nenapadlo, že pouhé škobrtnutí může tak moc bolet. Pořád cítil bolest v hrudi z toho jak se lekl, cítil, jak se mu těžko nadechuje, jakoby leknutí mezi žebry zůstalo a bálo se vyjít ven. Dopadl na obličej, dal před sebe ruce, ale ne dostatečně včas, takže si je jen nepříjemně ohnul. Představoval si, že takhle to asi bolí malý stromky, na který napadne moc sněhu. Bradu měl roztrhlou, stejně jako ret. Nos měl asi zlomený, krev z něj tekla pomalu, ale neměl kapesník, takže si u nosu držel cíp rukávu bílé košile. Bylo to umění nebo zločin?

„Naskoč si,“ pobídl ji, „musíme vyrazit.“
„Já mám strach,“ zašeptala vyděšeně, pohled upřený k zemi, „bojím se, že spadnu.“ Trochu se styděla, nejspíš to bylo hloupé. Ale už ho párkrát běžet viděla a představa pádu v takové rychlosti se jí ani trochu nelíbila.
„Dítě moje,“ usmál se na ni laskavě, „uvidíš, že se ti to bude líbit. Jen pojď.“
Zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Zlatě zářily a bylo v nich tolik lásky!
S úlevou se usmála a vylezla mu na hřbet.
„Odpusť,“ zašeptala do husté hřívy.
S ním se přece nemá čeho bát.
Aslan se poklidně rozeběhl.

Hej, človek, kam ma to zas nesieš?
Aha, do skleníka? Dobre, tam je celkom príjemne.
Ale pochop ma, bežný kaktus toho v živote veľa nenacestuje. Rastie tam, kde vyklíči. Či už je miesto priaznivé alebo nie, nejako to vydrží. Je predsa kaktus.
Dobre, priznávam, občas sa z neho môže odlomiť výhonok a zakoreniť sa inde. Je to zvláštne, byť na dva kusy, ale život ide ďalej.
Lenže keď ma prenášaš, nerobí mi to dobre, všetko sa len tak mihá a...
Čo to? Zem sa zrazu hrozne rýchlo približuje!
Áááááá!
...
No. A teraz som na desať kusov. To zas bude zakoreňovania!

Úbočí je strmé, že i Jugháš, Šâgur a Rulîkh musejí slézat opatrně. Glûčír se křečovitě opírá o hůl. Achâsthor má s klisnou plné ruce práce. Nejtěžší je sestup pro Snûkha a Grifita... i s pomocí ostatních. Překážím jim já.

Vtom výkřik. Letím vzduchem a pak kloužu po skále, hlavou napřed, až narazím do trní.
Odstrčím se zad nosítka a vyhrabu se do sedu. Na stezce zůstali jen Achâsthor a Glûčír.

Jugháš se objeví poslední.
„Bezpečno?" ptám se.
„Bezpečno," kývne. „Zraněná?"
„Ne, ale... stojí to za to mě brát s sebou?"
Zaškaredí se. „Spíš než Achâsthorovu kobylu, co vrazila do Grifita."