DMD č. 9. pro 9. 4. 2020. Téma: Držkopád

Probíhá druhý den školního lyžařského výcviku. Při mých lyžařských schopnostech není nijak překvapivé, že padám, narážím pusou na svou hůlku a rozsekávám si ret.
Paní učitelka se zdravotnickým kursem si mne bere do parády a několikrát denně mi maže ret herbadentem. Přespříští den ráno vyhodnocuje, že by to chtělo zásah lékařskými nástroji. Správce chaty nás veze autem do nejbližšího města. Paní doktorka na poliklinice je jiného názoru, na ret mi předepisuje genciánu.
Vracíme se do místa výcviku, v protisměru nás míjí sanitka. V chatě se dovídáme, že zatímco zdravotnicky erudovaná paní učitelka řešila můj banální držkopád, spolužačka si zlomila nohu.

„To byl teda nápad jet na týden do Alp na lyže,“ rozčiloval se Ron na vleku. „Já vím, přišla s tím Hermiona a Ginny. Já myslel, že se tady budeme bavit, třeba chodit na diskotéky. A ne jezdit celý den na těchhle nestabilních prkýnkách.“

„Ale Rone, není to tak hrozný,“ namítnul Harry. „Lyžování je docela zábava. A koukej, holky na nás už čekají.“

Celá čtveřice se spustila dolů po sjezdovce. Po pár metrech se Ronovi zamotaly lyže a zahučel do veliké závěje. „Bráško, cos to tady teď předvedl?“ zeptala se rozchechtaná Ginny. „Parádní držkopád,“ odpověděla místo něj bez váhání Hermiona.

Probrala se tváří dolů na svém elegantním nosíku. Rychle se zvedla do kleku a rozhlédla se. V pořádku, nespatřena. Pak se rozhlédla znovu. Zastřižené buxusy, zdobná fasáda cihlového domu, jezírko s vrbou v jarním slunci. Tohle místo neznala. Ouvej.
Opatrně si třela bradu a snažila se vzpomenout, co se stalo.
Z práce jela na kole, náplavka byla okouzlující. Před domem se pozdravila se sousedkou ze čtvrtého patra. Odemkla. Žádný ochotný pomocník v dosahu. Povzdechla si, ale s jistým pocitem vlastní síly uchopila rám kola.
Na předposledním schodu zakopla.

Ve stejnou chvíli klopýtla o vystouplý práh farní komory ctihodná Augusta Eltonová.

Ahoj dedo, zdravim z Krkonos. Sel jsem se z chaty projit na Dvoracky a nekde jsem uklouzl a zapadl do nejake diry. Cele telo me boli, jen nohy necitim. Je mi zima. Vzpomnel jsem si na tebe – jak jsem posledne neprijel a misto toho jsem vyrazil na chalupu s kamarady. Jen chci rict, ze me moc mrzi, ze jsem te nevidel. Styska se mi po tobe a omlouvam se za svou sobeckost. Nemam signal, ale verim, ze tam k vam to dorazi. Nejak ale zacinam usinat, takze budu muset koncit. Snad se uz brzy potkame. Mam te rad, mata peprna.

V jednom naučném centru se skupinka dětí hlasitě nudila.
Paní, která měla přednášku se na ně dívala trochu uraženě, ale protože si nechtěla dělat zbytečné nepřátele, raději pokračovala ve výkladu, který odříkávala jako kolovrátek, bez života.

,,A zde se, děti, podíváme na nejstarší dochovaný exponát u nás, s nímž se váže legenda o prvním pádu lidí jako druhu, když se pokoušeli ovládnout počasí…“

Děti však nevěnovaly ničemu z toho pozornost a dál se mezi sebou bavily.
Ale vypadalo to, že jim výklad lezl do hlavy, protože jeden z chlapců najednou vykřikl

,,To jakej držkopád, kámo!“

a děti se nekontrolovatelně rozesmály.

Žít ve Westworldu bylo vlastně hrozně fajn. Nemuseli jste tak nějak nic moc řešit, příběh už vám totiž někdo napsal, takže jste jen jeli podle programu.
Frankie takhle každý ráno vstal, nasnídal se, políbil svou mladou ženu, která přirozeně nestárla, a šel ke koním. Žil na odlehlý a nezajímavý farmě, takže návštěvníci sem málokdy zabrousili.
A když náhodou jo a on náhodou umřel, zase druhej den ráno vstal, nasnídal se, políbil svou věčně mladou ženu a šel ke koním.
Problém byl, že taky dělal pořád ty stejný chyby.
Třeba před ohradou byl hlubokej výmol.
A on na něj pokaždý zapomněl.

Nejvíce se projeví charakter zbytku party, když horák upadne.
Nejdříve se ozve horák Vtipálek, který ležícího překračuje s dotazem, jestli mu něco upadlo.
Následně nastupuje horák Záchranář. Ležícímu zkontroluje reflexy a následně ho podle naturela zahrne buď rodičovskou láskou, nebo dezinfekcí. Horák Srovnávač považuje počínání Záchranáře za přehnané - proti tomu pádu vloni v kosodřevině se nic nestalo.
Horák Generál ani nesrovnává. Pád je pro něj znamením slabosti a raněného třeba nechat na pospas vlkům.
Hlavní je mít v partě horáka Podpůrce. Takový počká, až se zvedněte, vezme vám batoh, případně vás podepře.
Takových je třeba se držet i mimo hory.

Naše povolání je na pracovní úrazy poměrně bohaté. O jejich četnosti svědčí objemné knihy archivované na jednotlivých vozovnách.
Pepíkova zlomená noha, když vylézal na výhybku a hodil tlamu na mokrém bumlíku.
Viktorův krvavý šrám, když ho nad ránem šlehla bičem rozdováděná cestující.
Světlanin anafylaktický šok, když jí do kabiny vletěla včela.
Bohoušův zásah elektrickým proudem od probíjející páky řízení.
„Takže tys do té pracovní jámy zahučel poté, co tě uklízečka nabrala mopem?“ ujišťoval se výpravčí u Toníčka, který stál před okýnkem s tamponem v nosní dírce.
„Já to viděla,“ dosvědčila Dáša. „Hodil dvojitý salto a do rypáku si vrazil kličku.“

Během cyklistického závodu malých savců došlo k hromadné nehodě. Jeden z ježků nevybral zatáčku a havaroval. Plch, jedoucí za ním, zprudka zabrzdil a přelétl přes řídítka. Dopadl přímo na ježka.

„Tak bolestivý pád jsem ještě nezažil,“ stěžoval si. „Proč přede mnou nemohl jet třeba angorský králík?“

Větší štěstí měl vakoveverčí cyklista, který přes místo nehody jednoduše přeplachtil.

Tato událost znovu rozvířila diskusi o zařazení krytek na bodliny do povinné výbavy ježčích a dikobrazích cyklistů. Ti byli již dříve obviňováni z ohrožování ostatních sportovců. Podezření, že za jízdy záměrně rozhazují ostny, aby poškodili bicykly svých soupeřů, se však nikdy nepodařilo potvrdit.

Bouře ho zastihne kousek před Voltuší. Příhodné. Nechtěl sem jít, bylo to moc blízko místa, kde porazili Hermana. Kde zaryli huby do země a všechno, co víc než půl století budovali, se změnilo. Jenže tu není jiná možnost, že ne? Protože všechno, všecičko, co je mu na světě drahé, je právě tady. Uprostřed lesů. Verunka. Karl. Jediní dva lidé, kteří mu na světě zbyli. Ano, lidé. Ať už se z Karla stalo cokoli, pořád je jen člověk. Lidé dělají chyby, nejsou neomylní, potřebují odpuštění.
I kdyby v sobě měl tisíc vražedných duší, je to jeho nejlepší přítel. A navždycky bude.