DMD č. 17. pro 17. 4. 2020. Téma: Splynutí uší

Ležela v posteli. Společnost jí dělali stařičké rádio a černý kocour.

Rádiová hra za moc nestála. Signál se trhal, slova odplývala do větru.

"-ch ano, Fr-nku, v-zmu si -ě! J-ž zít-a dojd- k úpl-né-u a d-kon-a-é-mu spl-nutí -uší!"

Polohlasně se zasmála a třesoucí se rukou rádio vypnula.

Otisk tlapky na okně tiše zazářil.

Jen počkej, já ti vycinkám, až ti uši splynou v jedno, za to, jak dlouho jsi mě tu nechal, pomyslela si, spokojeně se uvelebila a zemřela.

Už se bojím, ženská, pomyslel si kocour.

Prsk.

Ve vzduchu po něm zůstalo chlupaté ucho.

A ona padala králičí norou vzhůru.

Smrtka byla utahaná, měla za sebou náročný den. Ostatně jiné dny ani neznala.

Zrovna se zastavila u oblíbené pekárny a poručila si dvě housky (přece i Smrtka musí jíst). Těšila se, že si dá pauzu, sedne si, v klidu se nají a trochu přibrousí kosu.

V tom zaslechla za sebou ve frontě podezřelá slova.

"Hele mě ti to už nebaví, já bych nejradši se vším skoncoval."

Smrtka pootočila hlavu a druhé ucho se přesunulo k prvému a splynuly v jedno (Smrtka přece může měnit formu), aby slyšela co nejlépe.

Tak tebe to už nebaví? Dobrá píšu si: 18:30 křižovatka"

Proč lidé touží po souladu duší
Když stále k písním a nářkům jsou hluší?
Kéž radši dojde ke splynutí uší
Ať slyší, pochopí, co zatím jen tuší
Ve víru příběhu myšlenky ruší
Vzrušené srdce ještě prudce buší
Jen o vlásek uniklo střelbě kuší
Kéž je pryč trápení, které ho kruší
Hříchy se lámou jako křídla muší
Doufej, že dobrá věc tu špatnou zruší
Špatně se pláčem slzy smutku suší
Pokora člověku přece tak sluší
Odpověď „Jak žít?“ jen tak někdo netuší
Jak nebýt ve světě cizinci bezduší?
Radostná zpráva ty ostatní přehluší
Žít s láskou, pro potřebné a bez retuší

Sníval som. Pred očami sa mi znova premietlo moje prvé stretnutie so Soňou. Len jej vďačím za to, že som neprišiel o ruku. Znamenie, čo mám na dlani...nerobilo mi vtedy dobre. Rada päť, nikdy sa nehrajte so začarovanými predmetmi!
Keď za mnou Soňa prišla s prosbou o pomoc, nemohol som odmietnuť.
Jej manžel umieral. Nejaká kliatba z neho vysávala život. Soňa nedala pokoj dokiaľ nezistila, kde k nej prišiel a ako sa jej zbaviť. Dokonca sa znížila ku použitiu Splynutia uší, vyzvedačskému kúzlu, ktoré je zakázané pod hrozbou vysokej pokuty. Ale svoj účel splnilo.
Boli sme skoro u cieľa..

Dobře se bavila.
„Tolik eskapád a nakonec se to stane i slavnému Jamesi Bondovi. Stárneš? Nebo ses zamiloval? Doktorka? Ne, počkej, přijdu na to! Moneypenny? Ale to bys nevypadal tak smutně, tohle bude neopětovaná láska. Možná ten roztomilý hoch, co ti šeptá příkazy do ouška.“
Namířil na ni zbraň.
„Co o něm víš?“
Zasmála se: „Že má mnohem větší cenu než všichni 00 agenti. A že by si měl dávat pozor, když jezdí do práce na kole, bývá to nebezpečné.“

Vystřelil.

Chvilku bylo ticho, ale pak se mu v uchu ozval povědomý hlas.

„007? Víš, že máš pořád zapnutý komunikátor?“

Teď už to můžu říct. Všechny holky milovaly ztepilého Ortinského s nádherně hlubokým brumendem. Nebo hezounka Karla Zicha. Mne však nejvíce bral o něco méně nápadný veselý strýček za basou. Jeho nos byl prostě vynikající a smál se kapku nakřivo. Trochu si šlapal na jazyk. Hlas měkoučký, jako mechové polštářky, když po nich jdete naboso právě, když začíná padat rosa a den byl fakt horký. Tohle všechno dávalo jeho projevu klidnou podmanivost. Nebyl však žádný ňouma."Jednou budem dál" zpívali jsme s ním ve dnech sametové revoluce a ačkoliv ještě naprostý ucha, cítili jsme se dospěle, hluboce, vážně a nadějně.

Červený trpaslík se otřásl v základech.

Rimmera zachránilo pouze to, že byl mrtvý, i když se na chvíli rozmazal, když vlna zasáhla Holly. Ta byla natolik ochromena, že se její hlava chvíli točila na obrazovce.

Kocour pravděpodobně ztratil jeden ze svých devíti životů.

Kryton takové štěstí neměl. Dráty v jeho hlavě zajiskřily.

Lister odložil kytaru. "Myslím, že tyhle nové repráky hudbě vážně dodávají šťávu!"

Kryton si poklepal na uši, a když ruku stáhl, zjistil, že mu v ní zůstaly ležet rozpadlé na kousky. "Pane, sice jsem právě nic neslyšel, ale i tak musím říct, že s vámi bohužel nemohu souhlasit."

Do plakáty zakamuflované telefonní budky vstoupil muž ve fialovém saku. Tváří Josef Beránek, zvaný Jožin, začínající podnikatel v oboru stavebnictví a bývalý zaměstnanec českomoravského ministerstva kouzel. Vytočil číslo. První zazvonění, druhé...
„Agentura Splynutí uší, jak vám mohu pomoci?“
„Reklamuji ušní bubínek, nedrží.“
Kódová slova byla pronesena a oba účastníci hovoru se rozesmáli.
„Ráda tě slyším,“ řekne Jožin necharakteristicky něžně. „Jak se má Robert?“
„Dobře. Zrovna se učí číst. Možná mu časem půjčím atlas lokomotiv.“
„Opovaž se!“ zaprotestuje s úsměvem Rowena Lestrangeová v kůži Moraváka.
Rabastan na druhé straně linky nesouhlasně zamručí, ale úsměv ho neopouští.
„Chybíš mi.“
„Ty mě taky.“

Lidské pokolení před nějakou dobou vymyslelo úžasný vynález – miniaturní sluchátka do uší, tak zvané „dráty“.

Jak pozoruhodná je cesta tónů oblíbených písniček, kterou musí urazit z miniaturní či podlouhlé krabičky přes už různě zohýbané křižovatky malých kabelů, než se impulz dostane až do ušního bubínku, kde se následně rozezní vytoužená melodie, zcela závislá na volbě daného jedince. Vše trvá pouhých pár vteřin.

Největší slastí majitele sluchátek je nepochybně jejich sdílení. Není nic krásnějšího, než propůjčit levý či pravý port blízkému člověku, sednout si až těsně k sobě, zmáčknout kouzelné tlačítko a nechat se unášet tou podivnou euforií. Nepopsatelné splynutí uší…

„Při květu zlatých růží, došlo k splynutí duší,“ snažila se Risa potichu o veršování v krásné kvetoucí zahradě. Proto ji vylekalo, když najednou za sebou uslyšela Brenta.
„Splynutí uší, říkáš?“ dotazoval se pobaveně.
„Copak tu děláš?“ zeptala se a jeho otázku nechala nezodpovězenou.
„Šel jsem se podívat, kde jsi po obědě zmizela. Stýskalo se mi po tobě,“ řekl a sednul si vedle ní. Chytil ji za ruku a lehce políbil.
„Není ti smutno po rodině? Já jsem sice doma, ale cítím, že bys tady žít nechtěla.“
„Je to tu jiné než u nás doma. Krásné, ale jsem tu úplně cizí.“