DMD č. 14. pro 14. 4. 2021. Téma: Sebranka

Čeká ve tmě, až se vrátím a postarám se o něho. Už to nebude dlouho trvat.

Procházím se, na sobě odvážné oblečení. Uličky těsně u vody jsou domovem té nejhorší přístavní spodiny, ale já se nebojím. Jdu mezi sebrankou podivných existencí a pomalu mířím směrem k vodě. Všimnu si, že pár z nich se vydává za mnou.
Zrychlili krok. Rozbíhám se a utíkám, tady začíná staré molo. Běžím po něm, sebranka za mnou. Těsně na konci skočím do přivázaného člunu. Pak už sleduju, jak se z vln vymršťují chapadla a ti ubožáci jsou stahováni do hlubiny.

Dočkal se své potravy.

Molly pobíhala po místnosti, v puse nůžky, na ruce jehelníček, hůlkou korigovala stuhy létající vzduchem. Na krejčovské panně vznikaly staronové šaty. Chtělo to jenom pár úprav, přidat šifon a budou... povzdech.
Ne, nebudou. Nebudou jako nové, i když by si je Ginny zasloužila. Můžu si namlouvat co chci, ale bude poznat, že jsou to moje staré plesovky.
Jak moc se mým dětem smějí všichni ti Malfoyové, Doylové, Brownové. Za to, že nosí staré šaty? Za staré hůlky?

"Jsou krásné, mami," ujistila ji Ginny.
"Nové by byly lepší, viď?"
"Ne, nové má každý. Já budu ráda za tyhle. Moc děkuju, mami."

Když se Anakin probral, Síla proudila opět normálně.

"Pojď," ozval se Mace Windu, než se Anakin vzpamatoval.

"Mistře, co jste-"

"Temná strana Síly, Anakine. Omlouvám se za tu zkušenost, ale byla nutná."

Ocitli se v knihovně, a Anakin se nedokázal nezeptat.

"O Temné straně vím, ale nemyslím, že tady-"

Ale Mace Windu ho pobídl dál. Ve zdánlivě obyčejném zákoutí se dotkl jednoho z regálů, který se odsunul.

O několik chvil později a mnoho pater níž Anakin zíral na regály plné starých, zaprášených svitků Sithského učení.

"Netušil jsem, že Jediové mají takovou sbírku."

"Já bych to nazval jinak, ale ano, padawane."

Lučištník skončil se svou tirádou, krátce na mne pohlédl a vstal.
„Můj úkol je splněný. Byli jste poslední, koho jsem hledal. Vracím se na základnu. S novými wigitory vám bude snáz, jsou mnohem lepší. Tenhle by sejmul karamejce raz dva.“
„Chci jít do tábora,“ řekla jsem tiše.
„Zbláznila ses?“ Vytáhl obočí. „Mezi tu sebranku? Máš rozum, ženská?“
„Musím.“
Zamračil se. „Důvod?“
„Je tam Kristián. Potomek… jednoho z našich. Musím ho odtud dostat.“
Ticho, které se mezi námi rozhostilo, bolelo. Když se na mne znovu podíval, pochopila jsem, že ví.
„Máme tam pár lidí,“ řekl pomalu. „Vyčkej. Přijdou si pro tebe.“

Poznávala ho z náznaků, krátkých vět, z neznatelných indicií, letmých, těžko polapitelných jako vzdušný tanec chmýří.

Zjistila, že rozumí. Nevyřčené si doplňovala jako Hebrejci samohlásky do čteného textu. Třídila slova jak Popelka hrách. Věděla, kdy je používá jako štít, nebo kopí. Poznala, pokud se jimi maskoval, nebo záměrně zaváděl na falešnou stopu. Nechtěl odtajnit nitro.

Jednou se zděsila. Uviděla jeho obnaženou duši. Stud jí zakryl oči, jako kdyby spatřila fyzickou nahotu. Ostych se načepýřil. Chatrný oděv minulosti protrhlo poznání. Lekla se sebranky jeho myšlenek. Všechno o něm ví a on to netuší.

Začala se schovávat.
Před ním.
Před svou jasnozřivostí.

“Někdo sebral mladýmu Vodičkovi Babettu! Včera ji zaparkoval u popelnic a ráno byla fuč!,” hlásí Adam.

“Jestli von ji nesebral někdo od Štefkovejch, babi říkala, že se u nich slejzá pěkná sebranka….,” dumá Kája.

“To jo, ale tihle motorky nekradou. Mladej Štefka je u tajnejch, slejzá se u nich celá Kachlikárna. A starej Štefka jako domovní důvěrník podává pravidelně raport o všem, co se v okolí šustne,” vysvětluje Adam.

“Páni, von je starej Štefka agent?

“Každej domovník je agent.”

“Jo? To by teda měl vědět, co se včera šustalo kolem tý Babetty, jinak je jako agent úplně naprd!,” uzavře Kája.

Nie HuaiSang nelétal, pokud vyloženě nemusel. Dokonce i v takto vážné věci raději nasedl na koně. Když dorazil na místo, neklid byl jasně patrný. Původně uhynulo vše živé v okruhu 250m, teď se však tato mrtvolná hniloba rozšiřovala.

HuaiSang nepovažoval kultivující, strážící místo posledního odpočinku jeho bratrů za neschopnou sebranku. Koneckonců zde hlídkovali společnými silami učedníci sekt Nie, Jiang i Lan. Vše bylo pečlivě spočítáno. Byl si jistý, že pro vyvážení a potlačení udělali vše správně. Tak jak je možné, že se energie zášti tlačí ven?, nechápal.

Bude třeba přidat talismany. Další těla před proměnou…, uvažoval. A taky zjistit příčinu…

Hagrid bezcílně bloumal z obrazu do obrazu. Severus a Evelína bádali a přemýšleli, a on se začínal nudit. Každé plátno prošel pěkně odzadu dopředu a vyhlédl z něj, aby se zorientoval, na kterém místě v Bradavicích právě je.
V jedné z chodeb spatřil zuřícího školníka Filche. Snažil se z brnění stojícího ve výklenku odstranit přilepenou žvýkačku. „To už je pětadvacátá! Zatracená sebranka studentská! Spráskal bych je bičem!!“
„Ahoj Argusi!“
Školník se zarazil, ohlédl, ale nikoho neviděl.
„Tady sem. Ve vobraze.“
„Á Hagrid. Teda ty se máš. Klid, pohoda, žádní nevycválaní haranti. Být tebou, ani se tady do toho blázince nevracím.“

Volnost, rovnost, bratrství!
Vykřikovali ta hesla, otrhaní, hladoví, pomstychtiví, ale i lační a vychytralí.
Zabíjeli. Šlechtu, velmi bohaté i méně bohaté. Museli zaplatit za jejich bídu, za jejich mizerné životy. Nestačila vražda krále, zaplatit musela i jeho vdova.
A krve stále nebylo dost. Mnozí šli tu svou prolévat na obranu republiky.
Ti chytří mezitím začali dělat kariéru. Jedni ve vojsku, jiní v politice. Výnosné úřady, vojenské hodnosti, moc.
Chytří bohatnou, naivní chudnou.
Chytří stoupají výš a výš.
Někteří to dotáhli až na trůny.
Pro evropskou šlechtu však navzdory krajkám, zlatu, moci a titulům zůstanou navždycky jen podřadnou sebrankou hrdlořezů.
Parvenu.

Koneckonců, bez řevu zvonců, sedm statečných byla sebranka pistolníků, každý s trochu jinou motivací, ale ježto byl John Sturges ročník 1910, všichni nakonec vcelku sympaťáci – i ten Harry, zlatokopec, se vrátí a pomůže rozhodnout bitvu proti Calverovi. Sam Peckinpah se narodil o patnáct let později a jeho divoká banda desperátů pro dámy fujtajbl násilníci, pro většinu pánů za hranou.
Nebudu je bránit, na to jsem příliš unaven. Jen; vyrůstal jsem s nimi.
Tak nějak šli proti většině se svou staromilskou, ba pochybnou ctí až do těch hrdel.
Poklepávání po zádech čpí podkoním nebo nějakou jinou podezřelou vůní.
Odpusťte a vězte.