DMD č. 14. pro 14. 4. 2021. Téma: Sebranka

Se slzou v oku vzpomínám na padouchy svého dětství, nosili pásku přes oko, punčochu přes hlavu, černé stejnokroje, dřevěnou nohu, rostly jim rohy, kopyta, bradavice, drápy a hrby, tak snadno rozpoznatelní, tak stálí ve svých slovech i činech.
V devadesátkách pak oblékli barevná saka, stavěli sídla o mnoha věžičkách a tlustá břicha jim napínala knoflíčky košilí a zaoblovala strakaté kravaty.
Teď staví čapí hnízda, chytají motýle, objímají stromy, chodí večeřet do kapituly, nosí červené svetry, kradou pera, ztrácejí diáře, v omámení virózou padají na klenoty, člověk se až podiví, jaké absurdity může dosahovat vizualizace pokleslé morálky a začne ztrácet ostažitost.

Elániovi se dostala na stůl zpráva, že nedaleko paní Kořínkové došlo k bitce nějaké sebranky. Obvykle potyčky v oněch místech příliš neřešil - většinou se jednalo o pár opilců, co se brzo dokodrcali domů, nebo o pošťuchování mezi trpaslíky a trolly. Ale paní Kořínková byla dobromyslná stará dáma, co rozdávala buchty a nechtěl, aby jí někdo rozbil okno.
Jenže mužů málo, zvlášť na bandu výrostků... Nakonec poslal Karotku. Snad zapracuje ono "crísma", jak to nazval Noby.
Karotka se vrátil s hlášením. "Všude klid, veliteli, a ten plot jsem opravil."
"Cože?"
"No, rozbila se branka..."
Podíval se na papír. "-bila se branka."

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či salaš neupratuješ, keď sem predseda turistov z Nemecka pozval?
- Prečo by som také kreposti robil? Však nech prídu. Keď sem minule nejakí prišli, neporiadok im nevadil?
- Pištík môj, to neboli Nemci. A tak sa mi vidí, že ani turisti. Turistov na tankoch som ešte v živote nevidel.
- Jarík môj, tí tu vtedy veľký bordel narobili, kým slivovicu neobjavili. Potom už nič inšô ani nechceli. Doteraz mám od nich dva tanky v lese schované, čo som za ňu od nich dostal.

Pan Zet, pan Tichý Typ a slečna Hayesová. Horší sebranku si lze v Majesty jen těžko představit. Tedy sebranku. Všichni tři jsou pod přímým vedením E. Corgena. Hlavního soudního vykonavatele. Jediného člověka v celém existujícím vesmíru, který má právo popravit kohokoliv, kdykoliv a bez jakéhokoli soudu. Nutno říct, že svou práci miluje. Vždy ji plnil s láskou a do puntíku. Tak skvěle, že po jeho akcích nezůstávají žádní svědci. Doslova. Inu, všichni tři dříve jmenovaní by o tom mohli vyprávět. Kdyby měli svou vlastní vůli, nebo snad ještě žili. Teď se však bez jediného vyřčeného slova hnuli a synchronizovaně zaútočili.

S manželem (poprďoun č. 1) rádi říkáme, že jsme na sebe zbyli. Popravdě jsem si ale řekla, když jsme spolu začínali, že tohohle už si vezmu a basta. Trvalo to 11 let, ale dosáhla jsem svého.
Pak, ještě na hromádku, přišel Gandalf (č. 2). Osiřel, chudák, když mu bylo tak 6 týdnů. A byli jsme 3.
Pak jedna z toulavek, co nám za stravu ze zahrady udělaly minové pole, povila koťata. Jedno tu nechala chcípnout. A tak přibyl Sauron (č. 3). (A 3 kočky na zahradu.)
Nu, za pár měsíců se narodil č. 4. Za toho si konečně můžeme sami.

Nad počítačem se skláněly čtyři hlavy. Anna proklikávala obrázky, zachycené fotopastí.
„Někdo tam jde!“
„Hele, starej Veverka, jde z hospody! Ježišmarjá, vidíš, co dělá? Dyk von vytahuje…“
„Chlívák jeden, na naše růže! Pak se divím, že nerostou!“
„Ale dobrý rozlišení to má, holky, vidíte?“
„Hele, zase někdo! A je jich víc!“
„Zvětši to!“
„Vrať to!“
„Na Veverku???“
„Ale ne, na tu poslední… tyhle neznám! To budou voni, ta sebranka, co tady škodí!“
„Sakra, nemůžou se obrátit? Nevidím obličeje! Hej, obrať se, vejre!“
„Už se otáčí!“
„Ježíšikriste!“
„Moje srdce!“
„To snad ne!“
„Fuj, ty vole!“
Pohlédly na sebe, v očích zděšení.

„S hradní sebrankou už vážně nechci mít nic společnýho,“ zavrčela stará Háta. „Sloužím tady už nějaký ten pátek a to, co se tady teď děje, vážně nepamatuju,“ obrátila se k vězeňkyni. „Myslím Váš únos a uvěznění, princezno. Jeho důvodem bylo to, že pán chce mít ženu z urozeného rodu. Vy ho ale nechcete, ani se Vám nedivím. S takovým hrubiánem byste zažila byste peklo na zemi. A teď ptáček uletí,“ zašklebila se. „Hrad je bez posádky, která odjela loupit. A stará čarodějnice odemkne klec a klíče zahodí. Jenom doufám, že krásná hrdlička s sebou vezme i jednu opelichanou starou vránu.“

„Dejte na sebe pozor,“ řekla Alison expediční skupince a uvažovala, jestli by přece jen neměla jít s nimi a hlídat je.
„Zkuste se dostat do potíží až tak za šest hodin, rád bych se prospal,“ utrousil Severus.
„Jojo, taky se nám bude stýskat,“ usmála se na něj sladce Margaret, „ale brzy se zase potkáme.“

Doktor je sledoval se směsicí fascinace a rezignace. To jejich špičkování ho bavilo… a občas štvalo. Hlavně když chtěl jít objevovat.

„Jsme děsná sebranka, co?“ přitočila se k němu Hermiona.
„Zvykám si,“ uchechtnul se.
„Pohlídáš je?“ ubezpečovala se.
„Jasně,“ přikývl a pro jistotu dodal: „Nezbourejte TARDIS.“

Sedm je magické číslo. Tvrdí lidi. Doufáme, že je to pravda, protože nám pomůže opravdu jen kouzlo.
Nějaký ten týden jsme nespořádaně hibernovali v umělém zimovišti, byli vzhůru, šmejdili po boxu, převraceli misky a hubli. A tak nás poslali na vykrmení.
Jeli jsme autobusem, což se nám nelíbilo, takže jsme nažhavili pachové žlázy a začali prskat. Spolucestující naštěstí nosí respirátory a protihluková sluchátka.
Jsme u krmiče. Bere nás do ruky a zvedá nám ocásky, cudně zakrývající rodinné klenoty! Skandál!
Jediná holka mezi námi je odhalena a dostane vlastní garsonku.
Člověk se nás snaží naučit jíst z misky.
Pak to vzdá.

„Jsem utahaný, Yen. Zabít v jednom dni mantichoru, baziliška a tlupu ghůlů, to není nic jednoduchého.“
Geralt si přetáhl peřinu přes hlavu.
„Geralte.“
Čarodějčin hlas byl úsečný a ledový.
„Nikoho tam neznám.“
„Seznámíš se.“
„Nevím, jak se chovat.“
„Nevyrostl jsi v jeskyni. A není to tvoje první slavnost.“
Geralt se pod peřinou ušklíbl. Nebyla. Už zažil ty přezíravé a znechucené (čarodějové) a odhadující a hladové (čarodějky) pohledy. Poznámky, pronášené, aby je slyšel. Úšklebky, činěné, aby je viděl. Věděl, že ho nesnáší, že se jim hnusí. Nesnášel a hnusil si je taky. Celý mágský cech byl až na výjimky hrozná sebranka.