Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
...Alejandro doufal, že život ve městě bude pro Marušku lepší, než vojenský tábor, ale hrubě podcenil situaci. Měl hrozné štěstí! Jen náhodou se vše dozvěděl včas a tak se teď necítí jako totální hlupák co všechno prohrál. Popravdě, cítí se jako by byl sám El Cid Campeador, ale to se té horké španělské hlavě stává...
Zahřmělo. Zasmrděla síra. V okně rathauzu stojí snědý pán, z bradky a knírů stoupá dým.
"Hahahaha! Když jste chytali čarodějnici, vy pakosti, nedošlo vám, kdo je její ženich?"
Proskočil mezi tumpachovými konšely, sebral vyděšené děvče do náručí a zmizel oknem ven.
Kůň tryskal sám, jen na pobídky nohou. Alejandro jednou rukou držel zemdlenou dívku, druhou si z vousů vyplétal doutnáky. Šklebil se, jako vždy, když páchal nějakou krkolomnou čertovinu. To by tak hrálo, nechat děvče v takové šlamastyce! Stále jsem španělský šlechtic!
Časem si všimnou žebříku pod oknem a začne lov na ženicha. Ale jeho kůň vydrží běžet celou noc.
Paní Bramblyová si byla vědoma, že provdat svou nejstarší dceru do dobré rodiny je bitevní vřava, ze které musí vyjít triumfálně a vítězně jedině ona. Poručík Coldway ze zbídačeného rodu stojícího na úrovni sklepní komory se bude snažit čelně zaútočit a dostat Emily před oltář, když jí už stihl raubířsky ukrást její křehké srdce. To ona samozřejmě nedovolí – práh domu se stane pevností, kam se nedostane ani kanónem, a pokud k tomu neblahému skutku dojde, tak bude stát přede dveřmi svého pokladu, jehož provdání je odrazovým můstkem do lepší společnosti, a bránit tomu říjnému jelenu v přiblížení i vlastním tělem.
„Je to možné? Jste to vy?“ nevěřícně se naklání žena v apartním kloboučku a směje se.
„Má poklona. Jsem rád, že vás vidím.“ Mužův úsměv ji nenechá na pochybách, že to tak cítí, že to není fráze. Pes na vodítku to s páníčkem prožívá stejně. Radostně skáče. „Čekáte dlouho?“ Než zazní odpověď, pokračuje. „Omlouvám se, do jedné přeplněné tramvaje jsem se nedostal, ta druhá měla ke všemu zpoždění. Studem se červenám jako ty červánky.“
„Musím vám věřit, když ruměnec schováváte pod vousy. Jsem ráda, že jste dorazil.“ Úsměv coby návnada. Koketní mrknutí jako samospoušť sklapne past. Mužovo srdce se zatetelí.
"Další výdaje?" naježil se lord Peter. "Proč, drahá? Cožpak kolem naší dcery neobletuje dost nápadníků?"
"Ano, jenže - v našem postavení musíme."
"Tak co? Šaty, boty, koně..."
"Nikoliv. Výklad Principií."
"Cože???"
"Neznat Newtonovo dílo je stejné faux paus jako míchat čaj dezertní vidličkou."
"Pembertonovo vydání jste přece v knihovně vystavila!"
"Ano, ale pro naše dítě je naprosto nestravitelné."
"K čertu! Kupte Filozofii Isaaca Newtona pro potřeby dam. Tu mi nedávno - mezi čtyřma očima - doporučil lord Henry. Jeho syn ji prý přelouskal během lovu na křepelky. On vůbec zachází lépe s puškou než s rovnicemi."
"Mladý lord Edward?... Ten je svobodný, že?"
...a hovořit o principech přírodní filozofie. :D
Hlavní postavy dialogu jsou smyšlené, ale zbytek je čistá pravda.
První vydání Principií vyšlo v roce 1687 v mizivém nákladu několika set kusů. Vědecký svět se na ně vrhnul, ale řada čtenářů byla zklamána. Sám Newton se později vyjádřil, že "záměrně svá Principia učinil málo přístupná, aby jej nemohli sužovat matematičtí nedoukové, ale aby jim přitom rozuměli lidé matematiky znalí." Jenže Newtonovi příznivci se rozhodli udělat ze svého idolu - dnešním jazykem řečeno - celebritu, a k tomu bylo potřeba dostat jeho dílo do povědomí širší veřejnosti. První takový pokus zahájil rok před Newtonovou smrtí, v roce 1728, mladý lékař Henry Pemberton - zpracoval zmíněné dílo v podobě bez vzorců, zato s výpravnými rytinami, aby "čtenáři mohli pohlížet na Newtonovy myšlenky jako na vznosné stavby a nemuseli se pouštět do nudných výpočtů, nutných k jejich zbudování." Také letos zde již zmíněná matematička Émilie du Chatelet přispěla k popularizaci Principií, když je přeložila do francouzštiny a opatřila vlastními poznámkami. Záměr Newtonových popularizátorů se zdařil - hovory o gravitaci a optice začaly plnit salóny. A co s tím ti, kteří těmto disciplínám neholdovali? Pro ně tu byla například výše zmíněná kniha Filozofie Isaaca Newtona pro potřeby dam, psaná formou dialogu mezi shovívavým vychovatelem a nedovtipnou šlechtičnou. Co se dalo dělat, tehdejší mrav si žádal alespoň nátěr fyzikálních znalostí, aby bylo o čem konverzovat. :D
Zpracováno podle knihy Patricia Fara: Newton - formování génia
Pazourkové ostří kvílí a sténá.
Spleť čar nelítostně rytá přímo do dlažby chlemtá kapky krve.
Zář rudých znaků přebíjí přízračné fialové blesky. S každou další jizvou smrtihlavů ubývá, až zmizí docela.
Ochranný kruh je hotov.
Baterky svítí.
Vyděšený hlouček je prozatím v bezpečí.
Evžen se narovná, hřbetem zakrvácené ruky otírá zpocené čelo.
„Byla to jen iluze. Jsou tady všichni?“
„Milan tu není!“ Lada se rozhlíží, oči rozšířené leknutím: „Milane!“
Žádná odpověď.
Lada se chce rozběhnout. Musí ho najít!
Evžen ji prudce strhne zpátky: „Zůstanete tady. Ručíte mi vlastní hlavou, že nikdo nevystrčí z kruhu ani malíček. Já vám ho přivedu.“
Poznámka pro kontrolory: Lada s Milanem začala tak trochu chodit. Žádná svatba rozhodně nebude, jestli ho nenajdou. Doufám, že to takhle stačí.
„Nechci vypadat paranoidně… ale ten růžováček mi připadá nebezpečný,“ řekla Ginny.
„Souhlasím,“ přikývnul Bodie.
Zbytek Ostrovanů se zarazil. Spoutaný tvoreček působil neškodně, ale tihle dva měli obvykle na průšvihy čich.
„Neublíží nám, když si jí nebudeme všímat,“ vysvětloval Doktor, snažící se uklidnit situaci.
„Jí?“ otázal se Greg a důkladně si prohlížel spoutanou bytost.
Doktor nenápadně cvaknul sonickým šroubovákem a doufal, že tím skutečně na chvíli vyřadil translační program TARDIS.
„Je to mladá dívka,“ šeptal rychle. „Zřejmě jsme se strefili do období námluv. Pro zdejší populaci je typické…“
„Ona je na lovu?“ skočil mu se svým pověstným taktem do řeči Bodie.
Lov zahájen, a priori s cílem najít lásku trvalou, a posteriori zjištěno: cíl nedosažen. Carpe diem je najednou prázdným heslem bez významu, vztah per partes rozložen na střepy. De facto se nic nestalo, přichází ujištění z okolí, to jen problémy dneška vyhnány ad absurdum. Poselství urbi et orbi: z jednoho opět dva, žádná velká změna - vždyť jen naše alter ega byla nevratně spojena v celek, ne my. Nezbývá než navrácení ad fontes, zpět k naší alma mater, rodný dům opět domovem, společný stůl rozdělen vedví. Láska končí tak jako vše, vždyť víš, můj drahý, zbývá už jen jediné - memento mori.
Proti tomuhle byla veškerá nebezpečí Temné strany Síly malicherná. Anakin o svých citech nepochyboval, o citech své vyvolené také ne. Ale ohledně jedné věci stále váhal.
Věděl, že zákony Řádu mluví jasně, v knihovně ovšem našel i výjimky. Jednu z nich dokonce jako současného člena Rady. Ale ta otázka stále zůstávala.
Jen pár dnů před svatbou se Anakin konečně rozhodl. Po jednom z meditačních cvičení se mistrovi svěřil a všechno mu řekl.
"Nebudeš první a nejspíš ani poslední, Anakine. Upřímně, Rada z toho nebude nadšená, ale pochybuji, že by se po tobě pustili. Se mnou jako svědkem ale rozhodně nepočítej."
Rone?" zamrkala Levandule Brownová dlouhými řasami a svůdně si olíznula rty jazykem.
"Hmm?" zahučel Ron hledě nepřítomně na hrací desku, na které se právě jeden z jeho střelců pokoušel z Harryho dámy vymlátit duši.
"Nechtěl bys ulovit svou vlastní královnu?" zeptala se dívka vilně. "Můžeš mi dát svůj šach mat!" pronesla uličnicky a znovu si olízla rty.
"Cože? Ale já neprohrávám," zabrblal Ron zmateně a zadíval se na hrací desku.
"Tohle bude sakra těžké," zamumlala si Levandule. "Nechtěl bys vidět mou královnu?" zeptala se bezelstně.
"Cože?"
"Panebože," ozvala se Levandule a přetáhla si volné triko přes své zvětšující se bříško.
Nad levým bokem mi uhlem znak
nakreslil, kam se střílet má,
aby můj smutek jako pták
vyletět mohl do temna.
Nejsme hodní na malé děti a tak podobně, bacha.
Markéta leží bezvládná, horečnatá na mém stole. Prstem na jejím tepu potřetí zkouším vypudit Metoda, ale temnota uniká, svírá zárodky její moci, větve kolem ptáčka. Psi mého hněvu ho nevyčenichají – vzal Markétinu magii za svou jak snoubenec.
Martin přihlíží zuřivý strachem, Hana si tiskne břicho.
Potřetí selhávám.
„Neosvobodím ji,“ přiznávám. Ne dokud stojí jeho dub, který má moc neporazí.
Nebo...
„Ale mohla bych ho... poslat jinam,“ říkám opatrně, oči zavrtám do Martinových.
„Nezrozená nádoba bez magie ho nepřiživí. Když ji zničíme s ním uvnitř, bude oslabený...“
Martin nechápe... pak sklouzne očima k Haně.
Její ne prořízne vzduch o dech později.
