DMD č. 28. pro 28. 4. 2021. Téma: Dům kde se zatmívá rozum

Dějepisářka pobaveně hledí.
“Tohle jsme brali!”
Jasně, brali jsme to. Vybavuju si přesně, kde to mám napsané v sešitě. I tu mojí kresbu Vetřelce vedle.
Jenže přečíst to mi už paměť nedovolí.
“Když vy se dycky zeptáte na jednu jedinou věc, co zrovinka nevim,” řeknu v posledním tažení sebeobrany.
Dějepisářka se usměje ještě víc.
“Dobře, zeptám se tě na něco jiného. Ať je to fér.”
A zeptá se.
Chvíle ticha.
Jasně, zase nic.
“Když vy se vždycky zeptáte na jediný dvě věci, co zrovinka nevim,” pokusím se uhrát to na humor. Jenže kule v indexu už nepřipadá legrační ani mně.

Venku zněla střelba. Sklo okenních tabulí se sporadicky tříštilo o zem. S každou další kulkou, která prolétla dovnitř skrze rám, nabývala podlaha o něco zasněženějšího dojmu.
„My tady umřeme, viď, tati?“ zašeptala copatá holčička směrem ke krví zbrocené postavě, která těžce oddechovala.
„Půjdeme za maminkou, ano?“ zněla chraplavá odpověď.
„Do nebíčka?“
„Do nebíčka,“ přisvědčil muž, z nějž postupně vyprchávaly i poslední zbytky života.
„Ale co když nebíčko není?“
Neodpověděl. Uvědomoval si, že je snadnější zemřít s vidinou světla na konci. Tolik rozumu a síly ještě měl.
Na rozstřílenou linku dopadl odjištěný granát.
„Půjdeme za maminkou,“ vydechl svíraje drobnou dívčí ručku.

Držela se zuby nehty, do ordinace nechtěla za žádnou cenu vkročit.
,,Marie děláš tady akorát scény! Jdi dovnitř!" zakřičela jsem přes celou čekárnu.

Maruška si poraženě sedla do křesla, ani zubařku nepozdravila.
,,Ahoj Májo, jaké je tvoje nejoblíbenější zvířátko?" zeptala se paní zubařka.

Mlčela a odmítala odpovědět. Hned co vkročila do tohoto domu se zubní ordinací, mozek se jí zatmavil, hrála úplně blbou.

Zubařka se na mě tázavě podívala, kývla jsem a ona spustila: ,,Fajn, pustím tě, ale až budeš mít místo zoubků černé kuličky, tak za mnou nechoď."

Po silné výhružce jedenáctiletá dívka otevřela ústa a mohlo se začít.

Minul schody, které vedly nahoru... Ne do horních pater. Prostě neustále stoupaly, dokud je nezastavil strop. Dveře, které se otevíraly do zdi. Prosklené okno uprostřed podlahy ohrazené zábradlím. Varhany, které bezpochyby hrály samy od sebe. Dům měl sedm pater a jedinou koupelnu.
Byl přece postaven pro jednu postarší dámu... A všechny její mrtvé.
Dřevěné stěny pod výmalbou sténaly jako zatracení v pekle.
"Tady už jsem byl!"
Zastavil se. Před ním se šklebily dveře vedoucí do prázdna. Otevřel je a s úlevou vdechoval čerstvý vzduch.
V tom domě nestraší nepokojné duše zastřelených mužů a žen, ale něco horšího. Duch amerického kapitalismu...

Dům se mi zalíbil na první pohled.
V obrovské vstupní hale visely na zdech staré olejomalby, portréty dávných majitelů domu. Dnes vím, proč měly jejich tváře tak podivné výrazy. Prohlížely si mě, ty bytosti z pláten.
V zahradě se mi někdy zdálo, že za okny domu vidím tváře z portrétů, jak na mě hledí a sledují každý můj pohyb. Nenáviděly mě, ale to jsem tehdy netušil.
Proč mi dneska každý tvrdí, že ty podobizny mě nechtěly zabít, že na mě spadly jen náhodou? Potají si všichni šeptají, že jsem se v tom domě zbláznil ze samoty.
Ale já vím svoje.

• Když se mluví o masech, nemyslí se tím hovězí. Jsou to miliampérsekundy.
• Plastový model dítěte se nechová stejně jako dítě. Chová se stejně při ozáření, ale nikdy neřve a zásadně sebou necuká. Můžu si ho vzít domů?
• Kerma není karma. Je to něco jako dávka. Teda vlastně ne. Ale má to podobně dlouhou definici a občas se to číselně rovná. Což mi prý pomůže to všechno spočítat.
• Ty malé bíle placičky vypadají všechny stejně a nemají čísla. Nikdy je nesmíš prohodit. A nepouštěj je na tu bílou podlahu.
  Jo, pozdě.

Z ústavu pokaždé odcházím zmatená. Ale snad o trochu chytřejší.

Dívka náhle shazuje oba díly bikin komentujíc to slovy:
"Neberte to jako výzvu; jak říkáme my naturisté, jen textilák má nahotu spojenou se sexem."
"Jistě. Já si však, s dovolením, své plavecké šortky ponechám."
"Samozřejmě, textiláky respektuji. Ostatně, nejsme na naturistickém území."
"Co vaše sandály? V nich nejste naturistka, ale prachobyčejná exhibicionistka!" rozparádím se.
"OK, vy mi ovšem vezmete batůžek."
"Beze všeho, ať jste tedy opravdu beze všeho."
A tak pochoduji divočinou v bouřce spolu s nahatou a bosou dámou, které "galantně" nesu zavazadlo. Napadá mne, zda pod tou potemnělou oblohou nejsem jako v domě, v němž se zatmívá rozum.

Zvonku vyzerala budova nevinne.
No dobre, možno nie celkom nevinne, so všetkými tými rôznofarebnými nápismi na streche a blýskavým sklom namiesto stien. Ale aspoň bezpečne.
Keď do nej vstúpil prvýkrát, nezanechalo to na ňom žiadne stopy. Myslel si, že je v pohode. Zmeny sa na neho lepili postupne. Možno bol na vine vzduch z dávno nevyčistenej klimatizácie. Možno predávkovanie kofeínom z obrovského kávovaru. Možno bolo niečo v miestnej vode...
„Komitol som všetky svoje tásky,“ rozliehal sa budovou jeho hlas sotva o mesiac neskôr. „Čekautnite si to a spravte mi rivjú. Ten rilís nám dnes musí prejsť, inak ten dedlajn nestihneme!“

Když ten dům někdy míjela, vždycky jí zatrnulo.
Kdysi tam musela chodit. Momentálně hrozilo, že se bude opakovat stejná situace.
Tehdy věřila, že jí tam pomůžou. Než poznala, že na takové jako ona nejsou zvědaví tam ani jinde. Že představuje jenom položku na seznamu k odškrtnutí.
Jenže ona tu byla. Nijak výjimečná, nijak skvělá, ale snad proboha taky ne úplně k ničemu. A musela žít. Chtěla práci, chtěla se uživit, jenže taky někdo musel chtít ji.
Zoufale doufala, že její obor tu krizi ustojí. Protože prostě neměla sílu na to, začít skoro od nuly. Zpátky na úřad práce opravdu nechtěla.

V ztemnělém pokoji střešního bytu
námořník odepjal umělou kýtu.

Je to dům kde rozum zvolna se zatmívá,
chlapík se usadí a křeslo rozkývá.

To křeslo houpací vrže si písničku:
"Byl jeden námořník, dobrou měl fyzičku."

Zamlada byl milovníkem, „co pro ženy žil"
a v každičkém přístavišti „z číše lásky pil.“

Ženy mu nosily domácí ovárek,
teď, chudák, zakousne jedině suchárek.

Kletbu na něj uvalila Japonečka malá
Oliva ho opustila, co proto mu dala.

V desetinné čárce chyba, tabulky, co lhaly,
špenát chudý na železo, dílo dokonaly.

Potvrzena alergie na špenát i lepek,
od té doby se mu říká slaboduchý Pepek.