Ze života

Stíny se prodlužují, umlkají ptáci ve svých hnízdech. Celý svět se tak nějak zklidňuje. Nikdo nikam nespěchá. Vedro polevuje. Pomalu, polehoučku se snáší vlahý letní večer. Občas foukne větřík, sotva znatelně, jakoby nesměle, jakoby nechtěl probudit spáče, který se už odebral do říše snů.
Na temnou oblohu zvolna vyplouvá obrovský Měsíc. Jeho záře měkce ozařuje krajinu stříbrným světlem. Vítr se utišil. Nedaleko projdou milenci a drží se spolu za ruce. Nemluví.
Mladík před sousedním domem píše verše.
Měsíční světlo zalévá okolí víc a víc. Studí. Probouzí ve mně smutek.
Už tomu nedokážu dál odolávat. Zakloním hlavu a teskně, hlasitě vyju.

Poznámka: já se omlouvám, že jsem taková sadistická
Talentovaný Mladík poposedl. Po zátylku mu stékala kapka potu. Brzy přijde na řadu.
Masivní dveře v čele místnosti se náhle otevřely a z místnosti se ozvalo strohé „Další!“ Mladík polkl a vešel.
ONA seděla v křesle.
„Á, pan básník.“ práskla jeho dílem o stůl. Vyjekl. „Už vám někdo řekl, že existují i jiné verše než 'praštil jsem ho pěstí – to mám ale štěstí'? A korektora jste si pořídit nemohl? Mám pocit, že jsem první, kdo tuhle povídku četl! A co ta pointa?“
Zatímco na stole umíralo jeho dílo, uvažoval nadějný autor, jaké si najde nové poslání. Mohl by třeba štrikovat...

„Ten brejlatej blbeček mi pěkně leze na nervy,“ prohlásila medička Alena.
„Mně taky. Dal bêch mu po čuni,“ přidal se Jožka.
„Potřeboval by dostat za vyučenou, náfuka,“ pronesla Tereza.
„Ale jak? To musí bejt něco extrovního.“
„Už vím!“ vykřikla Alena. „Jožine, schovej tu mrtvolu, Terko, svlíkni se a na stůl, ale fofrem! Pěkně ho vyděsíme.“
„Až na něj bafnu, tak se z toho potento.“
Medici sotva stihli schovat mrtvé tělo a Tereze přikrýt obličej rouškou, neoblíbený spolužák se právě přiřítil do pitevny.
„Ten debil! Nedal mi zápočet,“ zapištěl, pak popadl skalpel a vztekle ho zabodl do těla na pitevním stole.
Poznámka: morbidní téma - morbidní drabble.

„Já dostanu za maturitu tu naší Škodovku,“ pochlubil se Pepík partě.
„Pche,“ odtušil Lojza. „Mně dá táta Žigulíka.“
„S tím se jdi vycpat,“ poradil mu s pohrdáním Hans, „ta kraksna je už přežitá. Já mám vod fotra novýho Golfa.“
„To se nepočítá, tvůj táta je Němec,“ pípnul Karel.
„Sklapni, chudáčku. Ty v životě pořádnou káru mít nebudeš.“
„Vsaďme se!“
„Do roka a do dne,“ dělali si z něj legraci.
Rok poté:
Před hospodou stojí udržovaná Škodovka, nablýskaný Žigulík a nabořený Golf. Jejich majitelé s otevřenými ústy hledí na delší limuzínu hranatého tvaru se znakem slavných vozů ze Zwickau na kapotě.

Tatínek se s maminkou hádá, ale mně přinesl Kinder vajíčko.
Tatínek se s maminkou hádá, ale půjčil mi fixky.
Tatínek se na maminku mračí, ale vzal mě do Národního muzea.
Tatínek s maminkou nemluví, ale mě vzal i do technického muzea.
Tatínek s maminkou není, ale přinesl mi knížku s dinosaury.
O tatínkovi se nemluví, teď mám nového tatínka.
Můj tatínek mě nechce?
Svého tatínka už nechci. Svoji příležitost promarnil.
Svého tatínka už neuvidím?
Můj tatínek je najednou všude. Ve snech, myšlenkách, ve vzkříšených vzpomínkách.
Vesmír nám chce občas vrátit dávno ztracené a nezajímá ho, zda o to někdo stojí...

Reflektory se zaměřily na zpěváka, orchestr začal hrát a natáčení televizní show mohlo začít. Náhle se ozval hlas:“Stop!“ Hudba ustala, ustal i zpěv a tanec. Pohledy se otočily směrem k režisérovi, který se zase obrátil k jednomu z těch, kteří tančili za zpěvákem. .„ Kurníkšopa, my to snad nedotočíme. Vy tam vzadu, no ano vy, vy s tím kloboukem, to přece nemyslíte vážně, víte jak blbě by to v tý televizi vypadalo? Vy s tím zatraceným kloboukem strašně vyčníváte a to vy nemůžete. Vy přece máte být křoví a nemůžete na sebe poutat pozornost. Sundejte si prosím vás tu příšernost“

Vylezli jsme z auta a pohlédli na horu, která byla cílem naší dnešní túry. Vršek se trochu ztrácel v mlze, ale jinak vypadalo počasí dobře a nebyl důvod nevěřit, že než to vyšlapeme, mlha se rozplyne.
Ještě si přezout pevné turistické boty, vzít si batoh, nezapomenout foťák a můžeme vyrazit. Vzhůru za dobrodružstvím!
Kopec je to teda pořádný, ale odměna v podobě krásného výhledu na všechny strany rozhodně bude stát za to. No, až na tu mlhu na vrcholu. Ale počkat, mlha se trhá, sláva!
Netrhala. Nahoře jsme neviděli nic a dolů už jsme šli v řádném lijáku.
Inu, Irsko.

-38 týdnů
„Miláčku, mám pozitivní těhotenský test, už se tak těším na miminko!“
-5 týdnů
„Miláčku, sotva se koulím, už aby se miminko narodilo!“
+1 týden
„Miláčku, miminko pořád leží a křičí, už aby chodilo a mluvilo!“
+12 měsíců
„Miláčku, mohl bys za drobečkem chvíli běhat, já už nemůžu!“
+3 roky
„Miláčku zařídils tu školku? Mně už z toho žvatlání třeští hlava!“
+7 let
„Miláčku, mohl bys podepsat ty úkoly?“
+15 let
„Miláčku, máte se učit na přijímačky!“
+19 let
„Miláčku, potřebuju nové šaty na maturitní ples!“
+20 let
„Mami, mám pozitivní těhotenský test, už se tak těším na miminko!“

Co je to za zvuky? Tahají nás oba za uši, píchají do mozku. Tohle je týrání!
Vstaneme a jdeme se podívat, co se děje. Ony zvuky vydává ta příšerná ženská. Stojí před zrcadlem a pitvoří se. „Proč bychom se netěšili…“ Je to falešné, není to zpěv ani solidní vytí. Zkouším na sebe upozornit a dát jí najevo, že nás ty její zvuky vážně iritují. Ignoruje mě jako vždycky. Zuřím. Mrknu na Azora a shodím ze stolku v předsíni vázu.
„No počkejte, vy bestie!“
Na nic nečekáme, běžíme ven. Na zahradě sedí kočka. Báječná honička začíná.
Takže: proč bychom se netěšili…

Zbývalo pár dní do zveřejnění prvních kousků.
Napětí zřetelně stoupalo. Diskuze byla plná povzdechů a nadšeného očekávání. Všechny lapaly po dechu s každou fotkou z nové zásilky.
„Už aby byly v e-shopu“, říkaly si a každý den několikrát rozklikávaly hlavní stránku obchodu.
A pak přišel ten den. Oznámení jasně hlásalo, že ještě dnes budou na e-shopu nové viskózové i bavlněné kousky. A zítra! Zítra i hedvábná sárí a polosárí.
Všechny se těšily. Proč taky ne?
Vždyť přeci nezáleží na tom, že utratíte poslední korunu a nebudete mít co jíst. Hlavně, že ve skříni přibude nový miláček.
Nastal čas vykobylkovat Gangu!