DMD č. 14. pro 14. 4. 2023. Téma: Ježek v peci

"Je to tady, přátelé," hlásal moderátor. "Vítejte na 161. ročníku knihovnické soutěže o ježka v peci. Pravidla jsou jednoduchá. Váš ježek musí dorazit do cíle co nejrychleji a neskončit přitom v peci. Tak... všichni na start. 3 - 2 - 1 - TEĎ!"
Slečna Verisová nechápala, proč tuto pitomou akci knihovna pořádá. Je to jen plno starostí a kvůli čemu? Jen aby se banda na krátko ostříhaných hlav plazila po zemi a snažila se vyhnout všem knihám, které v titulu obsahují slovo pec?
"Zelený a modrý ježek se už blíží k cíli...!"
Slečna Verisová mávla rukou, aby se trochu zabavila.
"Ježek v peci!!!!"

Navenek se jim dařilo předstírat, že mezi nimi není víc než čistě pracovní vztah. Toninka věřila, že v nemocnici nikdo nic nepoznal…

„Takže dneska dvě úmrtí,“ konstatovala suše sestra Markéta, když od ní přebírala noční službu. „Pro těla už si někdo přišel?“
„Pro šikovatele Najbrta zatím nikdo, vojína Ježka si vyzvedla Kremace.“
Markéta na ni vyvalila oči. „Co?“
„Promiň. Krematorium. Ten spolek se jmenuje Krematorium. Ježek byl prý velkým příznivcem žehu.“
Další hovor přerušil doktor Kilián. Doslova vtrhl do dveří jako vichřice.
„Je to tady!“ vykřikl radostně. „Národní výbor vydal provolání. Budeme mít vlastní stát! Budeme mít mír! Mír, Toninko!“

„Co to neseš?“
„Koupil jsem obraz od Aloise Ježka?“
„Ježkovy voči! Kdes na něj vzal peníze?“
„Použil jsem naše úspory.“
„To snad ne!“ žena se žene k tajné skrýši. „Všechny prachy jsou fuč!“
„Je to dobrá investice. Hodnota jeho obrazů stále stoupá.“
„To je sice hezké, ale z čeho teď budeme žít? Proč jsi mi neřekl, co zamýšlíš?“ durdí se žena.
„Ale drahá, dnes je obrovská devalvace, je to dobré rozhodnutí,“ brání se muž.
„Bez porady se mnou!?“ žena zvyšuje hlas. „To budeme o hladu?“ Zlostí bez sebe hodí obraz do chřtánu pece.

„Máš rozum? Ježek není Mistr Jan Hus!“

Opírám se zády o stěnu. Gonny na mě zkoumavě hledí.
Odejdi!
Potřesu hlavou. Proč vidím všude… Náraz bolesti mi přivře oči.
Dělej! Odejdi!
Udělám pár roztřesených kroků.
„Není ti nic?“
„Není,“ poručí mi odpovědět bolest. Konečně pochopím, co se stalo. Nekryla jsem se. Nedávala jsem-
Tak jdi! Hned! Rozkaz doprovodí trýznivý záškub očí.
Poslušně se odlepím od zdi a potácivě se vydám ke dveřím
„Musím… jít…“ hlesnu.
Jak zastavím, další mučivý šleh.
Trny růží, sykot hadí, duši tvoji bičem hladí…
To nejsem já!
Ježčí ostny v peci škvíří, moje mysl v tvojí víří! zaryčí vítězoslavně Šedý. Moje ovečka! Moje!
Pomozte!

Během Trojské války se museli vojáci nějak zabavit. Někteří hráli kostky, jiní zase mastili karty a někteří nic nedělali. Ale Odysseus si všiml, že dva vojáci sedí u pece, baví se spolu a chichotají se. Tak se jich zeptal: "Co tu děláte?"

"Představ si to, našli jsme nějaký řemdih bez násady a řetězu. Tak ho tady žhavíme, abychom ho mohli potom někomu hodit na hlavu," odpověděl jeden z vojáků.

"Bože, vždyť to byl ježek, který se vás bál a schoval se do kuličky," plácl se do čela Odysseus.

"Ježek v peci! Tak to tu ještě nebylo," řekl na to Meneláos.

Zdeformované klouby na nohou bolí až k nesnesení. Rudé otoky, věčně naběhlé žíly, nenávratně pokroucené prsty, nehty zarůstající do masa.
Platí daň. Daň za tanec, jemuž se věnovala téměř celý svůj život. Jako dítě se doma točila jen podle vzoru větví komíhajících se větrem, potom už ale přišla konzervatoř a divadlo a dlouhé tréninky, mučení vlastního těla, bolest, dřina, úrazy.
Teď se jí každý z těch dnů vrací, aby zaryl statisíce ostrých jehlic do rozpálených kloubů, k prasknutí napjatých šlach, přespříliš unavených svalů. Sotva oslavila padesátiny, její tělo je však tělem stařeny. A ona by přece tolik, tolik chtěla žít!

Nejlepší ježci jsou ti na podzim, kdy už jsou tuční a připravení na zazimování.
Ježka je třeba nejprve zbavit bodlin, to provádíme žhavým železem přímo z ohně. Trvá to dlouho, ale nakonec se kožich i bodliny vypálí.
Zbytek už zvládne každá hospodyňka. Ježky vykucháme, vložíme na dvanáct hodin do osolené vody.
Do pekáče naskládáme kusy zázvoru, celeru a petržele, též cibulku nadrobno rozkrájenou. Ježky naskládáme na zeleninu a přelejeme vínem. Pekáček zakryjeme a vložíme do pece. Pečeme do změknutí, asi dvě hodiny.
Na závěr přelejeme ježky přepuštěným máslem, dochutíme nastrouhanou citronovou kůrou a podáváme s čerstvě upečenou žemličkou.
Dobrou chuť!

Grauerblitz se splaší. Přitahuji otěže.
V úzkých ulicích se mu prchající otírají o boky.
Oženu se šavlí, když zahlédnu v mlze ostří. Snad je to voják a ne domobrana.
Výkřik, pád.
Město hoří.
Do rána lehneme popelem. My, oni.
Jedeme k radnici. Poslední bašta. Jejich porážka.
I naše.
Pak první řada jezdců najede na neviditelnou překážku.
Ozvou se bolestné výkřiky, ržání. Pálená sláma vydává dusivý kouř.
Co to zatraceně...!
„Kurwa jeż! Jeż w centru miasta!“ ozve se za mnou jeden z Poláků.
Otočit se nelze. Za námi městská posádka, před námi past.
Z kostela vyšlehnou plameny.
Jako by nás vítaly.

Byla svatba na Pohjole, v té soumračné Tapiole.
Bába Louhi nohy dlouhý na stolek si položila.
V jedné ruce korbel piva, v druhé ruce krokodýla.
I já jsem tam tehdy byla, do reje se vypravila,
nevěstu jsem pozdravila.
Nevěstu bílou jako sníh navátý v mých šlépějích.

Sluhové měli sojčí nohy ba i k letu ptačí vlohy.
Nemeškali a co chvíli v pícce ježky přiložili.
Starosvati písně pěli a v kole mě roztáčeli,
až jsem padla na podlahu – čepovali silnou vláhu.
Zpod stolu se vydral kocour vystříhaný dohola.

Nevěsta se ke mně skloní, dech po květech máků voní.
Nevěsta je mrtvola.

Když bylo léto a noci byly víc modré než černé, sešli se občas železničáři ze Smíchova, co měli noční šichtu, a v ohništi, které pod dozorem pana Blahoše rozdělali vedle skladu, opékali sobě vuřty a chléb.
Pan Vondráček uměl svým malým nožíkem z každého vurstu vykouzlit ježka a všichni se těšili, až budou plameny ty dobroty olizovat a barvit do kouřova.
Ale co se nestalo, nečekaný déšť přerušil sezení uniformovaných přátel.
I radili se, co dělat. Snad udělat je na uhlí v nějaké z pecí? Raději ne, usmál se pan Blahoš. A tak čekali pod střechou nádraží, až přestane pršet.