DMD č. 17. pro 17. 4. 2023. Téma: Kde se vidíte za 5 let?

Andrea seděla s otráveným výrazem v příšerné betonové místnosti s obřími okny. Zírala tupě na tazatele té nejdebilnější otázky, kterou jí kladli na každém pohovoru.
Už tolikrát na ni odpovídala. Různě. Odpověď měnila podle potřeby prostředí. Měla toho po čtyřiceti osmi pokusech dost.

„Nikde se nevidím. Možná tak před obrazovkou, jak hraju Resident Evil a žeru bramůrky pro výživu svých pneumatik na břiše. Bez dětí. Bez chlapa. S přáteli na telefonu, protože jsou moc zanepráznění svými rodinami na to, abychom se sešli. Víte co? Je mi to totálně ukradený, kde budu za 5 let.“

„Upřímnosti si tu ceníme. Jste přijata.“

Andělé nežijí v lidských intervalech. Rok je jako smítko na kabátě (kdyby měli kabáty nebo smítka, což se obecně považuje za faux pas). Kdyby se tedy archanděla Michaela zeptali, kde se vidí za pět let, nepochopila by otázku. Ale kdyby se někdo opravdu zeptal (a ona dohlédla plánů Hospodina), řekla by, že se bude nepříjemnou rychlostí řítit k zemi, se vším sklem z okna, kterým ji prohodil podřízený.

Křídla roztáhla ve spěchu a nepříliš elegantně až v pátém poschodí. Dopadla. Nevěděla, jak tohle tělo cítí bolest. Rozhodně nevěděla, že umí krvácet. Fascinovaně sledovala, jak se jí rudá vpíjí do rukávů.

Oscare, co chceš být za pět let?

1859 (5 let)
“Hmm... můžu být leipreachán?”
“Kvůli hrnci zlata?”
“A protože všechny přechytračí.”

1875 (21 let)
“Nejlepší básník. Na světě.”
“A co zlato?”
“To přijde s tím.”

1882 (28 let)
“Vím, co být nechci. Nechci být Američan. Nechci házet lasem, nechci stavět železnice. Jediný Američan, kterým bych snesl být, je Walt Whitman.”
“A zlato?”
“Tady z něj mají úplnou horečku. Chci domů.”

1891 (37 let).
“Příští anglická královna!”
“...”
“Nebo že bych byl už tahle?”

1899 (45 let)
“...”
“Notak, Oscare. Kvůli drabbli.”
“Dej tam co chceš.”
“Ty mi nepomáháš.”
“Tak promiň. Nemáš cígo?”

Ředitelka gymnázia za sebou zavřela dveře kabinetu za školním depozitářem.
"Viděl jste sám. Nebudu vám situaci lakovat na růžovo. K vaší pozici patří i správa školního depozitáře a kabinet si budete muset uklidit," ukázala na nepořádek okolo.
Daniel von Drak se zamyslel. Tušil, že cestou sem neviděl ani zlomek toho, co sbírky dokáží. Usmál se.
"Paní ředitelko, já to beru," řekl jí.
"Abyste nelitoval," řekla ponuře ředitelka a vzápětí vypálila otázku. "Kde se vidíte za pět let?"
"Přímo tady, líbí se mi tu. S duchy si na sebe zvykneme a mohl bych tu mít i svou anakondu. " odpověděl mladý kantor.

Atreimus se zadíval na pracovní stůl, na kterém byla postavena cedulka s jeho jménem a pracovní pozicí. Vedoucí bystrozor na Ministerstvu kouzel. Bylo to dobré místo, ale chtěl víc. Chtěl být nejlepší. Za pět let se viděl jako šéf celého bystrozorského oddělení. Chtěl ukázat své schopnosti a získat uznání. Chtěl být vzorem pro ostatní a zlepšit svou pozici. Věděl, že to bude těžké, ale nevzdával se. Snažil se získat zkušenosti a učit se nové věci. Za pět let se viděl na vrcholu a byl si jistý, že to dokáže. A kdo ví? Třeba to jednou dotáhne až na ministra kouzel.

"Ani o tom nemluv," zhrozil se Zip: "radši nemyslím dál než měsíc."
Lefty ho ve sváteční uniformě, s vlasy přistřiženými ke kůži, málem nepoznal. Zato Zap se prakticky nezměnil, kromě kruhů pod očima. Vedení ho tahalo po doktorech. Jestli ho měli naučit v klidu sedět, nezabíralo to.
"Něco se najde," zkusil ho uklidnit, ale Zip se jenom ušklíbnul.
"Tobě se to mluví, policajte. Za pět let budeš komandér, s pivním pupkem a mozolem na zadku."
"Na záchytku tě můžu zavřít už teď, tak bacha na pusu."
Ještě že přišel přímo z obchůzky. V brnění aspoň nebylo vidět, jak moc zhubnul.

Ve dne poslušně pila lektvary, nechala si vyměňovat obvazy, podřimovala.
Sbírala síly.
Nedovedla si představit sebe samu tady. Za rok, za dva, za pět. Zkrocenou.
Odejde. Tak, jak to umí.
V krvi a ohni.
Rozbila magický zámek. Za dveřmi v křesle spala léčitelka. Škoda. Měla ji docela ráda.
Rubínové krůpěje na bílé zdi.
Zhluboka se nadechla vlahé tmy. Dorostlá křídla rozervala košili. Vzlétla nahá.
Jediným pohybem proměnila kruh dřevěných domů v plamenný obrazec.
Hořící postavy, řev...

Lea vytřeštila oči do tmy.
Srdce jí prudce bušilo.
Bude si muset s léčitelkou promluvit o bylinách ve večerním lektvaru.
O noční můry nestála.

„Pokud chceš vstoupit do císařské armády, zodpovíš mi několik otázek. Co tě láká na vojenském životu?“
„Trochu si užít! Doma je to jen samá práce na poli.“
Nekonečný pochod. Krvavé nohy. Rozedrané zbytky uniformy.
„Budeš následovat beze zbytku všechny rozkazy?“
„Ano, pane!“
Dril. Kruté tresty. Zkrácené příděly. Rány.
„Máš ženu, co přivedeš do trénu k pomoci armádě?“
„Holky u nás na vesnici za nic nestojí,“ zabručí.
Hrozná nemoc, která ústí v šílenství. Pomalá smrt.
„Poslední otázka. Kde se vidíš za pět let?“ ptá se otrávený verbíř.
„Tak tohle je jasný,“ zasměje se. „Bohatej a slavnej, ne?
Hnijící mrtvola bez hrobu.

Někdy je pohltilo milostivé bezčasí, takové ty jemné mikrookamžiky, kdy zvládly nemyslet na nic okolo, jenom na sebe. Vztah jako bonus. Velmi příjemný bonus.
Vel a Cinta si užívaly vzduch, který jim Impérium ještě nezakázalo dýchat. Ale i tenhle svět brzy padne.
Ležely vedle sebe v trávě odstínu lila a ruce měly propletené.
"Co budeš dělat, až to celé skončí?" zeptala se Vel mimoděk, ukolébaná chvilkovým pocitem bezpečí.
Cinta se místo odpovědi ušklíbla.
"Děje se něco?" Vel se přetočila na bok.
"Nic. Jen jsi trochu naivní."
"Proč, prosím tě?"
"Je naivní myslet si, že přežijeme," vysvětlila Cinta a zavřela oči.

Hostitelka nalévá čaj do svátečních hrníčků. Katuška ji sleduje. Přemýšlí, kam položí talíř. Sotva se návštěva usadila, babička vyndala z košíčku dřevěnou figurku vojáčka. Malý košiláček se stydí, ostýchá se po něm natáhnout ruku.
„Nu, pojď si pro něj,“ láskyplně vybízí babička vnoučka. Její laskavé oči ho na dálku hladí. „Je ještě maličký, bojí se,“ usmívá se stařenka.
„Jakýpak maličký,“ povytáhne obočí děda. „Od posledka pěkně povyrostl!“ Shovívavost rozvlní vrásky. „Podívej, je o kousek vyšší než stůl,“ hrdě se pousměje. „Už se vidím, jak spolu dovádíme za pět let,“ zasní se. „Vždyť co nevidět bude školák.“ Spokojenost mu přivře víčka.